Poslední z klanu Akame IX. - Hranice šílenství

Touazuki zůstávala již měsíc v archivu sama. Sama sice není zcela přesná formulace, ale Manabu ji naučil dost na to, aby si dokázala poradit, a odešel do zaslouženého důchodu. Z počátku dokázala s veškerým úsilím vytvořit jen dva stínové klony. Jeden nechávala venku, mohl se volně toulat a když jej zrušila, připadalo jí jako by celý den prožila venku u vody. Pokoušela se jeho pomocí sbírat byliny a prodávat je, ale nebyla příliš úspěšná. Často se stávalo, že se klon s celou várkou rozplynul. Druhý klon s ní byl celý den a dělal jí společnost. Mohla si s někým povídat a nepřipadala si osamělá. Mělo to neuvěřitelnou výhodu, nikdo ji neznal lépe než ona sama.
Po čase, pro ně našla lepší využití. Místo povídání za ní její dvojnice vykonávala práci a Tou si mohla číst v archivu. Nikdy by nevěřila, co všechno se dá zjistit o vesnici a lidech, které znala. Tedy myslela si, že je zná. Spousta věcí nebyla napsána na rovinu, ale po čase začala vidět souvislosti a dávala si dohromady celkem jasné obrazy událostí. Děsilo ji to. Ztrácela iluze o ostatních. Dalo ji obrovskou práci myslet na všechny, tak jak je poznala a ne podle obrazu, který se ji vytvořil v mysli. Druhý klon vyměnil volnost za knihovnu. Celý den četl a ona získávala potřebné informace. Spousta jejích nepovedených pokusů a bádání najednou našla cíl. Byla fascinována, ohromena. Zcela se ponořila do svých myšlenek a úvah. Vrcholem bylo odhalení tajemství Choujiho pilulek a přetvoření je. Dokázala v nich vytvořit pojistku, aby nepůsobily tak destruktivně na organismus. Poté je vzala a znovu upravila. Vytvořila jedinečnou látku, která jí umožňovala dlouhodobě zvyšovat úroveň chakry. Pravdou bylo, že se tím v těle zároveň vytvářeli toxické sloučeniny, ale i s tím si poradila.
Teď měla pět klonů a využívala je na maximum. Nezměrné množství informací, které ji Konoha nabízela, si brala plnými hrstmi. Kakashiho ani ostatní její kamarády skoro neviděla. Vlastně si přestávala být jistá, kdy se s nimi setkala naposledy. Znala jejich kroky z misí, přečetla všechna hlášení. Včetně úspěchu týmu 7 ve Vlnkové zemi. Kakashi byl na své svěřence pyšný, někdy dávno ho Tou slyšela o nich mluvit. Trávil s nimi hodně času. Nejspíš to bylo proto, že ona ho tolik zklamala a nedokázala splnit jeho očekávání. Má teď jiné, do nichž může vkládat naděje. Na ostatní přestala myslet. Změnili se pro ni v záznam na papíře, registrační číslo a statistiku schopností. Skoro nevycházela. V archivu nebyl den ani noc. Neměnila se roční období. Zůstala uzavřena ve zvláštně prázdném prostoru a na okolní svět se dívala jen přes silnou vrstvu zamlženého skla. Někde uvnitř začala cítit křivdu a nespravedlnost, která se možná měnila v zášť. Jedovaté odhodlání, že až odsud vyjde, bude silnější a lepší. Zahodí soucit a předvede jim sílu vědění. Se svými klony mohla trénovat taijutsu, dokonce zvláštní chvaty, které ji učil otec. Zdokonalovala svoji mušku. Měla zásobu živých terčů. Bylo pro ni snadné trefit cíl. Používala svoje barvy, díky kterým bravurně odhadla, kde cíl bude, až k němu šíp doletí.
Příchod chunninských zkoušek pro ni znamenal jen zvýšení toku papírů. Neustále přicházely nové a nové informace o účastnících. Někdy v té době narazila doma na Kakashiho. Zastavila se tam, aby si dala sprchu a najedla se. Nebyla si jistá, co je za den. Když se na ní podíval zůstal nevěřícně zírat. Nemohl ji poznat. Hodně zhubla, temné kruhy pod očima, ve kterých měla tolik popraskaných žilek, že skoro nešlo rozeznat, kde končí bělmo a začíná zornička. Vlasy ztratily lesk, měla je sepnuté do culíku, ale zacuchané a neupravené. Nervózním gestem si neustále zastrkávala neposlušný pramen za ucho.

