Světelní strážci - Kapitola XXII. - Kori (část druhá)

Kapitola XXII. – Kori (část druhá)

„Koriho jsme každopádně vzali s sebou s tím, že ho vrátíme Yuki.“

×××××××

„Tati! Tati! Že mě naučíš tu techniku, co jsi použil proti těm ošklivákům? Prosííím,“ naléhala Ammanti na otce už snad po tisící od chvíle, kdy zachránili Koriho od pašeráků.
Cestovali z Písečné opět směrem k Yama no hyo, aby vrátili Koriho mezi levharty. Momentálně byla bezmračná noc a tábor, který sluhové a strážní před chvílí dokončili, se chystal ke spánku.
„Ne, Ammanti,“ odmítl Akihiro po tisící dceřiny prosby. „Jsi moc malá. A navíc princezna, to se nesluší.“
„Ale ty jsi král a umíš to!“ řekla a uraženě zkřížila ruce na hrudi. „Tak proč bych to neměla umět taky?“
Král si vyměnil pohled s mladým levhartem. Zatímco panovníkův byl ztrápený, v Koriho výrazu bylo vidět očekávání.
„Veličenstvo, myslím, že uhodila hřebíček na hlavičku,“ řekl. „Když to umíte Vy, proč byste ji to neměl naučit taky? Možná se jí to bude někdy v budoucnu hodit. Třeba ne, ale co kdyby náhodou…“
Nad tím se král musel pozastavit. Levhartova poznámka byla dobrá. Velmi dobrá. A on kvůli tomu začal ztrácet pevnou půdu pod nohama.
„Ammanti s chakrou nikdy nepracovala. Natož s živelnými technikami, které jsou i pro mnohé cvičené ninji obtížné,“ namítl.
„Já to zvládnu, tati!“ zvolala dívka výbojně.
„O tom nepochybuju…“ zamumlal Akihiro pod vousy. Pokrčil rameny. „Nicméně nevím,“ pokračoval již zřetelně, „jakou podstatu Ammanti má. Nemusí být ohnivá, a to by učení zkomplikovalo.“
„Určitě se to dá nějak zjistit.“
„Máme chakrové papírky, které se k ověřování podstaty používají.“
„Tak to zkuste a uvidíte,“ vyzval ho levhart.
Král se na něj upřeně zadíval. Za záchranu dcery mu byl opravdu vděčný, nicméně s tím podrýváním autority mu šel pěkně na nervy. Zamračil se.
„A tebe matka učí technikám? I těm s elementární podstatou?“ zavrčel. Jízlivou poznámku o tom, že je očividně neumí dost dobře, raději spolkl.
„Učí,“ přisvědčil levhart. „Bohužel blesk proti větru nemá moc šanci…“ dodal tiše smutným hlasem.
„Vidíš, tati! Nauč mě to, prosím.“ Udělala psí oči.
„Řekl jsem ne!“ obořil se na ni a vyskočil na nohy. „Jdi spát.“
„Ale-“
Rozzlobený otcův pohled – navíc umocněný rudým Sharinganem – její protesty utnul. A paže ukazující k posteli v oddělené části stanu byla jasným rozkazem.
Dívka jen zakňourala, avšak uposlechla. Vlezla pod deku, zatímco král vyšel ven.
Levhart, doteď sedící uprostřed stanu, se zvedl a došel k dívčině posteli. Ze sedu na zemi na ni pohodlně viděl.
„Neboj se, už je na vážkách. Brzo podlehne.“
„Myslíš?“ popotáhla a otřela si uslzené oči.
„Jasně,“ přikývl s jistým úsměvem. „Víš, jak ti teď řekl, že máš jít do postele?“ Přisvědčila. „No, tak to ztratil argumenty. Všichni rodiče to tak dělají, když je zaženeš do slepé uličky.“
Ammanti zabručela. Pak se zavrtěla a deku si přitáhla až k bradě.
„Kori?“ zašeptala.
„Ano?“
„Um… lehnul by sis ke mně?“
„Jasně,“ usmál se a vyskočil k ní.
Společně se uvelebili na provizorním cestovním lůžku.
„Jestli se chceš přitulit, klidně můžeš,“ řekl Kori, jelikož ji měl za těch pár dní, co s nimi cestoval, už úplně přečtenou.
Ammanti se usmála a zabořila obličej do jeho měkkého kožichu.

