Zkáza Zelené lilie 03 - Nový člen týmu Kakashi

Ke cvičišti jsem přišla přesně, ale Tsunade měla pravdu, opravdu nebylo kam spěchat, Kakashi tam ještě nebyl. Blízko vchodu stáli tři asi patnáctiletí ninjové, dva kluci a dívka. Nebylo těžké v té dívce poznat Tsunadinu žákyni, měla stejně nepřístupný a mírně výhružný výraz. Zajímalo by mě, jestli ji tak poznamenala Tsunadina výchova nebo to má odmalička. Oba chlapci od ní stáli dál, každý z jiné strany. Neřekla bych, že v tomto týmu panují idylické vztahy. Podle toho, co jsem zaslechla, je Jinchuuriki z Konohy horlivý ňouma, to bude asi ten blonďák. Je až dojemné jak se neustále snaží nenápadně se přibližovat k Sakuře. To znamená, že ten poslední bude z Rootu, Sai.
Nechtěla jsem mezi ně jen tak přijít. Rozhodla jsem se, že se schovám na blízkém stromě a pořádně si je prohlédnu, než přijde Kakashi. Ukázal se za půl hodiny. Kráčel klidně a něco si četl. Čekala jsem, že ho tým upozorní, že jde tak pozdě, ale místo toho na něj zírali a téměř sborově zahalasili: „Jak to, že jdete tak brzo, Kakashi-sensei?“
Kakashi se neobtěžoval odvrátit zrak od knihy a prohlásil: „Dnes vám představím nového člena týmu.“
Zmatek ve tvářích těch tří byl vskutku komický.
„Nového člena?“ podivil se Naruto.
Kakashi vzhlédl: „Aha, ona tu ještě není.“
„Ale je,“ pronesla jsem nahlas a seskočila ze stromu akorát vedle něj. Zmatek v jejich tvářích byl ještě komičtější.
„Tos byla celou dobu na tom stromě?“ začal Naruto. „Jak to, že jsme tě nevycítili?!“
„Správný ninja se přece umí skrývat, Naruto!“ okřikla ho Sakura. „Otázkou spíš je, proč se skrývala?“
„Řekl bych, že chtěla, aby nám o ní první řekl Kakashi-senpai,“ prohlásil klidně Sai.
„Zřejmě a taky si vás asi chtěla omrknout,“ zamumlal Kakashi a znovu se zahleděl do knihy.
„Jmenuji se Mirai,“ řekla jsem a zcela tím ignorovala Kakashiho narážku, i když se trefil do černého.
Vypadalo to, jako by chtěl Sai něco říct, ale Sakura ho předběhla: „Ale sensei, správný tým tvoří čtyři ninjové a s ní je nás pět!“
„Hm, to mi připomíná, že se máš hlásit u Tsunade-sama, má pro tebe jiný úkol. Tak a teď jsme zase jenom čtyři,“ pronesl Kakashi, aniž by vzhlédnul.
Sakura vypadala zaskočeně a Naruto jako by mu někdo ukradl oblíbenou hračku. Konečně se dostal Sai ke slovu: „Ahoj, já jsem Sai,“ řekl a obdařil mě přeslazeným úsměvem. Nikdo jiný se neměl k řeči a tak pokračoval: „Tohle je Sakura a Naruto.“
„Zdravím,“ procedil skrz zuby blonďák.
Řekla bych, že má výměna za Sakuru mu moc radosti nepřinesla.
„Vítej v týmu Kakashi,“ usmála se poněkud strojeně, ale zdvořile Sakura, „já tedy půjdu za Hokage-sama. Hodně štěstí na misi.“ A pomalu odcházela.
Když se ztratila z dohledu, zraky přítomných se stočily na mě. Tedy samozřejmě ne všech, Kakashi si stále četl. Jako by mu to došlo, sklapl knížku a poněkud otráveně ji schoval.
„Tak, podle toho co jsem si přečetl, je ti osmnáct a jsi chuunin z…“ Kakashi nahlédl do papírů od Tsunade, „Hm, není tu odkud jsi. A ani jaké techniky ovládáš. To první by ani nevadilo, ale vzhledem k tomu, že spolu zítra půjdeme na misi, by bylo dobré vědět, co dokážeš. Tak tě trochu vyzkoušíme. Na zahřátí na tebe pošleme nějaké Narutovy stínové klony.“
V duchu jsem se pousmála, nevěřila jsem, že dokáže říct tak dlouhý proslov.
„Hej, Naruto, posloucháš mě?“
Dotazovaný chlapec se ale stále tvářil naštvaně a mumlal si pro sebe: „Nejdřív Sai za Sasukeho a teď místo Sakury-chan tahle…“.
