Bestie 1

Legendy jsou zvláštní. V různých podobách se táhnou historií, proplétají se a kroutí, mizí a objevují. Často jsou považovány za výmysly, povídačky pro děti. Za mnohými se ale skrývá daleko víc, život jednoho neobyčejného člověka, možná hrdiny možná padoucha. Takový příběh, jakmile se jednou odehraje, začne žít vlastním životem. Nese se od jednoho k druhému a tu a tam k němu něco přibude, přetvoří se. Jak všechno ve skutečnosti bylo? Počátek jedné legendy. Osud muže, který se objevil, zanechal za sebou nesmazatelnou stopu a zase zmizel. Připomeňme si, co po něm zůstalo.

Na vesnici se snesla tma, postupně pronikla do všech zákoutí. Černou clonu rozhrnuly pouliční lampy a prozářily hlavní ulice. Ve vzduchu se nesla vůně jídla a stánkaři i restauratéři měli napilno. Otírali si čela a obličeje měli rudé od sálajících vařičů. Všude bylo plno. Někteří přišli jen rychle zhltnout večeři před další prací, jiní si užívali večer a seděli nad plnými miskami a diskutovali s ostatními s kalíšky saké v ruce. Klid a ospalá, pohodová atmosféra byla patrná v každém místě. Časy míru bylo potřeba si užít, obzvlášť pokud byly vzpomínky na tragédie příliš čerstvé. Konoha byla stále mladá, většina lidí se sem přistěhovala nedávno z různých koutů v touze po bezpečí. Chtěli, aby se jejich děti dožily dospělosti.
Hokage končil svůj celodenní maraton řešení problémů a zádrhelů, jinak by to ani nešlo, pokud chtěl vytvořit domov. Zvedl ruce nad hlavu a protáhl záda, ozvalo se lupnutí. Spokojeně si oddychl. Před odchodem se zastavil u okna, opřel se o rám a zadíval se na svou milovanou vesnici. Pozoroval světýlka, každé představovalo jeden domov, jeden osud. Svítící had kroutící se temnotou zase značil zábavu a přátele. Jindy, když rozjímal nad svým milovaným dítětem, které vypiplal, cítil klid. Ne dnes. Těkal očima z jednoho místa na druhé a marně hledal příčinu.

Tobirama zašel do svého oblíbeného stánku, seděl v tichosti, jako pokaždé. Kromě výborného jídla, upřednostňoval místo i z jiného důvodu. Majitel Yoshi byl vysloužilý shinobi, který si na stará kolena splnil svůj sen o vaření. Vyznal se dokonale v lidské povaze a přesně věděl, kdy nechtějí být hosté rušeni a kdy potřebují vyslechnout. Dnes, ale Tobirama nedokázal sedět v klidu. Neustále se otáčel, měl pocit, jako by mu v zádech stál nepřítel. Yoshi, rovněž nebyl ve své kůži. Věci mu padaly z rukou a jako vrchol všeho opařil jednoho zákazníka, když na něho převrhl misku s jídlem. Podával Tobiramovi jeho porci, oba si vyměnili pohledy. Starého ninju nic neoklame, něco visí ve vzduchu. Přesně tohle říkal jeho pohled.

Zasmušilá postava se prodírala temnou uličkou. Chtěl zůstat utajený, vyhýbal se světlům, jako by se bál, že se v nich rozplyne. Nechtěl nikoho potkat, neměl náladu na společnost. Poslední dobou se věci ubíraly špatným směrem. Vyčítal si idealistické představy, které měl při založení vesnice. Všechno vzalo za své. Doutnal v něm plamen zášti a on jej chtěl každou minutou vypustit. Zarazil se. Něco ucítil. Zvláštní pocit se mu usadil v břiše. Otočil se, kolem něho byla tma, jen z hlavní ulice k němu doléhalo několik mihotavých prstíků světla. O tvář se mu otřel teplý vítr, jako sametový závěs. Pak zesílil. Zuřivě mu nabral lem oděvu a pleskl s ním o jeho tělo. V momentě se začal vytrácet zbytek světla, který měl v dohledu. Přízračná záře nad vesnicí zmizela. Zůstala jen tma a několik hvězd, které měly štěstí, že se prodraly skrz černé cípy zamračeného nebe. S tmou přišlo i ticho. Podivné ticho, kdy všichni vyčkávali. Ozvala se rána a k obloze vyrazil proud ostrého světla, aby vzápětí zmizel beze stopy. Madara se rozběhl za ním.

