manga_preview
Boruto 51

Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed

Kráčela temnou, hlubokou nocí neznámo kam. Obloha byla dehtově černá, měsíc i hvězdy nevidno. Kolem sebe měla pouze temné siluety vysokých budov, které jí prozrazovaly, že je v nějakém větším městě či možná velkoměstě.Přesné místo však určit nedokázala. Vzduch byl nehybný, dusný, téměř jako v tom největším letním parnu, přestože bylo chladno.
Svět se utápěl v perfektně absolutním tichu.
Otřásla se.
Měla pocit, že ho prostupuje jakási nemilosrdná nehybnost prodchnutá temnou a skličující atmosférou totální samoty.Jako by byla jedinou žijící bytostí... Vyčnívala z tohoto zcela zasmušilého světa, v kterém její existence postrádala jakýkoli smysl.
Co v tomhle světě dělala? Kam směřovala? Jaký byl její cíl?
Nejistě, téměř až se strachem, se rozhlížela po fádním, chmurném okolí, které zůstávalo beze změny. Smysl její existence…
Otázka, která neustále hloubila hlubokou, černou jámu v její duši. Většinu času ji úspěšně ignorovala, vždy si našla něco jiného, čím zaměstnala hlavu a vtíravé myšlenky odsunula pozadí. Řešila všemožně malichernější problémy.
Jenže tady moc problémů neexistovalo.
Jen jeden jediný.
Kým je? Prázdnou schránkou nemající žádný cíl?
Vzduch se nezřetelně zamihotal a rozmlžené obrysy se začaly zaostřovat. Prostředí se postupně měnilo, i když ne zcela. Svět i nadále zůstával temně ponurý. Avšak siluety budov se doslova rozpustily v mléčné cáry studené mlhy, jejíž chuchvalce se líně převalovaly na jediné lesní cestě. Vysoké stromy svými mohutnými kmeny a větvemi vytvářely nepřirozeně pokroucené stíny.
Byla vyděšená.
Pocit absolutní samoty jí prosakoval každičkým pórem v kůži, jako by jím byl nasákla samotný vzduch. Drtil jí hrudník, tížil srdce i další orgány, pomalu neměla sílu jít dál. Nejraději by si sedla na zem, ale něco jí našeptávalo, aby to nedělala, jinak zemře strašlivou smrtí.
A tak šla dál.
Pokroucené stíny stromů se jí vysmívaly s nepěknými, zvrácenými úšklebky, jako by se vyžívaly v jejím utrpení.
Cesta končila před starým domem v tradičním, japonském stylu. Působil na ni děsivě prázdným, opuštěným dojmem.
Netušila, jak nebo kdy, přešla práh. Jako by v ten malý okamžik byla náměsíčná. Přeběhl jí mráz po zádech. Stála v rozlehlé čtvercové místnosti. V každém rohu stál vysoký pozlacený svícen. V každém z nich stála bílá svíce s modře plápolajícím plamenem. V hliněné misce stojící uprostřed místnostibyly zapálené tři vonné tyčinky, z nichž líně stoupal dým, jehož nasládlá vůně zhmotňovala zdejší tajemnou energii. Čtvrtá, nezapálená tyčinka ležela vedle na podlaze. A nakonec, před každým rohem mezi svící a miskou ležela tři složená kimona.
Čtvrté měla na sobě.
Otřásla se.
Strach jí znovu zakroutil žaludkem.
Náhle totiž tušila, co tohle všechno znamená.
Zjednodušená verze hry Hyakumonogatari Kaidankai.
Hra, kterou nikdy nehrála. Vyprávění duchařských příběhů ji nijak nelákalo, pokládala to za marnění drahocenným časem.
Přesto zapálila poslední vonnou tyčinku, zapíchla ji do misky k těm ostatním a způsobně se usadila na místo, které jí bylo určeno. Měla totiž pocit, že by teď neměla odejít.
Ze zbylých kimon se najednou zvedl černý dým, z kterých se zformovaly černé siluety. Dva muži a jedna žena. Všechny se na ni dívaly prázdnýma bílýma očima bez duhovek i zorniček. Jako by byly nakreslené inkoustem a autor zapomněl přimalovat alespoň ty zorničky.
„Tobě to nevadí?“ zeptala se jí jedna ze siluet.
„Hm? Ne, já mám duchařské historky ráda,“ uslyšela se, jak odpovídá.
„A-a-ale… Vždyť je to nebezpečný! Čí to byl nápad vyprávět si historky v chrámu, kde vedle v místnosti leží mrtvola?!“ začala se rozčilovat tatáž silueta a naštvaně se otočila na inkoustovou ženu. „Odcházím! Pojď!“ otočil se znovu k ní a natáhl ruku.
„To bych ti neradila,“ promluvila ta inkoustová žena.
„A to jako proč?!“
„Protože v této chvíli jsme pod bariérou. Venku tvou bezpečnost zaručit nemohu. Tady ano.“
„Hmpf! Tak dobře.“ Postava se znovu posadila a místnost zaplnilo hrobové ticho. Atmosféra houstla, namodralé světlo sláblo.
Papírové stěny se otřásly. Poprvé neznatelně, podruhé víc a napotřetí se začala otřásat celá místnost. Rukama se zapřela do podlahy, aby nezafungovala gravitace.
„Zemětřesení?“ vyjekl muž, který předtím chtěl odejít.
„Ne, blbče,“ promluvila druhá mužská silueta, která dosud mlčela. „Podívej se na tu misku.“
Taktéž se na ni podívala. Stála úplně bez hnutí. Dým s vonných tyčinek líně v nepravidelných spirálách stoupal ke stropu. Kdyby to bylo zemětřesení, miska by se zcela jistě převrhla.
„Hranice je velmi tenká.“
Zmateně se na ženu podívala. Nechápala, co tím chtěla říct.
Plameny se zamihotaly v neviditelném větru.
Svíce zhasly.
Bariéra byla prolomena, světy splynuly v jeden.
Po papírových stěnách se zvenčí začalo sápat ohromné množství lidský rukou, ticho prolomilo táhlé kvílení ublížených zvířat.
Otřásla se.
Chtěla utéct, ale seděla na zemi jako přikovaná.
Papírová stěna naproti ní se protrhla.
A ona se dívala do mnoha a mnoha prázdných, lidských masek bez očí.

