Sedm Osamělých - Kapitola 30

„Ahoj, Hirou,“ řekl vřele Raiu. Hirou si trochu zaraženě prohlédl všechny ostatní příchozí s podobně nepřítomným výrazem, jaký mívá Jakkaru. Potom ustoupil o jeden krok stranou a uvolnil tak cestu dovnitř.
„Pojďte rychle dál.“
Osamělí vstoupili do chodby osvětlené jen pár lampičkami na zdech, které ale nesvítily úplně naplno. Přesto světlo stačilo, aby si mohli Hiroua prohlédnout. Oblečen do béžového svetru a tmavě modrých kalhot s kšandami nevypadal nijak zvláštně než jiní obyvatelé Mlžné až na ty obří rozměry a jizvy, které mu hyzdily tvář i ruce. To bylo jediné, co bylo vidět, ale podle jejich velikostí nebylo pochyb, že jich má mnohem víc i na zbytku těla.
Návštěvníci si sundali sandály, přestože obydlí nevypadalo moc udržovaně, ale podlaha rozhodně čistá byla. Hirou je zavedl do hlavní místnosti, kde bylo schodiště vedoucí do prvního patra. Jednalo se o úplně obyčejné bydlení, i když vcelku velké. Po menší inspekci věcí, které byly porůznu položené po místnosti, na stolcích a skříňkách poznali, že tu Hirou nebydlel sám. Hlavně tomu napověděla vystavená fotka na vyhaslém krbu, kde byla početná skupinka s Hirouem tyčícím se nad všemi ve středu.

„Prosím, posaďte se,“ vyzval návštěvníky Hirou. Když si Raiu, Jakkaru a Nouzu sedli, zatímco Tayuya a Enza zůstali stát za křesly a gaučem, zeptal se: „Dáte si něco k pití?“
„Já ano, když budeš tak laskav,“ řekl uvolněně Raiu. Připojil se Jakkaru rychlým kýváním hlavy. Když se nepřidal nikdo jiný, Hirou odešel do kuchyně.
„Vůbec se mi to nelíbí, Raiu,“ ucedila Tayuya ne zrovna vlídně ale tlumeně, aby ji nebylo slyšet ve vedlejší místnosti.
„Klid. On nám nijak neublíží a ani nás nikomu nenahlásí. A nemusíš šeptat, on má hodně dobrej sluch.“
„Co přesně je za ninju?“ otázal se Nouzu. Raiu mlčel, jak přemýšlel, co jim mohl říct.
„Zvláštní frontová jednotka,“ vyřešil Raiuovo dilema Hirou, když se vrátil se dvěma sklenicemi bílé tekutiny.
„Mléko.“ Ujistil hlavně Jakkarua.
„Zvláštní frontová jednotka?“ podivila se Tayuya, když se opřela jedním bokem o krb a zkřížila ruce na prsou: „Něco jako Sedm Šermířů?“
„Ne. Šermíři jsou spíš elitní jednotka těch nejlepších ve vesnici, kteří jsou schopni provádět nejen boj na frontě, ale převážně tajné mise a asasinace,“ Hirou se posadil na zem naproti ostatním a hovořil: „Má jednotka byla koncipována převážně na přímý boj s nepřítelem na frontě, aby zaručila Mlžné vítězství.“
Raiu přikyvoval, což zmátlo některé Osamělé.
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Enza Raiua. Ten mu hned odpověděl.

