Univerzální Ninja: Kapitola 1 – Prologue

Je mi 20 let a jmenuji se Hirotada Sakamoto. Vlastně ani nevím, jestli je tohle mé opravdové jméno a jestli je mi skutečně tolik. Můj věk mi stanovili Konožští lékaři a jméno jsem dostal od svých zaměstnavatelů. Nemám rodinu ani přátele. Jediné co mi říká něco o minulosti je mé kekkei genkai a kód, který mám na dlani levé ruky. Ten kód je U4N-47 a tváří se jako ninja registrační číslo.
Naneštěstí zde v Konoze, ani v jiné ninjovské vesnici, ve které jsem kdy byl, nemají takovýto typ číslování a podobné kódy patří někomu z existujících ninjů, nebo těm co již zemřely. Ten kód pro mě zůstane asi navždy záhadou.
Mé kekkei genkai je schopnost měnit malou část hmoty na energii. V podstatě se jedná o útok, který je schopen provrtat několik tělesných schránek zároveň a zastaví ho jen tvrdý předmět. Nevím jestli to souvisí s mým kekkei genkai, ale jsem též schopen zamaskovat své chakrové ozvy, tudíž mě nemůžou zaměřit ani ti nejlepší cítiči chakry. Samotné kekkei genkai nemá jméno, nebo alespoň to jméno neznám. Když mám někoho mým kekkei genkai zabít, tak prostě použiji výrazu „zastřelit.“
Sám výstřel vychází z rukou, a sice buď z prstů když chci přesnost, nebo z celé dlaně když potřebuji rozptyl. Samotné kekkei genkai je bez pečetí a bez hluku, což se mi na misích hodí.

Pro Konohagakure no Sato pracuji přinejmenším dva roky. Dál už moje paměť nesahá. Na rozdíl od ostatních ninjů nepracuji v týmu ale sólově, přičemž při každé misi hledím do tváře smrti.
Samotné úkoly mi zadává buď Hokage, nebo povětšinou někdo z externích klientů, kteří platí za mé najmutí velké peníze. Sám dostávám jen jistou provizi, ostatní finance jdou na konto Konohy. Mise jsou různorodého charakteru, ale většina primárních úkolů začíná slovem zavraždit. Mýma rukama už prošlo za ty dva roky tolik lidí, že se to nedá spočítat. Je pravda, že vedení Konohy tomu říká -odklízení špíny-, ale já se vlastně nikdy pořádně nedozvím, jestli zabíjím ty zlé nebo ty hodné a podle mých nadřízených mě to nemá zajímat.

Deštivý podzim... Tak takhle by se dalo popsat současné počasí v Zemi Ohně. Zrovna jsem se vracel z mise. Byla studená noc a přes déšť se viditelnost snižovala tak, že bylo vidět asi jen na dva metry před sebe. Černý kovový kufřík, ve kterém jsem nosil své vybavení, byl naštěstí vodotěsný, takže jsem se deště bát nemusel. U hlavní brány Konohagakure no Sato jsem pokynul strážím a vydal se rovnou směrem do sídla Hokage. Tsunade už na mě čekala.
„Trvalo vám to, agente Sakamoto!“ Řekla zostra, jakmile jsem vstoupil do kanceláře.
„Omlouvám se Tsunade-sama, ale aktivita stráží v Zemi Větru byla nadmíru velká.“ Odpověděl jsem, aniž bych jakkoliv zvyšoval hlas
Tsunade si povzdechla a dál pokračovala svým typickým tónem:
„Doufám, že jste se neprozradil. Sice nenosíte čelenku naší vesnice, ale i tak by mohli strážci pana Shizukiho poznat, že se jednalo o naši akci! To by pro nás mohlo být nebezpečné, zejména proto, protože se jednalo o akci na území spojence.“
„To si nemyslím, Tsunade-sama, strážci pana Shizukiho ani nepoznali, že je jejich pán po smrti. To, že se něco děje poznali až když začal hořet sklad.“ Po těchto slovech jsem otevřel kufřík a vytáhl z něj několik fotografií. Na první byl muž na kterého se zřítil dopravní kontejner.
Tsunade se usmála
„Výborná práce, agente Sakamoto. Nastražil jste to tak, že to vypadá jako nehoda, to se cenní.“
„Ano, ale splnění dalších cílů, jako potopení Shizukiho největší obchodní lodě a zapálení skladu s tím mírně kontrastuje. Nevím, zda-li se to bude považovat za shodu nešťastných náhod.“
„Agente Sakamoto, to není vaše starost. V souvislosti s tímto úkolem nepadá na naši vesnici stín podezření. A to je hlavní. Pro dnešek máte volno a s další misí se vám ozvu.“ Řekla Tsunade opět svým ostrým tónem.
Pokrčil jsem rameny a odešel z Tsunadiny kanceláře.
Venku pořád pršelo, a tak jsem se rozhodl zapadnout do nejbližší restaurace a dát si něco k jídlu.
Uvnitř bylo plno lidí, kteří se schovali před deštěm, takže najít volné místo bylo celkem složité. Nakonec jsem zapadl k jednomístnému stolku úplně vzadu a objednal si kuřecí kari a pivo.
Snědl jsem kari, vypil pivo a zaplatil. Někteří lidé se po jídle rádi ještě poflakují v hospodě, ale já prostě takový nejsem.
Asi za dvacet minut jsem už vcházel do svého bytu.
Byty většiny lidí jsou všemožně ozdobené, plné bytového příslušenství a dalších věcí. Já na takové věci nehraju. V mém bytě je jen to nejnutnější: Ložnice, koupelna, obývací pokoj a malá kuchyně. Podle mě je však nejdůležitější místo mého bytu zbrojnice. Uvnitř jsou pečlivě uspořádány kunaie a shurikeny všemožných velikostí. Bomby a výbušné lístky všech druhů a také jedna zbraň využívající takzvaný střelný prach. Tuto zbraň jsem si přivezl ze Země Sněhu, kam mě jednou zavedla jedna z mých misí.

