Nezpřetrhatelná pouta 08

Hinata ležela v posteli a už asi tři hodiny zírala do stropu. Co se dneska probudila, nevylezla z pokoje a jen přemítala. Převážně nad tím, jak se vrátit zpátky do svého těla.
„Ach jo, tohle je konečná. Už navždycky se mi bude něco houpat mezi nohama,“ potlačila směsici zoufalství, vzteku a znechucenosti, přitiskla si polštář k obličeji a zhluboka do něj zařvala. Popravdě to trochu pomohlo. Tohle uvolnění pocitů v ní rozpoutalo nový příval emocí, něco, co už dlouho necítila, protože se to mermomocí snažila odsunout stranou.
„Jak se asi má?“ Myšlenky jí zabloudili k blonďatému bláznivému klukovi, kterému zasvětila svoje srdce, co si jen pamatuje. A kvůli kterému taky skončila na tomhle místě. S mladym Uchihou.

Sasuke se užuž zvedal, že to tý Hyuugovic mrše půjde vytmavit, ale rozhodl se deník dočíst do konce, aby měl dostatek argumentů, kterými bude moct bojovat. Tak nějak si totiž uvědomil, že na své tělo nebude chtít užít žádné jiné násilí, než to slovní.
„Fajn fajn, co tu máme dál?“ obrátil list na další příběh o nespravedlnostech, které byly spáchány na jeho osobu. Podobně na tom byly další dva zápisy. A potom se objevil jeden úplně jiného rázu.

Úterý 18. srpna

Milý deníčku,
je to tady zas. Ten spleen. Dneska slavím patnácté narozeniny. Se všemi jsme dneska zašli do vesnice na dobrý jídlo, a pak mě kluci vzali na Matějskou (mimochodem, Sui na centrifuze zvracel). Bylo to fajn, bylo to super. A já nechci být nevděčná. Ale nemůžu si pomoct, cítím se strašně sama. Dala bych nevím co, aby tu se mnou mohl Naruto být. Tohle by pro mě byl ten nejhezčí dárek! Vím, že jsem dětinská. Ale kdybych si měla něco přát, bylo by to tohle.
Říkám si, že je to stejně moje chyba. Nikdy jsem na něj nepromluvila, ale aspoň jsem mu byla nablízku. Když jsem ale viděla, jak se trápí ztrátou Sasukeho a dělá vše proto, aby dostal přítele zpět, rozhodla jsem se, že to udělám za něj. Že Sasukeho přivedu!
To jsem ale nevěděla, jak se to zvrtne. Nevěděla jsem, že mi všichni tak přirostou k srdci! Nečekala jsem, že ten slizoun mi nahradí otce. A že jeden kluk, co je napůl ryba a další, co je schíza, se stanou mými bráchy. A že získám starší sestru, skvělou úchylnou sestru! A že mě poprvý v životě začne nahánět ňákej kluk! A už vůbec, vůbec! jsem nečekala, jak moc mi k srdci přiroste ten Uchihovic spratek!
Skoro mi to ani nejde přiznat tobě. Nemůžu si ale pomoct. Dělám cokoli, aby si mě Sasuke všimnul. Dělám mu naschvály, protože zbožňuju, když se hádáme. A urážím ho, protože si užívám, když mi urážky vrací zpátky. To totiž znamená, že se o mě zajmá, že mu na mně záleží! Od chvíle, co jsem sem přišla pro mě byl jako starší bratr. Nemohla jsem ho žádat, aby se se mnou vrátil a už vůbec jsem ho nemohla nutit násilím – ztratila bych ho nadobro. Myslím, že jsem uvězněná v bludnym kruhu. Vyměnila jsem kluka, kterýho miluju, za život v jeskyni s magorama a nejlepšíma lidma pod sluncem. Konečně jsem našla rodinu.
Vím, že těžko existuje kompromis. Ale kdybych si mohla něco přát, chtěla bych aspoň jeden den strávit se všemi z nich! Zvlášť den jako je tenhle.