„Naruto,“ popošla jsem mírně k němu, „nemyslím si, že jsem nahradila Sakuru v týmu, je to jen na tuhle misi a možná na pár dalších a navíc ti teď sensei řekl, že na mě máš zaútočit. Můžeš si tak na mě vybít vztek,“ usmála jsem se na něj.
Nechápavě zíral nejdřív na mě a pak na svého senseie.
„Tys neposlouchal co? Hm, tak ti to vysvětlím znovu,“ povzdechl si Kakashi a zopakoval mu to.
Naruto trochu pookřál, vidina nakopání zadku příšeře, která ho oddělila od jeho Sakury-chan mu evidentně zvedla náladu a už se hrnul na cvičiště.
„Dobře, tak ze začátku na tebe půjdu zlehka, protože jsi nová,“ udělal pečeť a objevilo se deset Narutů, kteří s řevem vyrazili na mě. Pomalu jsem vytáhla kunai a pár pohyby zneškodnila všechny útočníky. Narutovi se vrátil do obličeje dřívější výraz.
„Tak teď na tebe pošlu dvacet klonů,“ řekl a chystal se udělat pečeť.
„Počkej,“ zastavila jsem ho. Nelíbila se mi představa, že na mě bude neustále posílat takovou hrstku klonů. Kakashi nebude spokojený, pokud neuvidí něco zajímavého a mě se tady nechce ztrácet čas.
„Ty jsi taky bojovník na dálku, viď Saii? Co na mě můžeš poslat ty?“ zeptala jsem se.
„Můžu na tebe poslat své kresby, ale stínové klony budou názornější, myslím.“
„To jistě, ale co kdyby si ty poslal své kresby a Naruto tak aspoň stovku klonů. Zvládl bys to, Naruto?“ otočila jsem se k němu s provokativním výrazem.
„-ttebayo“, procedil skrz zuby celý brunátný a udělal pečeť.
V mžiku byla louka poseta Naruty a mezi nimi se míhala velká černobílá lvu podobná zvířata. Všichni se hnali na mě. Rozpustila jsem si vlasy a čekala, dokud ode mě nebudou dál než na dva metry. Začala jsem se točit dokola vysokou rychlostí, sukně kolem mě udělala obrovské zelené kolo a vlasy vlály vzduchem jako by právě vybuchla sopka. Narazil první Naruto. Puf. A další a další a další… Mezi zvuky mizících klonů bylo slyšet stříkání tuže, jak se o mě rozbíjela Saiova zvířata. Poslední Narutova kopie zmizela a já se přestala točit.
„Ty umíš Kaiten?“ podivil se Naruto užasle.
„To nebyl Kaiten,“ opravil ho sensei, „to byla větrná manipulace chakry.“
„Ale jak? Tím točením vzduchu přece nemohla všechno tak jednoduše odrazit,“ pořád nechápal.
„Taky to neodrazila, rozřezala to. No, myslím, že jako ukázka mi to stačí,“ řekl Kakashi a opět vytáhl svou knihu.
„Jak rozřezala,“ nechtěl se vzdát, „myslíte jako tím jedním kunaiem?“
Tentokrát jsem mu odpověděla já, jelikož Kakashi už nejspíš vyčerpal svou denní slovní zásobu: „Svou sukní a vlasy, i když myslím, že jeden nebo dva tvé klony jsem skutečně zasáhla tím kunaiem.“
Naruto vypadal, jako kdyby mu to ještě nedošlo. V hlavě se mi vybavila Tsunadina věta, že tenhle Jinchuuriki má víc štěstí než rozumu. Musela mít pravdu, on má určitě nehorázné štěstí, protože rozumu se mu zatím nějak nedostávalo.
„Má sukně je ze speciálního materiálu a umím jí nechat proudit svou větrnou chakru, stejně jako svými vlasy,“ vysvětlovala jsem mu trpělivě, zatímco jsem si je smotávala, „a to točení bylo kvůli zvýšení ostrosti a pokrytí co největšího prostoru. Už tomu rozumíš?“
„Jasně!“ řekl pyšně a vypadal ještě zmateněji.
„Kakashi-sempai, ale viděli jsme jenom její obranu na blízko, co jiné techniky?“ zeptal se Sai a zase mě obdařil tím přeslazeným úsměvem. Co to s tím klukem je?
„To není nutné, viděl jsem, jak umí používat chakru, takže hádám, že může být lepší než Naruto,“ a i přes masku bylo vidět jak se směje. Nechápala jsem čemu, dokud jsem se nepodívala na Naruta. Ten se ještě chvíli tvářil nechápavě, pak k němu teprve dolehla slova jeho senseie, zbrunátněl a nakonec zahulákal: „To teda ani omylem, -ttebayo!“