„Touazuki, co se ti stalo?“ při pohledu na ni ho přepadly výčitky.
„Nic se nám nestalo.“
„Vypadáš unaveně.“
„My teď máme hodně práce. Děláme na spoustě věcí. Možná jsme trochu unavení,“ Kakashimu nedocházel smysl jejich slov.
„Kdo my?“
„My?“
„Říkala si my.“
„Neříkala. Co teď vlastně děláš?“ ptala se, aniž by se na něho podívala, místo toho zaujatě zkoumala hůlky s rýží.
„Vlastně jsem ti chtěl říct, že budu nějakou dobu pryč,“ neustále ji pozoroval, něco bylo špatně.
„Máš misi?“
„Ne, je to složitější, ale rozhodl jsem se naučit Sasukeho Chidori a potřebujeme na to čas a klid,“ přestala jíst. Poprvé od doby, co přišla se na něj podívala.
„Budeš učit Sasukeho Chidori?“
„Ano,“ odpověděl trochu nejistě. Zarazil ho výhružný tón v jejím hlase. Nic takového u ní neznal.
„Proč jeho. Mě jsi ho nikdy naučit nechtěl.“
„Potřebuje ho umět.“
„Máš ho radši než mě? Já nejsem dost dobrá, aby si mě mohl učit?“
„Nesmysl, Touazuki. Chidori vyžaduje jen jiné schopnosti, než máš.“
„Já se ho dokážu naučit sama, bez tvojí pomoci,“ vyskočila ze židle a mračila se na něho.
„Je to mimo tvoje možnosti.“
„Nezajímá mě to. Nezajímáš mě ani ty ani Sasuke ani nikdo jiný v téhle pitomé vesnici. Pro mě za mě by klidně mohla lehnout popelem a bylo by mi to jedno,“ s těmi slovy se otočila a odešla. Zpátky do bezpečí svého vlastního zaprášeného světa mezi stovkami šanonů. Do světa, kde není den a noc a na všechno se dá dívat jen jako na čísla a fakta.

„Rozzlobil nás, proto jsme to řekly,“ Tou seděla mezi svými společníky.
„Ano, hodně nás naštval, ale stejně ho asi máme rády.“
„Možná i ostatní máme rády a taky nám záleží na vesnici.“
„Záleží, i když to víme. Stejně nám na ní záleží.“
„Možná bychom to vědět neměly.“
„Ne, nemůžeme litovat vědění. Musíme se snažit pochopit. Věci a rozhodnutí ostatních.“
„Nesmíme říkat, že víme.“
„Ne to opravdu nesmíme, je to nebezpečné.“
„Známe i Kakashiho tajemství. A stejně ho máme rády.“
„Ano, známe i Narutovo tajemství a pořád je to kamarád.“
„Přesně tak.“
„Musíme ale všem ukázat, že jsme k něčemu.“
„Máme spoustu vylepšení pro vesnici. Pošleme je Hokagemu.“
„Dlouho jsme mlčely, možná na náš zapomněl.“
„Spousty a spousty nápadů.“
„Naučíme se Chidori, ne protože bychom to potřebovali, chceme, aby nás měl Kakashi stejně rád jako Sasukeho a ostatní.“
„Přesně tak! Nejsme o nic horší.“
„Můžeme trénovat ještě víc. Jenom trochu navýšíme dávku.“
„Určitě, s dostatkem chakry nemusíme spát.“
„Použijeme spousty informací, co jsme našly.“
„Hodně jsme jich nashromáždily.“
„Taky o mámě a tátovi.“
„O těch taky. Našly jsme fotky. V jejich složkách.“
„Poprvé máme jejich fotky.“
„Skoro jsme zapomněly.“
„Ano, jejich obličeje zmizely.“
„Vzpomínáte si na ukolébavku?“
„Pamatujeme si ji. Dlouho jsme ji nezpívaly.“
„Můžeme teď.“
„Zazpíváme si ji.“

Místností se rozezněl sbor hlasů. Proplétal se mezi policemi a rozechvíval prachová zrna. Touazuki se zadívala ke stropu. Připadalo jí, jako by se stěny směrem nahoru sužovaly příliš rychle. Chtěly ji v sobě uzavřít. Na moment se nemohla odtrhnout od odřených hřbetů a zašlých štítků. Koutkem oka zachytila pohyb. Překvapilo ji to. Neměl kolem sebe barvu, jako ostatní. Jen provlál za rohem, jako bílá záclona. Omámeně vstala a vydala se za ním. Neviděla nic jasně. Mizel a objevoval se, snad si hrál na schovávanou. Píseň k ní doléhala v kolísavých vlnách, jako by chvílemi přestávala slyšet. Dostala se do slepé uličky se sčítáním obyvatel, došla na samý konec, ale nic tu nebylo. Protřela si oči. Nic. Začíná snad vidět duchy?

