Itachiho syn 06

Granát nervózně přecházel po svém pokoji. V hlavě mu rezonovala jediná otázka. „Proč ten princ tu holku líbal? Mohl ji nechat v klidu spát, s kusem jablka zapadlým někde mezi dutinou ústní a žaludkem. Teď ji bude mít na krku, celý život. Pokud se s ní nerozvede. Ale to by zase ta pohádka nekončila slovy „a žili spolu šťastně až do smrti. . .„ To on by ji nechal být. Ať si leží v rakvi mezi sedmi trpajzlíkama, když byla tak pitomá a kousla si do neumytého jablka kdoví od jaké ženštiny, která ještě ke všemu vypadala jako bezdomovec. Zřejmě ji nevychovával strýček Kisame, který chtěl umývat vždycky všechno. I zápalky.
Pohled mu padl na poslední dopis s vílou Arielou na obálce a jeho myšlenky se ihned stočily k této pohádce. Vzal si ji nakonec ten princ? Anebo s ní nechtěl nic mít? Strejda Kisame by ji určitě neodmítl, ale strýčkovi Deidarovi by se asi moc nelíbila.
Poté se myšlenky obrátili k obsahu dopisu. „Čekej nás brzy.“ Vyhlédl z okna, zda je neuvidí. Nikde nikdo. Jejich návštěva mu opravdu nebyla po chuti. Měl dojem, že se za dobu, kterou zde strávil, vůbec ničemu nenaučil. Byl stále tak slabí jako na začátku. Tak slabí. Všichni jsou silnější než on! A oni teď přijedou a uvidí ho v jeho malomocném stavu! Hrůza. Naštvaně nakopnul noční stolek a málem si ukopl palec u nohy. Po jedné noze obskákal pokoj kolem dokola. Při tom sejmul vše, co se sejmout dá: lampu, baterku, svíčku, fotografii, ořezávátko, dalekohled, plyšové kuřátko, dinosaura z happymealu, kasičku ve tvaru kapříka. Nakonec mu jediná zdravá noha uklouzla po Mateřídoušce a on se sesunul s mocným zaduněním k zemi. Zaklel po strýčkově způsobu. Snad nemusím jmenovat, o jakého strýčka se jedná.
„To jsem tomu dal,“ povzdechl si, když spatřil nepořádek na zemi.
Tu se ozvalo zaklepání na dveře. Chlapec ztuhnul. Popadl lampu a stoupl si za dveře bytečku.
„Dále,“ rozkázal a napřáhl lampu.
Dveře se otevřely a dovnitř vešly dvě postavy. Granát švihnul lampou a jedna z nich se chytila za hlavu. „Au!“
„Co to děláš?“ podivil se známý hlas.
„Mlátím vás lampou,“ osvětlil Granát své počínání.
„A proč?“ zeptal se opět ten hlas.
„Protože mi to přišlo jako dobrý nápad,“ vysvětlil Granát.
„Byl to pitomý nápad,“ odpověděla mu nabubřele Nori a praštila ho propiskou.
„Asi máš pravdu,“ souhlasil Granát a odhodil lampu do kouta.
„Cos tu dělal? Vypadá to jako by se tu přehnala Klotylda,“ zeptal se Tešisu.
„Klotylda? Snad jsi chtěl říct Katrina,“ opravila ho upjatě Nori.
„To máš fuk,“ mávl rukou Tešisu.
„Uklízel jsem?“ navrhl Granát jednu možnost.
„Na úklid to nevypadá,“ poznamenal Tešise.
„Ty se náš ptáš? Jak máme vědět, cos tu vyváděl?“ zakoulela očima Nori.
Granáta debata přestala bavit. „Co chcete?“
„Přišli jsme ti říct, že máme misi,“ oznámila mu Nori.
„Fajn, jdeme zase vytrhávat plevel?“ povzdechl si Granát.
„To snad ne,“ zhrozil se Tešisu.
„Ne, nejdeme vytrhávat plevel,“ dala si Nori ruce v bok. „Přece jsem ti to říkala už po cestě.“
„Zapomněl jsem,“ bránil se Tešisu.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Granát s nadějí.
„Ne, neřeknu vám to. Vůbec mě neposloucháte,“ urazila se Nori.
„Jak tě mám poslouchat, když s tebou nejsem?“ nechápal Granát.
„To nevím, zařiď si to, jak chceš,“ nafoukla se Nori ještě víc. Granát do ní píchnul. Nori postupně splaskla.
„No dobře, budeme hlídat děti jedné hodné paní,“ polevila Nori.
„Hlídat dětí?“ zhrozili se chlapci jako jeden muž.
„Ano,“ přikývla Nori.
„Si děláš psinu?“ zeptal se Granát pro jistotu.
„Ne-e,“ zavrtěla hlavou Nori.
„Já nic nehlídám,“ zařekl se Tešisu.