Přízraky rodu

Kvílení mrtvých. Pro obyčejné lidi skoro nerozeznatelný šum od stromoví. Pro člověka, který viděl někoho umřít, hlasitý nářek duše, který se probíjí do mozku s neutuchající intenzitou. Až východ slunce uleví trápenému. Jenže čekání na první sluneční paprsky se může zdát nekonečné. Jaké je to vysvobození, když den se neúnavně valí ke konci a noc se přikrade znovu? Žádné… z člověka může zbýt jen stín jeho původního já, pokud zůstane na všechno sám…
Mrtví se často objevují okolo místa svého skonu, kde hledají svůj původní život, ze kterého byli násilně vyrváni. Ti, kteří zemřeli pokojně, odpočívají na konožském hřbitovu a tiše tlejí. Občas je někdo navštíví nebo se místo jejich posledního odpočinku stane noční bojovkou pro děti, které si chtějí dokázat, že strach z těchto ponurých míst je pro prťata. Jedna část Konohy je dodnes hrůznou připomínkou děsivé noci, kdy tekly potoky krve po zápraží domů, matky držely děti v náručích chránící je před noční stvůrou a stříkance rudých kapek po zdech jen dotvářely zrůdnost celé prokleté noci. Kap… kap… někteří dodnes tvrdí, že z téhle čtvrti je slyšet kapání krve Uchihů, třeskot zbraní a chroptivé výkřiky umírajících. Ti, kteří to tvrdí, jsou považování za hlupáky a pobavené okolí se jim vysměje. Nevědí nic o tom, že pravda leží velice blízko.
Jeden však tehdejší noci o vlásek unikl smrti. O vlásek, ale přesto se za ním ta noc vláčí jako nemocný žebrák. Chrchle hnis a rozsévá nemoc, neúnavně den za dnem… noc za nocí o sobě dává vědět, aby mladá mysl náhodou nezapomněla. Sasuke, tak se to dítko jmenovalo. Bratr vzal do ruky osud celého rodu a zpřetrhal rudé nitky, které se vznesly do vzduchu a neužitečně… ukončeně klesly do prachu zapomnění. Zářivě zlatou, bratrovu, nechal nepoškozenou. Zanechal ho napospas osudu a odešel do stínů.
Mladinký Uchiha byl najednou sám a přece ho jeho rodina neopustila zcela. On to však nikdy nikomu neřekl. Otec přeci vždy dbal na hrdost rodu a kníkat jako nemocné pískle u nejbližšího souseda bylo nepředstavitelné. Najednou byl sám stejně jako on. Jako ten potřeštěný blonďák.
Podzimní chlad se chlapci zakusoval do rukou. Kdyby matka žila, nepustila by ho do tak sychravého počasí bez rukavic, ale nebyla tu, aby tak mohla učinit. Kakashi měl čekat na cvičišti, ale byla tam jen Sakura a nechutně se rozvalující duchny mlhy. Pěkně depresivní. Na náladě mu nepřidávalo ani štěbetavé doptávání parťačky. Se založenýma rukama na hrudi upřeně hleděl na nažloutlá stébla travin. Tmavé vlasy pokrývala vlhkost a tvář se zdála být zcela oduševnělou, jako kdyby její majitel byl myslí úplně mimo. Měl trápení, tmavé kruhy pod očima naznačovaly, že noc byla bezesná jako mnoho jiných před ní. Nastávalo jedno z nejhorších období v roce. Čas kdy linie oddělující mrtvé od živých byla nejslabší. Nebyl to ale jen ten jeden den, kdy se chodilo k hrobům zemřelých, ale trvalo to mnoho dní, než se duše znovu upokojily a jen ty nejvytrvalejší bloudily po opuštěné čtvrti.
„Sakuro, nechceš radši otravovat Naruta?“ sykl podrážděně Uchiha, když už mu přišlo, že se jemný hlásek mění na údery kovadliny a brzy se mu rozskočí hlava.
„Ale, Sasuke,“ pípla překvapeně růžovovlasá dívka a v duchu zuřila, jak může být Sasuke tam bezohledný a chladný. Copak nevidí, jak se snaží ho zaujmout?! Nejradši by s ním zatřepala jako s Narutem, aby konečně otevřel oči, že ona je tu jen pro něj. Musí se jít to jednou podařit, přece se nenechá předběhnout Ino. Obrátila tedy vztek proti poslednímu z jejich trojice a hned mu na uvítanou vpálila jednu pořádnou ťafku.
Naruto se vypouleně placatil na zemi a nechápal, kde se tam vzal. Tohle si přece nezasloužil. Proč ho k čertu Sakura pořád mlátí? Nechápal to…
Sasuke znechuceně protočil očima. Považoval tohle všechno za marnění času při cestě za jeho cílem, ale nešlo to zatím jinak. Kdo ví, co bude v budoucnu. Prozatím se tedy spokojí s věčně opozdilým senseiem a bude pilně trénovat. Dnešní mise je skupiny D. Snad to bude něco slušnějšího než chytání zaběhlé kočky.
.
