Bestie I.

Malá holčička seděla na mramorové podlaze. Namáčela ručky do červené tekutiny, se zájmem si ji přelévala mezi prsty a pobrukovala si při tom nějakou písničku. Uslyšela kroky. Za ní se zastavila ženská postava. Po tvářích jí stékaly slzy.
„Mama, mama!“ otočila se holčička na postavu. „Co je to?“
„T-to je krev.“
„Čí je to krev?“
„Lidí, které jsi zabila.“

„Kiriyou, musíš se začít ovládat!“ zakřičela Anko těsně před tím, než se skácela k zemi. Všude kolem ležela lidská těla, vylámané stromy a půda byla neuvěřitelně zrytá. Uprostřed stála nakrčeně dívka vysoké postavy s krátkými naježenými vlasy. Měla naštvaný skoro šílený výraz v obličeji. Pak najednou, jako by do ní uhodil blesk, celá se uvolnila a začala se rozhlížet.
„C-co se stalo?“ zeptala se vystrašeně tušíce krutou pravdu. Lékaři se už začali sklánět nad těly a ty, kteří přežili, začali převážet do nemocnice. Zdálky se ke Kiriyou pomalu přibližovala postava. Pak se zastavila.
„Kiriyou, můžu se k tobě přiblížit?“ zeptala se váhavě Tsunade.
„A-ano.“
„Obávám se, že budeš muset opustit vesnici,“ pokračovala Tsunade, když se dostala k ní. Kiriyou sklonila hlavu.
„Je to už čtvrtý útok, který jsi nezvládla. Zemřelo při nich 24 lidí. Ostatní vesnice tě chtějí zabít, chtějí kvůli tobě proti nám válčit.“
„Odejdu ještě dnes večer,“ prohodila Kiriyou.
„Vem si sebou, cokoliv budeš potřebovat. Jestli chceš, můžu říct nějakým lidem, aby šli s tebou.“
„ Ne, to ne. Stačilo by málo a možná bych je zabila. Raději půjdu sama.“ S těmito slovy se otočila a vydala se ke svému domu.

Byla jasná noc. Měsíc v úplňku svítil Kiriyou na cestu. Ještě jednou se otočila na vesnici, ve které vyrůstala. Které její matka věřila, že ji dokáží naučit používat její moc. Sklonila smutně hlavu a vyšla směrem k lesu. Rozhodla se, že půjde jenom v noci a přes den bude spát, aby se tak vyhnula lidem. Když začalo svítat, rozestlala si v keři, který ji jakštakš chránil před sluncem.

