Vampires vs. Lykans |2.|

2. Kapitola

Serena se probudila z bezvědomí jako první. Spatřila Lykanku skoro u sebe. Viděla jak už se napřahuje a tak se hbitě zvedla. Proklouzla a ocitla se za ní. Jenže ta měla dobrou reakci a natáhla jí přes hlavu.
Serena odletěla kousek dál. Zvedla se ze země a z rtů jí tekl pramínek rudé krve. Měla je rozseknuté.
„Ty chcíplá ubožačko!!!“ zašklebila se Serena. Olízla si rty jazykem a skousla je.
„Ach krev… jak lahodná!!!“ zablýsklo se upírce strašidelně v očích. Sebrala ze země svou katanu a opět jí nasákla chakrou.
Napřáhla se a rychlým sprintem proběhla kolem rudovlasé a ze zadu do ní katanu zabodla. Místo Lykanky však před ní stál vysoký kámen ve tvaru kříže. Normálně by už Serena ležela v křečích a svíjela se na zemi.
Ale díky své zbrani se tomu hladce vyhnula. Teď ovšem netušila, kde je nepřítelkyně a odkud se vynoří. Zahlédla koutkem oka stín, jež se mihl za jejími zády. Prudce se otočila.
Lykanka měla napřáhnutou ruku s úmyslem udeřit.
„Chcípni!!!“ zaječela.
„Prohrála jsi …“ Sereniny rty se zkřivily do úsměvu. Nepřítelkyně se na ní nechápavě podívala, jenže poté pohledem zajela dolů. V břiše měla upírčinu katanu ze které vyšly blesky. Lykanka zavyla bolestí a promáchla z posledních sil rukou. Serena se skrčila a vpustila silnější dávku elektrického proudu.
„To bylo za toho kluka!“ zavrčela jí do obličeje.
„Tohle-!“ otočila půlkruhovou katanou z bodci uvnitř Lykančiného těla a vytáhla jí prudce ven : „ … tohle je za mě!“
Vytrhla i se svojí katanou kus masa a vnitřností. Zem se zalila krví a Sereniny šaty nezůstávaly pozadu.
„A tohle je za sestru!!!“ zaječela a když Lykanka padala k zemi, zťala jí hlavu z krku.
Serena udýchaně oddechovala. Olízla si rty na kterých měla krev.
„Fuj!!!“ odplivla si vedle mrtvoly.
„Zkažená krev!!!“ obrátila se zpátky teď už proměněná opět v člověka a pohlédla na probouzející se Sayuri.

Její mladší sestřička otevřela ústa snažila se něco říct. Ovšem marně. Z hrdla se jí nevydalo ani jediné zachraptění či jiný zvuk. Vyděšeně se chytila za krk, jako by se dusila, ovšem v tu chvíli si všimla zkrvavené Sereny. Vstala, sklepala si z kalhot trávu a přistoupila k sestře.
Zamáchala rukama ve vzduchu a poté si ukázala na krk. Serena pochopila. Její sestřička oněměla. Lykanka jí něco musela udělat, tohle chce ještě jednu dávku! Naposledy stiskla katanu v ruce a usekla jí nohy.
Tolik se v tom vyžívala. Milovala krev, v tom už jí nikdo nepomůže.

