Sedm Osamělých - Kapitola 29

Plavba do Země Vody lodi zabrala dva dny kvůli rozbouřenému Střednímu moři. Kapitán si netroufl plout moc rychle, takže se loď pohybovala skoro až krokem i přesto, že počasí nebylo až tak vážný, jak by jeden čekal.
Ráno třetího dne stál Raiu na hlavní palubě, opřený o dřevěné zábradlí, s pohledem upřeným k horizontu před lodí. Bylo zamračeno a jejich směrem se nacházela hustá bílá mlha, která zakrývala pohled na vše, co mohlo být před nimi. Ikazuchi tipoval, že nejsou už moc daleko od prvních ostrovů Země Vody a zcela určitě věděl, že hluboko v té mlze jsou ninjové z Mlžné, kteří jim to neusnadní, ale také tolik neztíží. Jen se museli vyhnout přímo Skryté Mlžné Vesnici. Pohyb tam by pro ně byl zcela určitě hodně riskantní.
Ta mlha zavedla jeho mysl hluboko do svých vzpomínek, když tu byl prvně.

* * * * *

Před dvěma lety ve Skryté Mlžné se na kamenném stadionu shromáždilo veliké obecenstvo, aby zde shlédlo konání třetího kola Chuuninských zkoušek. Dostalo se tam pět týmů, dvacet pět geninů. Dva týmy z Oblačné, dva z Mlžné a jeden z Mrázové. První, Oblačný tým, se skládal z Raiua, Satoi a Hirameho.
Druhý tým byl složený vlastně ze dvou geninských týmů. Karui a Omoi byli normálně týmoví parťáci, ale jejich třetí kolega Hayai se příliš bál a nebyl si jistý, tak přizvali Kimiko, která se této příležitosti hned chytla, i když svoje týmové kolegyně (a notorické patolízalky následující svou včelí královnu) nechala v Oblačné bez jakýchkoliv výčitek.
Tým z Mrázové nevypadal nic moc, ale to, že dokázali projít předešlými dvěma zkouškami, o nich něco svědčilo. Jeden z týmů Mlžné byli kluci jejich věku, kteří všichni měli u sebe katanu a na sobě různé běžné oblečení podle kultury Země Vody a nijak zvlášť nevybočovali od toho, jak vypadali všichni ostatní obyvatelé Mlžné. Zato jejich druhý tým byl odlišný od normálu skoro v každém ohledu.
Tři členové tohoto týmu se snad nemohli víc lišit jeden od druhého nebo jiných Mlžných, než jak se odlišovali. Byla v něm žena, které mohlo být přes dvacet, dívka zhruba Raiuova věku, ale o půl hlavy menší a pak asi osmnáctiletý obr. Ten se doslova tyčil nad všemi ostatními svou výškou, která byla daleko přes dva metry. Podle Raiua musel být o necelou hlavu vyšší než Killer Bee. Jeho těžké oblečení se skládalo ze zeleného kabátu s širokým límcem roztaženým do stran, bojové vesty s chrániči ramen, ke které měl upnuto na řemenech několik hnědých kapes na vybavení. Ze spodního lemu kabátu mu visely další řemeny a pásky, které mu obtáčely, ale nijak nesvazovaly, černé kalhoty. K tomu ještě měl vysoké černé ninja sandály a bílé pruhované oteplováky rukou.
Kromě toho na něm byla zvláštní, doslova zajímavá, jeho tvář. Hnědé, lehce ježaté vlasy v ledabylém účesu a hnědé oči měl ledaskdo, ale v kombinaci s jeho postavou, která sama o sobě vzbuzovala strach, vůbec nedávalo smysl, že se tvářil tak nevinně. Skoro jakoby tam ani nechtěl být. Nejvýraznější na něm byl veliký počet jizev, které měl na tváři a krku, jediné části těla, které byly pořádně vidět a hyzdily ho, nejvíce však vodorovně zubatá jizva táhnoucí se pod očima od pravé lícní kosti ke druhé.
Další člen, starší žena, byla na první pohled hrdá na svoji krásu. Postoj, který měl všem ukázat hrdost na svou světlou a jemnou pokožku, nalíčené tmavé oči a červená rtěnka, extra dlouhé kaštanové vlasy až ke kolenům a sčesané dozadu, až se u pasu mírně kudrnatěly kromě jednoho pramene, který jí rámoval levou tvář a dotýkal se hrudi. Také měla kruhovité náušnice. Oblečená byla do šedého trika bez rukávů s širokým límečkem a výstřihem, který byl u krku sepnutý knoflíkem. Pod tím měla černé tílko taktéž bez rukávů a se síťovinou přes prsa. Pak to byly síťované rukávy od poloviny paže přes loket až k modrým rukavicím s odhalenými prsty a šedá sukně sahající ke kolenům, přes ni obtočený tlustý opasek s velikou brašnou. Pod tím měla síťované kraťasy, punčochy dosahující taktéž ke kolenům a vysoké kozačkovité ninja-boty. Žena se tvářila trochu povýšeně s dávkou chladu.
Třetím členem byla mladá holka. Mohlo jí být taky tak dvanáct jako Oblačným geninům, možná i méně. Měla ježaté špinavě blond vlasy, tmavě zelené oči, hezkou tvář, která se však tvářila znuděně nebo unaveně a z pusy jí koukala špejle od lízátka. Černé triko bez rukávů s těsným límcem obepínající její krk, přiléhavé kalhoty kompletně zakrývající nohy, které se dole spojovaly s ninja sandály a modré hřející návleky fungující i jako rukavice, ovšem s odhalenými prsty a síťovinou na ramenech. To bylo vše, co měla na sobě.

