Květ pouště (1)

Inuzuka Hana právě procházela pouští. Po boku jí šli její psí společníci, Haimaru a Sankyodai. Ve vesnici byl klid, a proto se rozhodla vyrazit mimo ni. Chtěla nasbírat nové zkušenosti a jakožto veterinářka se chtěla dozvědět víc o zvířatech mimo vesnici. Mohlo to být užitečné. Od zvířat se dá leccos naučit, třeba jak přežít v nové oblasti. Všechno tohle si však jenom namlouvala, ve skutečnosti si až příliš dobře uvědomovala, před čím, respektive kým utíká. Celá vesnice se obalila květy, přišlo jaro a na některé jedince přišlo obzvlášť silně. Jejím ctitelem se stal, jako pokaždé, Maito Gai. Otřásla se, když si na něj vzpomněla. Ne že by ho neměla ráda, ale to, co k němu cítila se lásce nepodobalo ani v nejmenším. Věděla, že je schopný jounin a také si ho tak vážila, ale to bylo všechno. Nic víc, nic míň. A navíc to byl učitel jejího bratra. Věděla o něm dost na to, aby si byla jistá, že jeho lásku přijmout nechce. Stejně šlo vždycky o přechodnou dobu, kdy Gai ztratil hlavu. Obvykle to trvalo první měsíc, proto se zvláště v tuhle dobu často vydávala do okolí vesnice. Gai se jí potom omlouval, což odbyla mávnutím ruky stejně jako jeho nabídku k sňatku, ke které docházelo v poslední době.
„Jenom 34, jenom 34,“ rozhorlila se ten den po několikáté. Snažila se zachovat chladnou hlavu, ale moc jí to nešlo. (Čtenáři, zkus si zachovat chladnou hlavu v poušti.)
„Co se s ním jenom děje? Vždycky ho to po měsíci přejde a pak se mi akorát omlouvá. Proč si vlastně nemůže najít někoho jiného? Prostě se k sobě nehodíme,“ přemýšlela nahlas. Zarazila se, když si uvědomila, že je tak daleko od vesnice. Takhle daleko ještě nikdy kvůli Gaiovi nebyla. Pomyslela si, že je to vážnější, než to vypadá. Ale teď je od toho všeho naštěstí pryč. Vlastně možná až příliš daleko. To že byla uvnitř pouště se jí nezamlouvalo. Uvědomila si, že jí něco už delší dobu znervózňuje a i její psi jí to dávají najevo. Kvůli rozrušení si toho však nevšimla dřív. Nebyla v ohrožení, to by se psi projevovali víc, ale přesto, co nebo kdo to mohl být? Nepatrně přidala do kroku a soustředila se na okolí. Pohnul se, ať už to byl kdokoliv se pohnul, a šel za ní. Snažil se být nenápadný a docela mu to šlo, ale její uši slyšely až příliš dobře. Otočila se a vyčkávala, neviděla však víc, než jen poletující písek. Možná že poletuje až moc nenápadně, napadlo ji, ale vzápětí zavrtěla hlavou. Vítr vál směrem od ní a všechny podezřelé zvuky se ztišily, nemohla z toho nic určit. Rozhodla se tedy pro razantní ústup, neměla náladu k boji. Do Listové ale nešla, musela by jít podezřelým směrem.

