Hokageho Syn: Origins 004 - Chvilka klidu

Tanma se vracel domů s rozbřeskem. Mise mu zabrala zhruba týden. Byl unavený a přechod z chladu do tepla tomu taky nepomohl. Konečně viděl svoji vesnici z nedalekého kopce.
„Tak schválně, o co jsem za tu dobu přišel,“ proběhlo blonďákovi hlavou a začal scházet svah. U brány jen mávl na pozdrav a mířil si to k Hokageho residenci. Čekal, že se zas bude muset dohadovat se správní radou, což mu ještě víc podtrhlo náladu.
„Jestli ti byli někdy v akci, tak to bylo už k***a dávno. Sedět na p****i a dřistať umí každej,“ zamrmlal mladý ninja po cestě.
„Tanmo-senseii!“
„Pane bože, zachraň mě,“ poznamenal Tanma sklíčeně v mysli, ale i přesto se otočil za hlasem. Řítila se k němu oranžová šmouha.
„Tanmo-senseii, vrátil jste se!“ zahulákal Naruto s převelkým nadšením.
„No ne, máš postřeh, Pomeranči. Potřebuješ něco akutně? Rád bych jenom podal hlášení a šel se na chvilku natáhnout,“ odpověděl Tanma na Narutovu radost. Mladší z dvojice si už očividně zvykl na manýry staršího.
„No, vím, jak nesnášíte domlouvání s radou, nebo co to je za páprdy…“ začal Naruto, Tanma jenom pozvedl obočí.
„Neříkej, že máme někoho novýho na úřadě,“
„Přesně tak! Před pár dny jsem se vrátil s Ero-Senninem z výpravy najít jeho kámošku. Ta je naším novým Hokagem,“ oznámil Naruto ve spěchu.
„Tak snad to bude někdo, s kým bude rozumná řeč,“
„Nooo, nevím. Babča Tsunade má docela krátký nervy,“ varoval Uzumaki zkušeně. Tanma nevypadal zrovna nadšeně.
„Tsunade? Do p****e… Tož, dík, žes mě varoval. Teď bych docela uvítal tu radu,“ pronesl starší blonďák zkroušeně. O Tsunade už mnohokrát slyšel. Jak byla silná a na svůj věk i pohledná, tak byla paličatá.
„Mnoho štěstí, senseii,“ s těmito slovy se Naruto rozloučil a Tanma se vydal vstříc smrti.
Tanma neměl náladu se nějak hádat, proto zaklepal a poslušně čekal na vyzvání. Konečně mohl vstoupit a stanout tváří v tvář novému představiteli. Tanma věděl, že Tsunade je vnučkou Prvního a studentkou Třetího, přesto ale na svůj věk vypadala pořád dobře.
„Godaime-sama…“ ozval se Tanma, Tsunade jen pozvedla ruku. Tanma moc dobře věděl, že to značí, aby chvilku počkal.
„Tak, co mi máš…?“ Ozvala se Pátá, když něco dopsala.
„Namikaze Tanma, TokuJo. Právě jsem se vrátil z mise. Tady je hlášení,“ dodal Tanma a předal zprávu.
„Hmm, zajímavé. A působivé, musím uznat. Na někoho tak mladého je to působivé,“ uznala Tsunade, hodila tam svůj podpis a zprávu schovala.
„Pročítala jsem si tvoje spisy a byla zvědavá, kdo se za tou kopou eSek schovává. Udělal jsi na mě dojem a to se stává málokomu. Nech mě hádat…“
„Jo, je mým otcem. Jo, genetika se nezapře,“ dodal Tanma rychle a nezaujatě, až z toho Tsunade naskočila žilka. Jenže Tanma byl ledově chladný.
„A jo, vím, s kým mám tu čest. Tsunade Senju, vnučka Prvního Hokageho a studentka Třetího. Světoznámá pro svoji brutální sílu, ale zároveň i nejlepší medička ve světě. A taky naprostej smolař,“ Vedle stojící Shizune vypadala, že se pokouší o infarkt, jak se náhlé napětí dalo krájet. Notnou chvíli bylo ticho, než se Tsunade rozesmála.
„Odvaha ti rozhodně nechybí. Líbíš se mi už teď, Tanmo,“ uznala Tsunade, když popadla dech. Shizune nevěděla, jak se zachovat, jenom Tanma nehnul ani brvou.