×××××××

Akihiro vyšel ze stanu a promnul si obličej. Ti dva mu dávali zabrat. Byli úplně sladěni, co se špatností týká.
Venku u ohně uprostřed tábořiště sedělo pár strážců a královský pobočník.
Takehiko – tak se jmenoval – byl již v pokročilém věku. Svou službu vykonával už velmi dlouho. Začal za vlády Akihirova děda, přes otce až po současného krále. Zkušeností měl určitě víc než dost.
Teď se na příchozího panovníka usmál. Černovlasý muž si povzdechl.
„To je dvojka…“
„Neříkejte, Veličenstvo, že se proti Vám spikli,“ řekl žertovně rádce. Král zavrtěl hlavou. Mrknul na stan a potom trhl hlavou směrem ven z tábora. Společně se vydali na malou procházku.
„Takehiko, jsem špatný otec?“ pronesl Akihiro do nočního ticha.
„Hmm, proč si to myslíte, pane?“ odpověděl mu na otázku otázkou.
„Já… ehm, totiž… Ammanti je nesmírně poslušná, hodná, úžasná, na svůj věk inteligentní, nejlepší dcera, jakou bych si mohl přát! Ale teď, ještě když je tu ten levhart, bych je nejradši oba… grrh!“ Sevřel ruce v pěst. Tázavě pohlédl na dlouholetého přítele.
Takehiko zaklonil hlavu. Na obloze se pořád tu a tam objevil proužek padající hvězdy.
„Určitě ne, pane,“ zavrtěl hlavou. „Jsem s Vámi už nějaký ten pátek, vidím, jak se k Ammanti chováte. Máte s ní trpělivost a ona Vás zbožňuje. Už jen tím, že jste zastrašil pašeráky, jste u ní stoupnul v ceně. Důkazem je to, že se chce naučit jutsu, co jste použil, chce být víc jako Vy. Ale pokud Vám to leze na nervy, nebojte se, jednou ji to přejde. Možná,“ škodolibě se zazubil.
„Tos mě zrovna moc neuklidnil, Takehiko…“ utrousil král. Pobočník se tiše zasmál.
„Přežijete to, jako my všichni.“
Pár minut opět pokračovali v tichosti. Po chvíli dorazili až ke shluku větších kamenů, na které se usadili, a mohli pohodlně pozorovat tábor v dálce i hvězdné nebe nad sebou.
„Co ti nejvíc pomáhalo s výchovou?“
„Pokaždé jsem si vzpomněl, že jsem byl stejný. A taky sdílení problémů s jinými rodiči. Prostě vědění, že nejsem sám, kdo s tím má potíže.“
Akihiro pokyvoval hlavou. Vzpomínal na svou vzdorovitost vůči otci, když mu bylo jen o chlup víc než jeho dceři nyní.
„Nicméně na výchově dětí jsou nejlepší vnoučata, která můžete rozmazlovat, chichi.“
„Jak se vlastně má Kotone?“ ptal se král. „Kolik jí je? Osm? Devět?“
„Už skoro patnáct,“ pousmál se rádce. Akihiro vykulil oči.
„Cože?! Už tolik?“
„No jo, roste jako z vody. Má skoro čas na vdávání.“
Opět na okamžik ztichli a užívali si klidu. Pak se král zeptal:
„Co bych měl tedy dělat?“
„Řiďte se citem, pane. Na rodičovství neexistuje návod, vše je jen pokus-omyl. Každý jsme jiný. A děti také, co by fungovalo na jednoho, nemusí na druhého. Musíte na to prostě přijít sám.“
Mladší z dvojice si zamyšleně mnul bradu, poté se na starého přítele usmál.
„Děkuji, Takehiko. Pořád mi zachraňuješ krk.“
„Jen s Vámi sdílím svůj názor, pane,“ pokrčil rameny.
„Pojďme zpátky, už je pozdě.“
Oba se zvedli a zamířili k táboru. Ohníček už pomalu dohoříval a stráže hlídali na okraji tábořiště.
„Dobrou noc, Veličenstvo.“
„Dobrou, Takehiko. A děkuju.“
Pobočník zmizel za plentou malého stanu.
Akihiro pohlédl na vstup do svého. Zhluboka se nadechl a vydechl. Potom odhrnul plachtu a vešel.
„Ammanti, spíš?“ zašeptal.
Od dívčiny postele se ozvalo lehké zavrtění.
„Ne, tati,“ odvětila stejně tiše.
Král přišel blíž a usednul na zem vedle její postele. K jeho nelibosti u ní ležel ten levhart.
„Ammanti,“ začal, „neměl… jsem na tebe křičet. Nebylo to fér. Je hezké, že se chceš něco naučit.“
Dívka s levhartem si vyměnili pohled.
„Jinak… Kori,“ otočil se král na druhého nocležníka. „Myslím, že máš pravdu, že by se princezna měla umět bránit, kdyby se něco stalo.“ Sevřel ruce v pěst. „Tedy, Ammanti, dobře se vyspi, protože ráno začneme s tréninkem.“
Černovláska se usmála – i v té tmě to viděl.
„Dobře, tati. Dobrou noc.“ Zachumlala se a začala oddychovat.
Akihiro se pro sebe ušklíbnul. Odešel ke své posteli, když tu zaslechl tiché plácnutí. Pobaveně odfrkl a zavrtěl hlavou. Ti dva na něj přeci jen ušili boudu.

