Sedm Osamělých - Kapitola 28

V Zemi Moře vyšlo slunce a ozářilo sice chudou, ale klidnou zemi rozprostírající se na několika ostrovech. Ostrovy se začaly probouzet do nového dne, pouze rybáři byli vzhůru už časně a vyrazili na ryby. Spolu s nimi se brzy vzbudili i Osamělí. Chtěli mít jistotu, že stihnou loď, která by je odvezla do Země Vody.
V pokoji, který si pronajali, už byli vzhůru Jakkaru, Nouzu a Enza. Jen Raiu stále ještě nehnutě ležel a spal. Písečný si zrovna nasazoval brýle, když se otevřely dveře a vstoupila Tayuya již plně oblečená a připravená. Z jasných důvodů měla svůj vlastní pokoj. Podívala se po každém mladíkovi, kteří si vyměnili nejisté pohledy a pak je stáčeli ke spícímu Ikazuchimu. Rusovláska na něho pár vteřin jen tiše hleděla, potom přistoupila k Raiuovi a ne zrovna něžně ho shodila z postele. Ten se svalil bez probuzení jako pytel brambor.
„Takhle tvrdě ještě neusnul,“ konstatoval Nouzu a Jakkaru, který byl ze všech nejvíce nervózní, dodal: „Nemůžeme ho vzbudit.“
Tayuya jim věnovala rychlý pohled, pak ho vrátila zpátky k Raiuovi. Její výraz se nijak nezměnil, ani neprojevila jakékoliv znepokojení jako kluci. Rychlým pohybem sevřela ruku v pěst a udeřila spáče do břicha. Rána byla tak silná, že ji cítili i ostatní, kteří zkřivili tváře fiktivní bolestí. Oblačný ninja heknul, sevřel si břicho, stočil se do klubíčka a rozkašlal se. Tayuya si nepatrně oddechla mnohem méně znatelně než ostatní. Raiu otevřel oči a zmateně začal pátrat po místnosti, aby vůbec pochopil, co se stalo.
„Auuu,“ zakňučel.
Jakkaru si k němu kleknul a chytil ho kolem pasu. Dívka si sedla na jednu ze sedaček a sledovala ho s velmi, ale opravdu velmi mírným úšklebkem.
„Co to... co to bylo?“ zachrčel Raiu a než mohl kdokoliv něco říct, Tayuya odpověděla sama.
„Nešlo tě vzbudit, tak jsem ti jednu vrazila do břicha. Naposledy jsi takhle tvrdě usnul ještě v Zemi Trávy. To jsi byl tak dlouho vzhůru?“
Raiu se posadil a masíroval si zasažené místo.
„Vlastně ne. O půlnoci jsem už ležel. Čas od času se tohle stává jako kompenzace za málo spánku.“
„Proč vlastně máš tyhle problémy?“ zeptal se Enza.
Raiu chvíli mlčel a jen si s Písečným vyměňoval pohled.
„Netuším.“
„Konec tlachání,“ prohlásila dívka a energicky vstala: „Musíme chytit loď.“

Posbírali a sbalili si věci, a vydali se do hlavní místnosti putyky. Ta byla v tuhle hodinu téměř prázdná. Kromě majitele zde byla ta neznámá slečna ze včerejška. Když se blížili ke dveřím, tak na ně právě ona zvesela zavolala.
„Dobré ráno!“
To skupinu zaskočilo a ve směsici polohlasně odpověděli. Enza jen zakoktal. Raiu povytáhl obočí překvapením. Z hospody se rovnou vydali do přístavu, kde už na ně čekala loď.
Tedy, mysleli si to.
K jejich zklamání a zlosti se nakládání lodi zpozdilo, protože nějakému chytrákovi se podařilo rozbít jednu bednu, jejíž obsah nešikovně rozmlátil spoustu dalších. Tudíž se vyplutí zpozdilo, dokud se všechno zboží nepřendá do nových beden, které musí námořníci také sehnat. Pár hodin to klidně zabere.
„Co za chromý pitomce tu máte? To mají v hlavě na***** nebo co, že dokázali roz***** půlku lodě!!!???“ nadávala sprostě Tayuya na vedoucího přístavu, který se marně pokoušel před ní hájit. Ostatní se stáhli dál a sledovali trapnou scénu.

