Příběh 03- Kakashi Yomiko konec

,,Kai!“
Po dlouhé době jsem pocítila podivný pocit mým tělem znovu proudila chakra. Přes zavřené oči již tak zbarvené krví rudě jsem cítila nátlak černé aury síly jež se kolem mne utvořila a já cítila jak všechna chakra v mém těle změnila svou podstatu a taktéž si osvojila hlubokou čerň, která pocházela z mého dříve uzavřeného srdce. Zámek který tam kdysi byl zacelen najednou povolil a temná síla se rozlila všude kolem. Něco v mé hlavě se otevřelo a já jsem svět začala cítit úplně jinak. Všechny kunaie se žárem tmavého ohně všude kolem, odtrhávaly z mého těla. Já cítila, když pomalu každá vyjížděla ven z mého již tak dost poničeného vědomí, nátlakem energického ohně. Ta bolest kterou jsem cítila jak ve svém těle, tak v srdci nešla vydržet a když už poslední vyrazila ven nevydržela jsem to a vykřikla bolestí. Takovou sílu jsem ještě nikdy necítila byla tak velká a temná…
Hlas který vyšel z mého hrdla nebyl můj neuhrabaný a nejistý, nýbrž skoro až démonický. Jsem to vůbec ještě já? Křik utichl. Otevřela jsem konečně oči. Mé oči byly jiné, rudá barva v nich byla krvelačnější a strašlivější. Podívala jsem se na své ruce , které se mi až dosud stále třásly. Na mých rukou mi mezitím něž jsem se dokázala vzpamatovat a otevřít oči vyrostly obrovské drápy. Má kůže byla taktéž jiná byla barvena šedou černí. Oblečení které jsem ještě před chvíli měla čisté bylo potrhané a cáry látky leželi vedle mne. Pár cáru mi ještě zakrývalo mé tělo na hrudníku. Kalhoty byly taktéž potrhané ale pořád z nich cosi zůstalo co mne zakrývalo. Jednou rukou jsem si prohledávala obličej, byl skoro normální až na dva velké špičáky které mi vycházely z úst. Oči všech kolem spočinuli na mne. V celém tomto temném výjevu však bylo něco co mne potěšilo. Ano, byl tam on . Tmavá chakra trochu pobledla. Mé ruce volaly potom obejmout ho ale cosi mi v tom bránilo co když mu můžu teď ublížit. Trochu jsem ustoupila o pár kroků dál. Mé oči se od něj odvrátily aby neviděl to co se ze mne stalo. Všude kolem byli ti stejní ninjové už se opět vzpamatovali a já viděla jak zpomaleně roztřesenýma rukama sahají pro další kunaie . Oči se mi upřely kdesi do dály a já cítila jak volají po krvi , po jejich krvi. Pozvedla jsem ruku před sebe. Prsty mi padaly dolů k zemi ale má ruka byla pevná. Najednou jako by oživly a namířily na nejbližšího ninju z kamenné vesnice. Proti němu se ihned vzejmula obrovská průhledná šedá síla a letěla přímo na něj. Všichni překvapeně ztuhli. Byl slyšet jen vzdálený výkřik shinobiho. Jeho tělo se znetvořené svezlo dolů. Pomalu jsem se otočila k dalšímu. Najednou jsem cítila chtíč po stále více krvi znovu. Opět jsem zvedla ruku a opakovala proces tento proces ovšem teď jsem mířila na dva ninji ztuhlé hrůzou. Prsty se opět narovnaly a kousek z mé temné aury vyletěl vpřed. Další a další výkřiky, další hrůzostrašně vypadající těla jež se zhrouceni k zemi . Mé oči zářily vzrušením…
Náhle jsem si uvědomila tohle přeci nechci. Všichni se už začaly vzpamatovávat a pomalu utíkaly pryč od místa kde jsem byla. Vzpouzela jsem se chtíči, který mne pomalu ovládal. Hlavou mi pulzovala obrovská bolest. Chytila jsem se za hlavu oběma rukama a vzápětí vykřikla opět tím neznámým teď již méně démonickým hlasem. Síla se začala vzpouzet a její nápory pomalu ničily mé tělo zevnitř. S velkým vnitřním bojem jsem hrábla po své kataně. Chytla jsem ji pevně jak to šlo a pozvedla ji. Náhle jsem bez přemýšlení zabodla meč do své nohy. Vyjekla jsem ale opět jsem nevěděla čí hlas to je. Aura kolem začala slábnout a vytraťovat se. Cítila jsem jak mé tělo pomalu nabírá svého starého tvaru. Náhle jsem spatřila, někoho kdo se pomalu šune ke mne. Tu postavu jsem viděla rozmazaně ale dobře sem věděla kdo to je. Pokusila jsem se na své tváři vyloudit něco jako malý úsměv. Ty stříbrné vlasy bych poznala kdekoli. Když byl už u mne objal mne pevně svýma rukama.
,,P-promiň mi t…to,“ zamumlala jsem polohlasem ,,konečně jsem tě našla…“ vydala jsem ze sebe vše abych mu to dokázala říci. Objal mne ještě pevněji a potom mi pohlédl zpříma do očí už jsem je měla skoro normálně zbarvené.
„ Nevím co bych ti měl odpustit.“ usmál se na mne. Pokusila jsem se mu jeho vstřícný úsměv oplatit. Ovšem potom mi z úst začala vytékat krev. Položil mne laskavě na zem a pod hlavu mi dal svoji vestu. Pomalu jsem upadala do příjemného nevědomí. Jen jsem stále cítila jeho pevné sevření v náručí.

Jsem již mrtvá? Nevědomost je tak sladká. Dlouho předlouho jsem nedokázala své oči otevřít ale když jsem se odhodlala tak to rozhodně chyba nebyla. Byla už temná noc a já ležela na lůžku, vedle mne kdosi lehce oddychoval. Stříbřité vlasy jsem poznala vzápětí. Dokázala bych se na něj takto dívat hodiny. Ovšem jeho oči se také pomalu probraly.
„Přec jsi se probrala.“ usmál se na mě. Úsměv jsem mu ráda oplatila a pomalu jsem k němu natáhla ruku. Trochu ho to překvapilo a mne také v celém těle jsem necítila žádnou bolest byl to dobrý pocit. Natáhl svou ruku k mé a lehce ji uchopil a láskyplně ji svíral. Po sléze natáhl i druhou, kterou mi jemně odkryl vlasy z obličeje. Jeho dotyky byly opět tak příjemně chladivé a příjemné.
„Děkuji ti za vše…“ náhle mne přerušil tím že mi prst položil na ústa a přitáhl se blíž ke mne. Neměla jsem na sobě žádné pořádné oblečení a proto mne již dříve přikryl dekou. Naše obličeje od sebe byli jen pár centimetrů a já cítila pocit že rudnu. Náhle jsem ho bez přemýšlení políbila. Neotálel a polibek mi vrátil. Jeho ruce mne náhle obejmuli a přetočil se nade mne. V záchvěvu polibcích mne pomalu vyslekal cáry oblečení které mi zbylo a já jsem si to vše nechávala líbit unešená vzrušením a neskutečnou něhou. Jeho ruce mi pomalu klouzali po obrysu mého těla až byli kdesi u mých nohou. Pomalu vzal mou nohu a přetočil si ji k sobě. Ta vášeň kterou jsem až doposud nikdy nepocítila mne spalovala a já si to co nadcházelo užívala…

Konec