Ostrov 002

Dvě mladé ženy se nervózně ohlížely kolem.
„Kde jsou?! Jestli nepříjdou, nebo tu budou pozdě, tak…“ zavrčela blonďatá a udeřila do velkého kamene vedle ní. Ten úder nepřežil a rozsypal se na kousky.
„Ale příjdou…“ utěšovala jí tmavovláska, i když ne moc přesvědčivým tónem. „Ehm, tedy alespoň někteří…“ dodala tiše.
„Tsunade-sama!“ ozval se křik. Obě ženy se otočili. Po cestě mířili Hinata, Kiba a Shino.
„Kde je Akamaru?“ zašeptala Shizune.
„Zakázala jsem mu ho vzít.“ Vysvětlila. Její pomocnice se na ní překvapeně podívala.
„Ale proč? A i tak chce Kiba jet?!“
„V dopise bylo, že psi na ostrov nesmí! A, Shizune, kdo by se mnou na ten ostrov nechtěl?!“ podívala se na ní nebezpečně blondýnka. Tmavovláska se bázlivě přikrčila.
„Kibo-kun?“ ozvala se tiše Hinata. „Myslíš, že na to nepříjdou?“
Pohled jí sklouzl na naditou tašku, která se nadzvedala pravidelnými nádechy a výdechy.
„Určitě ne, viď, Akamaru?“ zašeptal. Pes slabě zaštěkal.
„A má tam opravdu dost vzduchu?!“ ujistil se Shino. Kiba otevřel pusu, ale Tsunade jej přerušila.
„No konečně!“
„Tsunade-sama, támhle jsou další!“ zvolala Shizune radostně a ukázala na cestu. Všichni přítomní se otočili.
Ano, opravdu… Ale jeden chybí! Naruto, ty hyperaktivní blbečku, já tě dostanu! Vypěnila Tsunade a užuž se chtěla rozběhnout, aby dokázala blonďáčkovy, co to stojí, neplnit její příkazy.
„Tsunade-sama, stůjte! Sakura-chan se o to ráda postará!“ uklidnila jí Shizune. Blondýnka se zlostně ušklíbla a jedním gestem dala Sakuře najevo, co má dělat. Sakuřě se rozjasnila tvář, přikývla a pádlovala si to za nebohým ramenovým závislákem.

Drobná růžovovláska dusala po ulici. Lidé prchali na všechny strany, jen aby dívce utekly, a malé děti si na ní s brekem ukazovaly.
Ignorujíc ostatní, konečně dorazila Sakura k oněm dveřím. Kopnutím se rozbila na tísíce malých třísek a těžkými kroky došla k posteli budoucího nebožtíka.
„Naruto!“ zakřičela hlasitě, čímž přinutila vlaštovky, aby odletěly o něco dřív, vzbudila dinosaury a sesypala se půlka skal v okolí.
„C-co se děje?!“ zazíval Naruto a poklidně otevřel oči. „Jé, Sakuro-chan! Tys-“
„Naruto!“ zakřičela znova, čímž se sesypala i ta druhá půlka. „Neměl bys být náhodou s ostatními!“
„A proč?!“ nechápal a zvědavě zamrkal. Sakura rozzuřením zrudla a dobře mířenou ránou ho trefila mezi oči.
„Dneska se jede na ten zájezd, baka!“
„Vždyť se tam jede až v pondělí!“ brblal Naruto a opatrně si hladil oteklý obličej.
„Ale dneska je pondělí!“ zavrčela Sakura.