„Takže jsme tu zkejsli. Zase,“ podotkl suše Nouzu.
„Spíš ještě pořád,“ opravil ho Enza a blonďák mu věnoval pohled.
„Slovíčkaření.“
„Měli bychom spíš řešit, jak se odtud dostat,“ pronesl Raiu.
Oba mladíci už zmlkli a pokračovali ve sledování rudovlasé dračice dštící svůj hněv na nebohé námořníky.
To jí vydrželo dalších pět minut, než se otočila a odpochodovala ke klukům s rozčileným výrazem a pulzující žílou na spánku.
„To jsou takový dementi, fakt, že jo?!“
„S tím nic nenaděláme. Pokud jim teda nechceš pomoct a urychlit to,“ řekl Enza.
Tayuya ho doslova propálila pohledem, který by dokázal projít i skrz železný plát.
„Neštvi mně, nebo s tebou vytřu palubu jako s mopem. Jsou to kreténi, ať si to vyžerou sami!“
Raiu, Jakkaru i Nouzu doslova skákali pohledem z jednoho na druhého, ale neřekl z nich nikdo ani hlásku. Ani Raiu, který jinak usměrňoval Tayuyin temperament a především její slovník. Bylo mu jasné, že tentokrát by neuspěl. Enzu snad škádlení zrzky bavilo, protože stále pokračoval.
„No, když se podívám na tebe, jako mop vypadáš ty, tak ti jen stačí sundat čepici, ohnout se a-“

Enza se najednou zarazil uprostřed slova a na něco civěl. Když se ostatní podívali, uviděli zase tu mladou dívku, jak jde z hospody s košíkem do města, patrně nakoupit suroviny na oběd. Enza ji sledoval pohledem s nezměněným výrazem, jakoby zmrznul v čase. Jako kdyby se probudil v momentu, kdy zmizela z dohledu a tvářil se jakoby nic. Ostatní mu věnovali zvídavé a nechápavé pohledy, které zmátly i jeho.
„Co je?“
„Co tohle zase bylo?“ zeptala se Tayuya.
„Co? N-nevím, co myslíš,“ vykrucoval se Enza a začaly mu červenat tváře.
„Ta ženská! Už včera si z ní nespustil oči, předtím v hospodě jsi koktal, a teď jsi zase na ni civěl!“
„Má pravdu. Ta dívka tě úplně rozhodí, kdykoliv ji vidíš,“ podotkl Raiu a podpořil tak Tayuyin až inkvizitorský výslech. Enza znejistěl ještě víc, pak si odevzdaně povzdechl.
„Tohle je můj problém. Když vidím, nebo mám mluvit s krásnou ženou... tak prostě zamrznu a nejsem schopný normálně myslet.“

Ostatní na něho jen překvapeně zírali. Něco takového neměli šanci předpokládat. Tak moc ujetý to bylo. Bylo to lepší než úchylácké tendence Jiraiyi-sama, ale spíš to bylo na úrovni podivínství, jako byl Naruto s jeho velmi expresivním až trapným vystupováním, kdy ze sebe dělal fakt blbce.
„Hej!“ vyhrkla prudce Tayuya. Ostatní sebou překvapeně cukli hlavně proto, že nevěděli, co bude následovat, nebo co přesně to spustilo. Zrzce okamžitě naskočila na spánku pulzující žíla. „Jak to, že ti tahle volovina naskočila až teď, když jsem tu celou dobu byla já?!“
Enza na ni chvíli mlčky jen hleděl.
„No, ty nejseš hezká.“
Jako kdyby explodovala bomba, Tayuyina tvář se nafoukla a zrudla zlostí. V dalším momentu se na něho vrhla. Jakkaru ji však chytil přes prsa a držel na místě, zatímco chňapala rukama ve snaze uškrtit Písečného shinobiho.
„Ty hajzle! Já tě tak strašně zabiju, že si tě spletou s hromadou kravských h***n!“
„Tayuyo!“ okřikl ji Raiu, ale nemělo to moc valný účinek. Uražená žena byla jedna z nejhorších věcí, jaké člověka mohly potkat.