Doběhla do Suny aniž by se zadýchala. Neběžela nijak rychle, aby nevzbudila podezření. U brány nahlásila, že je na misi coby veterinářka a má za úkol si rozšířit znalosti praktickým pozorováním. A že v by se v době spojenectví chtěla dozvědět více o pouštních tvorech. Nechali ji jít. Chtěli podat zprávu Kazekagemu, ale v jeho kanceláři našli jen jeho netrpělivou sestru. Hana se rozhlížela po vesnici. Dostala hlad a tak si u nejbližšího stánku koupila něco k jídlu. Chvíli poseděla na lavičce, aby si odpočinula. Přemýšlela, jestli má zůstat, ale usoudila, že bude lepší, když bude na kraji vesnice. Byl večer, představa, že by měla spát v malé cizí místnosti se jí nelíbila. Chtěla volnost.
„Alespoň můžu předstírat, že se věnuji své misi,“ řekla si pro sebe, zatímco se blížila k východu.
„Jenom předstírat?“ vyrušil ji z úvah čísi hlas.
„C-co?“ zděsila se, že poslední větu řekla nahlas a ještě více zbledla, když poznala člověka stojícího před ní.
„Kazekage-sama,“ řekla v hluboké úkloně.
„Narovnej se, prosím,“ řekl zdvořile. Nechtěl, aby se mu dívka klaněla.
„Děkuji, omlouvám se, že jsem sem tak vpadla, už jsem na odchodu,“ omlouvala se.
„Jsme spojenci, Suna a Konoha,“ řekl zamyšleně. Oba dva mlčeli, nevěděli co je vhodné. Hana se chystala, že odejde, přeci jenom, z Kazekageho byla trochu nervózní. A znervózněla ještě víc, když si uvědomila, že je to ten stejný pocit jako v poušti.
„Děje se něco?“ všiml si Kazekage jejího neklidu.
„Ne, to je v pořádku,“ snažila se znít co možná nejklidněji, „jen...už musím jít.“
„Nechceš radši zůstat ve vesnici? Bude noc,“ zeptal se jí. Moc se mu nelíbilo, že by nebyla pod ochranou vesnice. Pod jeho ochranou.
„Já... nevím...nevím, kde bych spala, tady ve vesnici,“ popravdě přiznala. Cestou po vesnici viděla několik hotelů, ale nevěděla, který by si měla vybrat a pak taky mnohem radši spala venku. Ale odporovat Kazekagemu? Gaarovi? To si mohli dovolit jen jeho nejbližší. Neznala ho a měla z něj respekt.
„Doprovodím tě,“ nabídl se jí a zároveň oznámil.
„Musím se postarat o dva psy,“ připomněla, protože si nebyla jistá, jestli by ji hotel přijal i se dvěma čtyřnohými bojovými mazlíčky.
„To nebude problém,“ nezaváhal ani na vteřinu, „prosím, následuj mě.“
„Dobře.“

Přijali je hned v prvním hotelu. Skutečnost, že tam byl Kazekage osobně byla mnohem hrozivější než skutečnost dvou obřích chlupatých koulí. Ani se Gaara nemusel dívat nijak zvlášť hrozivě. Všichni si ho ve vesnici vážili, ale pokud se s ním setkali tváří tvář, ještě pořád u mnoha vesničanů převážil strach.
„Přijď za mnou zítra do kanceláře, prosím,“ požádal Hanu.
„Ano, něco je špatně?“ zajímala se. Nebyla si jistá, jestli se neměla před příchodem do vesnice nějak ohlásit.
„Ne, není,“ odpověděl a měl se k odchodu, „dobrou noc,“ popřál jí zcela nečekaně.
Zůstala lehce v šoku. Odkdy Kazekage osobně ubytovává náhodně potulující se dívky z cizích vesnic a ještě jim přeje dobrou noc? Kroutila nad tím hlavou a uložila sebe i psy k spánku. Horký pouštní vzduch ji ovíval a daleko od milostných problémů usnula tařka hned.