„No, byl jsi dlouho pryč, tak kolik volna ti dáme?“ zauvažovala Tsunade nahlas, zatímco procházela papíry.
„Postačí i jeden den,“
„Dostaneš tři. A ticho. Že jsi tak zvyklý, mě nezajímá,“ neustoupila Tsunade, načež Tanma musel prostě kývnout.
„Tak jestli je to všechno, pak se teda odeberu,“
„Je to všechno,“ tím Pátá zakončila debatu. Tanma se uctivě rozloučil a vypravil se k sobě domů. Nachystal si něco malého k jídlu, smyl ze sebe veškerou špínu a šel se pořádně vyspat. Než ztratil pojem o čase a o sobě, uvažoval, jestli se nezastaví za svými studenty, které má občas na starost. Než se stihl pořádně rozhodnout, tak usnul.
I tak ale spal mizerně. Trápily ho noční můry z doby, kdy sám dělal Chuuninské zkoušky.
„K***a, měl bych s tím asi za někým zajít,“ zamumlal Tanma, když měl obličej zakrytý dlaněmi. Instinktivně hledal něco, čím zjistí čas. Byly čtyři ráno.
„Další spánek na h***o,“ s těmito slovy se vykopal z postele a zalezl do sprchy, aby se probral.
„Hej, chlupáčci! Nemáš nějaký tipy, jak se zbavit špatných snů?“
„Proč bych ti měl radit?“
„Hej, n***r. Pokud budu já v h****u, budeš i ty, tak si vyber,“
„Tss, to určitě,“ pak se rozhostilo ticho.
„Konverzace na h***o. Za dobrotu, na žebrotu,“ zamrmlal Tanma, když si stáhnul vlasy dozadu. Ranní sprchou zabil asi půl hodiny. Ručník okolo pasu vyměnil za kraťasy a vyšel na balkon. Pomalu se rozednívalo a bylo ještě teplo, tak proč nezůstat. Tanma ztratil svůj pohled ve vycházejícím slunci, jeho myšlenky patřily jeho starému týmu, o který přišel.
Z transu se probral asi o čtyři hodiny později, když už ulice ožily. V davu si všiml Sakury, taky vypadala, že má těžkou hlavu.
„Co se zase stalo?“ Tanma ji z vrchu sledoval, kam míří. Naplánoval si cestu tak, aby to vypadalo jako náhoda. Tanmovi se domněnka potvrdila, jak se míjeli. Sakura zněla hodně sklíčeně.
„Co tak d******ě hned z rána?“
„Neřešte to, senseii,“
„Budu to řešit. Raz tě učím, tak bych rád věděl, kde je problém. Tak o co jde, Saky?“ nad jeho oslovením se růžovka zarazila. Nezněl tak, jak je viděl poprvé.
„Jsou to ti dva v******é? Co zas zrobili?“
„N-nic, j-jen… asi jim nestíhám,“ vykoktala se sebe mladá kunoichi, Tanmovo chování ji hodně zaskočilo.
„Jak to myslíš, že nestíháš?“ zeptal se Tanma a sedl si na nedalekou lavičku.
„Kluci dělají stále větší a větší pokroky, pomalu co chvilku mají nějakou novou techniku,“ začala Sakura, když si přisedla.
„Jasně, takže jenom závidíš,“ pomyslel si Tanma, zároveň ale uvažoval, jak pomoct.
„Vzpomínáš si na svoji první misi mimo Konohu? V zemi vln?“ začal Tanma, načež Sakura přikývla.
„Kakashi-sensei nás podrobil tréninku lezení po stromech pomocí chakry,“ zavzpomínala.
„A jaký byl výsledek?“
„Zvládla jsem to jako první,“ na Sakuřiném obličeji se objevil náznak úsměvu.
„Přesně tak. Máš úžasnou kontrolu nad svoji chakrou,“
„A co to znamená?“
„Uděláme menší test,“ odpověděl Tanma a vytočil se tak, aby měl pravý loket na lavičce.
„Pojď na páku,“
„Senseii, nemusíte se mi vysmívat. Já vím, že stojím za dvě věci,“
„Sakuro, neodmlouvej a dělej, co říkám. Věř mi,“ přitvrdil Tanma a na své hrubé dlani pocítil jemný dotek dívčiny ručky.
„Z fyzickýho hlediska s tebou vytřu podlahu,“ začal Tanma a aniž by se snažil, Sakuru přetlačil.
