Mazlíček 15

Jáj… Izumo byl odveden Jiraiyou a já chudák tady musím hlídkovat sám. No tak dobře, tak sám ne. Ale víte kdo se mnou je? Nevíte? Tak já vám to teda povím. Je to Anko. Pecka, co? Musím vám říct, že když stojí vedle, bojím se něco říct mimo. Asi si říkáte, že jsem blbej jak tágo od kulečníku, ale je to tak. Pokud bude Anko vyprávět, bude mít barvu růžovou, takže ji poznáte bezpečně.

„Kotetsu, mohl bys mi, prosím tě, podat tu sklenici vody?“ zachrchlala na mě.
Bylo vedro, všude prach, písek nám skřípal mezi zuby. Anko seděla na střeše a tvářila se umučeně. Byl bych raději, kdyby se aspoň smála, takhle vypadá děsivě.
Přesto jsem jí tu sklenici podal.
„Díky.“
Úsměv.
Poprvé se na mě usmála, vypadá to, že ten den nebude tak hrozný, jak vypadá.
Najednou zahlédnu nějakého malého poslíčka, který se hnal směrem k nám. Běžel tak rychle, že u nás nestihl zabrzdit a vrazil stromu hubičku.
Začal jsem se potichu smát a po očku sledoval Anko.
Ta už na střeše neseděla, ale ležela. Tělo se jí otřásalo smíchy a já se musel smát s ní.
Když se však posel dal dohromady, Anko se rychle posadila a nasadila ten její vážný-výraz-ať-se-děje-cokoli.
„Co chceš?“ vyštěkla na toho chudáka.
Určitě se mu musela z nějakého neznámého důvodu motat hlava, protože se neudržel na nohou.
„Oba se máte dostavit za Tsunade. Prý to spěchá.“
„Zůstaň teda tady,“ rozkázal jsem mu a rychle pospíchal pryč.
Anko také na nic nečekala a pospíchala za mnou.
„Chápeš to?“ zeptala se, když mě doběhla.
Já to samozřejmě nečekal a vyskočil skoro metr vysoko.
„Co děláš?“
„Nemůžu za to, že běháš jak duch!“
S úsměvem pokrčila rameny a zrychlila.

Dál jsme šli za úplného ticha. Oba jsme byli pohlceni vlastními myšlenkami. Před tou velkou červenou budovou zaslechneme ten její nezaměnitelný jekot.
Vyděšeně si vyměníme pohledy a hypnotizujeme schodiště. Jako bychom doufali, že náhle zmizí. Jenže schody nezmizely, a tak jsem musela jít první.
„Chtěla jste nám něco, Hokage-sama?“ ozvu se, jakmile vstoupíme.
Přikývne a podá mi vysílačku, ze které se okamžitě ozval Izumův hlas.
„Hele, jste to vy, že jo?“
Nebýt Kotetsua, asi by mi ta vysílačka upadla na zem.
„Tak to bylo těsný,“ vydechl Kotetsu.
Vzápětí se z vysílačky ozvalo provokativní: „No?“
„Hm. Jo, co potřebuješ, že nás takhle děsíš?“dotázal se s přihlouplým výrazem Kotetsu.
„Gomenne, ale potřebujem vaší pomoc. Uvízli jsme na jednom ostrově a potřebujeme nahodit letadlo zpátky do provozu. Co kdybyste sehnali technika, ať nám poradí?“
„A kde tady nějakýho technika seženem, nevíš?!“ rozčílila jsem se.
Přišlo mi nemožné spravit letadlo přes vysílačku, a zvlášť když tam jsou ti dva tupci.
„Pokud se nemýlím, měla by kolem vás být voda, ne?“
Přesně, jak jsem předpokládala, tenhle si rád hraje na šaška.
„No ne asi! Viděl jsi snad někdy kolem ostrova třeba beton?“ ozval se nevraživě Jiraiya.
Hádka by pokračovala, kdybych ji včas nezastavila. A stačila jen jedna zmínka o Tsunade.
„Jiraiyo-sama, pokud použijete Kuchiyose no Jutsu, tak byste se mohli dostat zpátky i bez letadla.“
Tohle bylo to nejmenší, co jsem pro ně mohla vymyslet.
„Že nás to nenapadlo!“ zaradoval se Sannin.
„Hele, možná se vám ještě ozvem,“ ukončil tu šaškárnu Izumo a po pár vteřinách začala ta vysílačka šumět.
„Tak to bylo rychlý,“ usmála se s ironickým úsměvem Tsunade a vyhnala nás ven.
Naštěstí to nebylo oknem, takže Sakura nebyla zapotřebí.
„Za jak dlouho se sem asi tak dostanou?“ podíval se na mě Kotetsu s výrazem truchlícího psa.
„Pokud je to už napadlo provést, ta by tu měli být každou chvíli, protože se neozvali dobré dvě hodiny,“ usoudila jsem.
Najednou se ozvalo hlasité PUF a před námi se objevila žába o velikosti jednoho domu.
Z její hlavy spadli nejdříve Jiraiya s Izumem a potom jako bonus na ně napadali skokan, panda červená, zebra a žirafa. Takže to vypadalo, jako kdyby je zmlátila přinejmenším Sakura.

„Jsou tady!“ zavýskl jsem a běžel svého parťáka z té hromady vyhrabat.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Anko nadechuje.
„Proč to sem taháte?“ ukázala na to zvířectvo rozčileně.
„Nech je být. Udělali nám laskavost, buď ráda, že nemusíš nic shánět,“ uklidnil jsem ji.
Anko se usmála. Dokonce to vypadalo, že to rozčilení jen hrála. Já vážně už nevím, co je tady u všech normální.
„Dobře. V tom případě mám zebru.“
„Klidně si jí vem,“ zahučel polámaný Jiraiya. „A dojděte ještě někdo za Tsunade a zapište ta zvířata,“ dodal a zmizel.
Radostně mi blýsklo v očích.
„Tak tam zajde Izumo.“
Podíval jsem se na něj a zmizel jsem stejně, jako před chvílí Jiraiya.

Tomu chudákovi jsem pomohla ta čtyři zvířata identifikovat. Jiraiyova kuňka východní se nám těžko hledala. Našli jsme ji teprve, až když jsme byli na odchodu za Tsunade.
Izumo ji s úšklebkem pojmenoval Schovanka. Já osobně si myslím, že je to stupidita, protože si to v životě ten starouš nezapamatuje.
Izumova panda červená je prostě Panda, co jiného. Žirafa Rothschildova je samozřejmě Kotetsua, kam ji dá, nevím, ale my jsme ji prostě pojmenovali Flek.
No, a moje zebra Hartmannové je Stripes. Kam ho dám, nevím. Ale doufám, že to neodnese obývák.
Hele, ale když to tak vezmu…. Já a Kotetsu jsme nic neudělali, takže máme vlastně mazlíčky bez námahy.
Zítra naštěstí končí týden. Jen škoda, že už víme, co má Tsunade.
Ta si dneska pořídila psa kanaánského a musím říct, že lepšího si vybrat nemohla.
Takže víte, kdo vás bude provázet v dalším díle a já se s vámi loučím…