Gaara se v povznesené náladě vracel do kanceláře. Překvapilo ho, že se tam svítí.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ vyzvídala hned Temari.
„Byl jsem se projít,“ odpověděl bezvýrazně, ale jeho oči byly živější než obvykle.
„Co to bylo za dívku?“ vystřelila otázku tak rychle, aby se nemohl vzpamatovat, ale marně.
„Z Konohy, má nějakou misi,“ výřečností moc neoplýval, ale přesto ještě dodal „staví se u mě zítra.“
„Dobře,“ odpověděla.
„Chtěla jsi mi něco?“ vrátil se k tomu, že na něj čekala v jeho kanceláři a ne doma.
„To si piš že jo, jinak bych nepřišla až sem,“ prohlásila, přestože to z sem neměla daleko.
„Tady jsou seznamy toho, co potřebují obyvatelé Suny. Podněty a připomínky k chodu vesnice, co je potřeba opravit... však to znáš, děláme to už třetí rok. Měl by ses na to podívat co nejdřív,“ zahrnula ho informacemi.
„Podívám se na to hned,“ rozhodl. Půl dne se toulal po jeho milované poušti, byl čas udělat zase něco po vesnici.
„Kdo by si pomyslel, že poušť může skrývat tak krásné květy,“ řekl si pro sebe.
„Gaaro? Byls´ to ty?“ otočila se ve dveřích Temari, ale to už se Kazekage začetl do poznámek, které mu přinesla. Potřásla hlavou s tím, že se jí to muselo jen zdát a odešla. Mírně se mračil, jak se soustředil. Bylo toho opravdu hodně a nad některými věcmi kroutil hlavou. Několik bodů rovnou zamítl jako hloupost. Když došel na konec, položil papíry na stůl a unaveně se zavrtěl na židli. Bylo pozdě v noci, ale to mu nevadilo. Byl zvyklý v noci nespat ještě z dob, kdy měl v sobě Shukaku. Jiná věc ho ale mátla a on nevěděl, co s ní. Nechápal, proč vidí všude její obličej. Dokonce i písek mimoděk zformoval tvář, kterou znal pár hodin, ale nechyběl tam jediný detail, jediný vlas. Gaara se zhrozil a jak se snažil rozpustit písek, vysklil při tom okno. Chytil se za hlavu, snažil se ji vyprázdnit, ale při tom se mu povedlo zpřeházet celou kancelář. Převrhl stůl, rozbil obraz, knihy se válely po zemi. Přiběhla k němu vyděšená Temari.
„Gaaro, co se děje?“ klekla si k němu.
„Aaaghrrr,“ nebyl schopen promluvit hned.
„Všechno bude v pořádku,“ konejšila ho. Ve dveřích se objevil Kankuro, ale Temari ho posuňkem ruky poslala pryč. Ještě by to mohl zkazit.
„Jsem tu s tebou,“ šeptala tichým hlasem. Působila skoro jako matka a Gaara se jí nakonec schoulil do klína. Pomalu se uklidňoval. Neustále na sobě pracoval, snažil se a přinášelo to výsledky. Po hodné chvíli se oba zvedli a odešli domů.
„Kankuro,“ zavolala Temari na svého bratra, „sejdeme se za chvíli v kuchyni.“
„Hmm?“ zamručel a tázavě se na ni podíval.
„Až pak,“ odbyla ho a uložila Gaaru do postele. Byl celý zpocený.
„Co se jen mohlo stát?“ ptala se sama sebe. Gaara se obvykle už takhle nechoval. Byla si vědoma toho, že ať už to bylo cokoliv, mohlo to být daleko horší.
„Postarej se, aby se nikdo nedozvěděl, co se stalo a ať je ráno jeho kancelář uklizená,“ ukázala směrem nahoru. Normálně by její příkaz nenechal bez komentáře, ale když šlo o Gaaru, oba dva obdivuhodně spolupracovali a chránili ho.
„Rozumím,“ pronesl a zmizel.

Jak rychle Hana usnula, tak se také probudila. Spala sotva tři hodiny, když ji psy vzbudili. Něco bylo špatně. Povzdechla si, že ani tady nemá klid. Vstala a jedním skokem byla u okna. Vyčítala si, že zůstala. Bála se, ale zároveň ji to přitahovalo. V minutě se rozhodla. Dooblékla se a tiše vyrazila ven i se svými věrnými parťáky. Došla až pod budovu Kazekageho. Chvíli tam stála a nic se nedělo, ale pak se opět ozvalo tříštění skla a padání věcí. Vyšplhala na nejbližší budovu, aby viděla dovnitř. Když spatřila Gaaru, ihned se otočila. Přišlo jí nevhodné, aby viděla jeho slabou chvíli. Ale co když by mohla pomoct? Sledovala ho dokud neodešel a pak zmizela ve tmě.