„A teď se soustřeď a využij svoji chakru do pravé ruky. V klidu, nespěchej,“ radil dál Tanma, když se vrátil s rukou na původní pozici. Sakura se soustředila a pak uchopila Tanmovu ruku pevněji.
„Tak jo. 3, 2, 1, pojď!“ zavelel Tanma a zabral. Jenže Sakuřina ruka, byť byla sebe drobnější než jeho, se ani nepohnula. Sakura vyvalila oči překvapením, Tanma se jen usmál.
„Jak to?“
„Na fyzické síle se bude muset ještě trochu zapracovat. Ale rychle jsi pochopila podstatu toho, jak si pomocí chakry zvýšit sílu. Mám s tím problém a to jedu na plno,“ vysvětlil Tanma a pustil stisk.
„Tohle bych si nechal jako moment překvapení. Každopádně, máš i dost v hlavě, holka. Když k tomu vezmu to ovládání chakry…“ pokračoval Tanma a zamyslel se. Sakura natěšeně čekala, co z něj vypadne.
„Tak bych asi zkusil buď lečitelský ninjutsu a k tomu prolamování genjutsu. Máš na to vlohy,“ dokončil Tanma svoje dojmy. Sakuřiny zelené oči se rozzářily ještě víc.
„A nevíte, kdo by mi s tím mohl pomoct?“
„Na genjutsu bych se zeptal Kakashiho, mi to moc nejde. A co se týče léčení…hmmm, zkusil bych nějakýho medika ve špitále,“ poradil Tanma zamyšleně, což Sakuru očividně potěšilo.
„Jseš teprve na začátku svý cesty, Saky. Nevzdávej to hned ze startu. Všechno raz přijde a přijde v ten správný čas. Chce to jenom být trpělivý,“ pokračoval Tanma a položil Sakuře ruku na rameno. Byl rád, když viděl, jak se jí sebevědomí vrátilo. Co ale nečekal, bylo její objetí.
„Děkuju vám, senseii,“ to donutilo Tanmu se usmát a objetí opětovat. Sakura se cítila jako být se starším bratrem, kterého nikdy neměla. Tanma zase jako s mladší sestrou, kterou musí chránit.
„Tak snad už budeš vědět, co dál, když jsem tě trochu popostrčil,“ pronesl blonďák, aby prolomil to trapné ticho.
„Určitě. Musím do knihovny, tam určitě zjistím víc,“ dívka se náhle zvedla a odešla. Tanma jen sledoval vzdalující se růžovou hřívu.
„Tomu říkám přístup,“ uznal Tanma hrdě a uvažoval, co bude dělat dál. Doma má ještě pár svitků, ze kterých by se sám mohl něco nového přiučit.
Nad svitkem seděl až do rána. Byl to svitek s dalšími bojovými a šermířskými technikami klanu Namikaze. Teda, to co našel. Nejvíc ho zaujaly dvě verze protiútoku s názvem Mikiri.
„Perfektní načasování, rychlost a přesnost. To bych měl, ale pro sichr je lepší mít parťáka. No, uvidím, třeba se něco stane,“ s těmito slovy Tanma vyšel z domu. Naházel na sebe cokoliv, co mu nebylo líto zničit, přibral svitek a pár bokkenů. Bylo brzo ráno, cvičiště zely prázdnotou, což byl pro Tanmu ideální stav. Zkoušel pohyby ze svitků nanečisto, zdálo se to jako brnkačka.
„I tak bych ale ocenil parťáka. Holý prostor se nebrání a ani neuhejbá,“ zamumlal Tanma, když dřevěná katana protnula holý vzduch asi po páté. Blonďáka náhle něco trklo. Znal jednu osobu, co v kenjutsu vyniká. Jen ji vylákat.
„Za zkoušku nic nedáš,“ pronesl Tanma řečnicky a zabodl dřevěný meč do země, asi na tři kroky od sebe, překřížil zápěstí u pasu a zavřel oči.
Tanma se třikrát nadechl a vydechl, při posledním výdechu otevřel oči. Do prázdna udělal kratší sérii úderů, při úderu otevřenou dlaní vyšlehla vzdušná vlna. Pak následovala otočka, při které Tanma sebral meč a postavil se do postoje, špička meče mu šla zároveň s očima.