Znovu se jí vrátila upíři podoba. Neovládala se …
Prudce se obrátila na sestru.
„Co ti udělala?! Jak to, že nemůžeš mluvit???“ syčela a zasunula katanu zpátky do pouzdra.
„Neměla jsi být náhodou doma?!?! Neříkali ti rodiče, že nemáš vycházet z vesnice, že je to teď nebezpečné !?!!? KORD PRO TEBE!!!!“ přiblížila se k sestře s výhružným pohledem.
„ZASE SI NEUPOSLECHLA MŮŽEŠ SI ZA TO SAMA!KDYBYCH TI NEZACHRÁNILA KRK, KDYBYCH NEBYLA POBLÍŽ…!!!“
Už se nemohla déle ovládat. Přiskočila k vyděšené sestře a dychtivě se jí zakousla do krku. Krev vystříkla Sereně do obličeje a ta, omámena vůní rudé tekutiny nepřestávala sát. Po chvílí utichlo Sayurino dýchání. Modrovláska se sesula na chladnou zem a olízla si zkrvavené rty.
Když se uklidnila, hlavou jí probleskla hrozná otázka: Proč to udělala?
Sayuri se svezla na zem a Serena se začala měnit opět v člověka.
„Proboha… co-co jsem to provedla…“ vyděsila se, když viděla zkrvavený krk své sestry.
„Sakra … zase sem se neovládla!!!“ zaklela a přiskočila k sestře …
/Co teď?/ vzala její bezvládné tělo a přehodila si ho přes záda …
Otočila se a vydala se pryč od mýtiny.
/Nesmí se to dozvědět … nikdo … hlavně ne rodiče … bože proč jsem se proboha neovládla proč???/ hleděla na dívku přes rameno.
Teď z ní bude upírka... Ale ne! Rodiče by jí to vyčítali do smrti. Musí si něco vymyslet! Řekne, že se jí něco stalo... že spadla z útesu a nešlo tomu zabránit, ano! Nemůže říct, že ji kousla. Ale nerada lže...

***

Dostala se na velkou písčitou pláň. S pomocí chakry odhrnula horu písku stranou tak, že vznikla velmi hluboká jáma. Opatrně do ní svou sestřičku položila, zasypala ji trochou písku, poté na ni položila velký kámen a celé opět zaházela pískem. Její sestřička byla pohřbena, odtud se ven nedostane...
Serena se pomalu otočila a s několika stékajícími slzami na tvářích se vydala pomalu pryč. Pryč od té hrůzy...

Uplynuly tři dny od doby, kdy svou sestřičku viděla naposled. Od doby, kdy jí pohřbila daleko od domova někde v poušti. Rodiče jí uvěřili, že Sayuri zmizela a ona tomu nijak nemohla zabránit. Matka se sesypala a otec z toho byl taky špatný. Dokonce jí hledali, ale nenašli jí, jak Serena předpokládala.

***

Na prosluněné písečné pláni se navzdory nečinnému větru začaly pohybovat zrníčka písku. Na jednom místě se utvořila malá hromádka, jež se později změnila v malou díru. Ven se prodrala zkrvavená ruka, kterou se nějaká osoba snažila zachytit něco stabilního. K jejímu štěstí se nedaleko nacházel vysoký strom.
Obtočila kolem něj své dlouhé prsty a vytáhla se nahoru. Jámou v písku se ven dostal dívčí obličej, přes nějž splývaly dlouhé blond vlasy. Vyprostila i druhou ruku a s její pomocí se dostala ven celá. Usadila se k okraji jámy a pozorovala hrob, ve kterém strávila předchozí tři dny…

***

Modrovlasá dívka mířila přes Vodopádovou Zemi, kvůli misi od Gaary. Měla doprovodit jednoho obchodníka do vesnice. Cesta proběhla hladce a bez žádných komplikací. I když jí nabízeli, ať si trochu odpočine, tak ve vesnici nezůstala. Vracela se zpátky.
Tížily ji myšlenky a její černé svědomí. Nedokázala zapomenout. Nedokázala si odpustit svou chybu a tak pykala.