* * * * *

Poté, co se Tayuya dostatečně uklidnila, se zamysleli co dál. Pomáhat námořníkům neznělo špatně, ale zase to byla jejich chyba. Chtěli je v tom nechat vymáchat. Otázkou bylo, co jiného dělat?
„Co kdybychom se zeptali tý holky, co je tady zajímavýho? Je místní a přibližně našeho věku,“ nadhodila překvapivě Tayuya. Enza zbledl a nebyl zprvu schopný něco říct, to za něho učinil Nouzu.
„Proč zrovna ona? Není to přece kunoichi jako my, tak nám toho asi moc neporadí. Pokud teda nechceš vařit nebo tak.“
Rusovláska se po tomto komentáři křivě ušklíbla.
„To ne, ale chci vidět Enzu trpět.“
Písečný ninja se na ni naštvaně zamračil, barva ve tváři ale stále zůstala bledá.
„Nezní to moc přátelsky,“ podotkl Raiu, ale usmíval se. Tayuya si s ním vyměnila pobavený pohled.

A tak se vydali zpátky do hospody, kde se rozhodli počkat. Enza se celou dobu netvářil kdovíjak nadšeně, ale neměl moc na vybranou. Čekali zhruba hodinu, než se dívka objevila. V košíku nesla zeleninu a bylinky, takže skutečně šla nakupovat věci na oběd, jak se domnívali. Nákup předala hostinskému a vydala se zřejmě do pokoje. Přitom si jich opět všimla a stejně jako předtím se na ně zvesela usmála. Osamělí jí to oplatili (u Enzy to byla spíš grimasa připomínající paralýzu mimických svalů tváře) a Tayuya na ni zamávala. Dívka se trochu překvapeně zarazila, ale vyrazila k jejich stolu.
„Zdravím vás. Potřebujete něco?“
„Ano, prosím,“ odpověděla Tayuya zvesela a energicky, zcela netypicky pro její drzou a nafoukanou povahu. „Naše loď nemůže odplout, takže jsme zde uvízli. Než bude plavba možná, rádi bychom se nějak zabavili. Tak jsme se chtěli zeptat, jestli nevíš o něčem, co se tu dá dělat.“
Slečnu to překvapilo, usmála se na ně a zeptala se.
„Vy jste ninjové, ne?“
Odpovědí se jí dostala série přikývnutí, pouze Raiu dodal.
„Já jsem samuraj,“ což byla v rámci jeho role pravda.
„Neděláte nějaké věci, jako třeba... trénink, nebo tak?“
„To je jasná věc,“ reagovala Tayuya přátelsky, „ale komu by se chtělo nonstop trénovat a cvičit, když je na tak panensky klidném ostrově uprostřed oceánu?“
K posledním slovům ještě rozepnula ruce do půlkruhu v gestu šíře moře kolem ostrova. Dívka přiložila ukazováček na svůj ret a zamyslela se.
„Jestli máte zájem, jsou tu celkem hezké pláže s čistou a bezpečnou vodou, takže si tam můžete třeba sednout, nebo zadovádět. Je tu skutečný klid, nikdo vás nebude rušit. Nebo si prohlédněte ostrov. Není to žádné turistické letovisko, ale příroda je panensky klidná a nedotčená.“
Jo, když si odmyslíš vraždící ninji a přílivové vlny uprostřed lesa, pomyslel si Enza, tvářil se však stále křečovitě.
„Jinak mě už moc nenapadá, co by tu mohli shinobi jiného dělat. Výcvik a zvyšování své čakry je snad jednou z prvních věcí, které jsou učeni, ne?“ dodala dívka a ostatní přikývli. Tayuyin pohled na kratičký moment ztvrdnul, okamžitě ale zase roztál a opět se vřele usmívala.