×××××××

„Táta každopádně splnil svůj slib. Každou volnou chvíli jsme trénovali. Jak techniky ohně, tak i souboj, házení zbraní a další. Šestý den jsme opět dorazili do vesnice pod Yama no hyo.“

×××××××

„Jak jsi sem mohla vylézt?“ sípal král, když stoupali po horské pěšině k vrcholu, kde se pohybovali levharti.
„Já nevím,“ odpověděla Ammanti, „prostě… jsem šla dál a dál…“
„A skoro jsi zmrzla,“ ušklíbl se Kori, za což si vysloužil vyplazený jazyk, jako už tolikrát předtím.
Začalo přituhovat. Akihiro s princeznou naštěstí s sebou měli teplé oblečení, a tak jim chlad nevadil. Když se blížili k vrcholu, Kori zavětřil a vedl je směrem k levhartí smečce.

×××××××

„Když jsem Koriho uviděla, byla jsem štěstím bez sebe,“ vyprávěla Yuki, „už podruhé během několika dní. Taky jsem uvažovala nad tím, zda nejsem náhodou špatná máma.“ Zamyslela se.
Wiera s Arashi si vyměnily pohled. Pak se Yuki krátce zasmála.
„Po pár letech jsme to brali jako vtipnou příhodu. Ale v tu chvíli mi opravdu do smíchu nebylo.“

