Nezpřetrhatelná pouta 09

Sasuke nervózně překračoval sem a tam po pokoji. Měl nutkání vyjít ven a zaklepat na dveře svého pokoje, kde se právě nacházela Hinata. Věděl, že by to udělat měl. Věděl, že to udělat CHCE! Ale ani za mák nevěděl, co by řekl. To, co v deníku našel mu doslova vyrazilo dech. Zároveň si uvědomil, co je Hinata za člověka – nejspíš to věděl celou dobu, ale číst její myšlenky černé na bílém ho konečně probudilo. A on cítil, že jí chce něco říct. Možná, že to co chtěl říct, bylo něco ve smyslu: Cítím to stejně!
„Prostě tam jdi a uvidíš,“ předal svůj osud do rukou improvizaci a nejistě zabral za kliku. Vyšel ze dveří a došel do cílové stanice. Tam se opět na delší okamžik ponořil do myšlenek. V ruce stále svíral Hinatin deník, jakoby to bylo něco nedocenitelného. Dlaně se mu potily a zrychleně dýchal. Nakonec ale všechny pochyby zahnal rázným zakroucením hlavy a s hlubokým nádechem udeřil pěstí krátce a silně do dveří – celkem třikrát – a bez vyzvání je otevřel. Doufal, že Hinatu nevyruší v nějaké intimní chvilce – chraň bůh! – ale to, na co se díval, bylo horší, než všechny noční můry, co se mu kdy zdály.
„Tyyyyyyyyyyyyyyyy!!“ zasyčel s očima rudýma jako ďábel, když mu pohled padl na Hinatu svírající v rukou jeho fotoalbum.
„Ou,“ ujelo Hinatě, když měla tu čest prohlédnout si Sasukeho, jak mu z uší pomalu uniká kouř.
„Není to tak, jak si myslíš!“ snažila se zachránit situaci, ale to po ni už Uchihovic chlapec vystartoval na plný plyn. Hinata v tu ránu vyskočila na postel a rozeběhla se po pokoji. Chtěla vyběhnout ke dveřím, ale Sasan je stihl zamknout, než se na ni vrhl. Nezbylo jí nic jiného než žalostný úprk o život.
„Mysli na své tělo Sasuke, nechceš mu přece ublížit!“ snažila se ho ukecat, ale Sasuke jakoby byl v tranzu a ani na své tělo nebral ohledy. Snažil se za každou cenu Hinatu polapit, a když mu začala docházet trpělivost, použil jedinou zbraň, kterou měl na dosah – Hinatin deník, který až do teď křečovitě svíral, jakoby na tom závisel jeho život.
Deník se proletěl vzduchem a zasáhl cíl. Hinata byla na chvíli dezorientovaná a schoulila se do klubíčka ke skříni, na které předtím fotoalbum našla. Instinktivně nahmatala předmět, který ji omráčil a krev jí ztuhla v žilách, když si uvědomila, že jí po hmatu je ona věc důvěrně známa.
„To snad –,“ zbledla jako stěna a vytřeštila oči na deník, co jí ležel v rukách.
Sasuke se na ni mezi tím řítil jako buldozer, ale dřív než on k ní se k němu donesl její hlas.
„Tys četl můj deník!“ obvinila ho Hyuugovic dědička a odhodlaně se mu vydala naproti. Sasuke si v tu chvíli uvědomil, co se stalo. Chtěl si začít nadávat, ale místo toho si vzpomněl, proč sem přišel.
„Já… jo… četl jsem ho,“ přiznal zahanbeně a hledal slova, kterými jí chtěl sdělit, co cítil, když ty stránky procházel. Než se ale rozmyslel, Hinata po něm deník hodila nazpět a popadla fotoalbum, které předtím zahodila do pryč. S bojovým křikem se na Uchihu vrhla a snažila se ho albem umlátit. Napadený se instinktivně bránil a mezi ranami se snažil k Hinatě protlačit několik slov.
