Minatova povinnost 11

Část desátá - Tady

Část jedenáctá - Prohlédnout

Sasuke ležel na zemi. Necítil bolest, cítil něco, co ji přehlušovalo. Něco, co vycházelo přímo z jeho nitra a usmívalo se na něj … Hrdost …
„Chraň … Chraň své přátele …“ vybavilo se mu v myšlenkách, „Tak, teď je to dobře. Ochránil jsem je, bráško. Ochránil …“
„Sasuke!“
Naruto nevěřícně zíral na chlapcovo tělo. Sasuke ležel, vykašlával krev a sípavě oddychoval. Ta červená tekutina byla všude. Vpíjela se do suché země, jako kdyby v ní měla začít proudit … Jako kdyby ji ta zem samotná potřebovala co nejvíc na své vlastní žití. Brala mu ji všechnu.
Nemohl se vyděšením ani pohnout. On … Sasuke zastavil tu ránu … Obětoval se pro něj …
Nechtěl k němu jít. Nechtěl kleknout na zem a sledovat jeho poslední nádechy. Ne, teď, ještě před jeho očima … Musí …
Podíval se na Kisameho. Ten byl trochu vyvedený z míry, šlo to vidět. Nečekal, že by tenhle sobecký kluk udělal něco takového … Ale alespoň ho měl z krku.
„Sasuke, my jsme věděli, že si se k nám nepřidal jenom tak,“ procedil skrz zuby a zlomyslně se ušklíbal, „proto jsem měl jít s tebou, mladej. A vyplatilo se to. Hehe.“
„Ty hajzle,“ zasípal Sasuke a vzdorně se na něho podíval. V jeho očích ještě stále planul Sharingan, který aktivoval, aby dokázal vidět dráhu Samehady.
„Hehe,“ ušklíbal se Kisame dál, „jenom se podívej … Ale vlastně, ty nemůžeš. Tak alespoň ty, Jinchuuriki.“
Kisame opatrně přešel k okraji srázu a Naruto ho pomalu následoval.
„Vidíš? Je tam jiný tělo … Tomuhle se říká náhrada. Provedl jsem ji těsně předtím, než jsme sem dorazili.Věděl jsem, že nám nebude chtít pomoct.“
Naruto se však díval někam jinam. Jeho pohled spočinul na svou ležících osobách.
Mami … Jiraiyo …
„Cos jim udělal?“ procedil skrz zuby.
„Jenom omráčil …“ usmál se Kisame. Teď toho litoval. Alespoň by to bylo zábavné, teď toho Jinchuurikiho pozorovat …
Naruto zavřel oči.
„Ještě že tak …“ pomyslel si.
„Teď-ttebayo …“
Otočil se na tělo zahalené do krvavého pláště. Ještě žil.
„Dívej se, příteli, co se teď bude dít …“
Pohled drzých očí se zabodl do modré tváře rybího muže.
Jeho přítel. Jeho přítel si konečně vzpomněl … Bylo mu to vidět na tváři. Že už ho nebere jako oběť … Ale on sám byl oběť. Oběť pomsty, každý si s ním zahrával až sám nevěděl, komu má věřit. A teď, prohlédl. A zrovna … Zrovna měl odejít?
„Dívej se …“
Naruto se zhluboka nadechl. Byl čas. Byl čas skoncovat s tímhle odporným člověkem … Kisamem. Jenom škodil. Jenom škodil…
Najednou to pocítil. Oranžová … Oranžová síla se mu rozlévala žílami. Smíchaná s jeho modrou, teď byla ochotná mu pomoct.
Jeho otci se to podařilo. Povedlo se mu udělat to, co měl … Čím mu chtěl pomoct. Polovina oranžové chakry zmizela s ním. A Narutovi zbývalo stále hodně. Pořád dost na to, aby mohl porazit tohohle … Tohohle vraha.
Sám ani nevěděl jak. Všechno se stalo automaticky, instinktivně. Věděl, že kolem něho plál oheň. Věděl, že všude foukal mrazivý pichlavý vítr. A všechno vyvolala jeho síla. Ohromná energie. To byla jeho pravá moc. Síla …
„Fuuton, Katon: Rasen shuriken!“ zakřičela jeho ústa. To nejmocnější jutsu. Kisame se ani moc nemohl bránit. Jeho vodní proud se teď zdál být slabým a když se na Narutovo tělo pokusil zaútočit Samehadou, přelomila se v půli. Zdánlivě nezlomitelný meč byl určen k záhubě. Stejně jako jeho osud. Ale všechno neovládal špatný pocit. Ne, ten teď byl v nenávratnu pryč. Všechno totiž dělal jenom Naruto. Žádný Kyuubi … Naruto.
Větrnou kouli planoucí ohněm zabořil přesně do mraku, který se tak pyšně vyjímal na Kisameho plášti. Přímo do břicha.
Vnímal jenom ten překvapený výraz. Oči, které ani nestačily mrknout.
„Ty … Ty jsi … Silný …“
Nečekal to? Neměl ho podceňovat.
„Dívej se-ttebayo …“