Říká se, že člověka jednoho dne dožene jeho násilná minulost. Pokud je to pravda tak ten den bude můj poslední. Spoustu lidí deprimuje, když mají někoho zabít. Nevím proč, ale mě to nikdy problémy nedělalo. Provést precizní a chladnokrevnou vraždu je pro mě umění a já jsem toto umění dovedl k dokonalosti. Občas na mě pravda doléhají některé události, zejména když se dostanu k předmětu, který byl na misi aktivně použit k zavraždění.

Jednou z mých prvních misí bylo zavraždit jednoho nižšího feudálního pána a jeho manželku. Bylo to snadné, dovnitř jsem se dostal přes plot. Stráži, která mi stála v cestě jsem strčil před nos kapesník, namočený do anestetika, čímž jsem ho poslal na pár hodin do říše snů. Potom jsem ho odtáhl do křoví a tam jsem si vzal jeho šaty. Pak už nebyl problém dostat se do domu. Manželku feudálního pána jsem zastihl v koupeli. Byla ve větší káďi, kde má člověk průměrného vzrůstu při sezení vodu po ramena. Feudální paní si něco prozpěvovala a myla si vlasy.
Přikrčil jsem se a zezadu se k ní přiblížil. Vůbec si mě nevšimla. Pomalu jsem natáhl ruku chytil ji za hlavu a strčil pod hladinu. Takovýto způsob vraždy je nenáročný a hlavě tichý. Když se feudální paní přestala cukat, tak jsem ji vytáhl ruku a zkontroloval tep. Byla doopravdy mrtvá. Nechal jsem ji v kádi a zamkl dveře lázně, aby se jí nikdo nepokoušel oživit.
Sám jsem vylezl oknem a pokračoval po střeše. Nad pracovnou feudálního pána jsem se zastavil a držíc se okapu jsem vklouzl dovnitř. Uvnitř nikdo nebyl, ale podle nepořádku na psacím stole jsem tušil, že se feudální pán určitě vrátí, takže jsem vylezl oknem a skryl se vedle okna, kde jsem stál na římse. Asi za půl hodiny skutečně feudální pán přišel a sedl si ke stolu, kde měl rozepsaný dopis. Pomalu jsem vlezl oknem dovnitř, připlížil jsem se k feudálnímu pánovi opět zezadu a hodil jsem mu strunu kolem krku.
Feudální pán se samozřejmě bránil, ale když už někoho chytím takto do struny, tak je pravděpodobnost toho, že unikne dost malá. Naneštěstí, jak sebou feudální pán cloumal tak shodil na zem kalamář a dovnitř vtrhl osobní strážce. Vystřelil po mě z kuše, já jsem však letící šipce nastavil tělo už mrtvého feudálního pána a hned na to jsem svým kekkei genkai prostřelil osobnímu strážci hlavu.

Tato mise, byla jedna z těch jednodušších, ale dva měsíce se mi pokaždé při pohledu na vanu vybavila mrtvá feudální paní. Teď už si to tak neberu, za dva roky, co tuto práci dělám se ze mě stal doopravdy chladnokrevný zabiják, takže na mě ani prosby mých cílů nezabírají. Jediné co jim můžu říct je to, že to nebude bolet, pokud se nebudou bránit.

Vstoupil jsem do koupelny rozsvítil. To kari mě alespoň trochu nakoplo, ale i tak si dvě noci, které jsem kvůli poslední misi probděl, vybírají svoji daň na mém vnímání. Jednu z těch probdělých nocí jsem strávil v archivu Země Větru, kam jsem se v noci vloupal a hledal jsem tam mapy staré kanalizace kudy jsem se chtěl dostat do sídla obchodního magnáta Shizukiho. Další noc jsem pak strávil v přestrojení kolem Shizukiho skladů. Kde jsem zase hledal vhodný způsob jak celou akci provést.
Ano, tyhle dvě noci mi daly doopravdy zabrat. Připotácel jsem se k umyvadlu pořádně si opláchl obličej. Sám na sebe jsem se raději nikdy moc nedíval... Upřímně řečeno, pokaždé, když se dívám na svoji tvář, tak mi připadá, jako kdybych zíral na někoho cizího, nebo snad dokonce na jeden ze svých cílů. Hnědé, stále rozcuchané vlasy, skelný pohled v hnědých očích a ústa, která se nikdy neusmívala. Takový jsem byl já i když jsem si to při pohledu na sebe moc neuvědomoval.
Vyšel jsem z koupelny a sundal jsem si svůj oblek. A pak jsem měl už jen sílu na to padnout do postele a usnout... Dřív, nebo později se objeví nová mise a nové cíle, takže na to musím být fyzicky připravený.

Život je pojem. Pouhé slovo které se dá vyškrtnout stejně jako řádek na papíře. Já jsem tím, kdo škrtá lidské životy.