„Setkali jsme se před rokem na Chuuninských zkouškách. Nejdříve při druhé zkoušce a pak jsme spolu ve třetí bojovali. Nejtěžší boj jaký jsem kdy zažil.“
„Horší než ty dvě hadí dvojčata nebo Hotaka?“ zeptala se pochybovačně Tayuya. Raiu jí kývl hlavou.
„Jo. Ti byli relativně snadní, protože bojovali předvídatelným způsobem. U Hiroua ale šlo o způsob, jak bojoval. Dostal ze mě moje úplné maximum.“
„A vyhrál jsi?“ otázal se Jakkaru, kterého Raiuovo vyprávění zaujalo.
„Ne,“ přiznal se Ikazuchi s úsměvem.
„Byla to remíza,“ řekl zničehonic Hirou skoro až omluvně. Nouzu, Enza a Tayuya začali nejistě přejíždět pohledem mezi Mlžným obrem a Oblačným samurajem.
„Byla to tvoje jasná výhra. Kdyby to byl skutečný ostrý boj, byla by jen otázka času, než bys mě dostal.“
„Měl jsi svoje chvíle, kdy jsi mě mohl skutečně zabít. Ty ses ale držel zpátky.“
„Pochybuju, že by to na tebe zabralo.“

„Dost!“ okřikla je Tayuya. „Sice by mě zajímaly podrobnosti, ale nebudu poslouchat, jak se předháníte v poklonkování tomu druhému jak dva úzkostliví spratci!“
Všichni se šokovaně otřásli, když je Tayuya sjela. Raiu a Hirou si vyměnili zaražené pohledy, než černovlásek promluvil: „Úplně jako tvoje sestra.“
Hirou se zmohl pouze na podřízené přikývnutí. Bylo docela úsměvné, když si člověk uvědomil, že Hirou byl o dobrých šest let starší než Tayuya a takhle se jí podřídil. Když se nastalé ticho protáhlo, že to bylo už trapné, Hirou otevřel ústa, aby promluvil, přerušilo ho však zamňoukání následované přímo nájezdem asi šesti koček, které z ničeho nic proletěly pokojem do kuchyně. Zřejmě jak Raiuovi nalil do sklenice mléko, tak ho připravil i pro své kočky. Hirou se ušklíbnul a trapně se začal škrábat vzadu na hlavě. Potom ji spustil dolů a zvážněl.

„Proč jste sem přišli, Raiu? Ty už nejsi s Oblačnou?“
„Jsem stále loajální k Raikagemu-sama. Teď ale... mám jiný úkol,“ odpověděl krypticky Raiu. I když Mlžnému zřejmě věřil, nechtěl mu říct víc. Hirou přikývnul.
„Jde o to, že jsme se sem přišli ukrýt. Máme za patami nějaké žoldácký ninji, kteří po nás aktivně jdou a mají o nás vcelku dobré informace. Tady si na nás moc nedovolí a Raiu řekl, že nás tu na chvíli můžeš schovat,“ vysvětlil situaci Enza.
„Chápu,“ řekl Hirou a opět přikývl. Pak ale dodal omluvně, „nejsem už aktivní ninja, tak nevím, jak bych vám mohl pomoct kromě ubytování. Zní to totiž tak, že jste po krk v pořádných potížích.“
No skvělý, další slušňáček, pomyslela si Tayuya. Jsme v obřím průs**u.
„No, já od tebe víc nežádám. Ale kdyby to šlo, mohl bys přes své kontakty něco zjistit o těch, co nás sledují? Při tak velké skupině jakou mají, určitě aspoň jednoho nebo dva budete mít v Bingo knize. Mizuna je snad stále ještě u ANBU, ne?“ Raiuova otázka obra viditelně zastihla nepřipraveného.
„Ano, je u nich stále. Jak víš, že je u ANBU?
Raiu se usmál.
„Její vystupování ji prozrazuje, i když svoji pozici skrývala hodně dobře. Brala to ale až moc klidně a při jejích zápasech bylo jasné, že je mnohem zkušenější, než dává najevo, protože měla situaci zcela pod kontrolou. A taky potom, co jsem bojoval s tebou. Ani ty nejsi jen na úrovni genina nebo chuunina. Myslím si, že i Kishi, třetí členka vašeho týmu při zkouškách, je víc než začátečnice. Nemám pravdu?“
Teď se usmál Hirou, ale až po pár vteřinách.
„Uvidím, co se dá udělat a zeptám se Mizuny. Vy se tu zatím můžete ubytovat. Není to zde moc velké, ale určitě se sem všichni vejdeme. Polovina sourozenců je stejně pryč.“