×××××××

Mieko zvedla hlavu. Blížila se dvojice lidí v čele s levhartem, v němž poznala Koriho. Ihned nechala zavolat Yuki.
Vůdkyně nemohla uvěřit svým očím. Bylo nadmíru šťastné shledání. Avšak přerušené výpraskem.
„Kolikrát jsem ti říkala, že máš dole dávat pozor?!“ vyčinila šelma synovi, zatímco ho několikrát udeřila tlapou.
„Au! AU! Mami!“ vrčel Kori se sklopenýma ušima. „Já už to neudělám.“
„To doufám.“ Obrátila se ke králi s princeznou. „Nevím, jak Vám mám poděkovat, Veličenstvo.“
„Myslím, že teď jsme si kvit,“ pousmál se Akihiro, skrývaje pobavení. Ammanti se kousala zvnitřku do tváře.
„Ano, máte pravdu. Snad Vám Kori nezpůsoboval moc potíží.“
„Ne, byl hodný,“ řekl král a významně se na levharta podíval. Ten uhnul pohledem a snažil se tvářit, že vůbec neví o události, kdy ho Ammanti nachytala u zásob.
„To jsem ráda,“ usmála se starší šelma. „No, nebudu vás moc zdržovat, určitě někam cestujete.“
„Ano, míříme domů,“ řekl Akihiro. Pohlédl na dceru. „Ammanti, rozluč se.“
Dívka posmutněla. Pohlédla na mladého levharta a on na ni.
„Bylo to s tebou super,“ řekla mu.
„Jo, to jo,“ souhlasil. „Pamatuješ, jak jsme chtěli vykopat tunel?“
„Jo, a povedlo se nám to!“ usmála se. Pak posmutněla. „Budeš mi chybět.“
„Ty mě ta-“ zarazil se. Obrátil se na matku. „Mami? Mezi námi a lidmi se dá podepsat smlouva, žejo?“
„No… něco takového existuje…“ přemítala levhartice.
„Ano, takovou smlouvu máme,“ vložila se do hovoru Mieko. „Už dlouho tu nikdo z lidí nebyl, a tak je schovaná. Ale můžu ji přinést, jestli chcete.“
Pohledy se stočily ke králi. Ten všechny přejel očima a zastavil se na princezně.
„Proč bys potřebovala levharta? Vždyť je to proti jejich přirozenosti.“
„Protože budu bojovnice! A potřebuju parťáka!“ Načež udělala tak prosebné psí oči, kterým ani Akihiho jednoduše nedokázal vzdorovat.
„No dobře… vyhrála si, ty rošťando.“ Dívka se potutelně zazubila. „Přineste, prosím, tu smlouvu.“
Mieko kývla a odběhla.
„Teď si mě budeš moci zavolat, kdykoli budeš chtít,“ usmál se Kori.
„Nebo bychom spolu mohli být pořád,“ navrhla dívka.
Mezitím Mieko přinesla velký svitek. Rozmotala ho.
„Smlouva spočívá v tom,“ začala vysvětlovat, „že člověk, podepsaný zde vlastní krví, získává možnost zavolat na pomoc levharty z Yama no hyo pomocí techniky Kuchiyose.“
„Vlastní krví?“ vydechla dívka nejistě. Pohlédla na otce.
„Ty sis to vymyslela. Tak teď nes následky,“ řekl.
Princezna sáhla po kunaii, kterou dostala na obranu, a se zaťatými zuby se řízla do pravého ukazováčku. Poněkud neobratně se podepsala do kolonky, kam jí ukázala Mieko. Akihiro jí koukal přes rameno, když tu se zarazil.
Na svitku ve vedlejším sloupci bylo napsané známé jméno.
„Co…?“
Levharti zvedli hlavy. Ammanti, která stvrdila smlouvu otiskem prstů, pohlédla na otce.
„Jak je možné, že je tu jméno mého prapradědečka?“
Čtveřice zmateně zaměřila zrak na vybledlé písmo a otisky.
„Hikari Umiresu?“ podivila se dívka, když podpis přelouskala. „Jeden z našich králů?“
Otec přikývl.
„No, vypadá to, že máme společné ho víc, než se zdá,“ usmála se Yuki.

×××××××

„Tím byla stvrzena smlouva mezi mnou a levharty. Cestou domů jsme se zastavili v Konoze, kde mě táta zapsal na Akademii, načež mě hned vyzkoušeli z několika technik a já se bůhvíproč ještě ten den stala geninem.“ Pokrčila rameny.
„Za týden nebo dva jsme konečně dorazili domů a já představila Koriho mámě. Byla z něj unešená, i když mě občas strašila tím, že si z něj nechá udělat kožich, když budeme zlobit,“ zasmála se. „Taky začalo nekončící putování mezi Horami, Konohou a královstvím, protože krátce po tom, co jsme se vrátili z téhle výpravy, mi máma oznámila, že je těhotná a já budu mít bráchu, jak jsem si přála.“
Shian se zazubil.
„Když byl větší, přivedli jsme ho sem, aby se taky stal shinobim. V Konoze ho pasovali na genina a já se stala chuninem. A pak jouninem. Na můj vkus to šlo všechno až moc rychle.“
„Ale díky tomu jsme si mohli pořídit dům,“ připomněl Shian.
Dívka přikývla. „Ano, to je pravda. Nejdřív jsme měli pronajatý byt v centru. Ale po roce plnění misí, s přispěním rodičů, jsme si mohli pořídit malý domek v lese na okraji vesnice. Bylo to skvělé.“

