Hanae, kapitola 7.

Hluk seshora do hrobu nedoléhal, ani zem se moc netřásla a Sasuke netušil, co se nahoře vůbec děje. Konečně byl chvíli sám a nemusel se přetvařovat. Zdrceně seděl opřený o zeď. Díval se na bratrovu rakev. Byl by tak rád, kdyby ožil. Ode dne, kdy se dozvěděl pravdu si nepřestával vyčítat, že ho zabil. Pomalu se zvedl a šel blíž. Vzpomněl si, že se k němu Hanae naklonila a pak utekla. Co se tak asi mohlo stát? Celý zvědavý se přiblížil k bratrovu obličeji a všiml si toho také.
„Jakmile měsíc se zbarví krví,
Vzkříšený bude bez těla,
...“ četl.
Pomyslel si, že jeho už se to netýká a nemusí to tedy řešit, ale opět ho přemohla zvědavost. Vždyť to souviselo s jeho bratrem, s jeho milovaným bratrem. Ne, nevzdá se, dokud té záhadě nepřijde na kloub. Najednou uslyšel hluk na schodech, ozývaly se měkké tupé rány. Rozeběhl se k nim, tak tak, že se zastavil ve dveřích. Udiveně zíral na Hanae, která v roztodivné pozici ležela na půl na zemi a napůl na posledním schodu. Vlasy měla rozházené a zcela jí zakrývaly obličej obrácený k zemi. Jedním skokem byl u ní a vzal ji do náručí. Snažil se zjistit jestli žije. Odnesl ji do vedlejší místnosti. Tam ji položil na zem. Zděsil se, když viděl, jak je potlučená a pokoušel se přijít na to, co se stalo. Že by je někdo pronásledoval a oni si toho nevšimli? Ne, to není možné, cestu za sebou kontrolovali. Leda by někdo dostal přesné pokyny. Podíval se na ni a přemýšlel. Bylo to snad součástí plánu? Když se dlouho neprobírala, vzal ji a položil ji k Itachimu.
„Když ho tolik hledala, ať je s ním,“ zamumlal si pro sebe a rozhodl se, že jim dopřeje trochu soukromí. Čím víc byla situace podivnější, tím víc se snažil chovat normálně. Sedl si na schody a nechal ztmavlou místnost za sebou. Dostal se po schodech nahoru a zkoumal, jak otevřít dveře. Silou by to šlo, ale tu chtěl použít až jako krajní možnost. Vrátil se a prohledal celý hrob. Našel jenom dobře skryté odvětrávání. Byl rád, že se neudusí. Samotného ho překvapilo, že necítí žádný zápach, když sem vstoupil. Teď pochopil proč. Rozhodl se, že se trochu prospí. Odpočinek nikdy neuškodí a tady je v bezpečí. Kdoví, kdo je tam nahoře. Kdyby se někdo vrátil, bude jednodušší, když Sasuke počká pár dní dole. Jídlo s sebou měl, jediné, co ho zneklidňovalo, byla jedna mrtvola a jedna skoro-mrtvola. S vědomím, že s tím nic nenadělá se opřel v rohu a zavřel oči.