Bylo po všem. Už mu nic nehrozilo. Stál uprostřed kráteru, ohnutý v půli, nad Kisameho tělem. Díval se na své ruce. Jak se pomalu hojí, rány se zacelují.
Pomalu zkoušel rozhýbat prsty.
„V pořádku…“
Naruto se narovnal. Zvedl hlavu a podíval se na měsíc, který pomalu mizel s vycházejícím sluncem. Hvězdy se už ztratily. Věděl, kam teď má jít. Věděl, co má udělat. Rychle vyběhl. Vyběhl z prohlubně, kterou udělal, až nahoru. Tam, kde už začínala tráva. Tam, kde ležel jeho přítel.
„Žije ještě?“
Tělo se nehýbalo. Na té chladné zemi, ani ruka se nezatřásla nebo nezamávala na pozdrav. Ale oči stále mrkaly. Nepřítomně, dívaly se na slunce, které ukázalo první paprsky a přemýšlely. O tom co se stalo … O tom co se bude dít teď. Za nimi se ujasňovaly myšlenky, přemítaly, jak to správně mělo být.
„Sasuke!“ zaslechl Narutův hlas.
Takže zabil Kisameho, povedlo se mu to. To bylo dobře.
Sasuke se usmál. Znovu, po tak dlouhé době. V hlavě se mu všechno vysvětlilo, už nic nebylo zmatené. Tak jako těch posledních pět let. Od doby, kdy odešel …
Naruto si vedle něho klekl a zastínil slunce.
„Umíráš? Ale, nesmíš! Vždyť … Vždyť před sebou máme ještě hodně misí! A musíš zabít toho Madaru, dattebayo!“
Naruto se nepozastavil nad tím úsměvem. Svého kamaráda nebral jako smutného, zatvrzelého člověka, ale stále ho vnímal jako toho kluka, kterého potkával u houpaček. I když se kolem něho změnilo tolik věcí, stále doufal, že tam někde uvnitř je, ten Sasuke. Ne tenhle, zničený prostředím kolem sebe … Vrátil se?
„Naruto … Já …“ Sasuke už nemohl mluvit plynule. Stále vykašlával krev. „Nemělo by … Nemělo by to cenu. Už, už do Konohy nepatřím. Udělal jsem tolik … Tolik špatných věcí … Už bych se stejně nemohl … Nemohl vrátit. Asi .. Asi je to takhle dobře. Já … Zapomněl jsem …“
„Ale vzpomněl sis-ttebayo!“
„Pozdě … Moc .. Moc pozdě. Byl sem zaslepený … Zaslepený tou touhou zabít Itachiho … A potom, potom jsem zjistil že to byla blbost … A to mě zaslepilo ještě víc…“
„Ale …“
„Žádný ale … Musím odejít … A ty to … Ty to víš …“
„Jsi můj nejlepší přítel-ttebayo!“
„Nezasloužím si to, Naruto …“
Sasuke vykašlal další krev. Teď, teď prohlédl. Pozdě? Ale přece … Uvědomil si to. Že je přehlížel. Vzpomněl si na to, co to je přátelství … A jeho přátelé na něj nezapomněli. I když on zapomněl na ně.
Pomalu se pohnul. Jeho ruka vyklouzla z pláště.
„Ti zatracení Akatsuki ..“
Pomalu si ho začínal sundávat. Těžce, z posledních sil. Měl pod ním oblečenou tu černou košili. Skoro stejnou, jako když ještě žil v Konoze. Košili … Se znakem klanu Uchiha. Pyšným, hrdým znakem. A jeho poslední člen, jako jediný prohlédl. Madara nebyl Uchiha. On už si to nezasloužil, pyšnit se tím příjmením.
„Naruto …“ zašeptal Sasuke a zakrvavený plášť Narutovi vnutil do rukou.
„Prosím .. Spal to.“
Spálit? Měl by snad .. Ano, už to tak asi bude. Už vážně odchází. Jeho nejlepší přítel … Proč? Co udělal špatně?
Po tváři mu stekla slza. Horká slza se smíchala s kapkami deště, které se náhle spustily z nebe. Pomalu smívaly krev ze Sasukeho těla.
„Naruto? Děkuju …“
Chlapec nechápal. Za co mu děkuje?
„Proč-ttebayo?“
„Za to, žes mi ukázal … Žes mi ukázal, co je správný … Žes mi pomohl. Pomohl jsi mi vyjít ze tmy … Ze tmy, která mě obklopila.“
„Já …“
„A, chtěl bych po tobě ještě něco … Slíbils, že mě přivedeš do Konohy. Přiveď mě tam, prosím. Alespoň naposledy.“
Usmál se. Opět … Ale úsměvem, jakým se pyšní malý kluk. Nevinným. Čistým … Osvobozeným od všech hříchů … Osvobozeným odpuštěním.
Narutovi unikla další slza. Sasukeho hruď se přestala nadechovat. Slunce proniklo na jeho tvář a osvítilo ji a z nebe spadly poslední kapky. Bylo po všem … Po všem.
Naruto Sasukemu pomalu sklopil víčka. Zvedl se ze země.
„Spálit říkal?“