Týmy stály uprostřed kamenné arény a čekaly, až skončí proslov dvou Kage, kteří byli přítomni, Čtvrtého Mizukageho a Raikageho. Poté se přesunuly každý do svých boxů, i když Oblační se dali všichni dohromady. Byli to nakonec všichni spolužáci.
„Hodně zajímavá partička, ne?“ poznamenal Hirame.
„Jo, hlavně ta trojice z Mlžné. Už předtím dost vyčnívali, ale teď jsou do očí bijící,“ řekla Karui a opřela se o jeden ze sloupů.
„Prošli prvním testem levou zadní. Podle věku těch dvou nejsou spolu asi dlouho, ale jeví se dostatečně schopní. Možná, že jsou chuuninové, nebo výš. A jsou tu, aby nás rozprášili. A my tak zklameme Raikageho-sama...“
„Sklapni, Omoii!“ zpražila svého kamaráda a kolegu Karui. „Moc to promýšlíš. Ať jsou, jací jsou, my je všechny dáme!“
„Jsme lepší než oni,“ přidala se Kimiko. Pak střelila pohledem po Raiuovi: „Jen někteří jsou ale hezcí.“
Raiu jí pohled opětoval a dodal, „aspoň nejsem namyšlenej a blbej.“
„Tak klid,“ uklidňoval je Hirame. Raiu a Kimiko zmlkli, avšak stále po sobě házeli zlostné pohledy.

„Ta Mlžná blondýnka. Nemá obyčejný lízátko,“ řekla zničehonic Satoi, která se nijak nezapojila, protože si pečlivě prohlížela všechny účastníky zkoušek, přestože to dělali už před první i druhou fází.
„Ne? A co to tedy má?“ zeptala se Karui.
„Podle barvy bych řekla slaný karamel.“
„Co?“ zakroutil hlavou nevěřícně Raiu.
„Slaný karamel,“ zopakovala Satoi.
„Není to příšerně slaný?“ zeptal se Omoi a Kimiko přikývla.
„Je. Musí se jíst se šlehačkou, aby nebylo. Ale je to vážně lahůdka.“
Ostatní se na ni podívali, protože neměli tak snadný přístup k něčemu takovému, ale nikdo nic neřekl.
„Víš s jistotou, že ta holka skutečně cumlá slaný karamel?“ poznamenala Karui pochybovačně. Satoi se k ní otočila a přikývla.
„Je to pravda. Ale už předtím jsem se na ni dívala a všimla si, že má ráda slané. A když jsem teďka viděla, jak si ho rozbaluje a dává do pusy, řekla bych, že to tak skutečně je.“
„Dobře, ale co nám to tedy o ní říká? Že má ráda slaný jídla?“ zeptal se Omoi.
„U shinobiho i takováhle prkotina může o něm říct hodně. I když je ze země obklopené vodou. Musíme zůstat ve střehu.“
„Mě spíš děsí ten zjizvenej obr,“ přiznal Hirame.
„Obluda,“ řekla své znechucení Kimiko.
Raiu hned kontroval, „soudíš podle sebe?“
„Drž hubu, zombíku!“