Na více věcí se ho už nechtěli ptát a raději se začali usídlovat. Ačkoliv jim Hirou řekl, že tam moc místa není, našli dva pokoje, které si mohli osvojit jako své noclehárny, zatímco tam byly minimálně další tři ložnice. Hirou neobýval ani jednu z nich. Raiu jim řekl, že raději spal mimo postel a mnohokrát i v sedu. O tom, kým nebo čím vlastně Hirou byl, jim však nic více neřekl, což ostatní příliš neuspokojilo, spíše naopak. Ale pochopili, že pro své mlčení a vyhýbavé odpovědi měl svůj důvod, tak to nechali být.
Hirou odešel hned potom, co byli všichni usazení. Byl to muž, který se začal věnovat problému okamžitě. Bohužel zde nastal další problém, a to „co mají dělat při čekání.“ Nemohli se jen tak zvednout a začít trénovat nebo tak, když se tady ukrývali.
„To bude pěkná otrava,“ poznamenal Enza.

* * * * *

Tým Tanuki se právě vylodil v Zemi Vody. Po jejich předešlé prohře byli stále otrávení a naštvaní, ale trochu se jim zlepšila nálada, když jim Innami dal vědět, že se Tayuyina skupina přesunula do Země Vody. Bei a Kai odsud pocházeli, takže byli hodně sebejistí v domácím prostředí. Zároveň věděli, že si nemohli dělat, co chtěli, ne bez toho aniž by po nich nešla Mlžná. Přeci jen už z nich nebyli oficiální Mlžní ninjové. Největším problémem bylo, že nevěděli, kam přesně se jejich cíl schoval.
Tak se rozhodli zatím vyčkávat a vydali se do rodné domoviny sourozenců. Innami jim měl obstarat informace, nebo spíš jim je předat musel, pokud chtěl, aby pro něho tuhle bandu vyřídili a přivedli mu Tayuyu. I bez toho to všichni v Týmu Tanuki brali dost osobně, protože ty dvě porážky je štvali, obzvláště když ani nevěděli, co je v Zemi Moře smetlo.

Když se objevil Innamiho rudý oni, tak jim to zlepšilo náladu. Konečně se budou moct vydat a vrátit porážku Tayuyině týmu i s úroky. Innamiho iluzorní hologram se před nimi zhmotnil a přejel pohledem žoldácké ninji, než skončil u vůdkyně, Youky.
„Innami-sama, konečně,“ pronesl Toshiro možná až moc podlézavě, ačkoliv to nebyl jeho úmysl. Innami to přešel bez jakékoliv reakce a promluvil přímo k Youce.
„Je na čase změnit strategii. Váš cíl se sem ukryl, protože ví, že zde nemáte tak otevřené pole působnosti. Překvapilo mě, že mají zdroje a kontakty na to se zde pohybovat a dokonce schovat.“
„To znamená, že jste je ztratil?“ zeptala se Bei a zkřížila ruce na prsou.
„Podařilo se jim zmizet ve Skryté Mlžné. Tam jsou mé možnosti omezené.“
„V Mlžné?!“ podivila se Bei. Přízrak pokýval jen hlavou.
„Jak se vůbec dostali do vesnice?“ zeptal se Kai stejně překvapeně jako jeho sestra. „Bezpečnost tam je dost těsná. Nedovedu si představit, jak tam mohli proklouznout.“
„Použili podobný trik jako ve městě Seifukushu. Vydávali se za prosté pocestné a prodejce a Raiu Ikazuchi jako jejich tělesný strážce. Zdá se, že jsou velmi schopní v infiltracích, ale také je pravděpodobné, že mají nějakou pomoc zevnitř.“
„Takže nemůžeme jen tak přijít do vesnice a rozdat si to s nimi,“ konstatoval otráveně Toshiro. Innami ho zpražil pohledem.

