...Déšť rudých mraků (Part 2)

Planinou se ozýval křik. Svižné kroky dělaly do bláta díru. Zvířata utíkala, vyplašení ptáci odlétali. To může znamenat jen jediné - zrovna, když si Hidan a Kuzunu udělali před domem pohodlí, přihrnul se k nim Tobi.

„Já toho Deidaru zabiju!“ Zařval Hidan.

„Ale Tobi bude hodný kluk, nic vám neudělá.“ Bránil se Tobi.

„Drž už ku**a klapačku ty jeden de**le zas**nej !!“ Sáhl Hidan po své kose.

„Sempai je pryč a tak se o mě máte starat vy! Navíc už jsem právoplatný
Akatsuki.“

„Hlasovali jsme pro tebe jenom proto, že už jsme chtěli ukončit to nudný a dlouhý středeční shromáždění. Čas jsou peníze.“ Zabručel Kakuzu a dál si
listoval knihou. Pověstný pohár pomalu přetékal.

„Proč se o tebe proboha máme starat jak o nějaký malý po*raný mimino! Běž si bulet k mámě.“ Na Hidanově čele se udělalo pár pěkných křížků.

„Pane Hidan to není fér!“ Odešel vzteklý Tobi. Vypadal jako dítě, kterému sebrali lízátko.

Sednul si na lavičku a obličej si položil do dlaní.

„Proč mě tady jen sempai nechal? Možná si našel nového Tobiho.“ Pomyslel a hodil smutně očkem. Spatřil šéfa procházejícího se po domě. Očividně někoho hledal.

„Tobi! Mám naléhavé zprávy- Lovci ninjů začali znovu jednat. Musíš informovat Deidaru.“ Na první pohled bylo zřejmé, že to spěchá, ale přesto si leader nechal svůj chladný pohled.

„Ale šéfe, já nevím kde je sempai!“ Posmutněl Tobi-kun.

„Stačí, když poběžíš tam, kam má Deidara namířeno.“

„Aháááá.“ Sebral se Tobi a odcupital z doupěte.

„Proč já mám v týmu takové tupce.“ Pronesl tichým hlasem, vzal z gauče dnešní noviny a uklidil se do kanceláře.
.
.
.
.
.
„Jsi cvok?“ Těkala dívka vražednýma očima.

Vítr se utišil.
Les nabyl hrozivý nádech i barvu. Nedalo se dýchat. Deidara se snažil v bolestech alespoň naznačit rukou svou pečeť. Chtěl nechat vylétnout do povětří jílového ptáka, který ho nesl.

„Musíme to rychle dodělat nebo se fakt zabije!“ Panikařila.

Modré oko mu jiskřilo. „Umění …je …výbuch! KATS-“

Všechno to šlo hrozně rychle. Už se chystal dokončit větu. Jen malý moment. Zavál vítr. Přišel někdo další. Někdo silnější a rychlejší. Dei ucítil letmý dotek a vzápětí nesnesitelnou bolest kolem krku.

„Ne …teď nemůžu …“

Všechno zčernalo. Poslední pohled věnoval té holce. Byl plný zášti a nenávisti. Dívka ale nevypadala v tu chvíli zas tak hrůzostrašně jako na začátku. Oči otevřené dokořán, ve tváři skoro až smutný výraz.
Následovala ztráta vědomí.

„Vám to ale trvalo.“ Ozval se muž v kapuci. Byl to on, co zasadil poslední ránu.

Když přišel Tobi na místo činu, bylo už pozdě.
„Sempaii?!
.
.
.
.
„Dokonáno?“ Zeptal se tmavý muž skrytý pod hnědým pláštěm. Modré oči mu zářily, neučesané vlasy padaly do obličeje.

Dívčino pokývnutí hlavou.

„Výborně. Na tebe je vždy spoleh, Mieko.“ Usmál se přívětivě.

„Jo…“

„Stalo se něco?“

„Přece jenom… Byli jsme tři a on jenom jeden a-“ Začala nekontrolovatelně házet rukama.

Vzdech. „Doufal jsem, že už sis zvykla. Pokaždé tě to trápí. A já myslel, že démoni nemají city.“ Muž nasadil nic neříkající výraz.

„Ne, nemají. Já jsem se jen nějak nepovedla.“ Sklopila hlavu.

„…“

„Jednou chci zažít opravdový boj! Kdy mi bude téct proudem krev, a já budu na pokraji sil.“

„Jsi zvláštní člověk.“ Znovu se pousmál.

„To protože nejsem člověk. Zapomínáš. A já už to dělat nechci.“ Poslední větu zakřičela.

„Budeš v tom muset pokračovat,Mieko. Šéf si to žádá. A já taky.“ Dal se znova do úsměvu.

„Stejně pořád nechápu, co má v plánu. S těmi všemi silnými ninji.“

„To se dozvíš, až přijde čas. Celý svět se to dozví.“

Mieko změnila směr a zamířila do svého pokoje. Když už byla dostatečně daleko, muž změnil výraz.

„Nevděčnej démonickej spratek.“
.
.
.
.
.
Otevřel oči. Z krku se mu hrnula krev. Byl to čakrový obojek. Zamezoval přístupy čakry v jeho těle, odřízl ho od všech schopností ninji. Když se pokusil strhnout ho, málem zaskučel bolestí. Zasekl se mu do kůže, nešel vyndat. Pak si všiml, kde to vlastně je. Zdi, asi půl metru široké. Jediné světlo, které prostupovalo dovnitř, procházelo skrz miniaturní okénko. Deidara si uvědomil, v jaké je situaci. Každý jeho pohyb ho bolestí zabíjel.
Po tom, co se tak napůl vyrovnal s porážkou ,se snažil projít si všechny odpovědi na otázku „Proč?“.

„Nic o Akatsuki jim neřeknu. Ze mě ty informace nedostanou!“

Někdo zaklepal.
.
.
.
.

Otevřely se dveře. Dovnitř vtrhl Tobi.

„Šéfe, je možný, že byste sempaie poslal na jinou misi?“

„To těžko.“ Odpověděla chladně Konan na otázku.

„Včera jsem byl na cestě celej den.Deidaru-sama jsem neviděl. Ani u toho mostu ne.“ Hlasitě vzdychnul.

Konan se rychle otočila na Peina.

„Myslíš, že by lovci ninjů …“

„Ne. To si nemyslím.Vím to. Lovci ninjů by nešli po Akatsuki. Tohle bude něco horšího.“

Konan a Tobi vytřeštily oči.

„Jak …jak jsi to-?“

„Od Deidarova směru vane vítr naplněn zvláštní čakrou.“

„Ale já nic necítím…“ Podotkla Konan.

„Maskovací jutsu.“ Podotkl Pein a tiše odcházel. „Myslím, že tu máme misi pro Kakuza a Hidana.“

„Kdo by to ale mohl být jiný?“

„Už jsem o nich slyšel. Říkají si ..... Zcaseobi.“

MIEKO

Věk : 17
Cíl : Naleznout osud a přítele.
Povaha : Při boji se nechá unést a ukazuje svou temnou stránku (obrázek). Jinak je energetická a snaží se být přátelská.