Třetí kolo začalo a vždy dva ninjové byli vybráni, aby se spolu utkali a předvedli tak své osobní kvality. Právě u Mlžné blondýnky její souboj bedlivě sledovali, nedokázali však nic konkrétního zjistit, protože se rozhodla použít pouze taijutsu, základní ninjutsu a klasický kunai se shurikeny, aby Mrázového ninju snadno porazila, i když se skutečně snažil. Její kolegyně s dlouhými oranžovohnědými vlasy se prokázala jako zdravotnická kunoichi, která využívala jedů a kouřových clon, ale i celkem silných útoků taijutsu. Pak došlo na Raiua.
„Další souboj! Raiu Ikazuchi... verzus... Hirou Muji.“
Jak čekal, byl to právě ten obr. Raiu polknul a vydal se dolů po schodišti do arény stejně jako jeho soupeř. Raiu měl na sobě svoje civilní oblečení, žlutou košili s černou horní polovinou a kalhoty. Navrchu měl lehké brnění a chrániče rukou a holení. Ozbrojen byl jen jediným mečem. Vzadu za pasem měl velikou brašnu se zbraněmi a dalším vybavením.

Raiu slyšel, jak lidi na tribunách provolávali jeho jméno, co ho přivádělo do rozpaků. Nikdy neměl příliš rád, když byl středem pozornosti. Uvědomoval si však, že už jen jméno jeho klanu mu tu velkou pozornost dá. Pak i to, že je synem jednoho z Raikageho nejbližších bodyguardů, i když tu otec dnes nemohl být, protože jeho pozice byla omezená pouze na samotnou Oblačnou vesnici nebo na výjimečné situace. K tomu Čtvrtý Raikage preferoval své poradce a „pravé ruky,“ Daruie a Sheeho, to ale neznamenalo, že Mejuu Ikazuchiho nerespektoval.
Přesto měl v plánu ukázat vše, co v něm je, aby si vysloužil povýšení na chuunina. Proto se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a pokračoval dál. Vnímal, jak mu lidé přejí hodně štěstí, nebo uzavírají na něho sázky, ale snažil se neposlouchat. Jen ho to rušilo. Přesto se podíval do lóže, kde spolu seděli Čtvrtý Raikage s Dariuem a Sheem, a Čtvrtý Mizukage Yagura se svými strážci.
Prosím, Raikage-sama. Dívejte se.

Oba protivníci se postavili před sebe na vzdálenost deseti metrů. Mezi nimi uprostřed stál Mlžný ninja a proktor této zkoušky. Svým jediným zdravým okem si nejdříve prohlédl Raiua, potom Hiroua a až potom zvedl ruku.
„Začněte!“ proktor mávnul rukou a uskočil stranou.

Raiu tasil jednou rukou katanu, druhou vytáhl z brašny šurikeny, které hned proti soupeři hodil a rozeběhl se proti Mlžnému. Ten vržené hvězdice vyrazil svojí vlastní katanou a hned poté zablokoval Raiuův útok. Přesně jak si Ikazuchi myslel, rozdíl ve fyzické síle byl nezpochybnitelný. Neměl nárok se s ním snažit přetlačovat.
Tak se černovlásek stáhnul a začal se sérií rychlých výpadů mečem. Obr byl dostatečně zkušený a dokázal se dobře bránit, i když pomaličku ustupoval. Raiu toho využil, pokračoval v útoku a hledal v obraně skulinu, kterou by mohl využít. Do toho připravoval další plány a postupy, protože teď vlastně jen ukazoval své schopnosti v kenjutsu.
Začal připravovat čakru, rychle odskočil od vysokého muže a provedl salto vzad, během něhož zasunul katanu a skládal pečetě, než dopadl na zem do podřepu.
„Raiton: Raigeki!“
Oblačný chlapec napřáhl ruce před sebe stále v pečeti. Z jeho těla mu přes ruce začaly sršet elektrické výboje, které se zformovaly do jednoho proudu blesku. Ten vystřelil proti Hirouovi. Obr, i přes svoji úctyhodnou výšku, byl vcelku rychlý a uskočil stranou. Raiu po něm vypálil další blesk, tentokrát mířený do míst, kam měl Mlžný ninja dopadnout. Ten však ve vzduchu provedl výkrut a přistál o metr vedle, než byl Raiuův původní odhad.