„Hinato, ukli – AU! – dni se! – Jaaaaaaau! – Chtěl jsem – UH! – si o tom – Ty voleeeeee, jau!! – deníku promluvit! – JAU říkám!“ Vypadalo to, že ho Hinata neposlouchá, ale za chvíli přestala sama od sebe. Uvědomila si totiž, že ničí něco, co nese vzpomínky na Sasukeho život. A uvědomila si, že si s ním vlastně chtěla taky promluvit.
Jakmile zklidnila svůj zuřivý mód a hodila se do režimu klidu, přitiskla si k sobě omlácené album a unaveně se posadila na postel.
Sasuke ještě chvíli čekoval, jestli to není jen léčka, ale jakmile usoudil, že Hinata opravdu vyvěsila bílou vlajku, sebral ze zěmě deník a posadil se k ní.
„Promiň, přehnala jsem to. Ale v tom deníku jsou věci, který jsem nikdy nikomu neřekla,“ zašeptala polohlasem, ale v pokoji byli sami, takže nebylo potřeba mluvit hlasitěji.
„Protože proč?“ popíchnul ji mladý Uchiha.
Hinata nervózně pokrčila rameny. „Protože je to trapný!“
Sasuke se kdovíproč musel zasmát. „Možná je to překvapující, ale není to trapný,“ poopravil ji. Hinata na něj vyvalila oči.
„To sedí od někoho, kdo si schovává na skříni ve výšce dvou metrů album s fotkami lidí, o kterých tvrdí, že je chce zabít, anebo lidí, kterýma pohrdá,“ odsekla uraženě a odmlčela se. Sasuke chvíli přemýšlel, co na to říct. Vzala mu vítr z plachet.
„Jo no, víš, co se říká. Krev je hustší než voda,“ vysvětlil neurčitě a svou teorii doplnil, když na něj Hin upřela nechápavý pohled.
„Chtěl jsem tím, říct, že není lehký nenávidět na 100% někoho, kdo pro tebe byl prvním posledním a ke komu jsi vzhlížela,“ dodal netrpělivě a kousíček se pootočil směrem od Hinaty. Vypadalo to, že je mu stydno.
„Takže… ty Itachiho zabít nechceš?“ nestačila se divit.
Sasuke jí začal rukama šermovat před obličejem. „Ale ženská, co tě nemá! Chci ho zabít, ukrutně moc! A taky ho zabiju! Ale… stejně tak to vždycky bude můj brácha.“ Hin se nestačila divit. Věděla, co se jí Sasuke snaží říct, ale nechápala to. Neuměla si představit tu směsici pocitů, které musí cítit, a jak ho to musí mást… a litovala ho.
„Musí to bejt hrozný… žít s pocitem, že jedinej způsob, jak najít klid, je zabít jediného člověka, kterej pro tebe tolik znamená,“ připojila k jeho vysvětlení i svou dedukci a zamyšleně se zadívala na neurčitý bod v protější zdi. Sasuke téměř nepatrně, ale konstantně kýval hlavou na souhlas a konečně se odhodlal obrátit se zpátky čelem ke své parťačce.
„Nenávidím svůj život,“ zakončil. Na delší okamžik zavládlo v pokoji ticho, ale pak se prázdnem nesla ozvěna jeho uchechtnutí. „Ale… nejsem úplně v hajzlu. Ty a ostatní jste moje motivace a taky jediná světlá věc v životě. V životě na tomhle zpropadenym světě.“ Hinata cítila, jak s ní jeho slova pohnula. Chtělo se jí brečet za sebe, i za něj. Připadalo jí, jakoby oba byli dvě ztracené existence ve světě z chaosu.
„Díky, že jsi se mnou tehdy šel na tu atrakci,“ pronesla, když si osušila slzy a předala Sasukemu fotoalbum. Ten ho jako v tranzu přijmul a prohlížel si fotografie se stejným pohledem a zaujetím, jakoby je viděl poprvé. Na fotce, která zobrazovala jeho a Hin ve zmíněné situaci se pozastavil a s jakýmsi něžný pohledem ji zkoumal. Pak se pousmál.