---

Znuděně zíral z okna a bezmyšlenkovitě si pohrával s cípem deky. Ležel v nemocnici už dva týdny a Tsunade ho stále nechtěla propustit, na jeho testech se jí pořád něco nezdálo, ale nebyla ochotná mu vysvětlit proč.
Ne, že by měl kam jít… Ale stejně, jen tak ležet v posteli ho nebavilo.
V zápěstí mu mírně zaškubalo. S povzdechem si je promnul, nebyl to příjemný pocit. Občas na nich ještě stále cítil tíhu pout, která mu kradla energii a vůli žít.
Zvolil vůbec dobře? Teprve až teď měl čas si pořádně promyslet své unáhlené rozhodnutí. Nedokázal posoudit, zda bylo správné či ne. Upsat se k celoživotní službě v ANBU se nijak nelišilo od jeho dávného rozhodnutí se upsat ke službě u Orochimara. Tehdy výměnou za sílu, teď výměnou za… Život?
Ale mělo to vůbec cenu? Žít s vědomím, že stačí i banální chyba a doplatí na ni nejen on, ale i ostatní? Byl ochoten to riziko přijmout? Ve svém pomateném stavu zřejmě ano.
Koneckonců, ze sálu ho poslali rovnou na veledůležitou misi. O její výsledek se nezajímal, to nebyla jeho starost.
V jeho zájmu teď bylo poslouchat a šlapat jako hodinky, nezavdat nikomu záminku, aby se ho snažili zdiskreditovat.
Ušklíbl se, to vůbec nebyl on.
Jenže kdo říká, že by se nemohl změnit? A změnil se vůbec? Nebylo jeho současné chování spíš důsledkem toho všeho?
Měl pocit, že to vše bylo jen díky ní… Yui. Ženě, která využila jeho nejslabší chvilky a přiměla pomatenou mysl k rozumu. Nebýt jí, nejspíš by v té díře shnil do konce věků.
A celkem brzy, tím si byl jistý.
Netušil, co si o ní má myslet. Nabídla mu výjimečnou šanci, ale za vysokou cenu. Pracovat v organizaci, která vlastně Itachiho přiměla k vyvraždění klanu. Zprvu měl pocit. Že se mu Osud škodolibě vysmívá, ale pomalu začal měnit názor.
Možná to opravdu byla šance, jak se z toho všeho vyhrabat. Spálené mosty znovu postavit nešlo, takže pozice v ANBU pro něj byla ideální.
Ale to vše stejně ukáže čas…
Vyrušilo ho lehce nejisté zaklepání na dveře. Nemusel být senzibil, aby věděl, kdo za nimi bude stát.
Sakura.
„Pojď dál,“ pokynul jí s povzdechem.
Od té doby, co se vrátili do Konohy, se neviděli. Pro něj to nic neznamenalo, ale pro ni byl stále důležitý. Občas to dávala tak okatě najevo, že by nejraději odešel pryč, co nejdál to bylo možné. Ale místo toho tu teď trapně seděl v posteli, zatímco ona v bílém plášti rozpačitě přešlapovala uprostřed pokoje a křečovitě svírala nějaké desky.
Trapné ticho houstlo čím dál víc, až Sakura ten tlak nevydržela.
„Jak ti je?“ vymáčkla ze sebe.
„Nic mi není. Alespoň myslím,“ pokrčil rameny. „Nevím, jak to vidí Pátá.“
„No, přišla jsem kvůli tomu. Mohu?“ ukázala na židli stojící v rohu.
Přikývl. Sakura si ji přitáhla k posteli tak, aby po ruce měla stůl a odložila na něj těžké desky, z kterých vytáhla list a podala mu ho.
Očima jej prolítl, v lékařských názvech a číslech se neorientoval.
„Na co se tu koukám?“
