Ve spárech smrti 3: Bolest

V minulém díle: „Jak ses sem vlastně dostala? Někdo tě přinesl?“ zeptal se zvědavě. V tu chvíli mi hlavou probleskla mužova slova: Hlavně jim o mně nic neříkejte.
„To já sama,“ odpověděla jsem, myšlenkami někde jinde. Obezřetně se na mě díval, avšak já se ho snažila ignorovat. Jediné na co jsem v tu chvíli myslela, byl onen záhadný muž.
***

Jakmile jsme dorazili do nemocnice, sestry se k nám vrhly jako šílené. Neustále se ptaly co se stalo a Izumo jim vylíčil co slyšel ode mě. Byla jsem moc vysílená, abych zvládla chodit sama, tak mě posadili na nemocniční vozík. Hlava se mi strašně točila, takže jsem ani nevěděla kam mě to vezou. Pak jsme se ocitli v nějaké místnosti, která byla značně cítit dezinfekcí. Neměla jsem tahle místa ráda. Sestra mi pomohla přemístit se na operační stůl, načež někam odešla. Přepadl mě záchvat paniky. Oči mi nervózně těkaly po ordinaci, čelo mi orosil studený pot. Žaludek se mi úzkostně sevřel. Měla jsem divný pocit, který mi říkal, že se bude dít něco zlého. Tenhle šestý smysl mě ještě nikdy nezklamal. Zničehonic jsem nemohla pořádně dýchat. Napadlo mě, že je to jen z toho prostředí, ale když mě zevnitř břicha jakoby bodlo, věděla jsem, že je něco špatně. A skutečně. Chtěla jsem zavolat sestru, ale má ústa nevydala jediné slovo. Začala jsem panicky sípat, abych do plic dostala alespoň trochu kyslíku. Zase mě něco bodlo, tentokrát do hrudi. Z očí mi vyhrkly slzy. Nemohla jsem křičet, nemohla jsem vstát, nemohla jsem vůbec nic. Zavřela jsem oči, převalila se na levý bok a zdravou rukou si objala břicho. Všechno se zatočilo, hlava mě nesnesitelně bolela, a já měla pocit, že za chvíli vybouchne. Každičký sval v mém těle se křečovitě třásl. Už jsem si myslela, že z toho omdlím, když vtom těsně nade mnou spustily jakési hlasy. Byla jich velká spousta, ale bolest mě tak ochromila, že jsem ani nedokázala určit od koho jsou. Podle hlasitosti s jakou mi hučely v uších dotyční určitě křičeli. Najednou mě popadly nějaké ruce a obrátily mě zpátky na záda. Mé oči byly stále zavřené, avšak stále se z nich řinuly slzy. Jeden z oněch hlasů na mě křičel moje jméno. Myslela jsem, že přes ta muka nerozeznám jednotlivá slova, ale ten hlas v mojí hlavě odjistil bombu. Bolest mnou projela v mučivé vlně a já poprvé byla schopna zařvat. Ten zvuk byl hrozivý i mým vlastním uším. Hned nato začalo z mých zavřených očí něco téct. Věděla jsem, že to nejsou slzy, protože to teklo i z nosu, uší a úst. Podle pachu i chuti mi bylo ihned jasné, že je to krev. Dusila mě. Aniž bych se mohla ovládnout, začala jsem kolem sebe zuřivě mlátit levačkou, kopala, zmítala se jako pominutá. Popadaly mě další a další ruce, aby mě dokázaly udržet. Z úst se mi dral jeden bolestný výkřik za druhým. Pravá paže mě strašně pálila, snad jako by mi ji někdo zapálil. Myslela jsem, že mě něco chce zvnitřku ubodat, jak do mého těla vystřelovala ta hrozná bolest. Prohnula jsem se v zádech a s posledním zaječením konečně upadla do bezvědomí.

