Ve spárech smrti 4: Hádka

V minulém díle: Nemocniční pokoj ovládlo ticho. Ale ne takové to klidné, které vás ukolébává ke spánku, tohle bylo hrozivé, úzkostné, jakoby varující před nějakým nebezpečím. Znovu jsem oči otevřela. Zase ten divný pocit... byl tu! Pohled mi sklouzl k pravé ruce. Ani ne vteřinu nato se s ní opět začalo něco dít.
***

Rána se napůl otevřela a začala podivně bublat. Po okrajích najednou pomalu narostla načervenalá srst. Po tváři mi stekly slzy, zoufale jsem se chytla za nadloktí, snažejíc se to zarazit. Tiskla jsem k sobě rty, abych nekřičela. Slzy tiše odkapávaly na bílou deku, zatímco já se urputně pokoušela zastavit tu divnou věc. Srst se postupně rozrůstala i mimo ránu, což mě začalo dohánět k šílenství. Vší silou jsem vrazila prsty do otevřené rány a zatlačila. Bolest byla bodavá, už už se mi z úst vydral další řev, když vtom bublání přestalo. Červenohnědé chlupy se stahovaly zpátky, rána se zase zavírala. Chvilku poté už namísto toho byla vidět jen dlouhá růžová jizva. Šokovaně jsem oddechovala, ruce položené na mokré dece. Přitáhla jsem si polštář, zabořila do něj obličej a rozbrečela se naplno.
Jak mi již matka oznámila, skutečně mě pustili hned druhý den. O tom incidentu s ránou jsem raději pomlčela, jinak by si mě tu nechali po další měsíc. Zavrhla jsem všechny návrhy na odpočinek, ležení v posteli a tak, toho jsem už měla plné zuby. Místo toho jsem se i přes matčiny námitky vrátila do obchodu.
V podstatě to bylo jako bych ležela doma, jen o něco nepohodlnější. Matka se prohrabávala sandály, hledaje ty, které jsou poškozené, aby je kdyžtak spravila. Dělala to vždycky, když nebyli zákazníci. Já jen seděla a sledovala ze skleněných oken ruch venku. Myšlenky mi vířily jedna přes druhou, což mělo za následek, že jsem o ničem zvláštním nepřemýšlela. Ani jsem na to neměla náladu, poslední týden mi hlava úplně hořela, i když jsem matku vehementně přesvědčovala, že horečku nemám a že nemocnice opravdu není nutná. Bylo i tak dost těžké přesvědčit samu sebe, že to tak doopravdy je. Tok mého nesmyslného přemítání přerušil až velice známý zvonek nade dveřmi. Já i s matkou jsme vyskočily na nohy. Přede mnou stál nějaký vysoký muž, podle zelené vesty určitě ninja, a v ruce držel stříbrné chrániče na lokty. Bohužel to bylo naše zboží, takže mi bylo okamžitě jasné, co teď přijde.
„Zničily se mi chrániče, mohl bych je vyměnit?“ Jako bych to neříkala.
Matka k němu ihned přiběhla. „Ale jistě, hned vám nějaké přinesu,“ zašvitořila ochotným hlasem, přestože jí už dávno nebylo dvacet, ale o třicet devět let víc. Můj zákazník, můj pán, tohle u ní platilo dvojnásob. I když měla kdovíjaký špatný den, k zákazníkům se vždycky chovala jako by nic. Byla jsem si jistá, že by si pro ně nechala mozek vrtat, přestože bych to nahlas nikdy neřekla.
„Tady, Miyuki, běž je spravit,“ řekla mi a hned odběhla do skladu pro nové. Prohlédla jsem si je, jaká byla škoda tentokrát. Většinou šlo jen o malou trhlinku nebo špatné připevnění, což se dalo opravit snadno, ale tentokrát to bylo složitější. Od středu chrániče až ke krajům se táhla pavučinová prasklina, která poničila i jeho vnitřní strukturu.
„Co jste sakra dělal?!“ zeptala jsem se napůl naštvaně, napůl nevěřícně. Už jenom můj tón ho vyvedl z míry, slova jako taková ho už opravdu podráždila.
„Blokoval jsem bleskový útok,“ odpověděl hlubokým, nevrlým hlasem. Otráveně jsem na něj pohlédla. Docela dost se mračil, dávajíc tak najevo, že se mu moje zacházení s ním vůbec nelíbilo, ale já jsem si toho nevšímala. Zákazníci pro mě byli lidé jako každí jiní, nedělala jsem mezi nimi rozdíly, což se o matce říct nedalo.
„Proč blokujete bleskový výpad chráničem,“ začala jsem naštvaně a vytáhla zpod pultu malé kladívko s hřebíkem, „když se mu můžete v pohodě vyhnout?! Nezranilo by vás to, navíc chrániče by přežily.“
