Budu čekat...

-Není to přímo na téma Naruto, ale původně to tak mělo být myšleno-

Dívka seděla na střeše rozlehlého domu. Obloha byla zašedlá, jako by mhouřila své jindy modré oči na zemi pod sebou… Mrholilo, drobné kapičky padaly na navlhlou zeminu jako tiché slzy nebe…Její hrdlo svazovala nekonečná úzkost…
Proč jsi mě stvořil jako člověka?!… Nic přeci necítím… Nedokážu už dál milovat… Proč jsi mě stvořil?!… Víš, jak to strašně to bolí…
Vzlyky se jí draly z úst sami od sebe…
Nikdy…nikdy nic nebude cítit…Ona přeci nedokáže milovat… Nemůže…
Pouhá slova… k čemu jsou? Nikdy nic nevyjádří a pouze bolí, jako nejostřejší ostří…
Nikdy nic takového necítit… Jak strašná je to bolest… Proč?! Proč to tak bolí… Víc, než cokoliv jiného… Je tohle snad život? Žít ve strachu a obavách a potom cítit bolest… žít v obavách… tohle je život?…
Když i tví nejbližší se ztrácejí v temnotách noci a ty stojíš ve víru stínů sám…
Proč to mám cítit?! Já… nikdy nemůžu cítit lásku… Má duše ji už nikdy neucítí…
Není schopna milovat… Proč jsi ji tak stvořil? Jsem anděl a nebo zatracený…? Co znamená milovat…
Dříve mi bylo útěchou, že dokážu něco vyjádřit slovy… či na papír kresbou… ale těmi slovy, jenž mě bodají jako střepy? Proč je to tak…?
Proč má duše nenachází klidu… A nikdy ho nenalezne…
Toho, jenž tak strašně miluji… neznám jeho tvář, ale vidím ho v dálce… Na druhém břehu řeky…
Jeho slova na ně sálají… Nemůžu je uslyšet… Proč?
Miluji ho tak moc... Tak strašně moc… proč ho nesmím znát…
Nikdy s ním nebudu… Miluji ho tak moc… jak pouhá slova! Ale není to tak… celá má duše ho miluje… Tak, jak je nejvíc schopná…
Rukou si zakryla ústa, snad aby zakryla své zděšení…
Nikdy ho nenaleznu, neuvidím… Má láska jenom bolí… Jinou už nikdy neucítím…
Proč jsem člověkem… S jeho malými city a myšlenkami? Musím žít dál? Jsem anděl temnoty… Proč nemůžu odletět pryč? Musím žít v člověku, jímž jsi mě stvořil…
Miluji tě, ale nikdy mě to nepřestane bolet…
Slzy ji samy tekly po tváři… Slzy zoufalství, jenž nemohla zastavit…
Vždy tu bude se mnou, abych cítila tu bolest… Protože to je můj úděl… Navždy budu mlčet, jelikož slova nejsou k ničemu… a náleží pouze člověku…
Já jsem duše, ne tělo… ani mysl… jsem duše… a budu čekat, až se dostanu na druhý břeh… Potom splyneme v jedno…
Dívka se zachvěla… Když v tom uslyšela čísi hlas, jenž na ni volal.Otřela si slzy. Rychle vstala a zalezla oknem zpět do domu. Než si jí někdo všimne…
Budu čekat…