Fajn, tohle není moc dobrý přístup. Nemůžu plýtvat čakrou, aniž bych zasáhl. Musím to lépe naplánovat a načasovat.
Hirou z jedné ze svých kapes na řemenech vytáhl kunaie a rychle je hodil po Raiuovi. Ikazuchi bleskově tasil katanu a hodlal vržené nože odrazit. Všiml si však, že jsou k nim připevněné výbušné lístky, proto provedl rychlý úhybný manévr do strany. Výbušniny explodovaly tam, kde před chvílí ještě stál, přesto Raiua nárazová vlna zasáhla a srazila skoro k zemi. V kouři se Raiuovi soupeř na chvíli ztratil, proto se postavil do obranného postoje a čekal.
Z kouře se vyřítil Hirou s katanou v ruce a seknul vodorovně. Meče se do sebe zaklesnuly a Raiu začal rychle oddechovat námahou. Kruci, ten má fakt pořádnou páru!

Hirou a Raiu si vyměňovali pohledy, když Mlžný promluvil.
„Není to vůbec osobní. Ne potom, co jsi pro mě udělal u toho jezera,“ řekl upřímně, skoro až omluvně. Pro muže jeho rozměrů to bylo až nenormální.
„To doufám,“ zachrčel Raiu pod tíhou útoku. Dávalo mu hodně úsilí, aby udržel nepřátelskou čepel bezpečně daleko od sebe.
„Za tohle se vážně omlouvám,“ Hiroův hlas byl tlumený, zřejmě jak moc upřímně to myslel. Raiu měl sice málo času ho poznat, ale věřil mu. Hirou rozhodně nebyl běžný ninja, který by vás zabil v prvním možném okamžiku. Skoro z něho měl pocit, že to ani nebyla jeho vlastní volba stát se shinobim. Ale třeba si to jen namlouval.

Hirou zatlačil a odstrčil Raiua stranou. Pak zabodnul katanu do země a provedl pečetě Býka, Hada a Berana.
„Suiton: Kirigakure no Jutsu.“
Okolo něho se začala vytvářet mlha, která brzy zakryla plochu celé arény. Raiu se dlouze nadechl a když vydechl, uviděl páru vycházející z jeho úst.
Tohle není dobré. Teď má kontrolu nad bojištěm on, jestli umí tuhle techniku používat tak, jak se o Mlžných tvrdí.
Raiu pomalu otáčel jen horní polovinou děla do stran v očekávání blížícího se útoku, o kterém věděl, že zcela jistě přijde. Pouze šlo o to, ze kterého směru. Říkal si, že může přijít taky zezadu. Hlavně ho čekal.
Uslyšel zasvištění kunaiů ve vzduchu ze strany, tak se tam otočil a instinktivně je odrazil katanou, všiml si však na nich opět přivázané výbušné lístky.
Do háje!
Výbuch otřásl arénou a částečně rozehnal mlhu, která se hned obnovila. Tam, kde Raiu stál, bylo explozí vymrštěno dřevěné poleno. Raiu stál o kus dál za použití Kawarimi, výbuch ho přesto lehce zasáhl na ruce.
Fajn, takže rád používá výbušniny na dlouhou vzdálenost a možná jako pasti, a katanu nablízko. Mlhou získává výhodu skrytí svého pohybu a nejspíš mě vnímá svým sluchem. Musím to nějak vyrušit nebo proniknout jeho obranou. A možná už vím jak.