Sakura se procházela vesnicí. Byli pryč celou noc. Co se tam stalo? Nemohla se dočkat, až se Naruto vrátí. Bude v pořádku? Určitě … Věděla to jistě.
Před hodinou přestalo pršet. Všude se povaloval čerstvý, čistý vzduch, který se jí vháněl do plic. Zhluboka se nadechla. Nemohla se zbavit toho špatného pocitu … Že se něco stalo. Ale ne s Narutem. To bylo jisté, s ním ne.
Ani nevěděla jak, ale došla k bráně. Izuma a Kotetsu se líně rozvalovali na stole ve strážnici. Asi usnuli.
Hlídači … Kdyby někdo zaútočil, každý se to dozví, až když ho sám uvidí …
Ale usmála se.
Podívala se branou ven, tam, kde už neležela Listová. Tam, kde se rozprostíraly lesy a louky Ohňové země. Jenom tak, bezděky. Nečekala, že tam něco uvidí. Ale uviděla.
U brány stál Naruto a za jeho zády stáli Jiraiya a Kushina. Naruto, se smutným výrazem v očích. Zmáčený deštěm, na jeho tváři byly skvrny od krve. A v rukou … V rukou nesl tělo. Zakrvavená tmavá košile. Zavřené oči. A usmívající se rty. Sasuke … Ten, který odešel. A teď … Teď se vrátil. Naruto jí to slíbil. Tehdy, když ho ještě milovala. Ale teď … Teď byla oddaná jinému. Přesto, Sasuke byl její přítel. Její kamarád … Její spolubojovník …
Naruto pomalu vešel do brány a Sakura se k němu rozběhla. Podívala se na jeho obličej, a hned sklouzla pohledem na ten Sasukeho.
Naruto tělo pomalu položil.
„On …“
„Je mi to líto, Sakuro-chan,“ vzdechl Naruto.
„Nemá být co,“ zaskočila ho Sakura.
„Přivedl si ho .. Tak jak jsi slíbil … A on …Usmívá se. To znamená, Naruto … Žes mu nakonec pomohl. Pomohl si mu … Zemřel, jako náš přítel. A ne jako mstitel ..“
Naruto se usmál. Uvědomoval si to. Splnil svůj slib. Sasuke se stejně nemohl vrátit. Už to nešlo. A takhle … Pomohl mu. Odlehčil jeho duši.
Zazubil se. Cítil, jak mu tím spadl kámen ze srdce. Pomohl svému příteli.
„Víš, Sakuro-chan … Je tu ještě něco,“ řekl a vstal. „Něco, co bych chtěl udělat. Chci … Chci zabít Madaru. Pomůžeš mi-ttebayo?“
Kushina se podívala s obavami na Jiraiyu, ale ten jenom přikývl.
Sakura se usmála. Chápala, co to znamená.
„Ano …“

***

***
Neříkala sem kdysi, že nejsem vrah? Uhm ...
No ... Prohlédl a zemřel. Ale ono to nejde jinak. On by se už nemohl vrátit ...
Pokračování: Hrdina; KONEC