Ztracená v samotě - Úvod, Návrat domů

Jiná! Jinak se to říct nedalo – byla prostě jiná. Taková zářivější a ne tak kulatá.
„Hej Teuchi, tys kupoval nové nádobí?!“ Zeptala jsem se po té, co už jsem se po třetí polila díky tý šišatý věci, co si říkala miska.
„Ano, ty sis toho všimla?“
„Ano.“ Tupě jsem zírala na misku před sebou a doufala, že zmizí a přemění se na tu starou. Byla jsem jen týden na misi a už jsou tu změny.
„A?“ Vzhlédla jsem k nadšenému obličeji staříka Teuchiho.
„Co a?“
„Co na něj říkáš?“
„Chci zpátky to starý, to na něj říkám!“
„Ale Yamako! Vždyť to předchozí...“
„To předchozí mělo správný tvar a nikdy jsem se s ním nepolila! A Tohle? Podívej se na ten stůl! A ještě hůř, koukni se na moje kalhoty!“
„Ale to starý bylo děsně staromódní!“
Podívala jsem se na něj a pak na loužičku polívky na stole.
„Fájn, koupím to starý!“ Spokojeně jsem se usmála.
„Ale.“
„Co ale?“ začínala jsem tušit že to bude něco co se mi nebude líbit.
„Potřebuju zanést tuhle objednávku ale musím jít koupit to staro - nové nádobí takže mi na to nezbývá čas – zaneseš to, a já ho půjdu koupit.“
„Tak fajn.“ otráveně jsem se zvedla, hrábla po nachystaným boxu a šla.
Koukla jsem se na přiložený lístek se známou adresou. Když jsem zaklepala na dveře, nebyl to nikdo jiný než Naruto, kdo mi otevřel.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Koukl se na mě jako na pštrosa v lese. Zřejmě byl překvapený, že mě vidí tak brzo. „Nevěděl jsem, že pracuješ pro starouše.“
„Nepracuju – jen chci zpátky starý nádobí.“
„Cože?“
„Teuchi změnil misky a ty nový jsou děsně na prd.“
„Aha – tak ty už jsi z nich taky jedla?“
„Jo.“ Ušklíbla jsem se a ukázala jsem mu svoje kalhoty. Vytáhl ruku zpoza dveří – držel v ní kalhoty který vypadaly jak po útoku vodní příšery co omylem snědla mýdlo.
„Snažil jsem se to umýt, ale nějak mi to nejde. Takové věci většinou děláš ty.“ koukla jsem se na něj, a pak na ty kalhoty a nadzvedla obočí. Začal se nervózně ošívat.
„No, já …“
„Jestli chceš tak ti to vyperu i s těma svýma.“ Povzdychla jsem si, a pomyslela na tu horu prádla co mě určitě čeká.
„To by bylo skvělý!“ Usmál se na mě tím svým úsměvem jak rohlík a zatáhl mě dovnitř.
„Naruto!“
„Co je?“
„Nemůžeš se mnou smýkat jak s hadrovou panenkou! A navíc – FŮJ! NARUTOOOOOO!!!! Ty jeden patlale! Sundej mi to z hlavy, nebo už to nebudeš potřebovat!“
„Promiň, už je to pryč.“ dívala jsem se, jak hází srdíčkový trenky někam do prostoru a v duchu si představovala všelijaký druhy mučení - od utrácení z jeho žabky přímo před ním, až po jedení rámenu, zatím co on bude sedět přivázaný k židli a koukat se. Nejlépe dvojitý rámen. Nedržet v ruce ten box tak už mu jednu fláknu.
„Naruto tady je takovej bordel!“
„No já, nečekal jsem návštěvu a to je jen chvilkovej nepořádek....“ zatím co tam žvatlal a snažil se najít výmluvu jsem mu strčila do ruky box s jídlem a koukla se na zem.
„Chvilkovej nepořádek jo?!“ během týdne co jsem tu nebyla se náš byt změnil na smetiště. Znechuceně jsem zvedla misku s instantním rámenem - napůl plesnivý, zelený jako koberec a vidět to nějakej vědec řekne že je to nová forma života.
„A říkáš návštěvu jo?! Pokud vím, tak tu bydlím!!! A pokud vím tak jsem ti říkala že za týden jsem zpátky a mezitím máš i uklízet!“

Ták, tady to na chvíli zastavím – já vím, já vím – otravný, ale jsou to mý vzpomínky a já se rozhodla, že vám řeknu, jak to se mnou vlastně bylo. Navíc by se vám asi šiklo vědět o co jde, nebo ne? No tak vidíte. Tak se hezky posaďte, našpicujte uši a dávejte pozor jasný? Pokud to někomu nedošlo, tak bydlím s tímhle bordelářským mamlasem.
Já a Naruto – jsme přátelé už dlouhou dobu. Vlastně už od konce akademie. Jen s tím rozdílem, že já nejsem takový prase. No vážně. Nechci vás strašit, ale když jsem se k němu přistěhovala, musela jsem zavolat Shina, ať vyžene šváby a vyhodit snad všechno jídlo, protože bylo plesnivý a nebo prošlý. Ale ačkoliv to tak nevypadá, mám ho ráda, přece jenom, je jeden z mých prvních přátel. Ne vždycky jsem byla taková. Kdysi jsem byla sama. Možná i víc sama než Naruto a nebo Gaara.
Chcete slyšet, jak to vlastně bylo? Že jo? No, tak to si počkejte do příštího týdne – stejně to dřív ani nemůžu napsat – zrovna musím na misi, prý mě potřebujou v Suně, no a však to znáte, nakopat zadek pár padouchům, zachránit svět, a tak dále.
Cože? Že vás to nezajímá? No tak to máte smůlu páč já vám to stejně řeknu, takže čáo a příští týden.