„A včil!“ Tanma trochu poklesl v kolenou, ať se může líp odrazit. Diagonální sek od pravého ramene, diagonální sek od levého, otočka, kterou pak následovala série úderů, drtivá většina z otočky, pár triků, kotoulů a úhybů. Tanma se předváděl, jenže k jeho nevědomosti, to byl běžný styl jeho klanu. Celé tohle představení zakončil výskokem s následným zabodnutím meče do země. Tanma se pak otočil od zabodnutého meče, u čela si překryl pravou dlaní hřbet levé ruky a společně dojel až k pasu, chytal dech.
„Nenápadná, jako vždy…Co, Yu-chan?“ ozval se náhle Tanma, protože ucítil něčí přítomnost. Ze stromu seskočil člen ANBU, tvář zakrytou kočičí maskou. Co se ale neschovalo, byly dlouhé fialové vlasy.
„Já to nechápu, vždycky mě poznáš,“ zabědovala Yugao a sundala si masku.
„Nikdo jinej, koho znám, neocení takovou šermířskou show jako ty,“ odůvodnil to Tanma s úsměvem pro něj typickým. Yugao se zmohla jenom na pobavený smích. Tanmovy připomínky a narážky vždycky dokázaly vytáhnout nejeden úsměv.
„Našel jsem ve starých svitcích dost zajímavý pohyby, ale holej vzduch se nebrání,“ vysvětlil ihned Tanma, když Yugao přeletěla očima na jeho cvičné zbraně.
„Potřebuješ parťáka?“
„Kdybys byla tak hodná,“
„Že váháš! Vždycky se ráda podívám na potenciálního šermíře,“ svolila Yugao, načež jí Tanma hodil bokken.
„Připraven?“
„Už od narození!“
Cvičištěm se ozývaly rány dřeva. Tanma byl střídavě v ofenzívě a defenzívě. Šerm samotný mu nedělal problém, ale Yugao byla znalejší a měla v rukávu i pár fint. Blonďák čekal celou dobu jenom na jeden pohyb, a že se ho dočkal. Yugao udělala jednoduchý výpad. Blížící se čepel Tanma přišlápl k zemi, využil svojí pohyblivosti a dostal se Yugao za záda.
„A teď by už bylo po tobě,“ oznámil Tanma, když zastavil čepel pár čísel od zad svého partnera.
„Opravdu působivé. Nevedeš si špatně, na samouka,“ pochválila ho členka ANBU a srovnala postoj.
„Dík. Jedna z variant krytu Mikiri. Jo, mám to ze starých klanových svitků,“ načal Tanma skutečný důvod, proč na cvičišti křepčil.
„Mikiri…Pokud se nepletu, je ještě jedna varianta,“ zamyslela se Yugao, což Tanma potvrdil.
„Trochu složitější, ale taky se dá zvládnout,“ sotva to Tanma dořekl, Yugao chtěla znovu máchnout mečem. Jenže blonďák měl reflexy vycvičené tak dokonale, že takový útok pro něj nic nebyl. Hřbetem meče odklonil přicházející úder, na špičce se otočil a zastavil se napravo od Yugao, čepel kousek od krku.
„Dobře, tak chtěla jsem tě zaskočit…Ale ty jsi zaskočil mě?“ vydala ze sebe Yugao překvapeně.
„Dík. Druhá varianta,“ řekl Tanma a sklonil meč.
„Máš to v sobě, Tanmo. Hlavně to nezanedbej, už tak jsi v tom dobrý,“ chválila Yugao hrdě, Tanma vypadal, že se samým studem propadne. Nebyl na to zvyklý.
„Ale jdi…Praktická část je nic, ale i teorie je potřeba,“ odbyl Tanma a Yugao se nabídla, že mu s tím trochu pomůže.
S výukou museli koncem dne přestat, protože Yugao volal jeden její kolega na misi.
„Tak zase někdy, Tanmo. Jsem ráda, že jsem si s tebou mohla trochu zacvičit,“
„Nápodobně. A Yu-chan?“ Yugao byla donucená se zastavit a otočit se zpět.
„Ano?“
„Děkuju,“ oba si vyměnili mírné úsměvy, než se Yugao odebrala.
„No, ale vsadím se, že je ještě co pilovat,“ uznal Tanma, když se podíval na věci, co s sebou dotáhl. Na cvičišti zůstal opět sám.