„Já jsem Tayuya a tohle je Jakkaru, Nouzu, Raiu, a tenhle šarmantní muž je Enza,“ představila sebe a ostatní, ale u Písečného do hlasu dodala patrnou škodolibost. Ten jí to oplatil pohledem, ale na nic dalšího se nezmohl.
„Jmenuju se Hinarashi. Moc ráda vás poznávám.“
„Krásné jméno. Takže bychom si to prošli? Já a Nouzu půjdeme na pláž, Raiu s Jakkarem by se šli projít do města a ty bys mohla provést po městě tady Enzu? Určitě se nemůže dočkat.“
Krutá škodolibost přímo z Tayuyi vyzařovala a Enzův pohled na ni říkal vše: zabiju tě, mrcho!
Ale při pohledu na Hinarashi se snad ještě víc zašklebil tak, že bylo divu, že ji nevyděsil a ona s křikem neutekla. K velkému překvapení všech se Hinarashi nepřestala usmívat.
„Určitě. Teď budu mít volno, tak tě ráda provedu.“
Enzovo tělo jakoby se pohybovalo automaticky bez jeho vědomí, když se zvedl a přešel k mladé slečně. Ta se na něho usmívala a společně odcházeli z putyky. Než zmizel ve dveřích, Enza neustále propaloval Tayuyu tak zlostným pohledem, že byl div, že nevzplanula v plamenech pod tou intenzitou. Zrzka se drze křenila. Raiu se na ni káravě podíval.
„Proč jsi to udělala?“
Zrzka si vzala do ruky Raiuův hrnek s čajem: „Ráda vidím lidi trpět“ a napila se.

* * * * *

Brzy nato se rozdělili do skupinek tak, jak Tayuya rozhodla. Raiu a Jakkaru kráčeli ulicí a neměli moc co dělat. Mohli doplnit nějaké zásoby, ale už teď jich měli dost. Raiu sundal brnění a šel ve svém žluto-černém tričku a kalhotách. Nebyl důvod ho teď tahat na sobě.
„Proč nás sem Tayuya poslala?“ zeptal se Jakkaru zmateně.
„Tayuya chtěla vytrestat Enzu. Nejspíš za to, co provedl v poušti,“ odpověděl Raiu.
„Aha... Je docela zlá,“ řekl Kamenný chlapec posmutněle.
„To takhle nemůžeš přímo říct. Vyrůstala v poměrech, které bys ty nazval peklem. Musela se takovou stát, aby přežila. V jádru tak špatná není,“ Raiu měl takový neurčitý hlas, pak se pousmál, „Možná je jen škodolibá.“
„Jsem rád, že mi aspoň už nenadává.“
To Ikazuchi musel jen pokývat hlavou.
„Jo. Teď seš jen Kluk.“
„Už u toho nemusíš být ani ty,“ konstatoval Jakkaru a Raiu se skromně usmál. Mladíček se na staršího (a menšího) Raiua podíval a sám se usmál: „Máš na ni skutečně vliv.“
„No, snažím se.“

„Máš ji rád, viď?“ Jakkaru ta slova řekl skoro jakoby nic. No Raiuova reakce byla všeříkající, když se při těch slovech lehce začervenal, což na jeho bledé kůži bylo jasně znát. Nic ale neřekl.
„Je to vážně hezký. Trošičku si pamatuju tátu a mámu, když se na sebe dívali tak, jako ty na Tayuyu.“
Oblačný ninja poslouchal Jakkarova nevinná, upřímná slova. Růže na tváři se ještě víc zvýraznila, ale našel v sobě sílu konečně promluvit.
„M-myslíš, že to ona ví?“
„Nejsem moc chytrej, ale všiml jsem si toho já. Ona určitě taky.“ Za chvíli Jakkaru dodal: „Ona se na tebe dívá podobně.“