×××××××

Bylo časné ráno koncem června a slunce už bylo na obloze.
Ammanti stála na tréninkové plošině. Měla zavřené oči, dýchala chladný vzduch, naplněný vůní nedalekého lesa a všudypřítomných skal. Chakra jí sálala přes oblečení z těla.
Otevřela oči. Vyvolala dva klony proti sobě.
„Takže dneska si troufneš na dva?“ ušklíbnul se jeden z nich.
„Začnu zlehka,“ odvětila mu stejným tónem a pokrčila se v kolenou, stejně jako oni.
„Fajn… tak hajime!“ vykřikl druhý. Vrhli se proti sobě.
Stát proti sobě samé mělo spoustu výhod, ale i nevýhod. Čím dál víc takto cvičila, poznávala, které útoky používá nejčastěji, jakými způsoby se brání a jak účinné obojí je. Na druhou stranu taky věděla, co by mohla očekávat, a tedy jak sebe překvapit něčím novým.
Bojovat se svými klony zvládla hodinu a půl, poté se oba rozplynuly. Udýchaně si otřela opocené čelo. Prohlédla na nebe.
„Dobře, to by mohlo zatím stačit.“
Z tréninkové plošiny zamířila k jeskyni, u níž byla plocha k přípravě jídla. Jako první vzala svůj keramický hrneček, naplnila ho až po okraj studenou vodou, která tekla v nedalekém potůčku, a všechnu ji naráz vypila. Takovou měla žízeň.
Potom naplnila i větší kovovou konvici, kterou následně zavěsila nad malý, vesele plápolající ohníček.
Připravila skrovnou snídani pro sebe i bratra, který se po chvíli objevil. Pozdravili se a pustili se do jídla.
„Pořád tak hodně trénuješ, Ammanti,“ zavrtěl nevěřícně hlavou Shian.
„Musím, za dva měsíce mě čeká Jouninská zkouška,“ vysvětlila.
„Ale vždyť jsi před chvílí dokončila tu Chuuninskou, to ti nestačí?“ divil se.
Černovlasá dívka neříkala nic, jen zamyšleně upíjela teplý čaj.
„Shiane,“ pronesla vážně, poté, co odložila hrneček stranou, „něco ti prozradím, ale musíš slíbit, že to neřekneš mámě a tátovi.“
Bratrovi se náhle projasnily levandulové oči bez zornic. Rozhlédl se, jako by je snad někdo nepovolený poslouchal, a pak se dychtivě naklonil blíž.
„Chtěla bych se dostat k ANBU,“ stačila říct, než byla zasypána haldou otázek.
„Cože?! Proč k nim chceš? Kdy ses rozhodla? Jak to uděláš? Kam si necháš dát tetování? Není to nebezpečné? Oni přece i zabíjejí, co? Ví o tom Kori?“
„O čem bych měl vědět?“ zeptal se právě příchozí zmiňovaný levhart. Než se jeho partnerka nadechla k odpovědi, mladší sourozenec ji předběhl.
„Ammanti se chce dát k ANBU!“
„Opravdu?” zatvářil se nadmíru překvapeně a mrknul na dívku, která mu věnovala znuděný pohled.
„Nech toho. Mluvíme o tom spolu už celý týden.“
„Cóóó?” protáhnul Shian. “A proč to mně říkáš až teď?“
“Protože jsi slepičí pr*el,“ utrousila sestra a upila čaje.
“To není vůbec pravda!“ ohradil se chlapec. „Nejsem žádaná slepičí pr*el!“
“Ale jsi.“
“Nejsem!“
“Jo, jsi.“
“NEJSEM!!“
Jeho křik přilákal spoustu zvědavců, hlavně těch mladších.
„Co se to tu děje?“ ptala se koťata.
„Ammanti říká, že jsem pr*el!“ rozohnil se Shian.
„Ne, říkám, že jsi slepičí pr*el,“ zavrtěla hlavou černovláska. „To znamená, že hned všechno vykecáš.“
„Nevykecám! O tom, že chceš do ANBU, jsem řekl jenom Korimu!“
Levharti hromadně zalapali po dechu. Kori skryl výbuch smíchu a Ammanti s hlasitým povzdechem zvrátila hlavu vzad. Hned potom se na ni začaly sypat všemožné otázky, jedna přes druhou.
Uživatel Byakuganu se rozhlédl a nervózně se podrbal na zátylku.
„Ehm… hups?“
O chvíli později si ji nechala zavolat Yuki.
„Prosím, nerozmlouvejte mi to, Yuki-sama,“ pronesla tiše princezna, „chtěla bych se stát členkou temných jednotek.“
„Ó, ale já ti nic rozmlouvat nechci.“
Černovláska zvedla pohled. „Ne?“ Ujištěním bylo zavrtění hlavou. „Tak… proč jste si mě sem teda zavolala?“
„Něco jsem objevila,“ řekla levhartice. „A… myslela jsem, že bys mi mohla pomoci identifikovat, co konkrétně to je.“
Ammanti zvědavě natáhla krk. Pokud se jednalo o znalosti přírody, měli levharti oproti dvěma stávajícím lidem zde v Horách jednoznačně navrch. Velmi ji tedy zajímalo, co vlastně Yuki objevila, že s tím potřebovala pomoct.
Šelma mezi ně položila zvláštní zbraň. Byla dlouhá zhruba jako dívka vysoká, měla dvě dlouhé čepele a uprostřed dvouruční rukojeť bez jílců.
„Tak co myslíš?“ ptala se levhartice, když Ammanti dlouho nic neříkala.
„Já…“ Zbraň zvedla a zkusmo s ní sekla. Byla lehčí, než se zdála. Přestože na černém vázání rukojeti se zlatým středem bylo znát opotřebení, obě ostří - kdyby se nabrousila a očistila - by mohla zářit novotou. Ještě jí zatočila okolo sebe a opět potěžkala. „Já myslím, že je to úžasný… dvojitý meč,“ pousmála se.
„Zdá se, že ti dost dobře sedí v ruce,“ konstatovala Yuki.
„Ano, to ano,“ přikývla.
„Pak je tvůj.“
Vytřeštila oči na vůdkyni Hor. Nemohla uvěřit svým uším.
„Co-cože? Jen tak?“
„No, já s tím moc velkou díru do světa neudělám,“ poukázala šelma na své zvířecí tlapy. „A Shian je ještě moc malý. Takže ty jsi ideální vlastník.“
„Arigatou, Yuki-sama!“
Levhartice se usmála, když si dívka přitiskla zbraň k hrudi a následně s ní zamířila směrem k jeskyni.
Černovláska se ihned běžela pochlubit bratrovi. Následně se domluvili, že se zastaví dole ve vesnici, aby u místního kováře nechali nabrousit ostří a aby nakoupili nějaké zásoby. Vzali meč, košík a peníze a vyrazili.