„Doton: Doryuuheki no Jutsu!“
Ze země vyjela několik metrů vysoká kamenná zeď, na kterou Raiu vyskočil. Tím se dostal nad mlhu, měl tak lepší výhled a přehled o situaci. Hiroua stále neviděl, ale aspoň měl k tomu o pár metrů navíc, aby zareagoval na příchozí útok. Pro jistotu se zkusil přepnout do senzorického módu, ale mlha byla plně nasycená čakrou, která mu zakryla výhled. Aby ji dokázal lépe prohledat, ještě neměl dostatečný výcvik a zkušenosti. Tak se rozhodl vyčkávat.
Nemusel čekat moc dlouho. Mlžný protivník se rozhodl odpálit kamennou stěnu pod ním. Když detonoval první lístek, což Raiu očekával, vyskočil nahoru a podíval se do mlhy. Další výbuchy rozdrtily vytvořenou stěnu na padrť a zároveň i mlhu ozářily. Bylo to oslňující a částečně i oslepilo obecenstvo. Raiu potlačil reflex zavřít oči a zaměřil se na mlhu. Snažil se najít stín, který by patřil Hirouovi.
Jeden takový našel, proto se rozhodl přejít do další fáze svého plánu a doufal, že mu to vyjde. Raiu dopadl na zem a začal běhat mlhou s katanou připravenou udeřit. Chtěl být hůře zasažitelným cílem, když bude neustále v pohybu, takže ho protivník nemohl tak snadno zasáhnout dalšími kunaii s výbušninami.

Obr se zničehonic objevil vpravo od něho a švihnul katanou tak, že Raiu neměl čas, ani šanci to vyblokovat, ne, když byl v plném běhu. Hirou se zastavil vlevo od Oblačného a podíval se po něm. Viděl však, jak mladík pomalu zmizel jako pára nad hrncem.
„Klon?“ zamumlal zmateně svým hlubokým hlasem. Ze sutin z kamenné stěny, u které stál, se najednou rozletělo kamení a Raiu se zpod něho vyřítil přímo proti němu s katanou připravenou k bodnutí. Raiu záměrně nechal zeď zničit, aby se pod ni mohl schovat, zatímco jeho Bunshin běžel ne příliš zřejmě ale záměrně okolo sutin, aby tak Mlžného dostal na dosah.
Hrot Raiuova meče se rychle blížil k Hirouově paži, který byl zřejmě překvapen tímto vývojem událostí. Oba dva si vyměňovali pohledy, jak se jeden chystal zabít toho druhého...

* * * * *

„Raiu...“
„Co?“ probral se mladík ze svých vzpomínek, když mu Tayuya tiše promluvila do ucha.
„Co tu děláš?“ otázala se ho, podle hlasu spíš nezaujatě.
„Jen jsem... vzpomínal,“ odpověděl Raiu. Tayuye neunikla krátká pauza, kterou udělal.
„Na co?“
„Když jsem tu byl na svých Chuuninských zkouškách.“
Tayuya pouze vědoucně přikývla. Ona ničím takovým technicky neprošla, pouze se účastnila těch v Listové jen jako pozorovatel a Orochimaruova strážkyně. Moc nechápala, jaký význam to pro ninji mělo, nebo mohlo mít.
Raiu se podíval dopředu, jakoby dokázal prohlédnout skrze mlhu, která je teď obklopovala.
„Jsme tu.“

Jako kdyby to přivolal, nebo snad i viděl, se mlha prořídla a před nimi se objevil obrys pevniny, ze které se brzy zformoval jeden z prvních velkých ostrovů, které tvořily Zemi Vody. Z paluby lodi působila jako poklidná země, když ji nezakrýval mlžný opar. To, co viděli, byla normální země coby každá jiná, kterou zatím prošli. Stejně jako ostatní přímořské národy i Země Vody žila hlavně z rybolovu, a podle toho vypadalo pobřeží jednotlivých ostrovů.
Potom tu byla řada mostů, které spojovaly převážně malé ostrovy s těmi velkými, kde se nacházely největší města a případný průmysl, který, kromě zbrojařského, nebyl nijak zvláštní. Krajina, aspoň to, co z ní viděli, když nebyli nad vysokým útesem nebo v mlze, se skládala z planin prorostlých vysokou trávou a rozdělených pásem stromů. Popřípadě tam byly malé lesy s ne příliš vysokými listnatými stromy. Voda byla sice čistá, ale temná a chladná, což bylo cítit podle teploty vzduchu.

