Moje jediná

Na den, kdy jsem ji poprvé uviděl nikdy nezapomenu. Byl deštivý podzimní den, stejně šedivý jako nebe nad mou hlavou. Pořád jsem musel myslet na ten den, kdy jsem znovu uviděl svého bratra. Jeho slova: „Seš slabej. Proč seš slabej? Protože nemáš dost nenávisti,“ se mi vryla hluboko do paměti. Ač jsem si to nechtěl přiznat, v hloubi duše jsem věděl, že má pravdu. Já, Uchiha Sasuke, jsem slabý. To vědomí mě mučilo, bylo to mnohem horší, než když mě tehdy ve třídě Naruto políbil. Dokonce horší, než když mi Sakura chtěla mermomocí ukázat svoji novou podprsenku, jak jinak než růžovou. Tehdy jsem se z toho málem osypal a pozvracel zároveň. Nikdy bych nevěřil, že může nastat situace, kdy budu mít ještě větší depresi. A ejhle, ten den přišel.

Po odpoledním tréninku jsem zamířil domů, hlavu plnou neveselých vzpomínek na to, jak snadno mě Itachi porazil. Odemkl jsem, v kuchyni si nalil sklenici tomatového džusu a na ex ji do sebe obrátil. Pak jsem odložil pouzdro s kunaii na křeslo v chodbě a zamířil do koupelny, abych ze sebe smyl pot a prach. Svlékl jsem si přiléhavé černé tričko a kraťasy a jenom v boxerkách přistoupil k umyvadlu. A vtom jsem ji spatřil.
Na okraji vany, v celé své kráse, jako by na mě čekala. Zdálo se mi, že ji slyším roztouženě šeptat: „Pojď ke mně, Sasuke, pojď.“ Ve světle žárovky se její tělo matně lesklo. Úžasem mi spadla čelist, fascinovaně jsem na ni zíral a nemohl uvěřit tomu, že existuje něco tak dokonalého. Jako v transu jsem popošel o pár kroků blíž a opatrně se jí dotkl. Srdce se mi přitom svíralo obavami, že je to jen sen, že ta nádhera zmizí a já se probudím, jakmile se jí dotknu.
Se zatajeným dechem jsem prsty zkoumal její tělo. Každičká její dokonalá křivka způsobovala, že se mé tělo chvělo doposud nepoznanými slastnými pocity. Byla tak nádherná, tak…tak dokonalá. Toužil jsem po tom, aby ta chvíle nikdy neskončila. A pak, když jsem ji pevně svíral v rukou, věděl jsem, že už spolu zůstaneme navždy. Bylo moje, jenom moje. Moje milovaná, jedinečná, dokonalá…žiletka.