Železná kunoichi: Kapitola 1.

No jo, zase nová série!!! Vy už ze mě asi blázníte co?!!! No, původně jsem to vůbec neplánovala, ale pak jsem narazila na takový krásný obrázek...!!! Snad se vám to bude aspoň trošku líbit!!!
***

Byl chladný, pochmurný den. Temné mraky se hrozivě skvěly na obloze, hlásajíc, že brzy bude bouřka. Vítr se proháněl lesem, hvízdavě skučel a odnášel s sebou zelenohnědé opadané listí. Ptáci přestali cvrlikat, rychle se letěli schovat do svých hnízd, stejně tak jako ostatní zvěř do nor a doupat.
V tomto počasí, uprostřed lesa, na mechu ležela drobná dívka. Nehýbala se, její tělo bylo ochablé, jako bez života, všude pořezané velkou spoustou sečných ran. Otrhané, zakrvácené cáry oblečení jí volně povlávaly ve větru. Dlouhé šedé vlasy měla rozcuchané, slepené od krve.
Možná, že by tam umrzla, či snad nevědomky umřela hlady, kdyby k ní nepřišel velký, šedohnědý vlk. Opatrně ji očichal, zda-li to není něco k snědku. Jakmile se studeným čenichem dotkl její holé ruky, nepatrně pohla prsty. Zvědavě se narovnal. Po pár vteřinách se dívce z úst vydralo nepatrné, skoro neslyšné zasténání. Obezřetně se rozhlédl kolem. Když se ujistil, že nikdo jiný poblíž není, lehl si k ní. Chundelatým ocasem jí přikryl drobounké nohy, těsně se přitiskl k jejímu tělu a vecpal hlavu mezi studené paže. Šedovláska automaticky zaznamenala teplo. Chtivě zabořila obličej do jeho hustého kožichu. Trpělivě ležel, zatímco se dívenka křečovitě třásla při sebemenším zafoukání větru.
Uběhlo pár minut, vtom vlk zvedl hlavu. Zavětřil, hned nato prudce vyskočil na nohy a v tu ránu byl pryč. Děvče se silně roztřáslo, z té neočekávané zimy. Hubenýma rukama si objalo hruď, schoulilo se do klubíčka. Smysly měla ještě otupené, takže nezaznamenala, že se k ní někdo blíží. Když osoba spočinula přímo nad ní, chvíli se nic nedělo. Poté ji ale dotyčný zabalil do svého pláště a vzal ji do náručí. Šedovláska pocítila další teplo. Bylo intenzivnější než vlkův kožich, ale nepocházelo z pláště. Šlo o teplo lidského těla. Přitiskla se k neznámému těsněji, tři vteřiny poté vyčerpaně upadla do tvrdého spánku.