Po tom, co se Hinata dostala ze své nostalgické chvíle, rozhodla se prošmejdit Sasukeho majetek. Doufala, že najde několik dílů playboy nebo něco takovýho, ale kde nic, tu nic. Mladý Uchiha zjevně drží celibát.
„Ne! Ještě neházet flintu do žita! Něco tu musí bejt!“ odmítala se vzdát a vysypala všechny zásuvky a šuplata, co se daly.
„No vida,“ zvolala vítězoslavně, když s jistou dávkou překvapení našla v jednom šuplíku plyšová pouta, která jí kdysi věnovala Karin, a kterými ona jednoho dne Sasukeho spoutala.
„No jo, to byl povedeném kousek,“ rozplývala se nad vzpomínkou a vrátila pouta na své místo. Raději se nesnažila vymyslet, na co si je Sasuke schovával. Zjevně jí tenhle úlovek ale nestačil, protože dál jako agentka FBI prohledávala Uchihovic příbytek.
Po tom, co vysypala, co se dalo, rozhodla se zamířit výš, konkrétně prohledat skříně. Sasuke tu měl jen dvě, jednu na spodky a ponožky (obojí se Sponge Bobem) a druhou na ostatní hadry.
Když nic nenašla zahrabaný mezi prádlem, začala prohlížet vršek. Neviděla ani Ň, ale byla docela malinká, takže to pro jistotu chtěla zkontrolovat i takle. A vyplatilo se, protože už na první skříni nahmatala něco poměrně velkého. Když se pro to natáhla a prohlídla, na první pohled poznala, že je to fotoalbum.
Jiskřička naděje zahřála její srdce, když si představila fotky malého usmrkaného Sasana. „Hm, další materiál k vydírání.“ Každopádně, jakmile album otevřela, bylo jí jasné, že nic takového tam nenajde. A nestačila se divit.
Prvních několik stran zdobily fotky Sasukeho rodiny. Byli tam všichni společně – on, mamka, taťka… a jeho bratr. Oslavy narozenin, tréninky s bráškou jako příprava na akademii a mnoho dalších. A pak následovaly stránky věnované čistě jemu a bratrovi. Nebylo jich zrovna málo.
„On si je nechal?“ Hinatino překvapení neznalo hranice. Sasuke si schovává fotky člověka, kvůli kterýmu se všeho vzdal, jen aby mu provrtal srdce? Ten kluk je vážně moc.
A překvapení se stále stupňovalo. To když narazila na několik fotek, přidaných v posledních několika letech, kde se vyskytovaly xichty všech obyvatel téhle jeskyně.
„Tohle jsem přece fotila já!“ nestačila se divit, když objevila fotku ze svahu, pořízenou před dvěma lety. Všichni se tehdy totiž vydali bobovat.
Nic ji ale nemohlo připravit na poslední fotku, která album zdobila. Byla rok stará, pořízená na její narozeniny na Matějský. Hinata tehdy chtěla vyzkoušet novou atrakci, jakýsi vystřelovací systém. Ale docela se bála a navíc, atrakce se spouštěla jen, když v ní seděli dva. Všichni ostatní byli ale podělaný strachy a odmítali Hinatu na její sebevražedné akci doprovázet. Teda, skoro všichni… Sasuke se totiž rozhodl tohohle experimentů zúčastnit a odůvodnil své rozhodnutí tvrzením, že už si to dloooouho chtěl taky vyzkoušet. Hinata ale moc dobře věděla, že se Sasukemu dělá ve vzduchu při takovymhle točení nehorázně šoufl, a že to dělá jen kvůli ní. Na tý fotce to bylo navíc jasně vidět – dva vyděšené xichty, jeden skoro jako druhý. Ještě než se dostali do vzduchu, byl Sasík v obličeji celý zelený. Nakonec to zvládnul, ale zapřísáhl se, že už na takovouhle hrůzu nikdy nepůjde.
„Šel tam se mnou… kvůli mně.“

„Kariiiin, už to máte všecko připravený? Narozky jsou zejtra!“ vyzvídal Suigetsu u rusovlásky, ale ta nebyla zrovna v nejlepší náladě.
„Naser si, jo?! Cos udělal ty?! Oba jste se na mě s Juugem vyprdli!“ vztekala se a mrskla po něm vajíčko.
„Co to do tebe vjelo?“ nechápal vyjukaný rybí kluk.
„Narozky jsou v tahu! Kabuto p****l dort, vy jste nic nepřipravili. Můžu se akorát modlit, aby o tý oslavě ještě nevěděla, jinak to bude trapas!“
„To je to tak zlý?“
„Jsme v řiti.“
„Hmm…“ zamyslel se, a pak jednoduše prohlásil: „A co kdybysme prostě jen Hinatu celej den obskakovali, počínaje snídaní do postele, a večer jí ještě dali dárky? Nestačilo by to?“ navrhl asertivně a ač nečekal, že by to jeho ohnivou kamarádku zchladilo, nebyl to až tak špatný nápad.
„To… by asi taky šlo.“
„Nekecej!“ vyjekl nadšeně nad svou inteligencí.
Karin si unaveně povzdechla. „Tak dobře, vzdávám se. Uděláme, jak říkaš.“

Jelikož byl na sebe Suigetsu tak strašně pyšný, za jeho geniální nápad, musel se okamžitě pochlubit Jungovi. Ten ale jeho nadšení nesdílel.
„Pobíráš ty vůbec, že jedinej, koho budeme obsakovat, je Sasuke? Nebo snad čekáš, že se do zítra proměněj?“ domáhal se vysvětlení.
Jiskřičky se Suigetsuových očí začaly pomalinku mizet, jako když opravdu vyhasíná plamínek.
„Já to zas nedomyslel, co?“