Když loď zakotvila, Osamělí se rychle a nenápadně zdekovali skryti v cestovních pláštích. I Raiu se rozhodl schovat svoji zbroj a šel pouze ve svém civilním oblečení a se zbraněmi. Jeho žluto-černá zbroj by moc přitahovala pozornost, které se tady chtěli rozhodně vyhnout.
Jako skupina pocestných v cestovních pláštích putovali hlavním ostrovem. Ostatní ani moc nevěděli, kam přesně je Raiu vedl, protože jako jediný se tu zřejmě vyznal, nebo měl ponětí, kam jde. Mohli ho jen následovat.
Nad nimi byla zatažená obloha, která zcela zakrývala slunce, takže viditelnost nebyla nic moc. Šli po cestě, která se začala svažovat a Raiu se zastavil. Ostatní ho následovali a čekali, co se bude dít.
„Jsme tady,“ pronesl prostě Oblačný.
Zbylí ninjové se podívali před sebe a skutečně; pod kopcem přes mlžný opar byla vidět veliká vesnice složená z mnoha kamenných budov. Šedá barva kamenů splývala s mlhou v potemnělém osvětlení, takže to skutečně vypadalo, jakoby tu vesnice vůbec nebyla.
„Vítejte ve Skryté Mlžné.“

„Počkej, co?!“ vyhrkl Jakkaru.
„Neříkal si, že bychom se měli vyhýbat Mlžné, než přijdeme ke tvému známému?“ zeptal se Nouzu s lehce ztlumeným hlasem, zřejmě popuzením nebo obezřetností, „a ty nás přivedeš přímo do jejich hnízda?“
„On bydlí tady. Ale je v okrajové části vesnice, tam by to mělo být bezpečnější. A navíc, pod svícnem bývá největší tma, ne?“ mrknul šibalsky Raiu. Jen si tím vysloužil nedůvěřivé a zmatené pohledy.
Vstup byl trochu problematický, ale podařilo se. Vesnice byla velmi klidná, možná až depresivně klidná. Lidé spolu moc nehovořili, skrývali si tváře a snažili se zmizet, co nejrychleji to šlo. Přestože přezdívka „Krvavá Mlžná“ už dávno není tak aktuální, co bývala, svůj efekt měla na celkovou mentalitu lidí, zvláště když je stále vedl Čtvrtý Mizukage, který se jí vcelku držel i dnes. Na nátlak jouninů od ní musel upustit, alespoň částečně.
Osamělí se přesunuli do méně udržované části vesnice, kde množství hlídajících ninjů bylo nižší a naopak kriminálních živlů bylo ve větší míře. Měli však dost rozumu, než aby cokoliv jen tak zkusili uprostřed dne proti pětičlenné skupině. Oči z postranních uliček je sledovaly, ale nic jiného jejich vlastníci nedělali a ani skupina mladých ninjů o ně nejevila zájem.
Černovlasý mladík je zavedl k jednomu obytnému bloku postavenému ze stejného tradičního kamene jako u budov v centru, pouze více ošuntělého a špinavého.
„Takže, tady bydlí?“ zeptal se Enza a prohlížel si budovu.
„Ano,“ vydechl Raiu klidně.
Z postranní uličky vyšel menší vlk šedé barvy, jeden z Raiuových summonů klanu Ikazuchi, který přinesl zprávu Raiuově známému, že jsou na cestě. Psovitá šelma přišla k Oblačnému, který si dřepl a poplácal ho po hlavě.
„Hodný kluk. Vedl sis skvěle. Teď už jdi domů,“ malý vlček přikývl, olíznul mu ruku, a pak se rozeběhl do vedlejší uličky, odkud bylo slyšet typické PUFF, když se vypařil v bílém oblaku kouře.
„Tak, pojďme,“ zavelel Raiu a rozešel se ke dveřím.
„Kdo to vlastně je?“ zeptal se Nouzu.
„Je Mlžným ninjou,“prohodil Raiu a hned pokračoval, když otočil hlavu a viděl jejich mračící se pohledy, „ale není tak úplně běžným ninjou.“
Vystoupal po schodech na terasu před vchodem a zaklepal na dřevěné dveře. Ostatní se připravili, jako kdyby hned za dveřmi na ně měl čekat Mizukage nebo sám Orochimaru. Zevnitř bylo slyšet vrzání dřevěné podlahy, jak se někdo blížil. Dveře se otevřely, světlo zevnitř se však na ně moc nedostalo, protože ve dveřích stál velký stín, který svit lampiček téměř zakryl.
„Ahh, Raiu, už jsi tady,“ promluvil pan domácí a Ikazuchi se na něho vřele usmál.
„Ahoj, Hirou.“