„Byl to fajn den, že jo?“ pronesl. Hin přitakala. „Nejlepší.“
„No,“ pozvedl k ní varovně ukazovák, „jen skoro.“ A zamával jí deníkem před obličejem. Hinata si ho vzala nazpět, ale neotevřela ho.
„Přečetls to všechno?“
Sasukeho výraz se zachmuřil. „Jo!“
Hin se začervenala. „Gomen!“
„Věděl jsem, že ten podraz s poutama nemohla Karin vymyslet sama!“ obvinil ji, ale oprávněně.
„Víš, jsi úžasnej terč posměchu, nemohla jsem si pomoct!“
„Jestli to má bejt omluva, tak si ji strč někam!“
„Není! Četls všechno, takže víš, proč dělám, co dělám,“ urazila se a přitiskla si deník k hrudi. Sasuke se na chvíli odmlčel a pozorně si tu dívku vedle sebe prohlédl. Sice byla v jeho těle – sakra pěkně vypracovanym těle! (Sasukeho slova, ne moje!) – ale stejně v ní viděl tu křehkou duši, kterou celá léta ignoroval.
„Takže já jsem jako tvůj brácha jo?“ popíchnul ji a lehce do ní drcnul loktem.
„Vždycky jsem chtěla mít staršího bráchu,“ přikývla. „Ráda jsem si představovala, jak mě brání před tátou a všema, co mě ponižujou a posmívaj se mi.“
Sasukeho to trochu šokovalo. Z deníku věděl, že jí přirostl k srdci, ale neznal její pohnutky.
„A taky sis určitě představovala, že se kamarádí s klukem, na kterýho máš zálusk,“ dodal s jistým výsměšným tónem, ale nesnažil se být škodolibý. Jen ho to prostě napadlo.
Hinata zrudla jak rajče a uštědřila mu slušný pohlavek.
„Debile!“
„Vždyť je to pravda! Psala jsi to!“ bránil se mladý Uchiha.
Hinatě ruměnec z tváří sice nezmizel, ale stejně se dala do řeči.
„Hrozně mi chybí, víš.“ Teď se pro změnu zastyděl on.
„Je to moje vina, že? Odešla jsi kvůli mně.“
“Ne,“ nesouhlasila, „odešla jsem kvůli němu. Abych tě přivedla zpět, on byl šťastný a třeba…“ nedokončila.
„… třeba se do tebe pak zamiloval taky,“ doplnil ji. Hinata zahanbeně přikývla.
„A já ti to zkazil, co?“ nenechal se odbít a sváděl vinu na sebe.
„Chápeš to špatně. Všecko dobře dopadlo. Nezáleží na tom, jestli by ses chtěl vrátit nebo ne. Stalo se prostě, že jste mi všichni přirostli k srdci. A já můžu odejít, ale nechci. Naruto mi chybí. Strašně moc. Tak moc, až je to někdy k nevydržení. Ale vy byste mi chyběli úplně stejně. A všichni! To už bych nezvládla. Jsem doma. A i když si každý den vzpomenu na toho kluka, co mi zachránil život, tak ten život chci prožít tady, se svou rodinou.“
Po tom, co Hinata řekla, si dlouhou dobu jen hleděli do očí. Snad v očích toho druhého našli odraz sebe samých. Prostě dvě ztracené duše, které našly jedna druhou. Hinatě se rozostřil zrak, když se jí oči zalily slzami. Zmohla se jen na jednu větu.
„Mám tě ráda, Sasuke.“ A i když se ten kluk, kterému její slova patřila, snažil sebevíc ovládnout a mrkáním ty slané kapky zaháněl do ústraní, nedokázal odolávat dlouho.
„Mám tě rád, Hin, ani nevíš jak moc.“