„Idiot.” povzdechl si Sasuke a dál rozmrzele přecházel tam a zpět kolem ostatních.
Hrdí majitelé Síly mládí tu chvíli čekání pojali po svém a v rámci tréninku začali kolem pobíhat po rukou.
Hinata seděla nervózně v podřepu a přemítala:
Co když ho Sakura zabije? To už ho nikdy neuvidím.
Ale když ho nezabije. Tak s ním strávím celý týden.
Štíhlá plavovláska z týmu deset využila nastálé situace k přerovnání předmětů ve svém zavazadle. Lehkým mávnutím ruky otevřela všech dvaatřicet zámků a dala se do díla. Když skončila poodstoupila o kousek zpátky a překontrolovala svůj výtvor. Oblečení v kufru bylo srovnáno do čtyř sekcí jazně oddělených zářivou růžovou stuhou. Blondýnka se usmála zaklapla víko kufru a vítězoslavně se na něj posadila.
Chouji následoval příkladu své týmové parťačky a srovnal si alespoň své chipsy podle příchutí.
Shino důrazně nabádal všechny své okřídlené i neokřídlené, bezobratlé přátele, že se za žádných okolností nesmějí stýkat s domorodým hmyzem, jelikož prý nechce domů přivézt žádné nemoci.
Bývalá Orochimarova studentka jménem Anko znepokojeně pozorovala Kibu, kterak promlouvá ke svému zavazadlu a silně pochybovala o jeho duševním zdraví.
Rozzuřeně podupávajíc směřovala Tsunade svůj zrak střídavě k obloze a ke svým hodinkám.
„Co se děje, Tsunade-sama?” ptala se zvědavě její asistentka.
Tsunade jen významně vztyčila ukazováček, na znamení toho, že má být zticha.
„Deset....”
„Devět...”
„Osm...”
„Sedm...” odpočítávala blondýnka.
„Co to děláte?” vyzvídali ostatní.
„Uvidíte.” mrkla an ně spiklenecky a pokračovala v odpočítávání.
„Čtyři...”
„Tři...”
„Dva...”
„Jedna...”
Když se odpočet dostal až k nule, ozval se děsivý řev následovaný letícím Narutem, který se klouzavým pohybem zastavil u nohou Hinaty.
Ta jen zbledla a nenápadně se přesunula ke skupince nasupených shinobi, jen aby se vyhnula jakémukoliv kontaktu s Narutem.
Po chvíli Naruto uznal, že už dostatečně prozkoumal strukturu podloží. Zvedl se, oprášil ze sebe zbytky omítky, které nabral při cestě skrz strop svého bytu a houkl směrem ke Konoze:
„A co můj kufr?”
Vzápětí své otázky zalitoval, protože se na obloze začal rýsovat objekt, ve kterém poznal své zavazadlo. Zmateně pobíhal tam a zpět a snažil se kufr chytit. V poslední chvíli se mu do cesty připletl jakýsi předmět, přičemž Naruto ztratil rovnováhu rozhodil ruce a poroučel se k zemi. Toto číslo zakončilo přesné umístění vrženého kufru na hromádku neštěstí jménem Uzumaki. Blonďák se zprudka postavil a značně neslušný posunkem ukázal k blížícímu se mračnu prachu, co si o něm myslí.
Když nasupená a rozzuřená Sakura vychladla, rozhodla se Tsunade zkontrolovat seznam přítomných.
Vytáhla slavnostně zmuchlaný papír z kapsy a vyvolávala jména přičemž každý přítomný se ozval.

Shizune
Hinata
Sasuke
Kiba
Anko
Shino
Sakura
Ino
Naruto
Chouji
Lee
Gai

Přelétla seznam pohledem, pak ještě jednou a znovu.
„Počkat! Jeden nám chybí!” vykřikla až všichni nadskočili.
„Ne nechybí Tsunade-sama.” ujišťovala ji Shizune.
„Ale chybí. Má nás být třináct ale podle seznamu nás je jen dvanáct.”
„Ehm, se vší úctou Tsunade-sama. Vy jste ta třináctá.” pípla opatrně Shizune.
„Výborně Shizune. Jen jsem tě zkoušela.” maskovala svůj omyl Pátá. „Tak tedy, vyrážíme.”
„M-moment! S-snad nepůjdeme pěšky!?” zděsili se ostatní.