„Tvé dnešní výsledky. Tohle jsou zrovna kompletní krevní rozbory. Vše by bylo v pořádku, jenže… Máš v krvi stopové množství neznámé složky. Zřejmě ti to nijak neubližuje, ale… nemůžeme přijít na to, co to je za látku…“
Sakura si frustrovaně povzdechla.
Zvedl oči od papíru a pořádně se na ni podíval. Temné kruhy pod očima, strhaný výraz ve tváři, dokonce zhubla. Vypadala…
Uštvaně.
Jako by za tu dobu, co se čtrnáct dní neviděli, zestárla o několik let.
„Kvůli tomu jsi ale nepřišla.“
„Hm?“
„Nedělej ze mě blbce, Sakuro. Tsunade už dva týdny mlží a vyhýbá se přímé odpovědi, proč nemůžu odejít. A najednou se objevíš s výsledkem dnešního testu. Byla to jen záminka, nic víc.“
Překvapivě nezačala zmateně blekotat, jak to měla ve zvyku, když ji něco rozhodilo. Jen se na něj chvíli dívala těma unavenýma očima, pak svěsila hlavu a ruce zaťaté v pěst složila do klína.
„Mám noční můry,“ hlesla tiše. „Jsou plné… Bolesti a negativních emocí. Strachu, zoufalství, beznaděje a úplného osamění... Já…“ zlomil se jí hlas, „občas těžko nacházím sílu vstát ráno z postele.“
Celá uslzená k němu vzhlédla a on se rozpačitě zadíval z okna. Nic neříkal, protože nevěděl, co říct plačící ženě. Ženě, kterou pořád dokola zraňoval a ona mu pořád dokola odpouštěla. Žila v nerealistické bublině, v které ho bezmezně celým srdcem milovala.
Jenže žila v iluzi.
A to je oba ničilo...
„Hah,“ uchechtla se. „Asi si zase myslíš, jak jsem pitomá, co? Proč já sem vůbec chodila…“
Uslyšel vrznutí židle o dlažbu, jak se zvedala.
„Nejsi pitomá.“
„Hm?“
„Taky je mám. Ty noční můry.“ Znovu se na ni podíval. „Od té chvíle, co jsme se vrátili z té mise, se něco změnilo. Jen nevím co.“
„Nechtěla jsem to s tou misí spojovat,“ povzdechla si, „ale opravdu mám pocit, že to s ní může souviset… Jen nechci dělat unáhlené závěry.“
„Na rozdíl ode mě, chápu. Nemusím se ti tu ale obhajovat.“
„To po tobě ani nechci. Vždycky ses rozhodoval podle sebe bez ohledu na ostatní.“
„Vy si pořád myslíte, že k vám patřím?“
„Jistě.“
„Jste nenapravitelní blázni. Sakuro, udělal jsem obrovské chyby. Některých lituji, některých ne. Ve výsledku si ale zasloužím shnít v temný kobce, a ne dostávat nové šance. Nemůžeme předstírat, že se nic nestalo.“
Medička založila ruce na prsou a naštvaně nakrčila nos. „Možná ne. A možná ano. To nevíš, dokud to nezkusíš. Pravdou je, že nebýt tebe, už tu nikdo z nás není. Tak proč bychom nemohli přivřít oči? Udělat za tím vším tlustou čáru a zkusit to znovu?“
Sasuke si těžce povzdechl. Rozumná Sakura byla snad ještě víc nesnesitelná než Bláznivá Sakura.
O to víc, když měla pravdu.
„Tak to jsme nezačali zrovna nejlíp, co?“ ušklíbl se.
Sakura překvapeně zamrkala.
„Máš pravdu, je zbytečné lpět na minulosti. Yui mi sdělila, že pokud neprozradím svou příslušnost k ANBU, můžu mít i svůj život, žádné utajení... Myslím, že bych mohl začít znovu, takže…“ napřáhl k ruku. „Kamarádi?“
V jejích očích se nejprve mihl šok, následně porozumění. Smutně se usmála a stiskla mu ruku.
„Kamarádi.“

