Ovládán Temnotou – Problémy nerostou, jen se vrší – část 1.; 04

Než se vůbec dostaneme k našemu setkání, musíme nastínit další věc, která byla přes svou bezvýznamnost tak banální, ukázala se jako velmi podstatná.
Mluvím tu o Narutově stavu. Sakura měla pravdu, že ona nic nezmůže. Aby taky ne, když tohle je důsledek temného činu a její výsledek jedné mocné techniky minulosti… dostat se z toho musí sám. Jak netvor dlící u něj, tak Naruto sám. Musí v sobě najít vložený odkaz. Poslední svého druhu a moci. Jenže je to stále v rukou vrtkavé budoucnosti…
Mladý ninja se zmítal v horečkách a v teplotě, která by ho za normálních okolností roztavila jako slunce čokoládu. Před očima se mu míhaly obrazy minulosti, ovšem tak rychle, aby je hned zapomněl. Mozek neměl šanci do sebe vše pojmout.
Kopal kolem sebe jakoby chtěl odkopnout neznámého nepřítele. Házel hlavou hned na jednu, hned na onu stranu. Pot se z něj jen lil jako láva, až hrozil požár. Byl tak rozpálený, málem dočerna, načež se i vzduch okolo něj tetelil. Naštěstí ochranný neviditelný obal zabránil nejhoršímu.
Bojoval dál a ještě usilovněji. Čekala ho dlouhá přetěžká bitva…

„Haló? Je někdo doma?“ zaznělo ode vstupu.
„Neji-san, pojďte všichni dál,“ houkl na nově příchozí Yamato.
Ti se způsobně zuli a vešli. Nehledě na mokré oblečení a louže vytvářející se všude tam, kam se hnuli. Ihned poznali, že se něco děje, takovou tíživou atmosféru dlouho nezažili.
Nemuseli se v tomto domě vyznat, protože po pár krocích narazili na tu malou sešlost, která se vytvořila na zcela neobvyklém místě. V předsíni.
Yamato se Saiem rychle seznámili Mika - sebe navzájem - a nový tým s událostmi, jenž se zde staly za tak neuvěřitelně krátkou dobu, co tady byli. Necelé tři dny. O Mitsurovi nepadlo slovo, dokonce se Sakura ani nezmínila o svém setkání s Genjim, ani o znamení, které viděla.
„Yamato-sensei, jistě si pamatujete naše nové chuuniny, Umikaze Miaki a Tokugawa Iemasu,“ představil svůj tým.
„Samozřejmě. Sám jsem je pomáhal vybrat,“ a mrkl na ně. Ti byli jako opaření. Tohle pro ně byla novinka.
„Yamato-taicho, není čas se věnovat důležitějším věcem?“ ozvala se Sakura, která byla celá nervózní a musela neustále přešlapovat kvůli Narutovi. „Jdu se na něj podívat.“ Neměla stání.
„Mohu jít s vámi?“ zeptala se Miaki. „Něco o medicíně vím.“
„To budete hodná Miaki-san.“
Po odchodu ženského osazenstva bylo Mikovi doporučeno, aby šel domů. Ten protestoval jak jen mohl, ale nebylo mu to co platné. Převaha dospělých byla zdrcující na malého chlapce. Yami, která se objevila před chviličkou, se nabídla jako chlapcův doprovod. Snad tak přijde na jiné myšlenky. V to doufali všichni.
Přesunuli se do Yamatova pokoje, aby měli větší soukromí. Nejimu a Iemasovi byla nabídnuta velká osuška.
Posadili se následovně. Yamato „do čela“, vedle něho Sai, Neji naproti Yamatovi a Iemasu zaujal opozici se Saiem. Oba zabaleni do křiklavě zelených osušek, působili docela směšně. Vytvořili něco na způsob čtverce. Nikdo si nevšiml pozice oproti světovým stranám…
„Proč jste tady?“
„Poslala nás Tsunade-sama, abychom vás vystřídali, nechtěla mi říct o co jde, ale dala mi pro vás svitek se všemi pokyny,“ proběhlo předání svitku, který našel útočiště v jeho batohu. „Nepřečtete si to?“ Neji svoji otázku podtrhl vyzvednutím obočím.
„Znám obsah. Ovšem teď k věci. Od té doby, co jsme sem přišli se tady děje něco divného. První nocí zmizel starosta takměř beze stopy, neustále tady prší a někdo kopnul Saie, když spal. Ninjí botou! Ukaž jim to,“ vybídl velitel Saie, ten si úbor nemusel moc vyhrnovat, aby spatřili modrofialovou podlitinu něčí boty! Vskutku! „A pak Narutův stav, právě tem malý chlapec, Miku, přinesl Naruta, kterého našel blízko tohoto domu. Nikdo neví, co se mu stalo a co dělal tu noc a proč je v takovém stavu.“
„Hm, zajímavé. Vyniká tato vesnice nějakou zvláštní historií?“ zeptal se nečekaně Iemasu.
„Pokud je mi známo, tak ne, ale Sakura…“ jako na povel se oběma ninjům otevřely ústa dokořán a oči se vyboulily. „To je ono!“ plácl se do čela starší jounin.
„CO je ono?“ mladší jounin se vůbec nechytal, Iemasu už vůbec.
Nikdo nemusel nic Saiovi říkat, odběhl do sousedního pokoje, kde dlela Sakura…
„Úplně jsem vám zapomněl říct, že Sakura potkala jednoho starce a ten jí měl cosi dneska říct. Poví vám to sama.“
Dotyčná vešla, sedla si na Saiovo místo, ten postál u dveří, a jala se vyprávět, onu legendu spojenou s Edoki. „… démon před svým skonem zapřísahal pomstu slovy: ‚Jednoho dne se vrátím, až mé krvavé znamení objeví se, smrt všech jistá je.‘ Zdá se, že to začalo nanovo. Víc toho nevěděl. Samozřejmě je to jen výmysl. Kdo z dnešních lidí věří na takovéto povídačky? A někdo si z nebohého starce udělal dobrý den,“ vysvětlila dívka. „Za necelou hodinu s ním mám jít do toho tajemného archívu, kde by se mělo vše vysvětlit.“ Plány, které nedojdou svému cíli. Protože tento archív před deseti lety vyhořel do základů během letní bouře. Blesk si vybral tuto budovu. Nezachránilo se nic. Zůstal jen popel… další důkaz mimo hru. V pořadí již několikátý, už jich moc nezbývalo.
„Dobře, Miaki se postará o Naruta, Sakura a Iemasu půjdou za tím stařešinou…?“ jeho jméno mu vypadlo.
„Genjim,“ napověděla.
„Jo, za Genjim. A my tři?“ rukou ukázal na sebe, Saie a Nejiho. „Se znovu pustíme do pátrání po starostovi. Někdo neví, co má dělat?“