„Ach jo, zase ta doba v měsíci. No co už, spánek doženu zítra,“ pokrčil blonďák rameny, když ho začalo bolet v bedrech. Na rozehřátí si dal deset kliků. Celou noc strávil tvrdým a přísným tréninkem, který ho měl udržet ve formě. Úplně se do toho ponořil, nevnímal svět kolem sebe. Když už Tanma sotva viděl na oči, rozhodl se, že už půjde domů.
„To by mohlo stačit,“ hekl blonďák, když se pustil větve, na kterou se přitahoval. Zrovna se začalo rozednívat. Bez energie se mohl leda tak plahočit domů, doufal, že do nikoho a ničeho nenarazí. Doma rychle cosi pojedl, umyl se a zalezl do peřin. Během chvilky usnul a prospal celý den.
Další den ráno, po provedení svých menších rituálů a zvyků, se vydal k Tsunade, nahlásit, že zase může nastoupit do služby.
„Ah, Tanmo. Zrovna jsem pro tebe chtěla poslat,“ ozvala se Tsunade za listem papíru, když Tanma vešel.
„Proč, o co chodí?“ zeptal se Tanma a Tsunade položila papír.
„Důkladně jsem si prošla tvoje záznamy. Celková úspěšnost je na 95 %, drtivou většinu tvoří A a S. Opravdu pozoruhodný výkon na mladého,“ začala Tsunade a uvelebila se do svého typického posedu.
„Teď nevím, kam tím míříte,“
„A jelikož už je po zkouškách, tak si i myslím, že je to adekvátní,“ Tanma čekal, co z pořádně vyvinuté ženy vyleze.
„Víš o tom, že Konoha má i svoje speciální jednotky, než jen ANBU?“ odpověď byla negativní.
„Tak se jedná o elitu, kteří jednají čistě na Hokageho rozkaz… takže na můj. Mým rozhodnutím je, že tě sesadím z tvého suplování týmu 7 a pošlu tě do speciálních jednotek,“ pokračovala Pátá a čekala na Tanmovu odpověď. Věděla, čím synem je, tak čekala od každého trochu.
„Proč zrovna já?“
„Prokázal ses. To je víc než dostačující,“ Tanma se zamyslel. Pokud převelení jinam znamenalo více práce a míň času doma, tak aspoň nebude mít čas se prodírat minulostí. Mladý blonďák si hned dal spojitosti k sobě a měl jasno.
„Dobrá, beru,“
„Doufala jsem, že to přijmeš. Víš co, pojď. Než bys tam trefil, to tě raději zavedu sama,“ prohlásila Tsunade a zvedla se od stolu, Tanma poslušně následoval. Společně došli na plochu za Hokage monumentem, chvilku kráčeli menším lesíkem, než stanuli před malým opevněním. Vypadalo to jako cvičný tábor.
„Dál už musíš sám. To bych musela mít pádný důvod, abych tam šla osobně. Hodně štěstí, Tanmo,“ to bylo to poslední, co od Tsunade slyšel. Tanma teda nejistě došel k opevnění a otevřel vrata.
Uvnitř to bylo opravdu jak ve výcvikovém táboře, jenom počet lidí neseděl. Zpozoroval dva muže, kteří se procvičovali v Taijutsu. Třetí muž, doslovná hora svalů, měl asi dva metry na výšku a holou hlavu, Čtvrtý muž pečoval o zbraně.
„Ahoj! Jseš tu novej?“ ozvalo se napravo od Tanmy, ten málem vylítl z kůže. Překvapivě, šlo o dívčí hlas. Dívka byla asi o hlavu menší než Tanma, rudovláska a byla oděná v černé uniformě.
„Uh, jo. Posílá mě Hokage, prý na doporučení,“ vydal ze sebe Tanma šokovaně, protože ostatní muži byli apatičtí k nově příchozímu. Jenom dívka byla živá.
„Tak to jsme rádi, že máme posilu. Tengai Rin,“ představila se zrzka a natáhla ruku.
„Namikaze Tanma. Kdo to tu má pod palcem? Ty?“ zeptal se blonďák po představení. Rin se pouze zasmála. A zasmála se tak, že se Tanmovi zastavil svět.
„Ne. Poručík by měl za chvilku přijít. Pojď, aspoň se seznámíš s ostatními,“ Tanmu její živost zarazila, protože sotva to dořekla, už ho tahala za ruku k ostatním.