×××××××

„Hmmm,“ bručel muž, zatímco dvojitý meč zkoumal, „takový typ zbraně jsem ještě neviděl… Odkud jsi říkala, že ho máš?“
„Dala mi ho Yuki-sama,“ řekla dívka.
„Takže Yama no hyo zase vydávají tajemství, co?“ pousmál se. Zaměřil se na ostří. „Čepel je sice pokryta rzí, ale jako taková prakticky není vůbec poškozená. Bude opravdu stačit jen trochu nabrousit a vyleštit. Pak oslníš každého nepřítele, který se na tebe jen podívá!“ zažertoval. „Bohužel nemůžu slíbit, že to bude ještě dnes. Deštná na mě začíná nějak tlačit, co se dodávání zbraní týče. Asi se něco chystá…“
Sourozenci si vyměnili nejisté pohledy.
„Přijď se zeptat odpoledne.“
„Hai, arigatou,“ uklonili se a odešli směrem na trh.
Společně vybírali zeleninu podle nápadů na večeři - bílou podlouhlou ředkev daikon, čerstvé mrkve a brokolici. Také koření, sušené řasy, houby i plátky nakládaného masa a rýžové nudle.
Zrovna se zastavili u stánku s ovocem, když tu je někdo oslovil.
„Ahoj, sluníčko!“
„Ahoj, Kentaro,“ odvětila Ammanti nezáživně.
Kentaro byl asi o tři roky starší než dívka a žil v Lese Ikagawashi, přestože pocházel z Iwagakure. Podobně jako oni měl odlišnou chakru od běžné, nicméně narozdíl od jejich klidné a mírumilovné byla ta jeho roztěkaná a násilná. Byl celkem pohledný, ale povahově byl jen nevyzrálý floutek, frajírek, který si myslel, že mu cokoli projde a všichni se budou moci přetrhnout, aby mu vyhověli.
„Copak tu děláš, tak sama?“ Se samolibým úsměvem se opřel o dřevěnou konstrukci. Dívka na něj zamračeně pohlédla. Dělal to schválně, nebo si vážně nevšiml, že vedle ní stojí její bratr?
„Co myslíš?“ odvětila ironicky a dál se věnovala nákupu.
„Ale no tak, sluníčko, nebuď tak jedovatá. Půjdeme na snídani?“
„Snídani? Je skoro poledne.“
„Jo, jenže já jsem ještě nejedl.“
„Nechci, Kentaro. Děkuju.“ Zaplatila prodavačce, vzala papírovou tašku, rozloučila se s ní a odcházela.
„Počkej!“ předběhl je. Ammantiina otráveného výrazu si nevšímal. „Tak třeba večeře?“ naléhal dál, a přitom si pohazoval s jablkem, které vzal se stánku a neobtěžoval se zaplatit.
„Nech Ammanti být!“ zavrčel Shian na sestřinu obranu. „Řekla, že nechce, tak nechce!“
Mladík po něm loupnul očima.
„Nazdar, běloočko, kdy ses tu objevil? Vůbec jsem tě neviděl přicházet.“
„Jsem tu celou dobu!“
Černovláska přemýšlela, jestli je jediný lidský obyvatel Lesa vážně tak tupý, nebo to jen hraje. Postupem času docházela k názoru, že pravděpodobně vážně nebude tou nejostřejší pastelkou… Taky nechápala, proč nadbíhá zrovna jí, když po něm vzdychala všechna ostatní děvčata ze vsi.
Snažila se vymyslet, jak se ho zbavit.
„Shiane, pojď,“ pobídla bratra, „musíme se zastavit ještě u kováře.“
Společně obešli Kentara před sebou a zamířili tam, kde už jednou ráno byli. Kentaro se - tentokrát poněkud nejistě - vydal za nimi a celou dobu něco povídal, každopádně Ammanti se většinu z toho podařilo vytěsnit.
„Dobrý den!“ pozdravili hlasitě muže v tmavé místnosti. Ten překvapeně zvedl hlavu.
„Dobrý. Co tu…?“ Pak si všiml mladíka ve dveřích a pochopil. „Jdete mi akorát do rány. Ammanti, už to mám skoro hotové. Shiane, mohl bys mi prosím podat ty kleště z výhně? A Kentaro, pojď blíž, potřebuji i tvoji pomoc.“
„Ehm, no, víte, pane…“ začal se neklidně ošívat. „Teď jsem si vzpomněl, že mě Kizoku-sensei vlastně chtěl naučit jednu fakt těžkou techniku, a… já bych ji chtěl brzo umět, takže…“
„Chápu,“ přikývl velký kovář, „nechceš se umazat. No, asi bys měl jít. Byla by opravdu smůla, kdyby mi tohle ostří vyklouzlo a spadlo ti na nohu…“ Demonstrativně vzal do kleští od Shiana kovovou tyč rozžhavenou doběla.
