Tajemné

„Pozóóór, z cesty!"
Cez uličku utekal Konohmaru, ako mu len sily stačili. V tvári bol šťastný a plný radosti. Utekal k hlavnej budove Konohy. Prechádzal chodbami a poschodiami. Dobehol až ku dverám do Tsunadinej pracovne. Chvíľu stál aby sa vydýchal. Práve keď chcel zaklopať, z pracovne sa ozvali pohoršené hlasy.

[i]"Můj příběh začal v době, kdy jsem slavila své šesté narozeniny. Byla to klasická rodinná oslava, dokud...nezačaly bít hodiny. Všichni se naráz otočili, ale nic zvláštního se nedělo. Na ciferníku ručičky ukazovaly půl dvanácté v noci, chvíli kdy jsem se narodila. Po chvíli se vše vrátilo do normálu a na podivnou událost už si nikdo nevzpoměl. Já jsem ale věděla, že se něco změnilo. Často jsem se cítila unavená a "přeplněná". Časem jsem si na to zvykla, ale čím víc jsem to v sobě dusila, tím to bylo horší.

,,Kai!“

„To bylo fakt nečekaný, měl jsme o tobě jiné mínění," trucoval Naruto. Sakura pro změnu tvářila trochu provinila a Tsunade vůbec nechápala, co si má o tom všem myslet. Raději přešla hned k věci.
„Naruto, potřebujeme udělat nějaké testy, hlavně rentgen hlavy. Musíme přijít na to, co způsobilo tvůj výpadek paměti," ujala se slova a otevřela složku plnou papírů. Sakura ji přes rameno nakoukla do složky. Ke všemu překvapení, papíry uvnitř zeli prázdnotou.

Malá holčička seděla na mramorové podlaze. Namáčela ručky do červené tekutiny, se zájmem si ji přelévala mezi prsty a pobrukovala si při tom nějakou písničku. Uslyšela kroky. Za ní se zastavila ženská postava. Po tvářích jí stékaly slzy.
„Mama, mama!“ otočila se holčička na postavu. „Co je to?“
„T-to je krev.“
„Čí je to krev?“
„Lidí, které jsi zabila.“

[i]Představ si, že můžeš cokoli, opravdu cokoli, třeba létat, to by se ti určitě líbilo, viď? Určitě mám pravdu, nebo bys byl radši, kdyby se Ti splnilo nějaké přání? Třeba to, po kterém toužíš nejvíce, a každou noc se Ti zdá, že až se ráno vzbudíš a otevřeš oči, splní se Ti a Ty budeš šťastný až do konce života, všechno se Ti povede, už nikdy nepocítíš žádný smutek, žádnou ztrátu ani beznaděj, jen prostý optimismus a čistou radost?

Je mi 20 let a jmenuji se Hirotada Sakamoto. Vlastně ani nevím, jestli je tohle mé opravdové jméno a jestli je mi skutečně tolik. Můj věk mi stanovili Konožští lékaři a jméno jsem dostal od svých zaměstnavatelů. Nemám rodinu ani přátele. Jediné co mi říká něco o minulosti je mé kekkei genkai a kód, který mám na dlani levé ruky. Ten kód je U4N-47 a tváří se jako ninja registrační číslo.

„Mé... mé oči...“ zachroptěl černovlasý muž a několikrát zamrkal. Nijak to ale nepomáhalo. Jako by nestačilo, že celou dobu cítil jak ho jeho nemoc rozežírá zaživa, teď už ani nic neviděl. Ani tmu, zbývala jenom nekonečná prázdnota.
Tak moc by chtěl naposledy spatřit tvář svého malého bratra, pro kterého poslední roky přežíval. Chvíli ještě stál, potom ale potřepal hlavou a z posledních sil poslepu vykročil k vyděšenému černovláskovi, jež byl nyní zcela bezmocný a bez chakry zahnán ke zdi.

4.Souboj
„Jste připraveni?“zeptal se.
„Ano,“ odpověděli všichni zborově.
„Dobře. Tak začněte.“

Chvilku na sebe jenom koukali a pak Mikaro udělal pár pečetí něco řekl a před ním se objevil klon. Pravý Mikaro zatím odešel k jedinému stromu v okolí. Sedl si, opřel se o něj a vytáhl si knížku.(nebyly to ty Jirayovi prasárny)
„To myslíš vážně?“zeptal se Naruto.
„Budete rádi, když mu spůsobíte škrábanec,“ odpověděl aniž by vzhlédnul od knížky.
V tom klon rychle udělal pečetě a vykřikl:

Nebeský démon: Kapitola sedmá – Jediná cesta

Tento svět je zkažený a mým údělem je tuto zkaženost smýt krví.