---

Nejistě přešlapovala před Hokageho kanceláří a zvažovala, jestli má zaklepat. Ještě před deseti minutami sem přišla plná odhodlání, ale teď by se nejraději otočila a běžela domů. Vůbec se jí do ničeho nechtělo, její myšlenky patřily převážně Rumiko. Kterou ještě oficiálně nepředstavila klanu.
Frustrovaně skousla spodní ret.
Uběhl týden a napětí houstlo do obrovských rozměrů. Přestože jí dosud nikdo nic neřekl, cítila na sobě tíhu vyčítavých pohledů.
Musela začít jednat.
Ale jí se tak nechtělo!
Vždy ses ráda vyhýbala povinnostem, květinko. Hlavu vzhůru, to zvládneš.
Potřásla hlavou a iluze otce zmizela.
„Kéž by…“ zašeptala.
Konečně udělala krok vpřed a zaklepala.
„Dále!“
Stiskla kliku a otevřela, teď již nebylo cesty zpět.
„Šestý, potřebuji s vámi probrat pár záležitostí, měl byste chvilku?“
Kakashi odložil spis, který četl.
„Jistě,“ hlesl s až moc velkou úlevou v hlase. Zřejmě vítal jakékoli rozptýlení. Pokynul jí, aby se posadila do křesla naproti stolu a Ino ho uposlechla.
„Kakashi-sensei, potřebuji zvolit velitele bariérové jednotky… Stejně návrh musí projít přes vás a městkou radu, tak jsem si myslela… že byste mi mohl poradit.“
Skousla ret. Nezašla příliš daleko? Přeci jen, řešit klanové problémy přímo s Hokagem… Asi to nebylo zrovna podle společenských norem, ale na druhou stranu Kakashi byl její poslední otcovskou figurou, která jí zbyla. Jindy by s tím šla za Shikamarem, jenže i ten měl plné ruce práce se svým vlastním klanem. Proč by ho měl zajímat cizí?
„Poslouchám,“ přikývl Kakashi.
Zdálo se jí to, nebo se na ni pod maskou povzbudivě usmál?
„V této chvíli divizi velí Nishiki.“ Podala Kakashimu jeho kartu a počkala, než si ji přečte.
„A kde je problém?“ zeptal se jí, když spis položil na stůl.
„Je synem bývalého velitele.“
„Chápu… Jednotka jeho velení toleruje, ale jeho případné oficiální jmenování by mohlo vyvolat rozbroje.“
„Přesně tak,“ přikývla a podala mu další tři spisy. „Tohle jsou nejvhodnější kandidáti, kteří mě napadli během pročítání reportů za poslední rok.“ Nedodala, že ji s tím Nishiki pomohl, sama by to za tak krátkou chvíli nedokázala. Podle Kakashiho zamyšleného pohledu jí však bylo jasné, že mu došlo, kdo jí pomohl.
„A kdo se ti nejvíc zamlouvá?“
„Upřímně… Netuším. Všichni jsou na podobné úrovni.“
„S výběrem ti bohužel neporadím,“ vrátil jí spisy. „Tví kandidáti jsou opravdu dobří, věř svým instinktům, určitě tě nezklame. Dnes odpoledne zasedá rada, takže pokud se rozhodneš do dvou hodin, můžeš jim přednést návrh.“
Přikývla, do dvou hodin to možná stihne.
„Ještě něco?“
„Uhm, ano. Nevíte něco o Kinshi kigou?“ zeptala se opatrně.
„Ne. Ale vím o někom, kdo ano. Můžu vám dojednat schůzku, pokud chceš,“ hlesl Kakashi a něco si poznamenal bokem na papír.
„To bych byla moc ráda,“ usmála se. „Děkuji.“ Vstala, rozloučila se a vypadla pryč. Čekalo ji ještě složité rozhodování a neměla času na zbyt.

