Bouře

Utíká zablácenou cestou, ve viditelnosti jí brání bouře neúprosná
Utíká pryč, po cestě, která se díky dešti zdála neviditelná.
Snaží se nemyslet, co se událo dne celého,
Sevřela uzlíček na prsou a raději přikryla to něco bledého.
~~~
Jednoho rána ospalého, šedého, mraky průchod slunci zakryly,
Po domě rozléhající se hlasité výkřiky se zrzce do uší zaryly.
Oslepeně dívčina po pantoflích svých pátrala,
Řvoucího tvora nevnímat se snažila.
Oči si prostře a zaposlouchá se do náhlého ticha,
V postýlce uvidí palec cucajícího kluka.
Ten své oči modravé upře na rozhněvanou maminku,
Rozesměje se a dívka řekne: Počkej chvilinku.
Shodila župan, navlékla ponožky, spodky,
Přehodila přes sebe šaty a nasadila si botky.
Vrátila se ke řvounově postýlce, do náruče jej vzala svižně,
Chlapeček její vlásky ochutnal, a vypliv' zběžně.
V bříšku mu zakručelo, to znamením se stalo,
Mamince hned došlo, že dítko by si něco dalo.
Položila ho nazpět do postýlky,
A využila té nepatrné chvilky.
Vzala misku, mléko a příprav se jala,
Nakrájela housku a do misky ji dala.
Vše čerstvím mlékem zalila, pomalu se vrátila,
Z její cesty ji vyrušilo okno otevřené a dětský pláč,
Otevřela dveře. Chytil ji ze zadu však známý rváč.
Bílé vlasy, přes rameno kosu, černý plášť,
Koukal se na ni očima šířící bolest a zášť.
Chlapeček plakal, stékaly mu slzičky,
Tolik se toho změnilo během chviličky.
Zběsile sebou škubala, snažila se osvobodit,
Nakonec se to povedlo, běžela synka chytit.
Vyskočila, ačkoliv okno posazeno bylo vysoko,
Slyšela za sebou zlé, vzteklé hlasy, dál utíkala mimo to.
Zakuklenec ve stejném obleku cestu jí zastoupil,
Napřáhl zbraň a ku ženě vyrazil.
Sevřela chlapečka v náručí a uskočila hbitě,
Jedné ráně vyhla se, pak ovšem na zemi ležela zbitě.
Záda krvavé barvy nabyla,
Rána ji nezabila.
Pomalu se k blonďáčkovi doplazila,
Křečovitě se ho chopila,
Vyčerpaně se postavila,
Na útěk se s ním dala.
~~~
Pár hromů ozvalo se, oblohu ozářil blesk,
Voda vystřikuje vysoko do vzduchu, nevnímá však její lesk.
Vodou vlasy nasáklé jí do obličeje šlehají,
Obrovské kapky deště jí v očích štípají.
Dál běžela mokrou temnotou, nevnímajíc bolest,
Ztratila již mnoho krve, věděla, že přichází její konec.
Nedovolila si však zemřít hned teď, ještě ne,
Nevzdá se, neudělá to jediné.
Překonala bolest, síla se jí vrátila do žil,
Mohla uběhnout možná i kolik mil.
Tiskne k sobě uzlíček malý,
Běží stinnou tmou až se vzdálí.
Na zádech se jí mísí krev s vodou dešťovou,
Nabyla tak krvavé barvy a ztratila tu medovou.
Vyčerpání si však vybralo daň svou,
Hlava se zatočila. Skončila na kolenou.
Klečí v tiché temnotě, okolo beznaděj,
Marně se smutkem vzpomíná na něj.
Vždy si věřil, žil pro životy ostatních lidí,
Teď už ho ovšem nikdy neuvidí.
„Zklamala jsem ho, tebe jsem zklamala,
Odpusť mi prosím, síla mi zmizela.“
Oči se jí zalily slzami, spolu s deštěm stékaly,
Kapky deště jako by jí něco šeptaly.
Ne nikdy, přece se nemůže vzdát,
Bolestně se počala zvedat, pokusila se vstát.
Rozběhla se, bolest nevnímaje,
Zapomenuv na nepřítele, na déšť nevyjímaje.
Konečně vidí obrovské hradby, bránu známou,
Vysílena dobíhá k ní, kolena se lámou.
Těsně před ní nepřítel zrádný se zjeví,
Očividně se mu tma a déšť jeví.
Napřáhl se a pár kunaiů po ní hodil,
Posléze kosu shodil.
Zmizela, jako mrak se rozplynula,
Smrtícímu zásahu tak unikla.
„Klon,“ křikl posléze nepřítel,
A okolo sebe se otáčel.
Jakmile se obrátil a zbádal ji,
Jak běží tou dlouhou stromovou alejí,
Nemeškal a k úderu se připravil,
Kosu do jejích zad zarazil.
I klesla na kolena těžce, dítko dál se skutálelo,
Spadla na zem, co mělo se stát se stalo.
Rychle opouštěly ji síly a téměř neslyšela,
Z ničehož nic pár čmouh uviděla.
Zvuky úderů zbraní se ozvaly,
Avšak smysly se rychle otupovaly.
Z posledních sil pohlédla na synka a postrčila ho k známému muži,
Nakonec řekla: „Postarej se o něj, Kakashi.“