Pomalu začala přicházet k vědomí. Jen co procitla, ucítila strašnou bolest hlavy, snad jako by ji do ní někdo mlátil kladivem. Také zjistila, že už jí není zima. Ovšem neslyšela vůbec žádné zvuky. Hlasy, šepot, vítr... nic takového, jen ticho.
Rozhodla se otevřít oči, aby zjistila, kde to vlastně je. Když od sebe odlepila víčka, zrak měla rozmazaný. Všude byla tma. Zavřela oči, že to zkusí znovu. Stále ještě neviděla úplně ostře, ale periferním viděním zachytila slabé světlo. Slabě zamrkala. Když byly její oči už v normálnějším stavu, rozhlédla se kolem sebe. Byla v docela velkém pokoji, avšak potemnělém, osvětleném pouze pár svíčkami na zdech. Hned vedle ní stál operační stůl spolu s jedním menším stolkem, na kterém leželo všelijaké lékařské náčinní.
Uvědomila si další věc a to, že je silnými provazy připoutaná k židly. Zkusila se pohnout, ale nebylo to k ničemu. Přepadla ji panika. Začala se zmítat, v naději, že lana nějakým zázrakem přece jen povolí. Vtom se ze vzdáleného rohu místnosti ozval hluboký smích. Střelila pohledem do kouta, avšak ten byl až moc tmavý, aby vůbec dokázala něco spatřit.
„To ti nepomůže, jen plýtváš síly,“ řekl jakýsi mužský hlas. Chtěla promluvit, ale krk měla vyschlý, takže se jí ze rtů vydralo jen sípání. Párkrát polkla, než to zkusila znovu.
„K-kde to jsem...? A... co tu dělám...?“ zašeptala úzkostně. Ze stínu vystoupila nějaká postava a hned za ní další. Jakmile se dostali do matného světla svíček, spatřila jejich tváře.
První muž byl vysoký, s dlouhými černými vlasy. Jeho kůže byla tak bílá, že vyvolávala neblahý dojem živoucí mrtvoly. Linie nosu mu lemovaly dvě fialové čárky. Byl oblečen do bílého kimona, kolem pasu měl velkou fialovou mašli. Barvu očí nemohla identifikovat, protože je měl zavřené. Druhý byl mnohem mladší, zřejmě stejného věku jako ona. Šedé vlasy měl vzadu na krku svázané gumičkou, na nose kulaté brýle.
Vyděšeně těkala pohledem z jednoho na druhého, nejistá, koho se má bát víc. Usoudila, že onen bledý muž je vhodnějším kandidátem. Ten se najednou slizce uchechtl, až jí z toho přeběhl mráz po zádech. Pomalu otevřel oči a upřel na dívku svůj ostrý pohled. Strachy se zajíkla. Jeho oči byly žluté, s úzkými zorničkami, velmi podobné hadím.
„Jsi v bezpečí, holčičko, alespoň prozatím,“ pronesl zvláštním hlasem, který šedovlásku donutil polknout. Koutky rtů měl stále zkřivené do nehezkého úšklebku. Musela si začít připomínat, aby pravidelně dýchala a hlavně neomdlela.
„Tak, pověz nám o sobě něco. Jméno, odkud pocházíš, kdo tě poslal... nechávám ti volný prostor,“ promluvil k ní klidným hlasem.
„J-já,“ vykoktala. Marně si snažila vzpomenout si, kdo vlastně je. Jenže na nic nepřišla. Nepamatovala si vůbec nic, ani jméno, ani původ. „Já nevím,“ šeptla s vytřeštěnýma očima, šokovaná ze sebe sama.
„Kabuto, dej jí to sérum, ať se o ní konečně něco dozvíme.“
Dotyčný se na ni podíval, jak jí ze zděšených očí tekly slzy. Nejistě se zavrtěl.
„Pane, nemyslím si, že by opravdu lhala. Zdá se, že si vůbec na nic nevzpomíná,“ pronesl tiše.
„Dej jí to sérum,“ zopakoval Orochimaru hrozivě, odsekávajíc jednotlivá slova. Mladík se zpotil, přešel ke stolku a vzal z něj injekční stříkačku. Jak se pomalu přibližoval k dívce, ta se s dalším zajíknutím zkusila pohnout. Sklonil se k ní, v obličeji značně neklidný, načež jí opatrně vpíchl do pravé zakrvácené ruky nějakou podivnou nažloutlou tekutinu. Hned jak se i s jehlou odtáhl, začala se jí silně točit hlava. Opatrně zamrkala, aby se zbavila příšerných mdlob, ale nedařilo se jí to.
„To, co teď proudí v tvých žilách, je sérum pravdy. Při sebemeší lži ti způsobí nesnesitelnou bolest, takže doporučuji, abys mluvila pravdivě, jinak se ti velmi špatně povede. Rozumíš?“ řekl muž laskavým hlasem. Byla by kývla, ale na to se jí svět před očima točil až příliš rychle.
„Výborně. Takže první otázka: Jak se jmenuješ?“
Pokusila se přemoct ten šílený kolotoč a soustředit se jenom na své jméno. Ovšem moc jí to nešlo, stále si nic nevybavovala.
„Nevím,“ zašeptala vyčerpaně. Všichni tři čekali na výkřik bolesti, který by měl následovat.
Nic. Orochimaru se překvapeně zarazil, ale pak pokračoval: „Z jaké jsi vesnice?“
Těžce zavrtěla hlavou. Už ani nemohla pořádně odpovědět. Bolest se tentokrát opět nedostavila. Muž se nevěřícně zamyslel. Zdálo se, že dívka skutečně ztratila veškerou svou paměť.
„Pamatuješ si něco, cokoliv, ze své minulosti?“
Šedovláska začala přerývaně dýchat.
„Ne.“ Ono slovo jí ani nevyšlo z úst, oba dva jí museli odezírat ze rtů. Tohle už Orochimara přesvědčilo.
„Hmm. Dobře, Kabuto, odvaž ji. Musíme ji nechat trochu se vyspat, pak uvidíme, co dál,“ řekl za odchodu.
Kabuto k ní přistoupil, vytasil kunai a pak jím přesekl provazy. Opatrně vzal dívku do náruče. Hlava se jí bezmocně zaklonila, takže spatřil její značně poškrábaný krk zašpiněný krví. Jemně si posunul její hlavu na rameno. V tu chvíli slabě vzdychla. Ucítil na tváři dívenčin studený dech, tudíž usoudil, že musí být velice prochladlá. Oči měl ustarané, i když už vyšel ze sálu.
„Promiň,“ zašeptal tichým hlasem usínající dívce.
Prošel dlouhou temnou chodbou, poté zabočil doleva a stanul před velkými dřevěnými dveřmi. Loktem zatlačil na kliku. Dveře se s naříkavým skřípotem otevřely. Vstoupil do stejně potemnělého pokoje, instinktivně zamířil k posteli, do které ji pak velmi opatrně uložil. Jakmile se napřímil, začal přemýšlet. Otevřel zásuvku nočního stolku, hned vedle postele, ale ta byla prázdná.
Proč tu nikdy nemůžu najít sirky? pomyslel si, načež se vydal na chodbu. Zpátky se vrátil se zapálenou loučí. Přiblížil ji ke svícnu, visícímu na zdi, jehož tenké knoty okamžitě vzplály. Stolek, postel a část zdi osvítilo zlaté světlo. Kabuto přistoupil k protější stěně a zapálil další tři svícny. teď už bylo světlo v celé místnosti. Šel vrátit louč zpátky na chodbu. Když se vrátil, pohlédl na ochablou dívku. Stále ležela v té samé poloze, v jaké ji tam položil, nehla se ani o milimetr. Přistoupil k ní, opatrně zpod jejího těla vytáhl deku a přikryl ji. Stočila se do klubíčka, rukama si objala kolena. Jak pozoroval její zašpiněnou, ale krásnou tvář, najednou ho přepadlo nutkání se jí dotknout. Nejistě udělal půlkrok, ovšem pak se zarazil. Se zmateným výrazem se otočil a zamířil ke dveřím. Na prahu se zastavil. Znovu na ni pohlédl, jak již pravidelně oddechuje. Vyšel ven, načež za sebou tiše zavřel.