Krev v něm doslova vřela, ale ještě se držel. „Protože bych ho pak měl na dosah ruky a mohl se pustit do boje zblízka.“
„A povedlo se vám to?“ Přiložila jsem hřebík ke konci praskliny, opatrně do něj ťukla kladívkem. Kousek poškozeného kovu se odlomil.
Chvíli bylo ticho, jak zvažoval, jestli mi má vůbec odpovědět. „Ne.“
Zakoulela jsem očima. „No jasně.“ Moje tiché zamumlání ho zřejmě vytočilo ještě víc, než kdybych mu to řekla přímo do očí.
„Vy jste snad kunoichi?“ zeptal se pochybovačně. Snažil se mě vytočit, ale ani trochu se mu to nedařilo.
„Nejsem.“ Posunula jsem hřebík o kousíček dál a opět do něj ťukla.
„Tak proč mě tu poučujete jak mám bojovat?“
Mé oči spolu s pracujícím mozkem se soustředily na práci, ale pusa si vykládala co chtěla. „Já vás tu nepoučuju jakým způsobem byste měl bojovat, jenom vám tu říkám jak bojovat, aniž byste zničil svoje vybavení.“
Určitě tu byl nový, nanejvíš tak dva týdny, protože ještě neabsolvoval zkoušku trpělivosti a chladného jednání. „Ninja má za úkol správně zneškodnit protivníka, ne se starat o vybavení.“
Jeho rozzuřený tón mě nijak neznepokojoval. „Ovšem kdybychom tu nebyli my, všichni ninjové by měli značný problém sehnat nebo vyměnit chrániče, nemyslíte?“ řekla jsem klidně, pozorně se přitom dívala na pomalu se odloupávající vrstvu kovu.
„Tak dost, tohle už nebudu poslouchat, půjdu je vyměnit jinam!“ vyjel na mě, totálně vyveden z míry.
„To se vám asi nepovede, koupil jste je totiž u nás. Nikde jinde vám je nevymění.“
„Koupím si nové.“
„Jestli hodláte utratit víc než dvěstě yenů, prosím.“ Zvedla jsem oči od chráničů.
Hněvivě si mě měřil. „Buď ráda, že před tvou matkou pomlčím o tvé drzosti. Dělám to z čisté shovívavosti.“
Ušklíbla jsem se. „Snad si nemyslíte, že mě tohle zastraší?“ Správně bych ho teď měla přemlouvat, aby to opravdu nedělal, jelikož matčiny výbuchy zlosti nejednou převrátily obchod vzhůru nohama. Ale něco divného ve mně se bouřilo, dožadovalo to víc. Uvidilo mě, že ještě nepřišla. Avšak přesně v tu chvíli přiběhla, v rukou nové chrániče.
„Tady to je. Úplně nové, nejlepší kvalita,“ řekla a podala mu je. Vzal si je bez poděkování, pohled stále zaměřený na mě. Koutkem oka jsem zahlédla, jak si mě matka měří. Najednou se ten muž otočil, vydal se ke dveřím. Při jejich otevření zvonek tiše zacinkal.
„Měla byste svou dceru znovu převychovat, má totiž velmi proříznutou pusu.“ S těmito slovy vyklouzl ven.
„Říká se nashledanou!“ zařvala jsem, ještě než se dveře zavřely. Sice se nezastavil, ale určitě to slyšel. Pevně jsem sevřela kladívko. Mělo mi být hned jasné, že jí to poví.
„Miyuki, co jsi mu řekla?“ zeptala se podezíravě.
„Jenom to, že by při boji měl dávat větší pozor na své věci.“
Povzdechla si a zavrtěla hlavou. „Už jsem ti přece několikrát říkala, že si tohle k shinobi dovolovat nesmíš, nejsi kunoichi. Navíc to byl Jounin.“
Popuzeně jsem se na ni zašklebila. „Copak si myslíš, že si nechám na hlavu kydat hnůj tak jako ty? Tak to ses šeredně spletla, milá matinko, protože já nehodlám strávit celý život tím, že budu zákazníkům lézt do -“
„To by stačilo, mladá dámo, tenhle tón si vyprošuju!“ okřikla mě. Tohle mi tak ještě scházelo. Nejen že se tomu chlapovi tak rok nebudu moct podívat do očí, i když ho vůbec neznám, ještě k tomu budu muset každý den snášet matčiny výčitky a mračení ála kakabus. Zničehonic se mě zmocnil silný pocit nespravedlnosti. Rozzuřeně jsem vzala chránič. Agresivita, která se pomalu drala na povrch a překvapovala mě samotnou, se rozhodla poštvat moje tělo k tomu, abych za ním běžela a strčila mu ho přímo do konce trávicí soustavy.
„Miyuki!“
Střelila jsem očima k matce, zuby mi skřípaly. „Co!“ zavrčela jsem chraplavým hlasem. Jak se mé ruce pomalu svíraly v pěst, ta pravá lehce rozdrtila ocelový chránič na kusy.
***

Příště: Kde přišla Miyuki k takové síle? Urovná se její rozpor s matkou? Počkejte si na další díl!!!