---

Netrpělivě přecházela po pokoji sem a tam. Cloumalo s ní značné množství pocitů, od frustrace až po nekontrolovatelný vztek. Vztekle zaskřípala zuby. Nesnášela, když se nedokázala ovládat, emoční nestabilita totiž spouštěla obranný mechanismus v podobě černé mlhoviny, která linula pórů pokožky. Nazývala ji temnou aurou, protože ji tak vnímala. Problém však byl, že ji tak vnímali i lidé, přestože pro ně byla neviditelná. Naštěstí to teď mohla ignorovat, v pokoji nebyl nikdo, kdo by mohl vycítit její přítomnost.
Jenže jak v téhle situaci měla zachovat chladnou hlavu?
Usadila se do křesla, přehodila nohu přes nohu, pravý loket zapřela do opěrky a podepřela si hlavu. Dívala se přímo na nemocniční postel, v které spala žena.
Proč se ještě neprobudila?
Za odpověď by klidně platila zlatem. Ale tady nebyl nikdo, kdo by jí odpověděl. Nezbývalo jí nic jiného než čekat.
S povzdechem svou pozornost přesunula na dění za oknem. Venku na hřišti si pod dozorem dvou zdravotních sester hrálo několik dětí. Byli hlučné, veselé a nic je v tu chvíli netrápilo.
I ona byla kdysi taková.
Co bohům provedli, že je takhle potrestali? Že na ně uvrhli těžké nemoci, z kterých je častokrát mohla vysvobodit jen sama Smrt?
Nebo utrpením těch nebohých stvoření bohové trestali jejich rodiče a příbuzné? Či si jen s lidmi hráli?
Kdo ví…
Z úvah ji vyrušily váhavé kroky za dveřmi.
Tak tohle bude trochu problém.
Její temná aura ještě zcela nevymizela, takže momentálně nemohla úplně zmizet.
Dveře se s tichým šoupnutím otevřely a dovnitř vstoupil muž v ninjovské uniformě. Kaštanově hnědé vlasy měl vyčesané do culíku. Výrazným rysem byla vodorovně se táhnoucí jizva přes nos.
Mírně se ušklíbla, když v něm poznala muže, kterého viděla během toho psychického týrání její hostitelky.
Jakže se jmenoval?
Na prahu se zarazil, zřejmě zaznamenal její přítomnost. Která však pomalu slábla, a tak se tím nijak netrápila.
Se zaujetím muže pozorovala, jak přistoupil k posteli. Téměř se slzami v očích se na ni díval jako na svatý obrázek.
Ach, už vím. Iruka.„Kano…“ zašeptal a lehce se bříšky prstů dotkl její bledé tváře, jako by nevěřil, že je ta spící žena skutečná.
Rychle vyskočila ze židle, když k ní Iruka zamířil. Sedla si na kraj postele, přeci nebude celou dobu stát jako trubka.
Iruka se posadil vedle postele. Se smutkem v očích vzal Kanu za ruku. Která byla připoutaná k okraji postele. Zřejmě ho ten fakt nijak nepřekvapil.
Uchechtla se, zřejmě o tom „bezpečnostním“ opatření věděl. Podle toho šedovlasého šaška to bylo pro případ, kdyby se její běsnění, či jak to nazval, opakovalo.
Musela však uznat, že ta medička odváděla přímo excelentní práci. Nicméně do plného uzdravení měla Kana daleko.
Pokud to vůbec bude možné, v rámci možností.
A ona věděla, že ty možnosti budou velmi omezené.

---

Daisuke se nespokojeně zavrtěl a s nelibým zamručením přetáhl přes hlavu polštář. Ještě nechtěl vstávat, ale slunko prokukující mezi závěsy, ho nepříjemně pálilo do obličeje. Což znamenalo, že se čas velmi nebezpečně blížil k poledni.
Ale i přes tohle nepříjemné probuzení měl konečně pocit, že se dobře vyspal. Děsivé noční můry sice neustupovaly, ale aspoň už dokázal rozlišit sen od reality. Hodně tomu pomáhala každodenní přítomnost Anko, přestože jí neustále opakoval, že chůvu nepotřebuje.
Teď však její chakru necítil, což znamenalo, že je dávno pryč a plní své povinnosti.
Odhodil polštář a převalil se na druhý bok. Pohled mu padl na noční stolek. Ležel na něm menší svitek a o něj opřený papírový vzkaz.
Posadil se a opřel se o zeď. Vzal vzkaz a usmál se. Nevěděl proč, ale Ančin úhledný, leč roztahaný, rukopis ho vždycky pobavil.

Dobré ráno! Musím být dneska na stanici, máme s Ibikim poradu a pár výslechů k tomu, takže dneska přijdu pozdě. Zastavil se tu jeden z Kakashiho poslů se vzkazem, tak si ho prosím, co nejdřív přečti. Nevypadalo to naléhavě, ale člověk nikdy neví…

Moc to dneska nepřeháněj.

Hezký den!

P.S.: V kuchyni máš snídani.

Odložil vzkaz a sáhl rovnou po svitku. Doufal, že to opravdu nebude nic důležitého, protože chtěl naplno využít svého nařízeného volna. Odlomil pečeť a začal louskat Kakashiho škrabopis.

Ahoj. Doufám, že noční můry už začínají ustupovat, včera jsi nevypadal na to, že bys byl ve formě… Pokud by se to nelepšilo, dej mi vědět. Zmínil bych se Yui, aby ti prodloužila volno. Ještě jednou děkuju, žes mi pomohl s odstraněním její pečeti.
Tvoje hlášení jsem předal feudálnímu pánu a Radě, ale ještě od nich nemám zpětnou vazbu. Jakmile budu něco vědět, ozvu se.

Ráno se tu u mě zastavila Ino Yamanaka. Vyptávala se na Zakázané znaky, tak jsem ji odkázal na tebe, doufám, že ti to moc nevadí. Předpokládám, že jde o nějaké klanové záležitosti… Pochybuji ale, že se ozve ještě dneska, řeší nástupce bariérové divize. I když mě teď napadá, že bys jí v tomhle taky mohl pomoci, tvůj odhad na lidi je občas děsivě přesný. To je ale na tobě, přeci jen máš volno. Jen jsem chtěl, abys věděl, že se za tebou nejspíš v nejbližší době zastaví.

Kdyby se něco dělo, ozvi se.