Nejspíš nebylo rozumné trénovat v archivu tak nebezpečnou techniku. Nebrala na to ohledy, snažila se být opatrná v rámci své popletené mysli. Dívala se na barevné květy, které se jí tvořily v dlaních. Znala potřebné pečetě, ale vytvořit jutsu nebylo snadné. Nedokázala jej udržet. Rány na ruce se jí přestaly hojit. Stejně tak nehty měla zlámané až do živého masa. Vypadávaly ji vlasy. Toxické účiny dosáhly své hranice. Už je nedokázala zcela eliminovat. Byla si toho vědoma, ale zkušenosti a dovednosti, které získávala pro ni měly daleko větší cenu. Snažila se posunout svoje hranice bez ohledu na následky. Nemohla se všeho vzdát, ať to mělo mít jakékoli následky. Zamyšleně zkoumala rozvětvené spáleniny na své ruce. Prostor kolem ni se rozvlnil. Zmateně se rozhlédla.
„Touazuki,“ uslyšela za sebou. Pak všechno zmizelo. Zůstala jen sytě modrá prázdnota. Nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Nejspíš na tom nezáleželo. Všechno kolem pulzovalo, jako by to žilo. Nebyla sama. To jediné věděla s jistotou, ale než dokázala někoho zaměřit, byla zpátky. Ležela v posteli. Zcela zmatená. Všechno byl sen? Nic z toho se nestalo? Zvedla ruku a prohlédla si ji. Ne, je starší, není malá pětiletá holka a ve vedlejším pokoji neumírá její matka.
„Už jsi vzhůru?“ otočila hlavou a ztuhlé tělo zaprotestovalo.
„Uf,“ vyšlo z ní. Připadala si omámená, ale po dlouhé době si byla vědoma sama sebe.
„Myslel jsem, že tě neprobudíme.“
„Probudili.“
„Pravda, ale nikomu se nepovedlo zjistit, čím jsi se otrávila.“
„To je výrobní tajemství.“
„Nadělala jsi nám spoustu starostí. Hodně lidí o tebe mělo strach.“
„Kakashi?“
„Nic jsme mu zatím neřekli. Trénuje se Sasukem a chtěl jsem, aby výcvik dokončil,“ hmátl po své dýmce a chtěl si zapálit. Potom mu došlo, kde je a raději si to rozmyslel.
„No jo, Sasuke,“ rozčíleně odpověděla.
„Nemáš důvod žárlit.“
„Já nežárlím.“
„Opravdu? Nezní to tak. Pro Kakashiho jsi nejdůležitější.“
„Někdy mi to tak nepřipadá.“
„Je to hlavně moje chyba. Určitě odpustíš starému muži jeho rozhodnutí. Občas mi to nemyslí tolik, jako dřív. Nechtěl jsem ti nijak ublížit. Popravdě jsem měl strach. Kdyby se ti něco stalo, mělo by to na Kakashiho neblahý vliv. Už jsem to zažil. Bylo v tom trochu sobeckosti. Nemohl jsem přijít o tak významného člena vesnice.“
„Tak když jsme si to vyjasnili. Můžu dostat nějaký tým?“
„Ne, zatím ne. A teď máš nařízené volno, než budeš v pořádku. Je to přímý rozkaz,“ vstal a chystal se odejít.
„Pošlu za tebou ostatní, chtějí tě taky vidět.“
„A co ty věci, o které jsem vás žádala?“
„Jaké věci?“
„Přece ty mého táty. Píšu vám žádosti.“
„Opravdu? No, jak jsem říkal, jsem starý a paměť mi vynechává,“ se smíchem vyšel ze dveří. Netušila, že je tolik lidí, kteří o ni mají strach. Přišla za ni TenTen, Shikamaru, Chouji, Lee i Gai a dokonce Hinata. Naruto se připravoval na třetí kolo chunninských zkoušek, takže ani nevěděl, že je v nemocnici. Doufala, že se u ní ukáže.