Raiu se potěšeně usmál od ucha k uchu. Ve spojení s jeho rudou tváří to vypadalo, jakoby dostal nejhezčí dárek k narozeninám.
„Děkuju, Jakkaru.“

* * * * *

Na jedné z pláží na ostrově, přesněji zapadlém písečném pobřeží, nad kterým se tyčily skály, se nacházeli Tayuya a Nouzu. Leželi na vystouplých kamenech, Nouzu níž než Tayuya a odpočívali. Nesvítilo na ně přímo slunce, takže nehrozilo, že by se jeden či druhý opálili. Pláž ani nebyla příliš hezká na pohled, takže dost se nabízelo, proč si zrzka vybrala zrovna tohle místo. Možná proto, že tu nebyl nikdo. Bylo to tak stranou, ne snadno dostupné pro obyčejné lidi, že to bylo ideální místo kde si odpočinout. To Travnatému ninjovi vyhovovalo, přesto mu to nedalo a zeptal se.
„Proč jsem měl jít sem s tebou já? My dva nemáme vřelé vztahy.“
Zvučná kunoichi se zprvu ani nehla, jakoby jeho slova nijak nepostřehla. Pak se nadechla, pozvedla lehce hlavu, pomalu otevřela oči a upnula je na mladíka.

„Právě proto. Mám konečně klid a můžu odpočívat. A s tebou to je nejjednodušší, Nosále,“ a položila hlavu zpátky.
Nouzu se na ni podíval a prostě pravil.
„A co Raiu?“
Tayuya nehnula ani brvou.
„Co s ním?“
„Nedělej se. Všichni víme o tom, co je mezi vámi dvěma.“
„Nesnáším tě, Nosále.“
„To na tom nic nemění, Ryšavko,“ oplatil její urážku zcela klidně Nouzu. „Proč jsi třeba nešla s ním, abyste měli nějaký čas na sebe?“

Ninja-Tengu dívce neviděl pořádně do tváře, jak ležel níž, ale odhadoval, že její tvář nabyla stejné barvy jako její červeno růžové vlasy. Tayuya zachovávala klid, udělala však jeden dlouhý nádech, což dokazovalo prasklinu v její kamenné obraně drsňáctvím. Takovou osobnost ukazovala světu. Teď ťal do živého s touhle reakcí. A ona si to uvědomovala.
„Za prvé, nechodíme spolu. Není to můj kluk, já nejsem jeho holka,“ Tayuya se znovu zvedla a upřela své hnědé oči do černých Nouzuových. „Za druhé, tobě i ostatním a komukoliv může být houby do toho, co nebo jestli je něco mezi námi dvěma. A za třetí...“ teď už se posadila, její tvář byla jako kámen, červenala se přesně tak, jak tipoval.
„Někdy vážně potřebuju jen čas pro sebe.“

Nouzu chvíli mlčel a zamyslel se.
„Tak proč tu jsem já, když chceš být sama?“
„Tebe nepovažuju za přítomnou osobu,“ řekla Tayuya chladně.
„Tak to zabolelo,“ zareagoval Nouzu stejně klidně, leč sarkasticky.
„Ale jsi někdo, kdo tohle vyslechne a nevykecá to nikomu,“ řekla už trochu hřejivěji Tayuya. Skoro až pokorně, dost velká změna od toho, jak teď s Nouzuem mluvila. Zelenovlasého ninju až ohromila její náhlá změna. A jako takový rychle zareagoval.
„Spolehni se.“
„Protože jestli jo, tak tě zabiju.“
„Jasně... to určitě.“
Tayuya se lehce pousmála pro sebe. Nouzu Nagata... nelíbil se jí, neměla k němu moc důvěru. No, ona neměla důvěru skoro k nikomu. Ale to, jak byl Nouzu mlčenlivý a vlastně ani nijak zaujatý ničím, co dělali ostatní, měla pocit, že se s ním dá nějak mluvit o věcech, o kterých nemohla s nikým jiným. Ji samotnou to štvalo, protože mu právě pro jeho projevovaný nezájem nevěřila. Nerozuměla tomu a to ji rozčilovalo ještě víc.