Ten den se Uchiha Sasuke rozhodl uskutečnit svůj plán. Vždyť ke splnění jeho snu mu stačí už jenom malý krůček. Akatsuki už dávno vystopoval, avšak… Pořád si nebyl jistý. V poslední době na něj začaly padat pochybnosti. Vzpomínal na své dětství, kde bylo všechno jiné.
Ale to už je teď pryč! okřikl sám sebe.
Z přemýšlení ho až vytrhlo zasvištění kunaie. Jen taktak se vyhnul a snažil se zjistit, kdo to na něj útočí.
Naproti němu stála bělovlasá dívka s unaveným, avšak ostražitým výrazem ve tváři.
„Kdo jsi?“ zavrčel Sasuke.
„Kiriyou…“ zívla.
„A co po mně chceš?“
„Nic,“ pronesla otráveně.
„Tak co po mě házíš kunaie?!“ naštval se Sasuke.
„Jenom ze zvyku… Jak já mám vědět, kdo jsi ty?“
„Chm!“ Sasuke se rozeběhl zase dál svou cestou.
To jsou dneska lidi! Ani nenechají člověka vyspat! pomyslela si Kiriyou a zase si lehla pod keř.
Sasukemu stačilo málo, aby zapomněl na příhodu s Kiriyou. Zase si vymýšlel plány na svou pomstu. Když dorazil k lesu, zastavil se. To bylo místo, kde hodlal počkat na tu správnou chvíli. Věděl stoprocentně jistě, že tudy dnes večer půjde Uchiha Itachi a dokonce bude sám. Někdy se vyplácelo mít dobré zdroje, které strkají nos tam, kam nemají.
Sasuke se schoval a vyhlížel. Čím delší dobu musel čekat, tím víc ztrácel na opatrnosti a tím víc se ubíral do svých myšlenek. Zpozornil zase, až když uslyšel blížící se kroky a tlumené hlasy.
Tak jeho zdroj zase nebyl tak dobrý, jak o sobě vyprávěl. Ale podle sluchu poznal, že ty osoby jsou jenom dvě, což by pro něho neměl být kdovíjaký problém. Jenom teď před ně nemůže jen tak přilítnout. Musí tu jednu osobu zneškodnit z úkrytu a hlavně to nesmí být Itachi. Takže bylo jasné, co musel udělat.
Vytáhl jeden výbušný lístek, připevnil ho na kunai a byl připraven k hodu. Když se tyto dvě postavy přiblížily, v jedné poznal svého bratra Itachiho a ten druhý musel být Kisame. O něčem zaujatě debatovali. Nebyla to úplně hádka, ale bylo vidět, že spolu nesouhlasí.
Sasuke tiše hodil kuani na strom naproti sobě. Jak to přesně vypočítal, musel vybuchnout přesně ve stejnou dobu, jako měl k němu dorazit Kisame. A jak to vymyslel, tak se také stalo.
Jakmile si Kisame přiblížil ke stromu, ozvala se ohlušující rána. Sasuke odskočil a když se trochu usadil prach, uviděl naproti sobě postavu s ohořeným pláštěm.
„Sasuke! Jak rád tě zase vidím!“ pronesl ironicky Itachi.
„Já můžu říct to samé o tobě!“ řekl skrze zuby Sasuke.
„Snad si nemyslíš, že už jsi připravený mě porazit! V tvých slovech je sice slyšet nenávist, ale v tvých očích ji nevidím!“
Sasuke dostal vztek. Nakrčil se a v ruce vytvořil Chidori. Rozeběhl se proti Itachimu. Byl si jistý tím, že takhle jednoduše ho nedostane. Věděl, že jeho bratr uhne. Věřil tomu, ale… Nestalo se tak.
Sasukeho ruka lehce projela Itachiho tělem a proklála mu srdce.
„Itachi?“ zešeptal nevěřícně Sasuke a zdrceně vytáhl ruku z jeho těla. Avšak jeho bratr měl skelný pohled.
„Itachi!“ řekl už víc nahlas a klekl si vedle něj. Vzal ho za ramena a zatřásl s ním. Avšak Itachi se už ani nepohnul.
Na Sasukeho přicházely černé myšlenky. Vždycky si myslel, že chce svého bratra zabít, ale když se to opravdu stalo… Nemohl tomu uvěřit! Začal se třást. Pociťoval neuvěřitelné prázdno. Zradil spoustu svých přátel jen kvůli tomu, aby se začal cítit takhle! Co je tohle za spravedlnost?!
„Vždyť to říkám!“ ozval se výsměšný hlas, který byl slyšet všude. „Chybí ti nenávist!“ A začal se smát neuvěřitelně škodolibým smíchem. Tělo Itachiho vedle Sasukeho zmizelo a zhmotnilo se o kus dál.
„Snad sis nemyslel, že bych se nechal tak jednoduše zabít!“ vykřikl Itachi. Sasuke na něj nevěřícně zíral a nebyl schopen slova.
Najednou se k Itachimu přidali další tři lidi a všichni měli pláště Aktatsuki. Znal je všechny. Za posledních pár let si Akatsuki prostudoval, jak nejvíc to šlo. Ten blonďatý byl Deidara a ten červenovlasý Sasori. Ale co ho překvapilo, bylo, že byl mezi nimi i Kisame, o kterém si myslel, že je aspoň na nějakou dobu zneškodněn.
Začal ustupovat. Věděl, že tohle nemůže dopadnout dobře. Ne dobře pro něho.
„Jsi jen malý spratek, který si myslí, že je bůhvíco lepšího, než je!“ pokračoval Itachi. „A tak bych ti měl dát malou lekci!“
Itachi se proti němu rozeběhl s kunaií v ruce. Sasuke jen taktak stačil odskočit. Neustále na něj někdo útočil a on mohl jen ustupovat. Došlo mu, že ho chtějí někam zahnat. Až moc pozdě si uvědomil, že se nebezpečně blíží k místu, kde potkal Kiriyou. Nechtěl do toho zatahovat ještě někoho dalšího. Avšak toto přemýšlení mu bylo osudné. Deidara mu vrazil kunai do ramene a Itachi ho lapil do svého genjutsu.
Nevěděl, kde je. Nic neviděl, nic neslyšel a zdálo se mu, že čas ubíhá strašlivě pomalu.
Po chvilce, která mu připadala jako celý den, uslyšel slabé tikání, které se postupně zesilovalo. S každým zatikáním mu přejel mráz po zádech.
„Slyšíš to tikání?“ zeptal se Itachi. Sasuke neodpovídal, avšak Itachi ani na odpověď nečekal. „To je dobře. Víš, jakmile to přestane tikat, tak skončí i ten tvůj nemožný život,“ rozesmál se.

Kiriyou probudil hluk z boje. Překvapeně zjistila, že už je temná noc a že nejspíš spala déle, než si přála. Nedalo jí to a tiše vykoukla zpoza keře, aby zjistila, co se děje. Po chvilce mžourání uviděla pět postav. Jedna byla menší než ty ostatní a očividně sama bojovala proti těm čtyřem.
A s překvapením se dozvěděla, že tyto čtyři osoby patří k Akatsuki. Ty černé pláště a na nich červené mráčky… Nebylo pochyb.
Ani nevěděla, co ji to popadlo, vydala se směrem k bojišti. V rukou jí brněla chakra, jak se chtěla dostat ven. Oči jí začaly rudě žhnout. Nehty se jí změnily na dlouhé drápy. Začala chrčet jako zvíře. Nakrčila se a po chvíli klesla rukama na zem a začala běžet po čtyřech. Bílá chakra kolem ní neuvěřitelně rychle proudila. Cítila, jak přestává ovládat své tělo. Nevěděla, kdo nebo co je. Snažila se tomu zabránit, ale nenávist byla silnější než ona a za chvíli o sobě nevěděla vůbec. Čtyři postavy se otočily směrem k ní, ale nic víc nestačily udělat. Kiriyou skočila po Itachim a shodila ho na zem. Sasukeho tělo bezvládně spadlo na zem.
„Pozor! To je Bestie!“ zakřičel někdo z nich. Itachi se rychle odkutálel pryč. Z obličeje a z ramene mu tekla krev. Vyskočil na nohy a všichni čtyři se dali na úprk. Kiriyou za nimi ještě zachrčela, ale zase ovládla své tělo a zůstala nehybně stát.