„Pane doktore, jak je na tom?“ zaslechla jsem jakýsi hlas. Byl ženský a mně nějak zvláštně povědomý.
„Ještě spí, ale jinak jí nic vážného není,“ ozval se někdo další, tentokrát muž, avšak neznala jsem ho. Mluvili jakoby vzdáleně, takže buď mé uši nefungovaly tak jak by měly, nebo dotyční stáli dál ode mě.
„Co se jí stalo?“ promluvila ta žena. Byla celá vyděšená.
„Podle Izumy ji pokousal vlk, ale když jsem přišel za ní do ordinace abych ji prohlédl, začala běsnit.“
„Jak to myslíte?“ Zřejmě tu byli jenom ti dva.
„Zmítala se jako šílená, neustále křičela a všude možně strašně krvácela.“
„Proboha!“ vykřikla roztřeseným hlasem. Pomalu jsem přicházela k sobě.
„M-mami...?“ Můj hlas chraptěl, jakoby mi v krku něco uvízlo.
„Miyuki!“ zakřičela. Vtom mě někdo vzal za levou ruku a pohladil po tváři. „Dítě, jsi v pořádku?“ Byla strachy bez sebe. Najednou mi někdo povytáhl pravé víčko, načež mi do oka posvítil malou baterkou.
„Miyuki, jak se cítíš?“ zeptal se doktor, pak se odtáhl. Otevřela jsem oči a zkusila se pohnout. Kupodivu to docela šlo.
„Všechno mě bolí,“ zaskřehotala jsem.
„Ano, jsi trochu ztuhlá,“ řekl, zatímco mi opatrně ohmatával končetiny, „ale jinak je všechno v pořádku.“
Co moje ruka? napadlo mě. Pohlédla jsem na ni, očekávajíc samé obvazy. K mému údivu tam nic takového nebylo. Naopak, ona hrozivá rána se kompletně zacelila, snad jako by tam byla už celé věky. Překvapeně jsem se obrátila zpátky na doktora. Můj výraz zřejmě mluvil za vše, takže se do vysvětlování pustil i beze mě: „Je to divné, ale když ses tu objevila poprvé, byla tvá paže úplně rozdrásaná. Jenže jakmile jsi omdlela a my tě chtěli odvézt na zašití, už to bylo v pořádku.“ Bylo mi ihned jasné, že to určitě nechápe o nic víc než já. „Teď vás nechám o samotě. Kdyby jste něco potřebovaly, dejte vědět.“ Vydal se ke dveřím a tiše vyšel z pokoje. Hned co se dveře zavřely, dala jsem se do pláče.
„Dceruško, copak ti je? Něco tě bolí?“ zeptala se matka starostlivě.
„Ach m-mami! Je mi... je mi to tak líto! P-prosím tě, promiň mi,“ šeptla jsem mezi vzlyky.
Položila mi ruku na tvář. „A co ti mám prominout?“ zeptala se konejšivým hlasem.
„V-všechno co jsem kdy pro-provedla.“
Lehounce se na mě usmála. „To nevadí, vše je odpuštěno,“ zašeptala klidně, zatímco mě hladila po tváři. „Teď se vyspi, ano? Doktor říkal, že tě možná pustí už zítra, takže musíš být zase jako nová.“ Sice to říkala s úsměvem, jenže já i přesto měla ten zvláštní pocit, že se něco děje. Odráželo se jí to v očích, jenže já nebyla schopna uhádnout co to je. Ať už šlo o cokoliv, nechala jsem to být. S přikývnutím jsem tedy zavřela oči. Pak bylo slyšet jen šustění, jak matka vstávala, její tiché kroky, otevření dvěří a jejich následné zavření. Nemocniční pokoj ovládlo ticho. Ale ne takové to klidné, které vás ukolébává ke spánku, tohle bylo hrozivé, úzkostné, jakoby varující před nějakým nebezpečím. Znovu jsem oči otevřela. Zase ten divný pocit... byl tu! Pohled mi sklouzl k pravé ruce. Ani ne vteřinu nato se s ní opět začalo něco dít.
***

Příště: Co se děje s onou ránou? Přijde Miyuki o ruku? Dozvíte se v dalším díle!!!