Hashirama se chtěl odtrhnout od okna a vydat se domů. Než stačil udělat jediný krok, světla začala zhasínat. Postupně z jednoho konce. Svítící had pomalu umíral. Zmizela i malá světýlka v oknech. Nakonec místo vesnice zůstala jedna velká nicota. Jako by dole pod ním nebyli žádní lidé. Musel rychle zjednat pořádek, zjistit, co se děje. Otočil se, ale než došel ke dveřím, jasné světlo vykreslilo na protější stěnu jeho postavu. Zmateně zamrkal. A potom znovu. S hrůzou se otočil. Z temnoty tryskaly blesky. Od země vzhůru. Nevěřícně zíral. Postupně se objevovaly a znovu mizely, aby se mohly vynořit na jiném místě. Někdo útočí pomocí Raitonu?

Právě dojídal. Yoshi strnul uprostřed pohybu a pohled upíral kamsi za jeho rameno. Ústa měl pootevřená a podmračený pohled. Tobirama se otočil, aby zjistil, co jej zaujalo. Hlavní ulicí se blížila tma. Lampy zaplápolaly a zhasly. Samy bez viditelné příčiny. Lidé se zastavovali a rozhlíželi. Co se děje? Polkl poslední sousto a vstal. Nachystal si zbraň, neklid vzrostl. Najednou se proti němu vyhrnul příval teplého vzduchu. Nápor byl silný, musel udělat krok vzad, aby neztratil rovnováhu. Do očí se mu vedraly slzy. Několik menších dětí upadlo. A potom nebylo nic. Jen tma. Zvedl ruku a zamával si s ní před obličejem. Neviděl ji. Dnes byla podmračená noc. Ani měsíc nebyl na jejich straně. Vyčkával než přivykne tmě.
„Někdo nám tu škodí,“ zašeptal Yoshi těsně vedle něho. Pak se ozval zvuk tasené čepele. I shinobi na odpočinku se nezbaví svých návyků. Tobirama si byl jistý, že si právě nachystal svůj sekáček.
Znovu vítr, tentokrát jen lehoučký, ale nesl sebou nepříjemný zápach hniloby. Hlasy kolem zašustily, jako když se zavlní listy na stromech. Pomalu rozeznával siluety okolních domů, když mu jasné bílé světlo vypálilo na sítnici klikatý tvar blesku. Třeskla rána. Zazvonilo mu v uších. Vzduch rozvibroval křik. Nos mu naplnila vůně ozonu, podbarvená ještě něčím. Spáleným masem. Vyrazil vpřed k místu útoku. Ze všech stran do něho vráželi prchající lidé. Strhávali jej sebou. Zmatený úprk vyděšeného stáda. Ušlapou se navzájem. Těsně vedle jeho ramena cosi prolétlo obrovskou rychlostí. Padající tělo jej udeřilo do ramena. Ucítil krev. Měl za sebou až příliš bojů, znal ten pach dokonale. Připadal si bezmocný, nedokázal vycítit nepřítele. Nebyl schopný bojovat, když se na něho ze všech stran řítila těla. Z noci kolem začala postupně vyskakovat červená světla. Uchihové přišli. Znovu zapálili lampy. Světlo do ulice se vrátilo a odhalovalo spoušť, která v ulicích zůstala. Tobirama zuřil, jak mohli dopustit, aby se smrt vrátila mezi ně. Za bezpečné zdi domova. On proti tomu nedokázal udělat vůbec nic. Uchihová nezůstali ochromení a to jen rozdmýchalo jeho vztek. Všechno musel odložit stranou, bylo potřeba vyřešit problémy, což se může povést jen pokud budou spolupracovat.

