Typ
Se znepokojením hleděl Sasuke na Naruta, jenž ležel na nemocničním lůžku. Vypadal hrozně.
„Můžeme z něj tu pečeť nějak sejmout?“ zeptal se Sasuke. Kakashi chvíli mlčel.
To já nevím, vzdychl po chvíli utrápeně. „Gaara už poslal pro pomoc.“ Gaara pohlédl jejich směrem a přikývl. Naruto sebou najednou na lůžku trhnul a prudce se zvedl. Všichni v místnosti se lekli. Naruto ztěžka oddechoval. Přejel pohledem po přítomných.
„Já.. musím zpátky!“ zasípal a chtěl vstát. Gaara mu v tom však zabránil.
Narutova skutečná úroveň
Sasuke a Sakura byli šokováni. Naruto nikdy předtím neukázal takový rozsah schopností a síly. Sasuke se dusil závistí. Jak mohl být Naruto takhle silný?
„Co to k čertu? Jak jsi takhle zesílil!?“ Křičela Sakura na Naruta.
„Trénink.“ Odpověděl blonďák.
„Proč jsi ještě gennin?“ zeptal se Sasuke a snažil ze potlačit svou závist.
Naruto si povzdechl. Doufal, že by se téhle diskusi dokázal vyhýbat trochu déle.
„Je tu sice sucho, ale líbí se mi tu,“ broukla Tem a položila mi hlavu na rameno. Nakonec jsem se nechal přemluvit na procházku po Suně, ale vypadalo to spíš jako jedna velká přestávka na lavičce. Seděli jsme těsně vedle sebe, navzájem jsme měli ruce ovinuté kolem toho druhého a povídali si.
Tak ešte pred Vianocami posielam dalšiu časť ^^
Trápne. Nepríjemné. Také to bolo. Mala som sto chutí dať na škripec toho podliaka Itachiho. Čo na škripec? To by bolo málo! Zdrať ho z kože!
Nepríjemne sme jeden po druhom hľadeli. Ja som sedela pri Sasukem v tesnej blízkosti. Hneď ako som si pri neho sadla, obmotal si ruku okolo mňa. Samozrejme, musíme sa správať ako super-duper zamilovaný párik (fakt, že mi to vôbec nevadí netreba spomínať).
Sasuke po celý čas nehybně stál na tom samém místě. Ještě nikdy nebyl tak vystrašený, po hodné chvíli se však vzpamatoval a běžel rychle nahoru. Hlasitě odtáhnul dveře, i když Naruto byl stejně pořád vzhůru.
„Vstávej!“ křičel od dveří. Naruto se otráveně obrátil směrem k němu, sedl si na postel a mírně odtáhnul deku ze svých nohou, protože mu bylo teplo.
„Je pět ráno, chceš vzbudit celej dům?“
„Jsou tady!“ nebral do úvahy žádné jeho protesty.
„Ta skupina nukeninů?“ rázem vstal.
Putovali již šestým dnem a konečně v dálce spatřili vchod skryté Písečné. Během pár hodin tam měli dorazit, ale s každým přibývajícím metrem rostlo napětí. Čtvrtý Kazekage nemusel nic říkat, protože i Gaara i Naruto si byli vědomi, jakou mají v této vesnici pověst.
„Třeba na mě už zapomněli… Navíc mám jinou barvu vlasů a trochu mi odrostly,“ utěšovala se Naruto, že možná nebude označena za útočníka, co před několika měsíci zaútočil na Písečnou a hlavně Kazekageho.
Dvě ženy bloudily lesem, byť znaly cestu ke svému cíli. Ale ani jedné z nich se tam příliš nechtělo, obě měly na to místo bolestné vzpomínky a přesto ho rády nazývaly domovem. Obě byly ponořeny do svých myšlenek, právě na toto místo, na jejich domov.
„Jak moc se to místo změnilo, jaká je má sestra? Ovládají ji rodiče nebo je sama jako oni?“ Kladla si otázky starší z nich.
„Musím mlčet! Nesmím Naruta prozradit, nikdo nesmí vědět, že žije! Ale co když poznají, že jim lžu, co pak?“ Strachovala se o sebe mladší.
Za hranicemi nemožného
„Tak si na mňa predsa nezabudla!“ uškŕňal sa Hidan.
„Ako by som mohla zabudnúť na odťatú, živú hlavu.“ Zasmialo sa dievča, keď si spomenulo, ako sa ešte pred pár dňami dívala do zakrvavených očí bezvládnej mŕtvoly, z ktorej zostala len hlava a ktorá na ňu bezdôvodne kričala.
Pred pár týždňami
Jiná! Jinak se to říct nedalo – byla prostě jiná. Taková zářivější a ne tak kulatá.
„Hej Teuchi, tys kupoval nové nádobí?!“ Zeptala jsem se po té, co už jsem se po třetí polila díky tý šišatý věci, co si říkala miska.