„Předtím jsi říkal, že jsi ve vesnici byl sám, ale mluvil jsi i o týmu. Jak to je?“ Co to k**** kecám?! Proč se ho na tohle vůbec ptám?!!!
Nouzua dotaz zaskočil, protože chvíli trvalo, než odpověděl. Uběhlo několik úderů srdce, při kterých se dvakrát nadechl a vydechl.
„Moji rodiči zemřeli při jednom z útoků nepřátelského klanu, takže jsem vyrůstal v sirotčinci. Skrytá Travnatá obecně není moc přátelská vesnice, takže jsem se raději spoléhal jen sám na sebe a moc mě nezajímalo nic kolem. Ninjou jsem se stal, abych si vydělal peníze, a ne proto, že by mi šlo o vesnici. Zařadili mě pak do týmu se dvěma podobnými sólisty, jako jsem byl já hlavně proto, že se čekalo, že brzo chcípneme. Ale my je překvapili i přes absenci spolupráce, každý z nás byl prostě dost dobrý na to, abychom přežili. Náš sensei se nám snažil vštípit disciplínu, ale měl to marný. Potom jsem přešel do učení pod Outoriho-sama a už jsem o nich neslyšel.“
„A to se ti po nich nestýská?“ zeptala se Tayuya trochu ohromeně.
„Ne. Nezajímal jsem se o ně předtím, nejde mi o ně ani teď. Tobě snad na Zvučné Čtyřce záleželo?“
„Byli to všichni pitomci a sralbotci,“ pronesla prostě, pak ale její hlas pookřál. „Ale prošli jsme si peklem, učili se pracovat společně. Schází mi to, i když to byli dementi, hlavně Jiroubou. Zatracenej špekoun!“
„Je fakt, že na ně čas od času zavzpomínám. A kladu si otázku, jestli jsou ještě naživu, ale nemá smysl se tím jakkoliv užírat. Teď to nijak nezjistím, tak proč to řešit?“ odpověděl Nouzu.
Tayuya stočila pohled jeho směrem, pak ho ale vrátila zpátky k nebi nad sebou, zamumlala, „hmm“ a zavřela oči. Nouzu to samé učinil ještě během svého monologu.

* * * * *

Enza a Hinarashi byli na jiné straně ostrova. Žena ho skutečně provedla všude a něco ke všemu i řekla. Enza nebyl schopen jakéhokoliv slova, takže se jen tupě usmíval a přikyvoval. Nesnášel tenhle stav, ale nedokázal s tím nic udělat. Stav, kdy mu přestal pracovat mozek logicky a zaměří se pouze na tvář krásné holky, která byla poblíž. Nedokázal s tím nic dělat. Byla to snad jediná situace, kdy zůstal takhle paralyzovaný. A Tayuya ho do toho natáhla zcela záměrně. Mrcha jedna!
Když tohle pominul, tak byl zase sám s nádhernou holkou, akorát s ní nebyl schopný normálně mluvit. Celou dobu přemýšlel, co má říct, nic ho ale pořádně nenapadlo, a když na něho promluvila ona, což bylo každou chvíli, tolik ho to vystresovalo, že se zmohl jen na přikývnutí. Hinarashi na to, že za celou dobu neřekl kloudné slovo, nikterak neupozornila. Enza si nemyslel, že by si toho nevšimla. Nebyla hloupá. Byla tedy otázka, jestli měla v plánu ho v tom ve správný moment vymáchat, nebo byla prostě tak zdvořilá. Tím si nemohl být jistý.

