Vše, co můžu chtít...

Představ si, že můžeš cokoli, opravdu cokoli, třeba létat, to by se ti určitě líbilo, viď? Určitě mám pravdu, nebo bys byl radši, kdyby se Ti splnilo nějaké přání? Třeba to, po kterém toužíš nejvíce, a každou noc se Ti zdá, že až se ráno vzbudíš a otevřeš oči, splní se Ti a Ty budeš šťastný až do konce života, všechno se Ti povede, už nikdy nepocítíš žádný smutek, žádnou ztrátu ani beznaděj, jen prostý optimismus a čistou radost?
To si přeje snad každý z nás, a určitě ani Ty nebudeš žádnou výjimkou, i ona si to totiž přála. Přála si toho spoustu, jak obyčejné a prosté věci, tak i jiné, aby se třeba cítila líp, aby nemusela snášet schválnosti ostatních, aby všechny její starosti odvál studený podzimní vítr spolu se spadaným listím, moc si to přála, ale nepřála to jen sobě, ale i ostatním. Přála si, aby se změnila, ale znala skutečnost. Nemohlo se její přání vyplnit. Nebo snad ano? Kdo ví… já si myslím, že mohlo, protože všechno se mění, včetně nás, ale to ona nepochopila, nemohla to pochopit, nebo snad ani nechtěla? Kdo ví…
A proto si ho vytvořila – svůj vlastní svět, svět snů. Mohla tam dělat cokoli, opravdu cokoli. A byla tam ráda. Jelikož se jí skutečnost, ten svět, ve kterém musela žít každý den svého života, nikdy nelíbil, proto tam utíkala. Přibarvovala si tam realitu, přesně tak, jak chtěla, přesně tak, jak si vysnila a potřebovala to, strašně moc…
Ale musela ho skrývat, nechtěla, aby o něm někdo věděl, aby existovala nějaká možnost, že ho někdo zničí a ona by bez něj prostě nevydržela – bez své vysněné skutečnosti. Bylo to její velké tajemství, o kterém nikomu neřekne. Ale později, když nedokázala už rozlišit realitu od fantazie, se to stalo, někdo ho přece jen objevil, a ona tomu nemohla zabránit, bylo už pozdě, ale nelitovala toho. Skutečnost s jeho pomocí se jí pak zdála aspoň o malinký krůček blíž k fantazii, ale přesto to nebylo ono, to, co chtěla, a ať se snažil, jak se snažil, nemohl ji přesvědčit, aby se své pohádky zřekla. A i když se na ni pořád usmíval, aby věděla, že tenhle svět není tak špatný, i když se jí snažil vše ukázat i z té lepší stránky, nic nepomáhalo, ale on to nevzdával, věděl, že ji z tamtoho světa musí zachránit, ale nic nezabíralo…
A proč Vám to vlastně vykládám? Věděl jsem o něm, o tom světě, ze začátku se mi moc nelíbil, ale pak jsem to pochopil, vlastně se dá říct, že při jeho tvorbě neměla na výběr, potřebovala ho, jinak by to nezvládla. Byla na vše sama. Nikdo si jí nevšímal, pro většinu byla vzduch. V něm nebyla jen vzduch, byla vším, byla tím světem. Vím, možná Vám to zní divně, ale je to tak. Oprava: bylo to tak. Už není žádný svět, už není ani jeho stvořitelka. Protože pokaždé, když do něj vstoupila, musela jít taky ven, ale návrat byl vždy krutý, a čím víc ten svět navštěvovala a trávila v něm stále více a více času, tím více muselo být i návratů, ale každý návrat byl stále horší a ona to prostě nezvládala. Nesnášela tenhle skutečný, reálný svět a všechny, co jí kdy ublížili, ale nemohla si pomoci, ani změnit skutečnost podle své představy. Nešlo to. Proto tohle píšu, chci se s ní tak rozloučit. Byl jsem totiž jediný, kdo o tom světě věděl, nikdo se o něm už nedozví. Nikdy. Sbohem, Hinato, miluji Tě

Mladík položil přeložený dopis na hrob společně s bílou lilií a o krok ustoupil. Chodíval sem každý den co den, ale tohle je naposledy, co ho navštívil. Už ho nesvazují vzpomínky, ani touha k zemřelé ženě, kterou miloval přes vše, ale nedokázal si to přiznat, stejně jako ona si nechtěla přiznat, že ten její „svět“ jí ničí. Ale stejně se nakonec stalo to, čeho se nejvíce obával – vzdala se všeho, úplně všeho…
Ale co by měl teď udělat on? Jít zpátky do vesnice a dělat, že se nic nestalo? Ne, to nemůžu, už kvůli ní ne. Otočil se a podíval se do dálky na skálu, kde byly vytesané hlavy všech hokage. V jejím světě tam byla i ta jeho. V ten moment se rozhodl. Vytvoří si svůj svět, kde bude i ona, budou spolu a budou šťastní. Ale tenhle bude jiný, než ten její, on se na rozdíl od ní nikdy nevrátí zpět, do reality, která mohla za ztrátu jeho milované, tak znělo jeho rozhodnutí…