„Ti dva, co se teď cvičili, to jsou Isshin a Genichiro. Tady ten obr, to je Ganryu. No a tam s těma zbraněma, to je Daisuke,“ řekla Rin a na každého ukazovala. Isshin a Genichiro kývli na pozdrav. Oba dva měli stejnou uniformu jako Rin, jenom Isshin byl vyšší a měl krátké černé vlasy. Genichiro byl zhruba Tanmovy výšky a měl hnědé vlasy. Daisuke, stejně oděný jako ostatní, zvedl ruku na pozdrav, než si odhrnul pramen kaštanových vlasů za ucho a dál se věnoval svojí práci. Ganryu, nejvyšší a poslední, jen cosi zabručel, než obrátil plnou pozornost na Tanmu.
„Hele ho! Bažant přišel. Copak, pískle? Už nevíš, co se životem, že tu bloudíš?“ Tanma vycítil velkou nevraživost. Ganryu působil jako typický surovec. Vysoký, samý sval a holá hlava.
„Ganryu, nech ho bejt! Pak se není čemu divit, že k nám nikdo nechce, když každého vypudíš!“ Tanma jenom pozvedl obočí, protože Rin vyjela dost ostře.
„Ale noták, Rin, vždyť o nic nejde. Že jo, zelenáči?“ snažil se to obr zachránit, ale Tanmovi nesedl.
„Promiň, cos to říkal? Z tý vejšky h***o slyším,“ odvětil suše Tanma a události nabraly směr. Isshin a Genichiro přestali cvičit, Daisuke se jenom pousmál. Pouze Rin se svíjela na zemi v křečích smíchu.
„Nějakej drzej, ne? Abych ti trochu neupravil fasádu!“ Tanma jenom přimhouřil oči, čekal útok.
„Tak co je?“ někdo další se ozval z jedné budovy. Tanma pocítil dostatek vraždícího úmyslu, že i on sám radši přestal. Ganryu se otočil za zdrojem, na prahu od ubikací stál muž, zřejmě z nich nejstarší. Stejně jako ostatní, i on měl černou uniformu a stříbřité vlasy ulízané dozadu. Jeho tmavé oči budily dostatečný respekt.
„Namikaze Tanma, Hokage mě právě převelila,“ začal Tanma s vysvětlováním.
„Jo, o tom vím. Tak teda vítej u nás. Jsem Sora. Rin, ukaž mu pokoj, a jak to tady chodí. Pak se stav za mnou,“ rozkázal Sora a otočil se k odchodu.
„A žádný blbiny, ano?“
„Ano, pane!“ ozvali se všichni jednohlasně.
Napětí povolilo, tak Rin mohla Tanmu zavést do jeho pokoje.
„Tak, už se teda všichni známe, tak mi řekni, co tady děláš?“ vyptávala se Rin, zatímco vedla Tanmu.
„Tož, jsem TokuJo se specializací na infiltraci, sběr informací a zabíjení. To všechno v tichosti,“ odpovídal Tanma a snažil se si zapamatovat cestu. Pořád někam zatáčeli.
„Nekecej! Tokubetsu Jonin? Ty?“
„Co, něco se ti nezdá?“
„Ne, já jen… Všichni jsou tady Chuunini, až na Soru. Ten je Jonin, proto nám taky velí. Ale ty a TokuJo, a tak mladej. Tys asi nezahálel, co?“
„Řekněme, že po zkouškách jsem se vydal vlastní cestou za patřičnýho důvodu,“ odpověděl Tanma a snažil se odvést téma.
„A z jakých?“
„Promiň, ale teraz se mi o tym nechce mluvit. Moc čerstvý,“
„Jasně, chápu. No, tady je tvůj pokoj,“ Rin konečně změnila téma a otevřela dveře. Pokoj byl prostý. Postel, skříň, nějaký stolek.
„Jo, to bude stačit,“ uznal Tanma a vešel. Na posteli byly tři hromádky oblečení, Tanma usoudil, že to budou uniformy, jako mají ostatní.
„Převleč se a pak zajdi za Sorou. Uvidíme, co si na tebe vymyslí,“ nakázala Rin a chystala se k odchodu.
„Jo a Tanmo?“
„Jo?“
„Dny u nás začínají brzo, tak ať víš. Hodně štěstí,“ s těmito slovy se Rin rozloučila. Tanma ještě chvíli poslouchal její kroky, jak znějí chodbou, než úplně utichly.
„No, tak teda s chutí do toho,“ promluvil Tanma sám pro sebe, než se začal převlíkat.