Bolest IV.

Doufám, že se vám bude líbit i další díl...

Bolest IV.

Nebe černalo do nekonečné temnoty a stáčelo se do tmavého víru, jenž začínal na zemi… Vzduch byl chladný, ale hustý… nemohla ho vdechnout…
A potom ho uviděla…Stál někde před ní…otočený zády. Zachvěla se…popošla k němu a natáhla k němu ruku, aby mu ji položila na rameno… Ucukl a prudce se otočil…
„Kde je Sakura!“ vyslovil tvrdě a jeho dříve azurové oči se zaleskly šedavě modrou…
„J-já nevím…“ vyslovila polekaně…
„Ale víš…! Jestli jsi jí něco udělala, tak…“ pokračoval nahněvaně…
„Proč…Naruto-kun…Proč bych jí něco udělala…?“ zachvěla se.
„Proč?! Víš to moc dobře! Já… miluji ji a ty ji nenávidíš!“ vyslovil to s hrubostí, jenž ji udivovala…
„Já…já…To není pravda, Naruto-kun!“ vykřikla zmateně.
„Ale tak si to přiznej! Nenávidíš ji, protože ji miluji a ty…tobě to vadí…Jenže já miluji Sakuru! Tak už to sakra pochop!“ jeho hlas… byl tak cizí…
Okolo tváře jí proletělo pár černých jemných peříček v přívalu dalšího silného větru…Nemohla promluvit… její pohled ustrašeně, plný úzkosti hleděl na mladíka…
„Tak…tak to přeci není! Nikdy bych jí…kvůli tomuhle…“ řekla po chvilce tiše a zmateně pohlížela na člověka, o němž si myslela, že ho zná, jenž byl najednou tak jiný…
„Kde je?! Tak řekneš mi to?!“
„Já… já to nevím!“ vykoktala
„Nech toho předstírání! Vím, že jsi ji tak nenáviděla, že bys ji klidně zabila, aby ses jí pomstila…“ vyštěkl na ni. Pak ho ale přerušila…
„Co ty o mě vlastně víš! Jak to o mě můžeš říct… Jak mě…takhle můžeš soudit?! Vůbec netušíš, co cítím!“
Zatvářil se zaraženě, ale za moment stejně promluvil:
„No právě… Ta tvoje láska! Co ty o mě vlastně víš?! Nic! Co je to za lásku?! Není to jen tvůj výmysl?! Zdání, kterým se uspáváš, aby ses necítila tak osamělá a zvláštní a patřila mezi ostatní?! Jsi tak slabá a pouhá, že si vytváříš i falešné city?!“
Jeho slova ji bodala a ubíjela… Strnule na něj hleděla…
„Já Sakuru znám…Vím jaká je…Ale co ty víš o mě?“
Ten pocit ji svíral a mučil k smrti…tma ji pohlcovala a ona se topila ve svých myšlenkách…
„Mizíš?! Takže i odtud utíkáš… do reality?! Ze svých snů… “ ještě za ní vykřikl výsměšně…