S odfrknutím odhodil svitek. Tolik k jeho volnu. Kakashi moc dobře věděl, že po tomhle se rozhodně válet v posteli nebude.
Ino Yamanaka… Před válkou měl tu čest pracovat s jejím otcem na pár projektech. Vlastně trochu tušil, proč se vyptávala na Zakázané znaky, ale raději nebude předbíhat…
Rychle se vysprchoval, oblékl do civilního oblečení, zhltl snídani a vyrazil ven. Kakashi se sice nezmínil, kde ji najde, ale to koneckonců nebylo nutné. Sice nebyl tak dobrý jako Yui, ale vycítit konkrétní přítomnost dokázal taky. A ta Inina byla velmi podobná té Inoichiho.
Našel ji v koutě zapadlé kavárny kousek od budovy Hokageho, zavalenou štosem papírů a s obrovským hrnkem studeného čaje.
Vzhlédla, když se zastavil u jejího stolu.
„Zdravím, Ino, jsem Daisuke. Posílá mě za vámi Kakashi, mohu si přisednout?“
Váhavě přikývla a veškeré papíry spěšně sklidila ze stolu.
Posadil se naproti ní a objednal jim oběma čaj.
„Děkuji,“ hlesla unaveně. „Kvůli čemu vás Šestý posílá?“
„Zmínil se, že vybíráte velitele bariérové divize. Konečné rozhodnutí je samozřejmě na vás, ale napadlo ho, že by se vám hodil druhý pohled na věc.“ Odmlčel se a přemýšlel, jak by mohl získat její důvěru, přeci jenom se jednalo o důležité informace, které nemohla sdělit náhodnému kolemjdoucímu. „Koneckonců, stejně vám pak budu pomáhat se Zakázanými znaky,“ dodal nakonec.
Jakmile si jeho slova přebrala, nedůvěra z jejího výrazu vymizela. Nakonec přikývla a znovu na stůl vyskládala papíry, které předtím sklidila.
„Tři kandidáti, hm.“
Všechny tři složky si srovnal vedle sebe. Yamanaka Kaito, Yamanaka Denji a Yamanaka Fumiko. Před třemi letys nimi asi tři měsíce spolupracoval na vytváření nové verze ochranné bariéry.
„To vůbec není špatný výběr,“ usmál se.
Podle karet byly jejich schopnosti velmi podobné, a tak se musel zaměřit na jejich osobnosti. Kaito byl týmový hráč a rozený diplomat. Spolehlivý, konzistentní a důvěryhodný. Na druhou stranu byl ale až příliš uzavřený do sebe, moc toho nenamluvil a občas se oháněl velmi idealistickými vizemi. Denjimu vyhovovalo dynamické tempo a entusiasmus. Velitele respektoval a neměl problém se přizpůsobit, ale zároveň dokázal převzít vedení, pokud to bylo nutné. Avšak jeho egoismus, extravagance a přílišný cit pro morálku se po delší době setkávali s nepochopením. Neustále pozitivně naladěná Fumiko dokázala lidi inspirovat a zpravidla se jí povedlo z lidí vytáhnout nejlepší možný výkon. Tato kreativní idealistka však měla od sebe velmi vysoká očekávaní, které pak často vyžadovala i po svém okolí. Byla příliš citlivá a emocionální...
„Ale zároveň i těžký,“ zamumlal si pro sebe. Nakonec ho ale napadlo ještě něco. „Mám jednu důležitou otázku. Věříte jim?“
„Uhm, já... No, ano...“
„Nezníte moc přesvědčivě,“ podotkl. „Pokud máte zvolit někoho do tak významné funkce, je důležité, abyste mu důvěřovala. Tohle jsou skutečně výborní kandidáti, ale předpokládám, že jste si je nevybrala sama, že?“
Ino, která pohledem provrtávala desku stolu, téměř neznatelně přikývla.
„Komu skutečně věříte? Myslím, že vhodného kandidáta už máte v hlavě, jen se bojíte reakcí ostatních. Nemám pravdu?“
„Asi ano...“ Ino zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Vyčetl z nich nejistotu a strach. Moc dobře podobné situace znal.
„Věřte mi, že pokud to dobře podáte, nikdo nebude mít námitky. Nebojte se toho, však jste hlavou klanu. A právě proto bude nejlepší, když pod sebou budete mít ty, kterým důvěřujete. Pokud vím, Yamanakové vždycky remcají, ale ve výsledku vidí dál, než na špičku svých nosů.“
Nad poslední poznámkou se pousmála, což bylo pro Daisukeho dobrým znamením. Tušil, že potřebuje jen postrčit správným směrem, však to byla Inoichiho dcera. Vedení měla v genech.
S potěšením sledoval, jak pookřála.
„Asi už vím, koho zvolit. Omluvte mě, musím za Šestým!“ vyskočila spěšně, sebrala ze stolu všechny dokumenty, položila na něj peníze za dva čaje a vystřelila ven jako neřízená střela.
Tak... Tolik k dnešnímu plánu. povzdechl si.

