Hanae, kapitola 5.

„Co se stalo?“ ptala se Hanae, když se probrala.
„Omdlela jsi a pak jsi upadala do bezvědomí,“ oznámil jí.
„Jo tak,“ vypadalo to, že si vzpomněla. Uložil ji do suché trávy, kterou navrstvil v jeskyni. Věděl, že dlouho tam nezůstanou, ale Hanae si musela odpočinout. Začínalo krápat a jeskyně se jevila jako ideální úkryt před deštěm. Navíc byla průchozí, takže v případě potřeby mohli ihned vypadnout. Dovolil si rozdělat malý oheň. Usoudil, že pronásledovatel se musel vrátit do vesnice a že mohou tento čas využít k zotavení.
„Přehnala jsem to,“ zhodnotila situaci, když jí podal přesný popis toho, co se stalo.
„Jak to vlastně funguje?“ v jeho hlase zněl opravdový zájem.
„Je to hodně specifické. Nepotřebuješ tolik pohybu na její vytvoření, ale s čakrou ještě mícháš speciální sílu slov. Vyžaduje to hodně trpělivosti a trvá dlouho, než se to člověk naučí ovládat. Technika, kterou jsi viděl, je moje osobní. Zanechala mi ji matka a já se ji musím naučit. Je to také ta, která odstraní pečetě z mého těla, až ji zvládnu,“ nemohla uvěřit, že se mu tak lehce svěřuje.
„Pokračuj,“ vybídl ji a když viděl její váhání, doplnil, „prosím.“
„Já... je to... ehm... no...“ stále si nebyla jistá.
„Podívej, měli bychom si navzájem věřit,“ začal Sasuke nezvyklý monolog, „ani pro mě to není lehké, nejsem zvyklý někomu důvěřovat. Ale jestli máme spolupracovat, bez toho to nepůjde. Tvoje technika... nerad bych do toho spadl,“ doufal, že pochopí.
„Já, promiň,“ hlesla, ale pořád si nebyla jistá.
„Hledáš mého bratra. A můj bratr je část mě. Pozdě jsem pochopil, co pro mě znamená, ale o to víc ctím jeho památku. Pokud jsi s ním nějak spojená, pak tě budu ctít také a nemáš se čeho bát. Navíc jsme oba dva velice silní a ty sama můžeš kdykoliv utéct,“ připomněl jí její zvláštní schopnost cestovat vzduchem ve slovech.
„Asi máš pravdu,“ řekla pomalu, „ale nejhorší je, že nevím, proč hledám Itachiho. Vím jen, že mi na něj matka nechala odkaz, ale nestihla mi říct, co přesně mám dělat. Třeba s ním nejsem nijak spojená. A navíc, když ti vysvětlím svoji techniku, lépe proti ní pak vymyslíš protiútok,“ řekla co měla v té chvíli na srdci.
„Takhle se nikam neposuneme,“ zaúpěl Sasuke a i když se snažil sebevíc ovládat, začínalo toho být příliš a přemýšlel, jestli má vůbec cenu po tom pátrat. Stejně to nevypadalo, že by to mohl zkopírovat, „třeba má v sobě odkaz, který nás posune dál,“ zkusil naposled.
„Přemýšlela jsem nad tím tolikrát, že už v tom nic nevidím,“ namítla.
„Třeba bych ti s tím mohl pomoci,“ přehnaně zdvořile se nabídl.
Zasmála se tak, jak jí to tělo dovolilo a pak pokračovala: „Dobře, bod pro tebe. Slib mi, že toho nezneužiješ. Přísahej,“ nic jí to nezaručovalo, ale alespoň z toho měla lepší pocit.
„Přísahám,“ pronesl a nemohl se dočkat, až se dozví víc.
„Báseň je složena z několika slok. Každá má svůj význam. Pomocí slok můžu kolem sebe vytvořit 4 koridory, které mě zároveň ochraňují a zároveň pomocí nich můžu útočit. Ale pokud se jich vytvoří méně, je to straně náročné na čakru. A já zvládnu vytvořit sotva dva a půl. I ten trénink je naprosto vyčerpávající. U každé sloky, abych ji zvládla, si musím projít fyzickým i psychickým stavem té atmosféry, která v ní panuje.

U první sloky skládám pečetě, tady jsem ani nepotřebovala nic speciálního.

Ve sněhu zmrzly stopy,
přítomnost stala se minulostí,
já stojím na rozcestí,
nevím, kam směřovat své kroky.

Ale u druhé sloky jsem byla dlouho v zimě, šla jsem až na samé dno, téměř jsem zmrzla. To se mnou byla ještě matka a hlídala mě a pod jejím dohledem jsem to mohla zvládnout. Nic příjemného to nebylo. Jde o to vcítit se do té sloky a dát těm slovům speciální nádech, emoce, sílu, pocity. Musíš dát do ní sebe.