Ostré kapky deště hnané větrem se zařezávaly do těla jako kunaie. Stromy naříkaly pod náporem ledového vzduchu. Cesta byla rozblácená částečně z přívalů vody a z části kvůli povozům, které tudy jezdily. Obchodní cesta byla dnes prázdná. Most kousek opodál ztrhla rozvodněná dravá řeka a nikdo neprošel. Téměř nikdo. Prostředkem si vykračoval muž. Od prvního pohledu impozantní vzhled. Převyšoval kdejakého bojovníka nejméně o dvě hlavy. Mohutná postava. Vypadal spíš jako obr než člověk. Byl celý v černém s dlouhým kabátem. Světlé vlasy měl sepnuté v culíku, ale proud vody mu jej přilepil k hlavě. V šeru zářily jasně modré oči. Bystré a pozorné. Od tváře až ke krku se mu táhla široká vystouplá a růžová jizva. Vypadala jako obrovský červ. I když byl celý promočený a déšť mu bičoval obličej, usmíval se. Bez důvodu, snad svým vlastním myšlenkám. Na pravé straně mu úsměv zkroutila ona nepěkná jizva. Ruce měl v kapsách a spokojeně si pochodoval.
Z lesa vyskočily dvě maskované postavy. Další dvě mu odřízly únikovou cestu. Zastavil se, ale úsměv mu nezmizel. Přeměřil si všechny přítomné. Vypadali zaskočeni, čekali dalšího obtloustlého obchodníka, snadnou kořist.
„Zdravím pánové, jak vám můžu pomoci?“ vesele na ně zavolal.
„Dej nám všechno, co máš a možná tě nezabijeme,“ křikl na něho, vůdce bandy, ale výhrůžka ztratila svou ostrost, v hlase zazněl strach. Na jednu stranu by nejraději zmizel, na tu druhou nechtěl ztratit tvář před ostatními. Přepadený se nechoval, jak se sluší a patří. Hlasitě se rozřehtal, opřel se rukama o kolena a nepřestával se smát. Teď už byli všichni vyděšení. Co je to za člověka. Má se třást strachy! Po dlouhé době se narovnal utřel si slzy z očí. Hlasitě zahvízdal. Všichni strnuli na místě, déšť je dál bičoval. Strnulí jako sochy, nikdo se neodvažoval učinit první krok. Zašustilo listí. Z lesa se vynořil někdo další. Na cestu se plížila obluda. Podobal se psu, ale byl mnohem větší. Masivní čelist a robustní hlava. Čenich držel nízko. Pomalu se plížil a nespouštěl oči z banditů. Hluboko v hrudníku bublalo vrčení. Zvolna kladl jednu nohu za druhou. Tmavá, krátká srst se mu leskla od deště. Po celém těle se mu jako říční systém táhly dlouhé růžové pukliny. Vypadalo to, jako by vyrostl ze své kůže a ona se mu na těle potrhala. Došel až ke svému pánu a postavil se mu po boku. On jen zvedl ruku a popleskal jej po hlavě.
„Hodný Rai,“ pes si sedl a trochu se zklidnil. Teď když stáli vedle sebe jejich velikost nepoutala takovou pozornost. Jako by k sobě patřili. Byli stvořeni jeden pro druhého.
„Myslíš si, že nás vyděsíš?“ zařval vůdce. Pes vycenil zuby a zavrčel. Bílé tesáky se zaleskly, od tlamy mu ukápla slina.
„Klid, Raii, dnes to zvládnu sám.“
„Na něj, zabijte je oba,“ poručil svým kumpánům. Nechtělo se jim. Podívali se na něj a jejich loajalita byla v pokušení.
„Dělejte poserové.“ Dva z nich nejistě vyrazili. Cestou, jako by získali odvahu. S řevem se na něho vrhli. První k němu doběhl muž s katanou. Napřáhl se, aby zasadil úder, který nikdy neměl zasáhnout svůj cíl. Obr jen natáhl ruku, chytil útočníka pod krkem a zdvihl jej do vzduchu. Ten upustil zbraň. Prsty se snažil uvolnit kamenné sevření. Bez úspěchu. Mrskal sebou, kopal nohama do prázdna. Ostatní na výjev zírali a nepohnuli se. Jak to mohl dokázat? Jednou rukou zvedl do vzduchu dospělého člověka. Držel jej vysoko nad zemí a ruka se mu ani nezachvěla. Na tváři stále pokřivený úsměv. Pak utáhl sevření, ozvalo se lupnutí. Všichni při tom zvuku nadskočili, ale na nic jiného se nezmohli. Na rozmáčenou zem dopadlo bezvládné tělo a vymrštilo při tom do vzduchu bahno a vodu. Ulpělo mu na dlouhém černém kabátě, a psovi se přilepilo na čumák.
„Hej, pojď sem,“ zakřičel na muže, který na něho nestihl zaútočit. Pořád svíral kunai. Ten zbledl a rozklepal se. Veškerá bojovnost jej přešla.
„Neslyšel jsi, mám pro tebe jít?“ Váhavým krokem se dal do pohybu. Jeho osud byl zpečetěn. Zemře tak jako tak. Došel až k němu. Musel zaklonit hlavu, aby se mu mohl podívat do jiskřivých očí. Nebyla v nich zloba ani nenávist. Jen pobavení.
„Tvůj kámoš mi zaprasil psa. Otři to z něho,“ kývl hlavou k obludě sedící vedle něho. Podíval se z jednoho na druhého. Představoval si, jak se mu obrovská tlama zakousne do krku. Mohl by mu bez námahy vyrvat hrdlo, ani by nemusel příliš otevřít tlamu. Roztřesenou rukou se k němu natáhl a začal rukávem otírat bláto. Pes se ani nepohl. Byl jako socha.
„To stačí, vydřeš mu tam díru. Jdeme, Raii,“ oba se vydali dál. Nikdo už jim nekladl odpor. Pokračovali po cestě. Muž s rukama v kapsách a křivým úsměvem a obrovský pes.

Nečekaný útok vyburcoval Konohu, všichni byli ve střehu, čekali útok každou minutou a napjatá atmosféra si začala vybírat svou daň. Přibývalo roztržek a neshod, všichni měli nervy na pochodu. Viník nebyl dosud nalezen a lidé začali podezřívat jeden druhého. Na bedrech Hokageho spočinul těžký úkol, rychle vyřešit stávající situaci, než občané najdou svou vlastní oběť a dojde k lynčování.