„Ano, ty sis toho všimla?“
„Ano.“ Tupě jsem zírala na misku před sebou a doufala, že zmizí a přemění se na tu starou. Byla jsem jen týden na misi a už jsou tu změny.
„A?“ Vzhlédla jsem k nadšenému obličeji staříka Teuchiho.
„Co a?“
„Co na něj říkáš?“
„Děláš si srandu, že jo?" ozvala se po chvíli ticha Tory.
„Jak se to vezme... Tak napůl."
„Jak napůl?" shodila si svítící vlasy do obličeje, aby nebylo poznat, jak se tváří.
„Tak dobře, spíš vůbec," přiznal Itachi a ušklíbl se.
„Proto jsi byl tak naštvaný, když jsem se seznámila s Jirayou?" nenechala ho ani odpovědět a pokračovala, „Měl jsi mi to říct."
„Já... nechtěl jsem abys..." hlas se mu zadrhl.
„Abych co?"
„No aby sis myslela že se mnou... jak to říct... musíš chodit?"
Nemohla jsem uvěřit, že je tady opravdu tak hezký výhled. Nikdy jsem tady předtím nebyla, ale již nyní, mi je jasné, že tady nejsem naposledy. Je neuvěřitelné, jak se zde těžké myšlenky stávají lehčími, než doopravdy jsou. Je to uklidňující, ale zároveň děsivé. Pořádně jsem se rozhlédla po celé Konoze v pozadí se západem slunce. Seděla jsem na hlavě třetího Hokageho a pohladila jsem ho po hlavě. To mi přišlo docela vtipné, hladit tak důležitou osobnost. Setřela jsem si poslední stopy slz...
,,O čo ide?“ spýtala som sa trochu nepriateľským tónom o dvadsať minút, keď som sa dostala do telocvične. Tsunade stála uprostred a pozorovala ma hnedými očami. Ani o kúsok som neuhla, ale opätovala som jej pohľad s tým rozdielom, že som do neho dávala znechutenie. Za Tenten.
Pocítil som, že sa prestala vzpierať a ja som uvoľnil tlak tiež, ale stále som jej držal zápästia. Pomaly sme sa k sebe približovali a zistil som , že ju odrazu chcem pobozkať.
- - -
Keď ma chcel obliať vodou, pripravila som sa a namiesto na mne skončil obsah vedra na ňom. Zaklial a rýchlo si vyzliekol mokrý vrch. Mal až prekvapivo pekné telo. Čo to trepem, je to idiot! Pripomenula som si a vrhla som sa na neho.
Útulným domem se nesla příjemná vůně lahodně se pečícího těsta.
Celý dům byl osvětlen příjemným přítmím, stěny byly ozdobeny, kromě různých fotografií, i zeleně čerstvými keříčky s různobarevnými kouličkami a vesele se houpacími lesklými řetězy, nesoucí taktéž různé barvy duhy. Dokonce i menší palma stojící v rohu kuchyně byla poctěna touhle okrasou.
Nábytek, podlaha, poličky a jakýkoliv jiný kout. To vše bylo do puntíku utřené a vyleštěné. Všude se rozléhala příjemná vánoční hudba.
Obdobie, kedy sa aj tí najväčší zločinci všetkých možných tried sťahujú do úzadia a vychutnávajú si tento nádherný čas. Dokonca aj nám veľmi dobre známi kriminálnici S-triedy si dávajú pauzu od naháňaní líšok, zmutovaných býkov a ďalších, nie príliš vydarených experimentov. Nastáva čas radosti, pokoja a lásky. Radosť? Tá by tu ako-tak bola, ale v tomto prípade sa o pokoji nedá hovoriť ani náhodou a o láske už vôbec nie.
Tichými kroky se blížili k cíli. Bělovlasý mistr, položil mladíka na zem a zkoumal okolí. Blonďákovi modré oči přeskakovali kolem, nic však zatím neviděli, jen všude pnoucí se tmu.
"Už se blížíme..." Mistrovo oči se zastavili na nenápadném, stromy obrostlém přístřešku.
"Uááá!"
"Minato, co je ti?"
„Naruto? Co to s*kra děláš? Ne, ne neodvolávej to!“ Bee se pro jistotu rozběhl pryč. Yugito s úsměvem na Naruta kývla, že děkuje. Ten jí pokynul na znamení, že je cesta volná. Uviděl matčinu nastavenou pěst a její vystartování k Beemu.
Ahoj, jenom bych chtěla zmínit, že tohle je moje první FF, tak bych byla ráda i za malou kritiku a popřípadě i pochvalu. Doufám, že se bude líbit.
Jednoho krásného letního dne v Listové vesnici seděla jedna dívka s dlouhými rudými vlasy pod stromem a užívala si výhled na překrásnou louku, kousek od které tekla malá řeka. I když tu byla kunoichi pocházející ze Země Vodních vírů na žádost samotného Hokageho, nevěděla, že byla neustále hlídaná elitní jednotkou ninjů ANBU.