Cestou kde mráz květy kreslí,
kolkolem mrtvá je krása,
ve věčném spánku je spása,
odkud nevrátí se ti co vešli.

U této sloky jsem téměř shořela. Byl to tak příšerný zážitek, že o tom nechci moc povídat.

Cestou, kde v širém lánu
slunce hoří,
před jeho žárem neschováš se v moři,
ani v oceánu.

Tenhle koridor zvládám jen na půl, protože to už máma zemřela a nemohla mě hlídat v mém tréninku, abych to nepřehnala. Vlastně tenhle trénink nebyl zas tak těžký proti těm předchozím dvěma. Ale otevření třetího koridoru je brutálně těžké, dneska jsem ho otevřela teprve po páté a dnes jsem se taky dostala nejdál. Nejde mi proto, že jsem nedokončila trénink. Samotný trénink spočívá v tom, že stojím na špičce hory, tak vysoké, že tam existuje jen vítr a nic víc a kolem jsou srázy. A já padám dolů... ale pořád tam stojím. Padám v mysli. Tohle je hodně o psychice. Možná, že tam bylo něco fyzického, to by mohl být ten problém. Asi si musím ještě ten pád prožít fyzicky.

Cestou, kde vítr bere
slova z úst a jejich duši,
cokoliv jiného zde můžeš pouze tušit,
vítr ti vezme vše, co na povrch se dere.

Tohle je sloka, kterou nechápu. Nechápu jak mám zařídit, abych zemřela, ale přitom dál žila. Vlastně, teď mě napadá, možná kvůli tomuhle hledám Itachiho. Třeba mi s tím pomůže. Jestli je mrtvý, ano, jestli je opravdu mrtvý, tak tahle sloka začíná dávat smysl. Ale, jak, jak mi pomůže to prožít? To se jako staneme pokrevními sourozenci nebo co??

Cestou, kde nejsou žádná práva,
kde tma a stín tě rdousí,
kde každý zbraň si brousí,
kde tvá smrt se očekává.

A tohle je uzavírací sloka, prostě jen dokončuje a fixuje techniku.

Ve sněhu zmrzly stopy,
minulost stala se historií,
tvořenou bezpočtem tragédií,
umlkly poslední kroky.

Když se dostaneš do kontaktu s touhle technikou, dostaneš se do genjustsu. A podle toho, do kterého koridoru spadneš, prožiješ příslušné utrpení. Od zmrznutí, upálení a pád ze skály až po rychlou smrt. Ale tu ještě vůbec neovládám,“ odpověděla mu a přitom žasla kde se v ní bere ta důvěra k němu. Původně neplánovala říct mu to všechno, ale potřebovala to. Potřebovala se někomu svěřit.

Hiashi seděl u stolu nad prázdným papírem. Krčil čelo, přemýšlel, ale jeho myšlenky ho opustily už ráno a on nevěděl, co vlastně chce napsat. Měl psát obyčejnou běžnou zprávu hokagemu o stavu vesnice a okolí. Jeho klan běžně kontroloval Listovou. Každý měsíc pak Hiashi procházel zprávy od svých podřízených a sepisoval hokagemu všechno, co stálo za pozornost. Ať už dobré či špatné zprávy. Dnes ale nevěděl co by měl napsat. Listy prošel už několikrát, ale pokaždé upadl do úvah nad tím, co je důležité a co ne. A taky ta věc s jeho dcerou. Měl by se o ní někomu zmínit? Třeba jen hokagemu? Ne písemně, ale ústně, v soukromí, u skleničky. V poslední době si zvykl kontrolovat své nejbližší okolí pomocí Byakuganu a proto ho nepřekvapilo, když se otevřely dveře a dovnitř vešla jeho žena s horkým čajem. Zavřela za sebou a rozhlédla se, jestli nikdo v místnosti není. Posmutněla, když si všimla, že se její manžel upřeně dívá před sebe.
„Miláčku, vrať se mi. Stýská se mi po tobě,“ šeptala tiše.
Překvapeně se na ni podíval a ona rázem zčervenala. Moc jí to slušelo a tak zvedl ruku, pohladil ji a políbil.
„Co se to s tebou děje?“ dělala si starosti.
„Všechno je v pořádku,“ lhal jí, „jen musím napsat hlášení a dneska mě nic nenapadá. Jak by taky mohlo, když se právě pokouším zabít svoji dceru,pomyslel si.
„Záleží mi na tobě, i když už nejsme tak mladí, jako jsme bývali. A mám tě pořád ráda,“ šeptala a přitom se styděla. Hiashi se na ni díval a zjihnul, tvář mu povolila a mírně se usmál.
Proto to dělám, pro svoji rodinu, pro vesnici. Ne pro sebe. Copak bych mohl dopustit, aby se za mě má žena styděla? Copak mohu dopustit, aby se trápila proto, že byla vybrána aby se za mne vdala a nevědomky přerušila můj dřívější vztah, o kterém nejspíš nevěděla? A přesto všechno si mě zamilovala. A teď, po dlouhých letech mi to řekla nahlas. Ne, nesmím ji zklamat. S tímto přesvědčením vstal a obejmul ji. Oba byli vždy rezervovaní a chovali se podle pravidel i tam, kde žádná nebyla a tak se Hiashi rozhodl část napravit.
„Co kdybychom si udělali romantickou večeři na terase? Nebo bychom mohli zajít do kina?“ navrhnul a rošťácky se zasmál. Všichni ostatní by se mu v tu chvíli smáli, ale jeho ženu to dojalo. Když to zpozoroval, tak svoji nabídku ještě vylepšil: „Mohli bychom zajít na večeři a pak do kina. A nebo obráceně, nejdřív kino a pak večeře?“
„Ale kdo se postará o děti? A nejsme na kino už trochu dospělí?“ ptala se starostlivě, ale její potěšení bylo zřejmé.
„Děti už jsou velké přece a kino... víš co? V 6 tě vyzvednu a o zbytek se postarám. A teď dopíšu to hlášení, abych na to večer nemusel myslet a nekazil si tím pěknou chvilku s tebou,“ prohlásil rozhodně a ještě jednou ženu políbil. Ta se celá šťastná vymotala z pokoje. Připadal jí v poslední době divný, ale tohle se jí líbilo.