„Tohle je Země Vody, teď si nemůžete dovolit dělat blbosti. V Zemi Moře nikoho nic nezajímá a Zemi Větru tvoří hlavně prázdná poušť, kde si můžete dělat cokoliv. Tady jsou ale menší ostrovy patřící jedné z Pěti Velkých Vesnic, proto tu nemůžete udělat nic velkého, aniž by si toho Mlžná všimla.“
„Jaký bude tedy náš postup?“ zeptal se Zakuro, který sice měl už vlasy umyté, nedostaly ale stále takovou péči, jakou by si přál.
„To už jsem vymyslel,“ řekl prostě Innami, „připojíte se k podzemní skupině, která v Zemi Vody operuje už delší čas. To vám zajistí krytí a nutnou podporu proti Ikazuchiho skupině. Je nutné, abyste si zachovali početní převahu a tato skupina má několik ninjů s... jedinečnými dovednostmi.“
Bei a Kai se lehce otřásli při posledních slovech, ale nic víc neřekli. Youka se zamyslela nad Innamiho slovy.
„A ta skupina bude dobrovolně pomáhat nám? To mi přijde dost nepravděpodobné. Že by se vzdali jen tak svých cílů, ať jsou jakékoliv.“
Iluzorní muž jí věnoval dlouhý mlčenlivý pohled. Youka mu ten pohled oplácela zcela klidně.
„Máš pravdu, Youko.“
„To znamená tedy co?“ zeptal se Toshiro. Odpověděl mu Kai místo Innamiho.
„Že jim budeme pomáhat s jejich cíli na oplátku jako jejich žoldáci.“
Toshiro zkřížil ruce na prsou a dlouze si povzdechl, i se zavřenýma očima se tvářil napnutě. Po vydechnutí opět promluvil.
„Když dostanu slušně zaplaceno, tak to dokážu zkousnout.“
„Jůůů!!! Další dobrodružství!“ zaradovala se Nankin. Vysloužila si tím však otrávené pohledy Zakura a Bei.
„Já s tím taky nemám problém,“ vydechl Zakuro pomalu. Ostatní jen pokývali hlavou nebo prostě nijak nereagovali.

„Uděláme, o co nás žádáte, Innami-sama,“ prohlásila Youka a sklonila uctivě hlavu dolů. Ostatní ji víceméně následovali. Innami to přijal malým a krátkým přikývnutím.
„Vydejte se na sever do oblasti Kalné Zátoky. Kai a Bei to tam určitě znají, takže nebudete mít problém s cestou. Tam si vás převezme další z mých zvířecích společníků a přivede vás k vašemu kontaktu a posilám.“
Po těchto slovech se jeho iluzorní podoba zatřepotala a pak zmizela. Rudý oni tam jen stál a svým upřeným pohledem přejížděl od jednoho člena Týmu Tanuki k druhému. Poté se otočil a jednoduše odešel. Ninjové si oddechli. Vůbec nevěděli, že svůj dech někteří zadržovali. Innami dokázal ze sebe vyzařovat tak silnou auru, že ačkoli tam nebyl osobně, tak z něho lidi byli silně nervózní. Aspoň takový pocit z něho měli všichni v týmu.
„Co si o tom vážně myslíte?“ zeptala se Youka a otočila se ke svým kolegům.
„Bojovat pro nějakou odpadlickou skupinu Mlžné? Mě to fakt nijak nevadí,“ pronesla Bei zcela lhostejně. „Čtvrtý není vůbec populární u určité skupiny Mlžných ninjů a je i příčinou některých povstání slavných a silných ninjů proti němu.“
„Určitě existují skupiny v Zemi Vody, které mají za cíl svržení Lorda Mizukageho a některé budou i celkem silné,“ dodal Kai a zvednul se ze země. Bei potom rozhodila rukama v marném gestu.
„Ale určitě ne dost na dosažení něčeho skutečně velkého. Čtvrtý je neskutečně silný. Takže mám jisté obavy ohledně úspěšnosti našich spojenců.“
Youka přikývla a zamyslela se nad tím vším.
„Dává to smysl. I Tsuchikage-sama hovořil o stávajícím Mizukage jako velice zdatném a nebezpečném shinobi, který je navíc i velmi krutý vůči zrádcům. Ale určitě jako každý, ani on není schopný eliminovat každou opozici v zemi, takže třeba je tahle skupina schopná.“
„Rozhodně to bude mnohem náročnější než doteď, takže bychom měli být obezřetní,“ zdůraznila Bei a sama sobě přikývla. Ostatní také souhlasili a tak Youka vydala povel k pohybu.