Hanae neměla moc vážných viditelných zranění, ale jak už to u klanu Hyuuga bývá, vnitřní poranění byla vážná. Ztěžka dýchala, chtěla se pohnout, ale nemohla. Byla tak blízko toho, kdo jí mohl pomoci, ale ona vedle něj zemře. Poslední myšlenka jí proběhla hlavou, než ztratila vědomí. Vedle ní se cosi pohnulo. Ještě před chvílí by ji to vyděsilo, ale teď ležela klidně a nic nevnímala. Její krev se dotkla veršů. I to málo, co steklo z jejích ran stačilo, aby se dala do pohybu další část matčina plánu. Itachi se zvedl a udiveně se díval na dívku vedle sebe.
„Tak to je ona,“ řekl si polohlasně pro sebe. Byl si jist že je to ona, protože na nikoho jiného by pečeť nereagovala.
„Opravdu to udělala,“ vzpomněl si na její matku. Ještě před tím, než ho Sasuke zabil, ji navštívil. Jako jeden z mála o ní věděl a věděl i o tom, co uměla. Její plán zapadal do jeho. Tvrdila, že ho dokáže oživit, jen ho potřebovala použít ke svému plánu. Neměl nic proti. Pro případ, že by Sasuke zjistil pravdu o vyvraždění klanu chtěl ožít a zastavit ho. Věděl, že tohle všechno už proběhlo a díky Narutovi s dobrým koncem, ale stejně bylo fajn znovu žít. Věděl, že kvůli tomu obětovala svůj život, který společně s pečetí položila na Hanae. Přesněji řečeno, on dostal půlku jejího života, Hanae druhou. Také byl důvěrně poučen, že když se jeho půlka do několika hodin po „probuzení“ nespojí s tou druhou, bude všechno marné a zemře. Povzdychl si.
„Tak ona nebyla jenom šílená,“ prohodil směrem k dívce, která se stále nehýbala a vykazovala minimální známky života. Vzpomněl si, že od ní dostal léčivou mast. Moc jí nevěřil, přece jen byla vyrobená před mnoha lety, ale přesto ji použil. Během hodiny se Hanae začala zlepšovat, lépe dýchala a vnitřní zranění se uzdravovala. Během druhé hodiny přešla do spánku a po třetí hodině se probudila.
„To je tak, když jsou léky dělané přímo na míru,“ spokojeně uklidil Itachi mast. Během tří hodin měl dost času na to, aby našel dost svého mladšího bratra a nebyl by to on, kdyby si neuměl zajistit, aby spal tak dlouho, jak potřeboval. Nebylo to nijak nebezpečné genjutsu, jen z něj udělal Šípkovou Růženku.

„Kde to jsem?“ zeptala se Hanae, když se úplně probrala.
„Dobré ráno,“ laškovně ji pozdravil Itachi, ale pak zvážněl, „jsem rád, že je ti lépe.“
„Děkuji,“ nevěděla, co má na to říct, hlavně když si uvědomila, v čem leží. Chtěla se posadit, ale podařilo se jí to až na druhý pokus a to ještě s pomocí Itachiho.
„Ty žiješ,“ řekla udiveně.
„Ano, ale je tu pár věcí, které ti musím říct. Rád bych počkal, až ti bude úplně dobře, ale to už by mohlo být pozdě,“ začal.
„Sasuke,“ skočila mu do řeči a zmateně se dívala kolem.
„Neboj, ten spí a jen tak se neprobudí. Málokdo dokáže zlomit mé genjustu, navíc tak příjemné, do jakého jsem uvrhl jeho,“ šibalsky se usmál. Sasuke ve spánku zářil štěstím.
„Tak o čem jsi to chtěl mluvit?“ byla zvědavá, jako každá žena.
„Nedokážu odstranit tvoji pečeť úplně, ale můžu ji hodně zeslabit a zmenšit,“ začal z jiného konce, než původně zamýšlel.
„Jak o tom víš?“ zarazila ho.
„Jsem součástí plánu, znal jsem tvoji matku,“ stručně vysvětlil. Drahocenný čas odtikával a on si nebyl jist, kolik mu ho ještě zbývá.
„Můžeme?“ zeptal se.
„Teď už to dává smysl,“ pochopila, proč právě on. Prošel smrtí a může jí pomoct s poslední slokou techniky, kterou sama neměla šanci zvládnout.
„Jak?“ zeptala se celá nedočkavá.
„Musíme se spojit, je na to rituál. Věř mi,“ za řeči k ní přistoupil, položil jí ruku na rameno a pomalu ji objal. Nebránila se, v jeho společnosti jí bylo velice dobře. Události nabraly rychlý spád.