---

Bylo brzké nedělní odpoledne a Harue s nelibostí šla domů. Prý mělo být dnes jen zasedání Rady. Jen! Myšlenka, že městská Rada zasedá v neděli, se jí nelíbila, často to znamenalo, že se bude projednávat téma, co nenese odkladu...
Povzdechla si.
S nařízeným volnem nic nenadělá. V jejím případě to však znamenalo, že si práci vymyslí sama. Co jiného by vůbec měla dělat? Neměla tu rodinu, ani žádné kamarády, takže nemohla nikam vyrazit. A nerada se flákala, připadala si pak neschopně.
„Ale, Harue, zlatíčko, neuškodilo by, kdyby sis našla nějaké jiné zájmy než práci.“ Matčin hlas ve své hlavě slýchávala často. Měla za to, že to pouze hlas rozumu převzal takový tón, který důvěrně znala.
Aby se necítila sama.
Musela sama sobě dát za pravdu. Nikoho tu kromě Shizune a Kakashiho nezná. Jenže se svými nadřízenými se těžko spřátelí… A tak by asi měla vyrazit do jámy lvové vytvářet si konexe. Koneckonců… I to patřilo k její práci. Sice nevěděla, co bude v centru dělat, ale něco si určitě najde.
Přinejhorším si můžu prohlížet výlohy.Na půl cesty mezi bytem a centrem města narazila na rozlehlý park, v kterém protékal krásně čirý potok. Bezmyšlenkovitě zamířila přímo do srdce parku, procházka mezi stromy, co se pomalu halily do podzimních barev, nezněla vůbec špatně. Krásné babí léto navíc přímo vybízelo k tomu, aby si užila posledních slunečných chvil, než léto definitivně předá žezlo podzimu.
Široké štěrkové cesty lemovaly okrasné dřeviny, sem tam „ledabyle“ umístěný kámen či k květiny. Celkový dojem působil velmi esteticky.
Kromě starých, mohutných stromů s košatými korunami bylo v parku i umělé jezírko, v kterém, jak nedávno zjistila, plavali kapři koi všemožně rozmanitých barev.
Sešla z cesty do trávy, zula se a bosky zamířila ke stromu, který stál opodál vodní plochy. Sedla si, opřela se o kmen, zavřela oči a zhluboka se nadechla.
Ve vzduchu bylo cítit dřevo a slabě i nasládlá vůně již odkvétajících květin. Zkrátka řečeno ve vzduchu cítila přicházet podzim.
„Je tu klid, co?“
Který momentálně narušuješ, pomyslela si nelibě. Ohlédla se po majiteli hlasu a zjistila, že patří vysokému blonďákovi s modrýma očima.
„Můžu?“ poukázal na prázdný prostor vedle ní.
Neměla sice na socializaci náladu, ale připomněla si, z jakého důvodu vlastně mířila do centra, a tak přikývla.
„Taky se tu schováváte před lidmi?“
„Hm? Proč bych měla?“
„Pardon, to byl dost blbý dotaz. Já jen, že sem do parku fakt skoro nikdo nechodí, vlastně tu dost často bývám sám.“
„Vážně? Ale vždyť je to takový pěkný park.“
Blonďák se na ni otočil a asi teprve teď se na ni pořádně podíval.
„Vy asi nejste zdejší, co?“
Usmál se, když zavrtěla hlavou. Překvapeně zjistila, že mladík má velmi roztomilé ďolíčky ve tvářích, když se usměje.
„Ehm... Přistěhovala jsem se asi před třemi týdny.“
„Aha... Jste civilistka?“
„Tak nějak,“ usmála se.
„No, tak abyste věděla, místní prohlašují, že je tenhle park prokletý.“
„A čím to?“
„No... prý přežil každou katastrofu, co Konohu potkala.“
„A proto je prokletý?“
„No, jo!“ rozesmál se. „Ale já na tyhle povídačky raději nevěřím. Teď se mi to navíc hodí.“
„Ke schovávání se před lidmi.“
„Přesně tak. Bejt hrdinou celý války je fakt sakra náročný.“
Mladíkovi unikl frustrovaný povzdech a ona se nadále nevyptávala. O shinobi válkách slýchávala spousty povídaček od drben na trzích, ale nikdy netušila, nakolik se tyhle povídačky zakládaly na pravdě.
„Tak se můžeme schovávat oba. Taky nemám dneska na lidi náladu.“
„To by bylo supr.“
Mladík potom zmlkl a oba se utápěli v příjemném tichu doprovázeném šploucháním vody a šuměním listů.
Seděli tam takhle celkem dlouho, než se mladík beze slov zvedl a zmizel. Jeho nepřítomnost zaregistrovala až o dost později. Vypařil se jako pára nad hrncem.
Pokrčila nad tímhle zvláštním zážitkem rameny.
Hrdina celý války. Věděla o koho šlo a tušila, že mladíka neviděla naposledy.
Koneckonců, jeho kartu ve své hře považovala za jedno z velmi důležitých es.