* * * * *

Mezitím v Mlžné Osamělí čekali v Hirouově bytě již několik hodin. Tayuya pískala na flétnu, Raiu pročítal jakýsi svitek, zatímco ho Jakkaru sledoval, Nouzu si standardně dával šlofíka a Enza se zabýval údržbou jedné ze svých loutek pěšáka.
Po pár hodinách se vchodové dveře otevřely, Hirou vstoupil do hlavní místnosti a všichni se k němu otočili (kromě Nouzua). Obr odložil svůj kabát přes křeslo a posadil se do něho. Na stůl položil dokumenty z hnědého papíru. Všichni, kteří byli vzhůru, se napřímili a zpozorněli.
„Tohle je to, co jsem o některých z nich dokázal najít,“ pravil Hirou a ukázal na dokumenty. Tayuya si je vzala a začali v nich listovat.
„Od Mizuny?“ zeptal se Raiu, a když starší muž přikývl, otočil se k Tayuye: „Tak co? Jak to vypadá?“
Tayuya stále četla, ale přesto odpověděla.
„Nic zvláštního. Část toho sami víme, nebo jsme si to už domysleli. Ale ta plešatá babizna a přivolávač jsou sourozenci a pochází odsud. I když jsou vedeni, že opustili Mlžnou vesnici, nejsou bráni jako zběhové ale jako žoldáci, takže mají zde volnost pohybu. To se ale o ostatních nedá říct.“

„Nějaké zajímavosti?“ zajímal se Enza. Tayuya mírně pokrčila rameny.
„Ten čedičovej týpek, Zakuro, je z Kamenné a není tam moc vítán. Podle těhle informací se měl dopouštět vyhrožování a požadování výpalného po prostých lidech, dokud mu na to nepřišli. Pak musel zdrhnout a teď se živí jako nájemný ninja. Má celkem vysoký ceník, ale taky je celkem schopný. A pak tu máme Youku, jejich kapitánku,“ na chvíli zůstala zticha, aby ostatní napnula. Nikdo nic neřekl, tak se rozhodla pokračovat.
„Také pochází z Kamenné, ale na rozdíl od Zakura není zločinec, alespoň není zloděj nebo vrah. Je vedená jako nukenin, ale není přesně známo z jakých důvodů.“
„Neznámý důvod? To zní zajímavě,“ řekl Enza a hvízdnul. Jakkaru to ale nechápal.
„Proč je to zajímavé?“
„Aby se někdo stal hledaným ninjou, tak musí provést něco hodně závažného vůči vesnici nebo zemi. Zpravidla to je vražda nebo ukradení zakázané techniky, ale může to být cokoliv. V Bingo knize se někdy píše důvod, proč je někdo hledaný, a pak tu jsou samozřejmě zvěsti. Ale pokud ten důvod je neznámý, znamená to, že to ani samotná Kamenná nechce přiznat. A to je právě to zajímavý,“ vysvětlil Písečný ninja a mladík přikyvoval s otevřenou pusou.
„Podle tohohle je Youka celkem schopná a získala si jméno během své Chuuninské zkoušky. Všimly si ji všechny ninjovské vesnice, které tam tehdy měly své zástupce. Ale před rokem měla opustit vesnici,“ dále informovala Tayuya během čtení dokumentů, které pak položila na stůl.
„A co ten Toshiro a ta Nankin, ta zrzka?“ zeptal se Raiu a hned dostal od zrzky odpověď.
„O Toshirovi tam není nic, co bychom už dávno nevěděli a ta holka žádný zápis v Bingo knize ještě nemá. Zřejmě malá ryba. Ale nepodceňovala bych ji, protože tenhle květinový ninjovský styl může ještě překvapit.“