Rychle otevřela oči, až ji zapálily, jak do jejího pokoje vnikalo ranní světlo…
Obloha se po několika dnech rozjasnila, za svou bělostnou tváří však skrývala cosi neuchopitelného, jenž se ztrácelo v lehkém vánku…
Domem Hyuugů vládl až nepříjemný klid a ticho…
Hinata ležela v posteli a ani se nehnula… očima hleděla do prázdna… Na celém těle se však chvěla…
Proč?!
Zahleděla se do šera, hmoty, jenž zahalovala její pokoj a jíž pronikalo to světlo jako ostrá katana tělem…
Měl pravdu?…Opravdu ho tak nezná…Nalhávala si to všechno?! Všechny ty mise…Skutečně si vše nalhávala…Jak…?
Utíkám už i ze svých snů…
Po tváři jí sklouzla slza…
Skutečnost, jenž ji drtí… Noční můry… Jediným východiskem je…
Proud jejích myšlenek přerušilo dunivé zaklepání na její dveře. Mlčela, snad aby ta osoba, skrývající se za dveřmi, nevstoupila…
Aby stín, vkrádající se do jejího srdce a mysli, odešel…
Dveře se rychle otevřely. Hanabi, jenž až do teď klopila zrak vzhlédla směrem k sestře, jako by měla uzřít něco strašného, zmítala očima po pokoji a až za chvilku promluvila.
„H-hinato?…Hinato, otec vzkazuje, že…hodlá s tebou trénovat ke zkouškám… Máš se prý za půl hodiny dostavit na dvůr…“
Potom rychle zmizela… Hinata si protřela oči a pomalu se snažila probrat rozlámané tělo…
Ne na dlouho byly stíny zahnány…
…
Hiashi svraštil čelo. Znovu se postavil do obrané pozice a sledoval, jak se jeho dcera připravuje k výpadu… Sledoval každý její pohyb,proto také hbitě uhnul a pohotově ji zasáhl do břicha.
„Nemám dojem, že by ses o moc zlepšila…“ vyslovil tvrdě.
Hinatu by to dříve možná rozhodilo… Tolik se snažila, aby mu byla dost dobrá… Kolik hodin strávila na cvičišti, aby byla lepší… Dnes ji tato narážka však nechávala ledově klidnou…
Co na tom záleží?!…
Další útok… Obrana…rána. Souboj začal zrychlovat tempo. Voda, jenž právě začala padat z nebe ve velkých kapkách, se tříštila o dívčinu kůži a zanechávala za sebou štiplavou bolest, která dívce společně s chladem vstupovala snad až do morku kostí…
Hinatu souboj unavoval, ale rytmus zápasu a šedá obloha ji uspávaly…
„Vím, jak moc jsi dřela… Ty hodiny, jenž jsi strávila cvičením… A je z tebe tohle?! Jestli to tak půjde dál, tak ten boj ukončím, nemá to cenu…“ snažil se ji vyhecovat Hiashi.
Hinata zbystřila… Najednou se v ní vzedmula jakási nepochopitelná vlna vzteku…
Tak ty ses díval? Viděl jsi, jak dřu… Nikdy jsi nebyl ochoty mi pomoci a teď…se mi vysmíváš?! Myšlenky, jí tak málo podobné, jako by se zvedaly z těch nejhlubších temnot její mysli…
Její útoky zrychlily… Rychleji se bránila… Hiashimu se na tváři na moment vytvořil úsměv… Takže jeho snaha pomohla: Přeci to za něco bude stát…
Odskočila od něj…
Dobře, jak chceš… nebudeme to protahovat!
Udělala pár znaků rukou a vykřikla něco, čemuž ani sám Hiashi nerozuměl: „Júgen Sawari Góin!“
Vyřítila se přímo k němu… Jednu ruku přichystanou k útoku… Nevěděl, co se proti němu řítí, ale všiml si její čakry… pokusil se vytvořit obrovský Kaiten, jenž by útok odrazil…
Obrovský vír čakry rozvířil zeminu a vytvořil obrovskou kruhovou stopu… Hiashi se znovu sám pro sebe usmál… Tohle nemohla překonat… Stále okolo sebe vytvářel čakru, když z nenadání uzřel její tvář…
Pronikla modrým výrem, jako by vůbec nebyl… Její napřažená ruka se k němu rychle přiblížila a uštědřila mu přesně mířenou ránu do hrudníku…
Hiashi přestal kontrolovat Kaiten, málem vykřikl bolestí… Nedokázal na nic myslet… Svět před ním žil, ale to jeho pohled mlhavěl… A potom černo…
Naposledy uviděl, jak ho chytla padajícího na zem… V ústech ucítil kovovou příchuť krve, jenž se mu linula z těla a pomalu mu začala stékat po bradě…
„Jak…?“ vyslovil otázku, padajíc do bezvědomí… V jejím prázdném pohledu nemohl nic vyčíst… Snad jen překvapení…
„T-to je mé nové jutsu…Netušila jsem, že projde Kaitenem…Budeš v pořádku… Nezasáhla jsem tě do srdce…“
A potom ho obestřela tma… Jak? Zněla otázka…