„Počkej, naše osada proti tobě nic nemá...“
„Ale já mám něco proti vaší osadě.“
„Nic jsme ti neudělali, co ti na nás vadí?“
„Vadí mi to, že žijete.“

„Uklidni se. Kdybych ti chtěl ublížit, tak už to udělám. Jenom mě poslouchej a sedni si.“
„Ani mě nehne!!! Nemám důvod tě poslouchat. A jestli o mě toho tolik víš, tak jaktože nevíš, že už mi pravdu někdo řekl???“ zeptala se Temari a snažila se vykroutit z jeho sevření.
„Jo, to vím. Ale on ti neřekl pravdu. Jsi silná a kdyby ses dozvěděla pravdu, tak by to pro Konohu znamenalo zkázu.“ řekla osoba a přidřepla si.
„Shikamaru mě miluje!!! On by mi nelhal!!“ zakřičela Temari.

Za rohem chodby se objevila ruka. Ruka Ichiry. Pak hlava, trup, horní část těla. A vy víte, co se s ní stalo. Byla v tom stavu, v jakém ji Itachi nechal napospas osudu.

Tatanari zaječela. Pronikavě, z plných plic. Zatímco Ichira se posouvala dopředu, Tatanari couvala. A když uviděla chodbu vedle sebe - konečně, pomyslela si - rozběhla se jí. Srdce jí bušilo rychle, jako by uběhla maraton, ačkoliv uběhla pouze pár metrů.

14.Odhalení!

Nakupování a napadení jinými studenty

Šli jsme na snídani a u stolu, už seděli všechny, které jsem znala.
„Ahoj lidi jak se vede?“ zeptá se Sasuke plný energie, ale mě ji hodně ubylo.
„Ale jo jde to. Co jste vyváděli.“ Zeptá se Naruto a já se malinko začervenám, ale jinak neodpovídám.
„Nic co by tě mělo zajímat.“ Odpoví mu Sasuke, ale jde vidět, že to Narutovi i všem ostatním došlo.
„Máme jít do ředitelny.“ Řekne Hin a podívá se na mě a na Sasukeho.

Ke cvičišti jsem přišla přesně, ale Tsunade měla pravdu, opravdu nebylo kam spěchat, Kakashi tam ještě nebyl. Blízko vchodu stáli tři asi patnáctiletí ninjové, dva kluci a dívka. Nebylo těžké v té dívce poznat Tsunadinu žákyni, měla stejně nepřístupný a mírně výhružný výraz. Zajímalo by mě, jestli ji tak poznamenala Tsunadina výchova nebo to má odmalička. Oba chlapci od ní stáli dál, každý z jiné strany. Neřekla bych, že v tomto týmu panují idylické vztahy.

(věty a slova -takto napsané- jsou v mysli)
,,Tady se utáboříme na noc,“ řekla.
,,Dobře“ zní moje odpověď
,,Jdu pro vodu, kousek odsud je řeka, zatím postav stan a rozdělej oheň, prosimtě“ Udělal jsem co mi řekla a ona šla pro vodu. Postavit stan bylo těžší než jsem si myslel, trvalo mi to trochu dýl, ale nakonec jsem to zvládl.
,,Dej mi batoh“ nastavila ruku.
Z batohu vytáhla hrnec, dvě misky a nějaké jídlo a....vojenské pilulky. Vše si před sebe poskládala a sundávala si masku.

S mocným poofnutím se zde objevil velký ohnivě zbarvený tygr.
„Uáááááá!!“ mocně zařval.
Stejně jako se před chvílí semkli Konohané, i tři nepřátelé utvořili skupinku.
„Na co si to zase hraješ?!“ zařval Kuroi.
„Zdravím tě, Akai.“ Promluvil mohutný tygr lidským hlasem. „Zase někdo dělá problémy?“
„Jo, Kuroi a spol.“ řekla Aki a i s bolavým ramenem se lehce vyhoupla kočkovité šelmě na překrásný hřbet. Kakashi a Naruto jen nevěřícně koukali.

Planinou se ozýval křik. Svižné kroky dělaly do bláta díru. Zvířata utíkala, vyplašení ptáci odlétali. To může znamenat jen jediné - zrovna, když si Hidan a Kuzunu udělali před domem pohodlí, přihrnul se k nim Tobi.

„Já toho Deidaru zabiju!“ Zařval Hidan.

„Ale Tobi bude hodný kluk, nic vám neudělá.“ Bránil se Tobi.

„Drž už ku**a klapačku ty jeden de**le zas**nej !!“ Sáhl Hidan po své kose.

„Sempai je pryč a tak se o mě máte starat vy! Navíc už jsem právoplatný
Akatsuki.“

Neviem, ako si vy predstavujete moju dedinu, ale mne názov ukrytá vo vodopáde príde rozhodne ako neprávny pojem. Skôr skrytá za vodopádom, to je výstižnejšie vzhľadom na to, že jediný vchod do nej vedie cez vodopád a je obklopená takmer nezdolateľnými horami. V tejto neveľkej rokline sa nachádza nie len naša dedina, no aj celkom rozsiahli les. Pohoria okolo jej dali akýsi podlhovastý tvar a vchod do nej sa nachádza na jej južnom konci, čo je vlastne aj hlavný vstup do dediny.
Obydlia nášho klanu sú asi 5 míľ od najsevernejšieho výklenku Takigakure.