„Jaký bude náš další krok?“ promluvil najednou Nouzu, který tím dokázal, že vůbec nespal. „Nemůžeme se tu schovávat věčně.“
Ostatní začali přemýšlet. Těch možností moc nebylo hlavně proto, že vlastně nevěděli, co směli dělat. Schovat se a utíkat mohli pouze po omezenou dobu, obzvláště v tak nebezpečném prostředí jako byla Skrytá Mlžná a Země Vody. Ale právě to jim svazovalo ruce.
„Co kdybychom přestali utíkat?“ navrhl Enza. Přítomní na něho zmateně a nechápavě pohlédli a on se lehce usmál.
„Jak to myslíš?“
„Pojďme pro změnu do protiútoku. Bei a Kai jsou odsud, ne? Tak musí někde mít nějakou rodinu. Co kdybychom se tam šli podívat?“
„Počkej chvilku,“ zastavil ho Raiu zvednutou dlaní: „Přece jim nepůjdeme nějak ublížit.“
„To jsem neřekl,“ podotkl Enza, ale jeho výraz vůbec nezněl dotčeně. Dost možná, že ho to samotného taky napadlo. „Ale nemáme žádné jiné stopy, po kterých se můžeme vydat. Určitě nám jsou v patách, tak jim nachystáme malou past. Až vyčmuchají, že jsme v blízkosti jejich dědiny, vyprovokujeme je k útoku. A tentokrát my určíme místo. A kdo ví, třeba tím vmeteme do jejich týmu nesvár ohledně toho, co mají dělat. Možná je tím i rozdělíme. Psychika byla vždy ta nejlepší zbraň ninjů.“
Na takovou argumentaci nemohl nic říct ani Raiu. Vyvést soupeře z rovnováhy byl vždy klíč k úspěchu, ovšem nesmělo se to podcenit. Rozzuřený protivník bojoval s mnohem větším nasazením a vůlí vyhrát, ale taky měl tendenci jednat neuváženě. Vždycky to bylo hodně riskantní, tedy záleželo i dost na přípravě. V nejhorším případě by to bylo pořád pět proti šesti. To by vyžadovalo hodně dobrou přípravu a nejlépe i posily, těch se jim však nedostávalo.

Nakonec Raiu přikývnul. Byl to aspoň nějaký plán, který měl malou šanci na úspěch.
„Tak jo. Nemáme moc na vybranou a je to lepší, než se jen schovávat. Ohrozili bychom tím Hiroua a jeho rodinu.“
„O nás se nemusíš bát, Raiu,“ ubezpečil je Hirou a začal se škrábat vzadu na hlavě. „Já je všechny ochráním a ostatní se taky dokáží bránit. A kdybyste potřebovali pomoc, tak mi klidně dejte vědět.“
Raiu se na Mlžného obra upřeně díval očima, ve kterých se hromadilo dojetí i obavy.
„Děkuju Hirou, ale nechci tě do toho zatahovat víc, než je nutné. Ale pomoct bys nám mohl.“
Hirou vstal z křesla s odhodláním v jeho zjizveném obličeji.
„Cokoliv.“
„Potřebujeme, abys nás zavedl do rodiště těch dvou Mlžných ninjů, kteří nás sledují. Pak se vrať zpátky. Nechci, aby ses kvůli nám dostal do problému s Mlžnou.“
„Nesmysl,“ odmítl Hirou rezolutně: „Jestli jsi ty a tví přátelé v nesnázích, tak vám pomůžu.“
„Dost!“ okřikla je oba dva Tayuya, až se otřásli, mávla rukama a vytočená odešla nahoru.