„Jo, jasně, hehe,“ křečovitě se usmál. „Takže dneska v pět, Ammanti. Zamluvím stůl. Ahoj!“
„Nepřijdu!“ křikla za ním. Pak si povzdechla.
„Zachránil jste nás,“ děkoval chlapec.
„Musel jsem. Jste moji oblíbenci. Jinak jsem bohužel ještě ani nezačal, ale ukážu ti, jak na to, Ammanti.“
Vzal meč a začal předvádět, jak nabrousit a ošetřit čepele. Dívka s úžasem pozorovala jeho práci. K ohni měla vždy blízko.
„Myslím, že se ti s ním bude dobře zacházet,“ řekl muž. „Vypadá to, že je uzpůsobený pro ohnivou chakru, kterou máš i ty, nemýlím-li se?“
Přikývla.
„Můžeš do něj vpustit podstatu a tvůj útok bude daleko silnější.“ Uchopil zbraň za rukojeť. Obě ostří se náhle zbarvila do červena.
„Jak…?“ Ani jeden ze sourozenců to nechápal. „Jste snad…?“
„Ano, býval jsem ninja,” přisvědčil tiše. „Ale už ne. Našel jsem si tu ženu a usadil se. Každopádně láska ke zbraním mě neopustila, jak vidíte,“ usmál se. Pak pokračoval: „Čepel rozpálená chakrou vlastníka nezraní. To znamená, že já se jí teď můžu bez problémů dotknout, ale vás popálí. Když to uděláš ty,“ podal již zchladlý meč dívce, „budeš v bezpečí.“
„Rozumím,“ přikývla. „Arigatou.“ Uklonila se a chtěla mu zaplatit, ale odmítl.
„Ošetřila sis ho sama. Peníze si nech, vždy se hodí.”
„Hai.“
Na cestu jí ještě dal speciální pouzdro, pak se s nimi rozloučil a oni odešli.
„Kentaro je blbec,“ utrousil Shian na půli cesty k vrcholu. „Vůbec si mě nevšímá!“
„Buď rád,“ chlácholila ho Ammanti. „Ale ano, souhlasím. Je to pako. A tomu, že tě věčně nevnímá, se nemůžeš divit - nevidí si ani na špičku nosu, tak jak by mohl vidět tebe?“
Nahoře uklidili zásoby na příslušná místa a po krátkém oddychu si šli oba po svých. Chlapec si šel hrát s koťaty, dívka znovu trénovat.
Slunce se blížilo vrcholu, začalo nabírat na síle.
Ammanti se cítila plná odhodlání a údery i kopy prováděla s čím dál větší razancí. Dost jí pomáhala představa Kentarova rozbitého obličeje.
Když měla dost, došla se napít vody, kterou měla položenou u skály. Chvíli se vydýchávala a čerpala sílu ze slunce.
Pohled jí padl na dvojitý meč, ležící v nízké trávě opodál. Vzala ho za černozlatou rukojeť.
„Tak to zkusím.“
Švihla jím do vzduchu. Čepele se zablýskly.
Zklidnila se. Zavřela oči.
Ohnivou podstatu v sobě nalezla snadno, pracovala s ní už několik let. Do meče ji vpustila překvapivě jednoduše. Připadal jí spíš jako prodloužená ruka než jako cizí těleso.
Opatrně se podívala na svou práci. Povedlo se jí to stejně dobře jako kováři z vesnice, byť barva byla kvůli její chakře našedlá.
Rozhodla se to vyzkoušet v pohybu.
Nejprve stála na místě, jen mečem točila v rukách. Následně zkusila i pohnout tělem. Dařilo se. Začala až doslova tančit. Radostí nevědomky přidávala chakry víc a víc. Kvůli nadměrnému množství a síle slunce z čepelí začala stoupat jako opravdový oheň, čehož si nevšímala. Myslela si, že je to jen efekt míhajícího se ostří.
A pak, při jednom neopatrném pohybu, si zapálila suknici.
Nevšimla si toho hned. Až po pár sekundách, kdy ucítila spáleninu a bolest.
„Au! Au! Au!“ ječela a přitom poskakovala, plácajíc se přitom po zadku, aby vše uhasila. Zbraň upustila.
Naštěstí se povedlo, přestože zranění pořád pálilo.
Za zády najednou uslyšela výbuch smíchu. Ohlédla se.
Kori i Shian s koťaty se chechtali, až se za břicha popadali. Oči jim slzely.
„To není vtipné!“ okřikla je.
„Ale jo!“ řehtal se bratr.
„Jsi úplná tanečnice!“ chrochtal Kori. „Úplná... Ohnivá tanečnice!“ Nová přezdívka vyvolala další vlhu smíchu.
„Zmlkněte!“ zavrčela jen a odcházela si zchladit popáleninu k potůčku.