Sotva vyšli ven, přestalo díky bohům pršet. To napomohlo Byakuganu, přestože dobře „viděli“ i za deště. Dávali Hyuugové přednost počasí bez kapek. Nerozptylovaly je tolik. Cesta opět vedla do lesa…
„Co mám hledat?“
„Látku,“ starší jounin vytáhl ze své kapsy onen jediný důkaz ze dvou, který měli.
„Dobře, jdu na to.“ s těmito slovy Neji zmizel v hustém podrostu. Neuvědomujíc si stopovou chakru, ulpěnou na látce. Ne zrovna nepodobné té Narutově.
„Ty to vem severně, já si beru jih.“ Rozešli se každý cestou. Tady zatím byl klid…

Sakura a Iemasu stáli před domem staříka. Znamení naštěstí smyl déšť. Akorát hlasitě třikrát zaklepala na poměrně staré dveře. „Halo? Genji-sama? Mohu vstoupit? To jsem já, Sakura, ta dívka ze včerejška…“ zákonitě neodpovídal.
„Že by ještě spal? Třeba je hluchý.“
„To si nemyslím, Genji-sama slyší dobře. Počkej tady, jdu dovnitř.“
„Jasně.“
Pročež dívka s ještě jedním hlasitým upozorněním, vešla. Dům ji hladově pohltil. Neuběhla ani minuta a Sakura se vrátila celá zkoprnělá.
„Není doma, asi už šel napřed do archívu. Jenže nevíme, kde je.“ Opravdu nemilá komplikace.
„Ovšem, já to vím!“

Miaki stále seděla u Naruta. Jeho stav se vůbec nelepšil. Ale už se ani nezhoršoval, což bylo dobré znamení. Teplota se ustálila na ohromujících osmdesáti dvou stupních.
„Bojujte Naruto-san, jste přece silný shinobi. Věřím, že to zvládnete.“
Tyhle slova potřeboval podvědomě slyšet.
Očista započala nevratnou cestu. Proroctví klanu Uzumaki se začalo naplňovat.
První varování… ochromena síla… očista… deset týdnů… druhé varování… odebrání sil… Smrt!