Smrt přichází čtyřikrát

Ostrý vítr ji bodal do obličeje, ale jí to přesto nevadilo. Zažívala jakýsi pocit euforie, který nikdy nepoznala, až s ním.
Nadšeně roztáhla ruce, zaklonila hlavu a nechala, ať si vítr pohrává s jejími vlasy. Vychutnávala si ten pocit... byla tak neuvěřitelně šťástná... Prsty jemně proplula jediným mrakem na noční obloze. Trochu ji to zastudilo, a tak se vrátila do původní pozice a objala svého milého. Zabořila hlavu do jeho hustých, hebkých vlasů, které jí připomněly den, kdy ho poznala.

„Yare, Yare... malá holubička nám vypadla z hnízda, hmph?“ Ucítila horký dech na zadní straně krku a chladný kov, který jí tlačil do nezakrytých zad.
„C-co...“ slova se jí zadrhla v krku, protože neznámý přitlačil kunai a způsobil tak malou dírku, ze které vytekl malý pramínek krve.
Sklonil hlavu a jeho blonďatá ofina ji polechtala na rameni.
„Kdo řekl, že můžeš mluvit?“ chladně, avšak s jakýmsi chtivým nádechem, jí zašeptal do ucha a špičkou jazyka jí ho olízl, čímž způsobil, že jeho oběť se znechuceně otřásla. Poslušně však ale nevydala ani slovo. Dětinsky se uchechtl a zálibně jí přejel kunaiem po lopatce, čímž vytvořil úzký škrábanec, z kterého vytékal slabý potůček krve. Mírně sklonil hlavu a krev (dětinsky xD) olízl. Pak pokračoval dolů, dolů a dolů až... nedočkavě kunaiem potáhl nahoru. Praskot látky byl jasným důkazem toho, co udělal a nebylo třeba se vůbec otáčet.

Začali se oba řítit dolů, což bylo nepochybně tím, že se chystali přistát. Když se tak stalo, otočil se na ni a něžně ji políbil, čímž způsobil, že jeho milá rázem zčervenala jak ředkvička.
„K-kdy s-se z-z-zase u-uvidíme?“ vyhrkla až neobvykle rychle, ale i přesto s obvyklým koktáním.
Cítila totiž podivné mrazení v zátylku, zlou předtuchu. Netušila ještě, co to bude a netušila, že to cítila správně.
„Ještě nevím... Ale neboj, dám ti vědět. Musíme však být opatrní, nechci riskovat tvůj krásný krček.“
Na důkaz svých slov jí lehce přejel rty po krku. Cítil, jak se mírně zachvěla a tak ji sevřel do láskyplného objetí.
„Slibuji ti, že to bude brzy…“

Bez hnutí klečela u neumně vytesaného náhrobku, který spíše připomínal hrbatý kámen, a jako očarovaná zírala na vyryté jméno.
Deidara…
Několikrát zavřela a otevřela oči a nakonec se jí z úst vydral vzlyk. A po něm následovaly další. Černý plášť, který měla na sobě, zkrápěla slanými slzami a ramena se jí neovladatelně třásla.
„Hinato…“
Na rameno jí jemně dopadla ruka a druhá ji obejmula. Jmenovaná otočila hlavu a uslzenýma očima hleděla na tvář Itachiho. Na chvíli opět zavřela oči a nakonec si položila hlavu na jeho hruď. Celá se třásla, jako uzlíček nervů, který byl narušen.
Když se na ni tak díval, pocítil jakýsi ochranářský reflex, stajný jako kdysi pocítil Deidara.

Znova klečela u dalšího hrobu, jehož náhrobek byl tentokrát z černého mramoru. Už druhý za tak krátkou dobu...
Hlasitě vzlykla a v duchu proklínala toho, který za to mohl.
Sasuke... jednou... jednou je pomstím.
Stejně jako tenkrát, i teď jí na rameno dopadla něčí ruka. Bleskurychle se otočila a skrze slzy uviděla Sasukeho s nejistým úsměvem na tváři.

Třetí... Třetí...
Přesně tohle Hinatě hučelo v hlavě, když s kytkou v ruce stála u dalšího, snad nejhezčího hrobu.
Krev jí bušila ve spáncích a do očí se jí draly slzy. Když ukápla první, klesla na kolena a zaryla nehty do země.
Proč, proč...
„PROČ?! PROČ?! PROČ ZROVNA ONI?!“ zakřičela z plných plic a zoufale zaštkala.
Lehla si na zem a schoulila se do klubíčka. Napůl čekala, že se zjeví další, kdo ji ukonejší, že znovu ucítí něčí ruku na svém rameni. Nic takového se ovšem nestalo.
Nekolikrát otevírala a zavírala oči, až je nechala zavřené. Po chvíli rozhodně vstala a z vnitřní kapsy černého pláště vytáhla kunai, který se v měsíčním světle oslnivě zaleskl a když jej vzápětí vytahovala ze svého srdce, měl zlověstně nachovou barvu.
„Miluji vás...“
...oba dva...