* * * * *

Nakonec se jejich návštěva zkrátila na jednu noc. V noci se jim jít nechtělo, takže se rozhodli počkat na ráno druhého dne. Překvapivě nikdo další od Hiroua se nedostavil, i když na rodinné fotce byla velká skupina lidí. Hirou sice říkal, že tu teď není polovina z nich, pořád v domě mělo být několik lidí. Některým Osamělým to vrtalo hlavou, ale už byli unavení a tak se jim moc ptát nechtělo. Zítra byl taky den.
Brzy ráno už byli připraveni. Venku se začalo rozednívat a všichni se shromáždili v hlavní místnosti. Kvůli utajení se ti, jejichž oblečení bylo příliš odkazující na jejich národy, rozhodli převléct do běžných šatů Země Vody. Pouze Tayuya si nechala své šaty, jen si přes sebe přehodila cestovní plášť a Jakkaru si oblékl teplé kalhoty a bundu. Hirou si nechal svůj svetr a kalhoty, přidal k tomu i brašnu s ninja vybavením.
Byli už na odchodu, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupila mladá žena. Mohlo jí být ne víc než devatenáct, měla světlé kaštanové vlasy, půvabný obličej, na kterém měla nahozený make-up, který zvýrazňoval její oči. Na sobě měla černé šaty s krajkovaným límcem a okraji s minisukní, pod tím bílou blůzu a na nohách bílé punčocháče a lodičky.
Když svým pohledem spočinula na skupině neznámých ozbrojenců, sjela je podezřívavým pohledem. Zastavila se až u Raiua a po pár okamžicích se podívala na Hiroua.

„Co jsou zač?“ zeptala se lehce podrážděně, pak se podívala zase na černovláska: „Tebe znám. Raiu, ne? Raiu z Oblačné.“
„Ahoj Sayuu,“ řekl opatrně Hirou snažící se celou nastalou situaci zlehčit. Raiu přikývnul. Nebyl důvod to popírat.
„Oblačná je odsud daleko, neztratil ses?“ zavrčela mladá žena, když si sundávala boty. Stejným pohledem si přeměřovala všechny ostatní. Do vysvětlování se dal Hirou.
„Přišel mě navštívit i se svými přáteli. Teď je jdu zavést na jedno místo na pobřeží, takže tě nebudou rušit,“ začal se škrábat vzadu na hlavě, jasný důkaz toho, že byl nervózní, to už Tayuya vypozorovala. A Sayuu, nepochybně jeho mladší sestra, to musela vědět taky. K jejímu překvapení to ale přešla dál.
„Fajn. Promluvíme si o tom později, až se vrátíš. Jen doufám, že dodržíš slib, co jsi mi dal.“ Prošla přes skupinu ninjů a začala stoupat nahoru po schodech, přitom houpala ze strany na stranu svými boky. Všichni to zezdola němě sledovali, dokud nezmizela, pak se podívali na sebe a uviděli u Enzy, jak jeho celý obličej zrudl jako parní kotel. Uvědomoval si pohledy všech ostatních na něm a tak se rozhodl raději kvapně odejít. Jeho rozhození bylo až takové, že se nepodíval před sebe a místo do chodby vrazil do rohu zdi. Hned na to následoval výbuch smíchu ostatních. Enza se začal mnout na nose a čele, kde mu vyrostla boule.

Opustili budovu a pomalu se vydali k hlavní bráně. Zcela nepřekvapivě vesnici zakrývala mlha.
„C-co tvoje sestra d-d-dělá?“ zeptal se Enza, kterému už růž z tváře pomalu mizela, nikoliv však jeho boule.
Hirou s odpovědí otálel.
„Společnici.“
„Společnici?“ zeptal se Jakkaru.
„Dělá v noci společnost bohatým pánům v podnicích.“
„Takže prostitutka,“ řekla prostě Tayuya.
To se Hiroua dotklo, ale nijak nevybouchl.
„Ne, společnice,“ zapojil se do toho Raiu: „Pouze s nimi tráví noc, baví se s nimi a zlepšuje jim náladu. Ale bez jakýchkoliv sexuálních úkonů. Taková prostší gejša.“
Hirou přikývnul na souhlas, že to tak skutečně je.