Stmívalo se a přece mladý ninja stále otálel s návratem domů… návratem do prázdné čtvrti, kde se ozýval jen křik ptáků a šumění listů. Byl unavený a tělo si žádalo odpočinek. Nezdálo se to, ale mise byla náročná a vyžádala si zbytek jeho sil, které dokázal nastřádat v neklidném nočním spánku. Nedalo se však nic dělat a nohy ho postupně donesly před rodný práh. S těžkým povzdechem vstoupil do předsíně. Už dávno si přestal hrát na to, že doma jakože někdo je a nikoho nahlas nepozdravil. Tiše jako myška prošel místnostmi a připravil si skromnou večeři. Neměl chuti. V těchto dnech se všechno zdálo být příliš vysilující a bez většího myšlenkového úsilí se připravil ke spánku. Sasuke měl skoro pocit, že neuléhá do měkké postele, ale do divokého lože plného klokočí, které bodá a drásá jeho tělo. Dlouho zíral do tmy, nemoci usnout a vrtěl se. Věděl, že je to nevyhnutelné a přece jen by mohl aspoň trochu načerpat sil hned zkraje večera spánkem, jenže hlava odmítala vypustit ven tísnivé myšlenky na nadcházející hodiny. Víčka padla, prohrála svůj souboj. Blažené nevědomí se rozlilo v Sasukeho těle a svaly zvláčněly opouštíc je nepřirozená křeč. Odpočinek spravedlivých říká se… netrval dlouho.
Uprostřed noci se v ulicích čtvrtě Uchihů mihl zvláštní stín. Nedalo by se říct, že je to stín v pravém slova smyslu. Spíše to byla zvláštní hmota, která se zdála být zhmotnělou mlhou. Duch či přízrak… našlo by se mnoho pojmů, které by dokázaly zvláštní entitu vystihnout. Nebyla však jediná. Jako bublina se objevovaly v ulicích a znovu mizely, aby se mohly objevit o pár metrů dál. Duchové zemřelých Uchihů stále dleli v tomto světě hledajíc důvod, pochopení, proč byli tak násilně vyrváni ze života. Neslyšně se vznášeli vzduchem. Starci i děti. Skoro by se zdálo, že ulice ožila nebýt mrtvolného klidu. Snad jen vzduch, byl nepříjemně lepkavý a tísnivý. Mladý chlapec sebou neklidně ošil v posteli a zdálo se, že se mu hůře dýchá. Zavrzaly schody a temné panenky se upřely do hluboké tmy. Čekal, kdy se ty dveře otevřou, kdy uvidí známou tvář a toho se… děsil. Čas odkapával jako slzy vosku ze svíce. Pomalu, tiše a neúnavně. Sasuke už měl pocit, že třeba duchové už dají pokoj, ale kousek bledě průsvitného šatu trčí skrz desku dveří, ho donutil zajíkavě zadržet dech a pevně sevřít víčka k sobě. Nic neslyšel, ale přesto vycítil, že se to pohybuje. Vzduch snad ještě víc zhoustl a chlapec cítil lezavý chlad. Věděl, že je ho to bude bolet, ale otevřel oči. Duchové minulosti ho znovu týrali. Přestože na tvářích měli úsměv, tak on věděl, že tohle je jen klam, ale přesto.
Mikoto, jeho matka, jež stála vždy při něm, se vznášela u postele jako lehká pavučinka. Shlížela na syna a na tváři jí hrál úsměv, kterým syna vždy vítala doma, byť bylo znát prohnutí koutků značících smutek. Poklekla a éterické ruce složila do klína. Vypadalo to, jakoby stín kdysi živé ženy chtěl předávat svou mateřskou lásku dál.
V Sasukeho očích se značil bezbřehý smutek, který se mísil se zlobou na něj. To on tohle všechno způsobil. Zajíkl se, když se ho dotkly ledové prsty. Mrazilo ho v zádech, když se mu duch matky snažil upravit spadlý pramen, ale jen bezúspěšně procházely skrz. Mladý Uchiha, ač si tyhle věci zakázal, tak v tváři tvář matce nemohl zastavit tiché slzy, které mu tekly po tváři. Nemohl učinit přítrž upřenému pohledu a schovat se pod peřinu. Příliš ztratil a nikdo mu rodinu nevrátí zpět. Nikdo mu nepomůže. Před ním existuje jen jedna cesta a tou bude pomsta.
Mikoto jakoby snad cítila, co se děje uvnitř syna se k němu naklonila a políbila jej na čelo, jako to dělávala vždy před spaním. Položila svou dlaň na mnohem drobnější. Chtěla jej vždy vést, podporovat ho, aby se stal silným shinobi. Vštípit do něj dobré hodnoty… mnoho toho nestihla. Zvedla pohled, když se vedle ní zhmotnil další člověk. Fugaku. Zdálo se jí, že jeho ostré zachmuřené rysy, jenž míval za života, se uvolnily. Zůstala jen prázdnota a neutuchající vůle doprovázet syna. Sevřel její rameno a oba sledovali syna s hrdostí i starostlivostí zároveň.
Sasuke si otřel slzy sám. Před otcem, byť byl mrtvý, by měl vypadat trochu vzmužile. Kolikrát mu vštěpoval, že on je z hrdého rodu a předhazoval mu Itachiho jako vzor. Dokonalého syna, který je úkladně zabil a jejich krví tak znesvětil rodný dům. Syna, do něhož vkládal největší naděje a jeho samotného bral jako něco míň. Přesto měl pocit, že v otcově skoro průhledné tváři vidí něco jako… něhu… nebo spíš hrdost? Nedokázal se v ní vyznat, to matčina pro něj byla mnohem čitelnější. Každý den v tomhle období se návštěva rodičů opakovala a každý den pohled na dvojici vznášejících se duchů Sasukeho rozesmutňovala a naplňovala zlobou zároveň. Řekl ta krátká slova mnohokrát, ale možná se k nim upínal jako ke smyslu života, ale neviděl to jinak. „Pomstím vás,“ zašeptal pevně a schoval se pod deku. Zítra, za měsíc, za rok? Kdo ví, ale jednou splatí jejich životy krví svého bratra a duše Uchihů tak dojdou pokoje.