O několik minut později po rozhovoru s manželkou zaklepala na dveře Hinata.
„Já to snad nikdy nedodělám. Ano,“ pozval ji dál hned po tom, co si povzdechl.
„Otče, hokage si tě žádá. Prý je to naléhavé,“ mírně se uklonila.
„Děkuji ti,“ řekl a přemýšlel, co to může znamenat.
„Prý to bude jen soukromé, nikoho nemáš brát s sebou,“ poznamenala ještě.
Kývl na znamení, že rozumí a za pár minut byl u svého nadřízeného. Pečlivě zkontroloval, jestli je nikdo neposlouchá a pak se zeptal hokageho, co má na srdci. Kakashi mu předal dopis.
„Výhradně do rukou Hyuugy Hiashiho,“ četl, co bylo na něm napsáno. Okamžitě ho otevřel a dal se do čtení. Bylo tam místo. Obyčejný popis místa tak, aby ho našel i když tam nikdy nebyl. A pak tam byla jedna věta: Tvůj život, tvoje smrt.
„Přinesl to někdo?“ zeptal se Hyuuga.
„Poštovní holub,“ odpověděl Kakashi, „je všechno v pořádku?“ kývl směrem k dopisu. Něco se mu na něm nezdálo.
„A-ano,“ chystal se lhát, ale pak si řekl, že by se mu pomoc mohla hodit a ukázal mu dopis.
Kakashi nadzvedl obočí: „Máte tušení, co by to mohlo znamenat?“
„Bohužel, ale dovolte mi, abych si tuto záležitost vzal na starost. Pokud mě někdo chce zabít, nesmím vesnici ohrozit tím, že budu tady. Vezmu si lidi z klanu, výborně spolupracujeme.“
„To zní rozumně, ale nerad bych o vás přišel. Jste velice schopný a rozhodně vás nechci podcenit, ale vydáváte se do neznáma za něčím neznámým.“
Kéž by, kéž by. Ale já přesně vím, do čeho a za kým jdu. A raději bych nešel. Proč se tu musela objevit, proč jen mi musela připomenout, že žije? Proč jsem ji musel vidět? smutně si pomyslel.
„Dovolte mi, abych dnes večer zůstal se ženou, rád bych byl s ní, pro příklad, že by to setkání dopadlo špatně. Každopádně ihned vyšlu zvědy, aby to prohlédli,“ snažil se o neutrální tón.
„Povoluje se. Máte na vyřešení této situace týden, pak to převezme Listová. Chcete někoho z ANBU nebo shinobi s konkrétními schopnostmi?“
„Děkuji, pokusím se to vyřešit sám nebo se svým klanem,“ zdvořile prozatím odmítl pomoc.
„V případě jakékoliv pomoci mě ale neváhejte kontaktovat,“ připomenul mu ještě Kakashi a pak ho propustil.

Hiashi tušil, že následující dny budou krušné a tak se rozhodl večer udělat velkolepý. Kdesi na kraji srdce se bál, že nebude schopen zabít krev své krve a že raději padne sám. O to víc teď lpěl na každé krásné maličkosti, aby se jeho žena co nejvíce usmívala. Zažila s ním těžké chvíle a dnes byl čas, kdy jí to chtěl co nejvíce vynahradit. A tak naplánoval v restauraci romantickou večeři, připravil za vesnicí romantické místo se spoustou plátků růží a polštářů, kam se s ní chtěl uchýlit a pod rouškou noci dohnat to, co za celá ta léta manželství zanedbával.