Poznámky: 

Leze to ze mě jak z chlupatý deky, což? Každopádně už jsem to musela vydat, nebo bych narvala do jedný kapitoly dvojnásobek, ehm. Což by asi nevadilo ani jedné straně, jen kdyby to bylo dříííív.

Prostě nechápu, proč mi to psaní jde jako sáňkování v létě.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Po, 2020-10-05 15:37 | Ninja už: 1409 dní, Příspěvků: 2401 | Autor je: Chytač koček

Fuuu, dusná atmosféra, ale nato si ty majster, Sayo Kakashi YES Aj som zabehla do predchádzajúcich dielov, ale nie som si istá, kto tento marazmus prežíva, Kana? No veru, zásadná otázka, kto je? Myslím, že takéto otázky riešia mnohí a väčšina si ich ani neuvedomuje, len čosi neurčité občas cítia. Ísť a ísť, iné ani nezostáva. A ten strach, ooo, je omračujúci, čo aj teraz vidíme Whááá Scéna v dome, sviece, kimoná a osvietenie, čo to môže znamenať Nevím, co jsem si dal, ale bylo to vážně silné! Ja už tzv. ducháriny nepodceňujem, mám vážne dôvody. A dúšikov už máme na svete. Hmhm, podobné oči majú Hjúgovci, nie? Atrament mi zas pripomína Saia. Bariéra, to by mohla byť dajaká pečatiaca technika. Fuuha, som zvedavá, čo sa to dialo a kto to má na svedomí. Zas mi nabehli tie uzumakiovské masky. Sasukeho úvahy o jeho bytí si napísala brilantne Kakashi YES Sakura – no vždy sa zarazím, keď sa mám k nej vyjadriť. Teraz som pre istotu nenapísala ani komentár k Borutovi 168. Tam je už ako reklama na anorexiu. Fuuha, aj ona má nočné mory. Tá pečať asi dáva všetkým zabrať. Kiež by aj v Narutovi Sakura prijala kamarátstvo, ale myslím, že to by žiadalo operáciu mozgu, alebo inú procedúru na preštruktúrovanie osobnosti. Radšej pomlčím... A naša ustarostená Ino aj s Rumiko. Inoiči chýba tak ako Šikaku Cry Dobre, že išla za Kakašim, ten aj odhalil, kto jej s kandidátmi pomáhal. A tie záhadné Kinshi kigou. Fajn úvaha na diskusiu o chorobách a smrti, je to trest? odmena? čo kultúra, to iný názor... Tak rozmýšľam, že prečo sa pravoverní kresťania boja smrti? Možno skôr pekla... Chudák milujúci Iruka Cry Koooľko skvelých mužov v Narutovi ostalo neovrabčených, ale čo som čítala, tak v Japonsku je to móda. Že Iruka je šašo, no zas neviem, kto je tá zlomyseľná ženská, žeby Kesshou? Zlatá Anko, pripravila Daisukemu pekné prebudenie Kiss! Tak Daisuke bude radiť Ino, to je super Jump! Aj osobne pozná kandidátov. Fajn rada, keď sú schopnosti vyrovnané, treba sa zamerať na osobnosť. A dôvera, to je trefa do čierneho. Daisuke je skvelý radca a dobrý psychológ, Ino je predsa Inoičiho dcéra, len musí nabrať odvahu presadiť svoje správne inštinkty Kisame3 Hehe, trefná charakteristika Jamanakovcov: „Pokud vím, Yamanakové vždycky remcají, ale ve výsledku vidí dál, než na špičku svých nosů.“ hihihi Tak pálila za Šiestym, že na Kinshi kigou ani neprišla reč. Harue zas má v náplni práce aj získavanie konexií, len akosi nikam nechodí. Park je krásny, tiež by som tam rada zašla Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Ooo, náš Naruto sa dajako preporodil, že vyhľadáva samotu v parku. Páni, park je vraj prekliaty, ja by som to videla skôr tak, že je chránený vyššími silami. Páni, Harue má nášho hrdinu v merku: „Koneckonců, jeho kartu ve své hře považovala za jedno z velmi důležitých es.“ Shocked
No, Sayo, vieš, že tvoj príbeh milujem a čakám na každé vydanie, ale tiež tento komentík vyliezal zo mňa ako z chlpatej deky, týždeň ho mám nahodený a konečne zosmolený Nya! Som ako pripečená, atmosféra hustá ako prvej časti aj s maskami Takový trapas... V každom prípade si mi urobila veľkú radosť, tvoje písanie je luxusné a možno by si si mala miesto sánok zaobstarať elektrickú kolobežku, vďaka Ino ti gratuluje!