***

Drobná blondýnka se rozhlížela po okolí. Nemohla uvěřit tomu, že strávila tři dny pod zemí.
Jak se vlastně dostala ven? Z ničeho nic ji nějaká vnitřní síla postrčila vzhůru a kámen se přelomil... Pak už stačilo jen hrabat a hrabat. Nezapomene na tu chvíli, kdy spatřila sluneční světlo. Úplně se jí zamotala hlava, ale asi to bylo z toho přechodu.
Někde v dálce se objevila něčí silueta. Dlouhé vlasy se jí pohupovaly ve větru... Modré vlasy. Okamžitě poznala svou sestru. Plna štěstí se jí rozběhla vstříc.
„Sayuri …???“ sledovala postavu běžící k ní.
/To není možné !!! Ona … jak ??/ zalekla se Serena. Co teď řekne rodičům? Že lhala???
Pravda přijde najevo …
Byla vyděšená, ale na druhou stranu … jako kdyby z ní černé svědomí z části spadlo. Poskakovalo jí radostí srdce, že Sayuri zas vidí. Nevěděla jak má zareagovat a tak tam překvapeně stála a pozorovala blížící se postavu dívky.
„Sereno! Já jsem tak ráda, že tě vidím! Byla jsem pod pískem! Musela jsem tam dole být aspoň tři dny... Ale jedna otázka mi vrtá hlavou: Jak jsem se tam dostala?“ Dívka vrhla na sestru udivený pohled a v očích se jí zablesklo.
Dívka s modrými vlasy nic neřekla jen jí prudce a pevně objala.
/Co mám dělat??? Mám jí to říct??? Bude mě nenávidět!!!/ honilo se jí hlavou a do očí se jí hnaly slzy. Jen stěží je stihla potlačit, aby si toho sestra nevšimla.
„To ta Lykanka, že ano? To ona mě tam pohřbila! Vím to...“ Sayuri přivřela víčka a zaťala pěsti. Byla opravdu naštvaná. Serena netušila, že její sestřička si bude myslet tohle... ale mohla toho přeci využít!
/Říct jí to nemůžu … to prostě nejde!/
„Ano já vůbec nevím, co se s tebou pak stalo …“ lhala, ale přesvědčivě. Sestra jí to uvěřila.
/Nenávidím se!!!!/
„Jsem tak ráda, že si tu a naživu,“ usmála se Serena.
„Já taky.“ Přitakala Sayuri a znovu se se setrou objaly. „Ale řekni mi... ty jsi ji zabila, že ano? Tak jak mě tam potom mohla pohřbít ona?“ Blondýnce už se motaly myšlenky a Sereně stekla po čele kapka potu.
„Povyprávím ti to potom, teď musíme jít domů,“ vymluvila se Serena a zamířily domů.
Po dlouhé cestě písečnými pláněmi došly konečně až k branám Suny. Vešly do nitra vesnice.
„Sayuri mrkni se k obchodu s ramenem, nevím jestli už budou doma. Myslím, že buď budou v práci nebo právě v restauraci. Budou neskutečně šťastni, jak tě uvidí. Já si musím ještě něco zařídit,“ otočila se Serena na opačnou stranu. Sayuri byla tak ráda, že je zase zpátky a tak nezkoumala a pouze přikývla. Každá se tedy vydala na opačnou stranu.
Jakmile Sereně sestra zmizela z dohledu. Zabočila a vydala se domů.
/Mělo by jí to nějakou dobu zabrat …/ zamyslela se.
Po chvíli vstoupila do domu své rodiny. Matka i s otcem byli v kuchyni a tak potichu vešla do místnosti.
„Ahoj Sereno,“ pozdravila jí s úsměvem maminka. Otec se začetl do nějakého listu.
„Ahoj … potřebovala bych s vámi mluvit…“ zůstala stát ve dveřích a tvářila se vážně.
/Nemám čas … musím to vyřídit co nejdříve… než se sestřička vrátí./
„Co se stalo?“ vyděsila se matka. To upoutalo pozornost i otce, který pozvedl hlavu a upřel oči na Serenu.
„Víte … jak Sayuri zmizela?“ začala a hleděla jim upřeně do očí. Pomalu jí začali pálit a tak je sklopila ke svým nohou. Pozorovala špičky svých bot.
„Ano,“ uchopil se slova táta, jelikož v matce hrklo.
„Já … ona … ona je naživu a za chvíli přijde domů,“ nevěděla jak začít.