Co dokáže láska?, část VIII.: Itachi ztrácí autoritu

Za rohem chodby se objevila ruka. Ruka Ichiry. Pak hlava, trup, horní část těla. A vy víte, co se s ní stalo. Byla v tom stavu, v jakém ji Itachi nechal napospas osudu.

Tatanari zaječela. Pronikavě, z plných plic. Zatímco Ichira se posouvala dopředu, Tatanari couvala. A když uviděla chodbu vedle sebe - konečně, pomyslela si - rozběhla se jí. Srdce jí bušilo rychle, jako by uběhla maraton, ačkoliv uběhla pouze pár metrů.
Na konci chodby se otočila. Nikdo nešel za ní, chodba byla prázdná. Ichira se poděla bůhvíkam. Ve zběsilém běhu si přišlápla šaty a svalila se na zem. Byla tak vyčerpaná, že ani neměla sílu vstát. A tak se jenom převalila na záda a zhluboka dýchala. Usnula vyčerpáním.

Po několika minutách se znovu probrala. Měla široce rozevřené oči a zhluboka dýchala. Celá se třásla a potlačovala vzlyky a křik. Ale bylo tam ještě něco. Vstala na čtyři. Sedla si na bobek a pak roztřeseně vstala. Opřela se o zeď a dýchala. Zrychleně. Zhluboka. Náhle se rozeběhla s šaty nadzvednutými jednou rukou. Druhou si přikryla pusu.
Vyběhla na dvůr. Zaběhla za strom, předklonila se a dala volný průchod tomu, co cítila.
Poklekla na kolena. Otřela si pusu a zapřemýšlela. Stalo se toho hodně. Až moc. Bylo to příčinou, proč se šla na Itachiho trávník vyzvracet? Možná by se to událo už dřív, kdyby to bylo příčinou těch událostí. A navíc – to nutkání přišlo znenadání, náhle a nečekaně. Čím by to mohlo být?
Neměla čas na jiné uvažování, protože vycítila něčí přítomnost. Rychle se otočila a poskočila. Za ní se tyčila postava, kterou dobře znala.
„Itachi?“ Tatanari couvla o krok.
„Tatanari?“ opáčil Itachi s rukama spojenýma za zády.
„Co tady děláš?“
„To bych se měl ptát spíš já tebe.“ usmál se Itachi. Cynikou zjevně nešetřil. Ale ani Tatanari ne.
„Co myslíš, že bych tu tak mohla dělat?“ Očima bezděky zabloudila ke zvratkům. Itachi se ironicky zasmál a Tatanari couvla v domnění, že jí co chvíli – jak se říká - jednu natáhne. Itachi ale vypadal, že t nemá v úmyslu – spíš až to nebude Tatanari čekat. A to si zase pomyslela ona, že mu dá jednu taky, a budou si kvit. Itachi se předklonil – teď měl nos těsně u Tatanariného. Během setiny se jeho výraz změnil z potměšilého úsměvu do krutého zamračení.
„Víš, co tě čeká, že ano?“ ušklíbl se. Tatanari náhle nakopla odvaha a zatoužila Itachimu vyrazit dech.
„Ne, povídej mi o tom.“ ušklíbla se triumfálněji než Itachi. V jeho očích se poprvé za celou dobu objevily pochyby.
„Cože?!“ vykřikl.
„Problém?“ Divže mu neplivla do očí. Itachi postřehl ty plamínky v jejích očích a udělal věc, kterou Tatanari poznala svou výhru – odvrátil oči. Itachi něco drtil mezi zuby a pak se otočil a odešel. Tatanari se znovu otočila a předklonila se.

Vešla znovu do zámku. Služebnictvo nafoukaně přehlížela a šla si po svých, nabitá energií, radostí a … byl to triumf? Nebo další odvaha?
Nebyla si tak docela jistá, kam jistá, kam jde, ale jedno věděla jistě – Itachimu teď na oči nepůjde. A tak se tak toulala po zámku s pocitem, že jednou za celou tu dobu něco dokázala. Vyrušila ji ale služebná, co šla kolem. Měla černé kruhy pod očima a celkově vypadala na šestnáct let. Krátké černé vlasy jí spadaly na ramena a za bílou průsvitnou pleť, pod kterou prosvítaly žíly, by se nestyděl ani duch. Oči měla překvapivě živé – Tatanari si pomyslela, že ty Itachi ještě nestačil zničit do obyčejných šedých očí bez života. Služebná jí tiše oznámila, že Itachi s ní chce povečeřet. Tatanari kývla a nechala ji, aby ji dovedla do pokoje, kde se mohla převléknout. Ze třpytivě zlatých, sněhobílých a půlnočně černých si Tatanari vybrala ty poslední. Chtěla Itachiho tak nějak vyprovokovat. Nějaký vychytralý hlásek v hlavě věděl, že na to má. Po obléknutí se a zhlédnutí se v zrcadle musela Tatanari podotknout, že je Itachi poněkud zvrhlý, když j nechá obléknout si tak odhalující šaty. Plný výstřih a „nenápadně“ střižené šaty s výhledem na její holé břicho byly pouze začátkem. Utěšujícím dojmem působila sukně, ve které jí nebyly vidět nohy. Pomyslela si, že Itachi je ani vidět nechce.
O několik minut později už přežvykovala břečku, jež Itachi s chutí pojmenovával „jídlem“. Nebyla tak hrozná na chuť, jako na vzhled. Tatanari rychle dojedla a otřela si ústa. Přes dlouhý stůl k ní Itachi promluvil.
„Nechceš mi něco říct?“ poznamenal nejprve.
„Máš nějakou představu co?“ otázala se Tatanari nezaujatě. Na Itachiho se ani nepodívala.
„Vlastně ano. Proč jsi mi neřekla, že jsi těhotná?“