×××××××

„… a tak Ammanti přišla ke své přezdívce,” ušklíbala se Yuki.
Wiera i Arashi se zasmály. Myslely si, že byl důvod honosný, ale byl naopak velmi humorný.
Velká levhartice zvážněla.
„Blížily se Ammantiiny patnácté narozeniny. Kori byl v tu dobu tady a usilovně přemýšlel, co by jí mohl dát. Jejich vztah byl v tu dobu pevný, silný. To pouto… nevím, nedokážu ho popsat… bylo víc než přátelství, i víc než sourozenectví. Jako by byli takřka jedna duše ve dvou tělech. Dělali spolu všechno. Věděli, co si ten druhý myslí. Přesně jako vy dvě,“ usmála se. „Kori za mnou jednou přišel a položil mi otázku.“

×××××××

„Mami, chtěl bych se tě na něco zeptat,“ pronesl mladý levhart.
„O co jde?“ Yuki zvedla hlavu od práce.
„Ehm, no… jde o Ammanti,“ začal nejistě.
Jeho matka zvedla obočí. Nebylo zvykem, aby její syn mluvil o své partnerce takto. Spíš naopak. Oni dva si říkali všechna tajemství.
„Ano?“ pobídla ho.
„No, víš… Ammanti bude mít za chvíli narozeniny a já bych jí chtěl dát něco výjimečného.“
Levhartice přikyvovala na souhlas.
„A už jsi něco vymyslel?“
„Našel jsem jednu perlorodku. Už před pár lety. Dal jsem do ní zrnko písku. Myslím, že nějaká perla by v ní mohla být.“
„To bude úžasný dárek, Kori,“ pronesla Yuki s upřímným údivem. „Určitě se jí bude moc líbit.“
„Děkuju, mami,“ usmál se, „jsi nejlepší.“

×××××××

„O pár dní později, ještě, než ho Ammanti přivolala k sobě, mi řekl, že půjdou na misi a budou cobydup zpátky. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla živého.“