* * * * *

Po jednom dni cesty dorazili tam, kam chtěli. Před nimi se nacházelo středně velké přímořské město. Kousek odtud měli vyrůstat dva z jejich stávajících soků. Hirou chtěl zůstat s nimi, ale Raiu ho přemluvil, aby se vrátil domů, že už takhle je zapletený do pomoci cizím ninjům až po uši.
„Dobře. Ale jestli budete potřebovat pomoc, tak dejte vědět a já tu do jednoho dne dorazím, dobře?“ navrhl rezolutně Hirou, načež Ikazuchi přikývl.
„Tak jo. Snad to nebude zapotřebí. Zatím se měj.“
Velikán se s nimi rozloučil a Osamělí se vydali do města.

„Co vlastně budeme dělat?“ zeptal se Raiu Enzy.
Písečný odpověděl okamžitě.
„Skoro nic. Pouze se začneme vyptávat na ty dva. Určitě je tu někdo bude znát a zpráva o tom se rozšíří.“
„Nečekáš, že nám někdo něco řekne,“ podivil se Nouzu.
„To vůbec ne,“ zazubil se Enza: „Určitě nám nikdo nic neřekne, ale jistě to dají vědět těm dvěma a to my přesně chceme.“
„Abychom je sem nalákali,“ dodala Tayuya, „dost možná to potrvá pár dní, než jim to někdo řekne.“
„Takže si zařídíme nocleh a začneme.“

Malý penzion na kraji města byl pro jejich účely ideální a hned, jak si tam dali věci, se rozpustili do celého města. Jakkaru zůstal s Raiuem, ale ostatní šli sami. A jak se dohodli, tak po celém městě začali šířit informační šum, že hledají Bei a Kaie, ovšem dělali to chytře. Ne vždy se ptali vysloveně, kde ti dva jsou, ale pouze se o nich zmínili. Tu v jednom obchodě, tu v čajovně, tamhle na tržnici, nebo čistě jen na ulici u místních dětí.

Tayuya kráčela jednou z hlavních ulic, přes sebe přehozený tmavě modrý cestovní plášť a rozhlížela se po vhodných cílech, u kterých by mohla zmínit jména Bei a Kai. Kolem ní procházeli další chodci, kteří si jí vysloveně nevšímali, ale vyhnuli se jí, když s ní měli zkřížit cestu. Nevypadala jako někdo, s kým by bylo radno si něco začít, zřejmě to vyplývalo z jejího výrazu ve tváři.
Jí to naprosto vyhovovalo. Musela toho hodně vydržet a vytrpět. Zabila i mnoho lidí, aby přežila. Dokonce zahubila svoji laskavost a lidskost, aby získala sílu. V tom měl Orochimaru pravdu. Teď pomalu získávala svoji lidskost, kterou dříve považovala za slabost. Dnes už ale byla někým jiným.
Jak pokračovala mdlou ulicí, najednou ji v koutku oka zaujala jakási světlá barva, která k běžné šedi nebo modři nepatřila. Otočila tím směrem hlavu a to, co brala jako světlou barvu, byla záplava rozcuchaných kaštanových vlasů sedících u zdi jednoho z domů. Přestože byly špinavé, na ulici zářily jako žárovka. Osoba, zřejmě dívka, seděla na zemi, objímající svá kolena, s hlavou skloněnou dolů a její vlasy ji částečně zakrývaly.

Tayuya se zastavila na místě, hleděla na tu hromadu vlasů, oči se jí plně otevřely, ústa lehce otevřela a srdce se jí skoro zastavilo.