„Věříš mi?“ zeptal se jí mezi polibky. Přikývla a znovu mu dosvědčovala, že mu věří.
„Tak dobře,“ vzal ji do náručí a posadil na zem. Klekl si k ní zezadu a chvíli ji jen tak objímal a hladil, pak ji znenadání položil na zem.
„Věř mi, ano?“ znovu ji ujistil a jejich krví napsal do kruhu kolem ní znaky, pak jí vyhrnul tričko. Lekla se a zastavila mu ruku, ale stačil jeden jeho pohled a poslušně ho nechala dělat cokoliv. Byla tak blízko cíli, že mu teď nedokázala odporovat. Vzal svoji krev a na její tělo napsal:

Za svitu rudé záře,
květina rozkvétá,
chtěli ji zavřít do žaláře,
než-li si pro ni přijde hrdina.

Ale ta květina už byla zaslíbena,
když měsíc krví zbarvil se,
to díky ní měla být smyta vina,
polož jí na oltář a napij se vína,
raduj se.

Jenže vina vinu připomíná,
a hloupá lidská pýcha,
květ, malý ještě, chtěla zabít,
svou pošpiněnost smýt.

Polož ji na oltář,
ona tu vinu smyje sama,
její svatozář,
to ona mír přivolává.

Ona je bílá vlajka míru,
To ona smyje dvojí vinu.

Pak si sám sundal tričko a plášť a pevně ji objal. Hanae se červenala. Nejprve se nedělo nic, ale po chvíli se skutečně pečeť začala zmenšovat. Cítila jak prochází tmou, směrem k oslňujícímu světlu. On cítil, jak povolují „řetězy“, kterými byla spoutána. Byli schopni cítit všechno co cítil ten druhý. Když se pečeť přestala zmenšovat a Itachi uznal, že už by mohl zůstat naživu, pustil ji.
„Kdo by si pomyslel, že to bude tak vyčerpávající,“ prolomila ticho Hanae.
„Ale krásné,“ doplnil její milenec. Místo odpovědi se k němu přitulila.
„Vlastně, jestli mě chceš naživu, měli bychom tohle pro jistotu několik dní opakovat,“ mrkl na ni. Opět na to nic neřekla, jen se k němu ještě více přitiskla a políbila ho. Bral to jako souhlas a pohladil jí po vlasech. Ještě chvíli odpočívali, ale pak se rozhodli, že je na čase probudit Sasukeho. Na tváři mu zůstal přihlouplý úsměv, který vzápětí vystřídal nesmírný údiv.
„Ty žiješ?“
„Jak vidíš, tak ano,“ odtušil starší bratr. Sasuke nebyl schopný slova.
„Co se ti zdálo?“ zeptala se Hanae a Sasuke sebou trhl podruhé.
„Ty taky žiješ,“ konstatoval nevěřícně.
„Ano a dokonce mi Itachi zvládnul zmenšit pečeť,“ mrkla na svého milého a ten ji bezeslova objal.
„No, zdálo se mi o Sakuře,“ prohodil, když si uvědomil, že ti dva jsou si blíž, než by měli být a to, jak se drželi za ruce mu prozradilo, že mezi nimi je něco víc. Povzdechl si, ještě chvíli a zamiloval by se do ní. Takhle si namlouval, že ji bere jako sestru, ale nic víc a snažil se myslet na Sakuru. Po chvíli se mu to povedlo a byl o poznání klidnější.
„Sasuke,“ začal Itachi.
„Hm?“
„Děkuji za pomoc, od teď to přebírám já,“ pravil vážně.
„Zase mi vyfoukneš to nejlepší?“ zeptal se mladší bráška.
„Kolik toho ví?“ obrátil se ten starší na Hanae.
„Hodně, pomohl mi tě najít a kryl mi záda,“ odpověděla.
„Budeš nám krýt záda?“ cítil, že mu musí dát nějaký úkol, jinak by se cítil zase odstrčený a to by nebylo dobré.
„Dobře,“ přikývl. Nevěděl, proč tak ochotně souhlasí. Alespoň, že ho už neposílá pryč.
„Děkuju,“ Hanae se na něj vděčně podívala. On jen znovu přikývnul a ve tváři se mu usadil odtažitý výraz.
„Měli bychom se najíst a pak se rozhodnout co dál,“ navrhla, když cítila, že se konverzace nikam neposouvá. Oba bratři svorně souhlasili a po chvíli všichni tři spokojeně žvýkali suchary se sušeným masem.