Vedla ho teď lesní cestičkou, která podle Enzova sluchu a odhadu vedla k pobřeží.
„Dost tě znervózňuju, že ano?“ řekla zničehonic Hinarashi a mladík ztuhnul ještě víc. Tváře mu zrudly jako rajčata a zmohl se pouze na křečovité zakývání hlavy. Ona se trochu uculila, ale nesmála se mu.
„To mě mrzí. Můžeš se uklidnit. Já ti nic neudělám.“
„To-to-to n-není tebou,“ vykoktal Enza. Jeho nervozita byla na maximu, a přesto dokázal něco říct. Žena se pousmála, ale nevydala ze sebe ani hlásku, i když ji to pobavilo.
„J-já se jen... necítím... n-nedoká-žu... ovlá-... ovládat vedle... k-k-rásné... ž-ženy...“
Hinarashi se na něho podívala překvapeným pohledem, ale pak se usmála.
„Tak přece to je moje chyba.“

„To ne! To-to není tvoje ch-...“ nedořekl, protože zakopnul o vlastní nohu, nosem zajel do hlíny a natloukl si. To už Hinarashi skutečně nevydržela a rozesmála se. Enza se proti tomu cítil nehorázně trapně, ale i přes bolest se také začal smát. Žena mu pomohla vstát a pak mu otřela špinavý nos. Přitom nastala chvilka, kdy se dívali do očí. Neřekli ani slovo a jen si vyměňovali pohledy. Mezi nimi prolétla jiskra a Enzovi se srdce rozbušilo ještě víc, než doteď. Bylo to však jiné. Ne stahující nervozitou, ale hřejivě.
Hinarashi moment přerušila, když sklopila pohled a stáhla ruce zpátky. Enzova tvář byla červená a nos odřený, který si začal sám masírovat. Hinarashi se rychle rozešla po cestě a blonďák ji následoval.

Došli k útesu, který se tyčil nad blankytným mořem. V dálce se plavila dopravní loď, která plula směrem právě k tomuto ostrovu.
„To je vaše loď,“ potvrdila Hinarashi a ukázala na plavidlo. Enza přistoupil k ní a dívali se spolu na loď.
„M-myslíš, že s-se objeví t-ta... Kisakukujira?“ zeptal se Enza, jemuž se na tváři objevil úsměv. Hinarashi ještě usměvavěji přikývla.
„Myslím, že určitě,“ udělala pár dalších kroků vpřed, až stála na samém okraji útesu, nadechla se svěžího mořského vzduchu a provedla sérii ninja pečetí.
„Umiton: Kingeifu no Jutsu!“

Z mořské hladiny se vzedmula obří, modře zářící velryba, vyskočila do vzduchu a pak s velikým cáknutím zase spadla, čímž vodu opět rozstříkala všude okolo a vyslala přílivovou vodu do všech stran.
Enza na Hinarashi udiveně civěl a ta spustila ruce podél těla, a otočila se k němu, usměvavá jako vždy.
„T-ty jsi taky-y kunoichi?!“ zeptal se nevěřícně Písečný ninja. Žena přikývla a přistoupila k němu.
„Ano. Povím ti to při cestě zpátky.“

* * * * *

„Jak ses sem dostala?“ zeptal se Raiu. Nacházeli se v přístavu, kde už dokovala druhá loď, která je teď měla dostat do Země Vody. První loď byla překvapivě stále nepřipravená odplout, ale to už se jednalo spíš o nějaké formality a snad i nějaké nečekané opravy.
„Přijela jsem ze Země Vody, abych od života ninji utekla. Lidi jako já to tam nemáme příliš lehké,“ vysvětlila Hinarashi už trochu vážněji, přesto ale vyzařovala hřejivou auru.
„Myslíš lidi s kekkei genkai?“ opět se zeptal Raiu a Hinarashi přikývla.
„Správně. Jsou tam perzekuováni, loveni a někdy i vražděni. Jen velmi málo se jich udrželo naživu ve službách vesnice, a ti si to museli hodně tvrdě vydřít. Mě to ale nebavilo. Tak jsem odešla sem. Je tu klid, pohoda, krásné podnebí, moře, které fakt miluju. Sice se tu pohybují Mlžní ninjové, ale když se nijak neprojevuju, tak těžko mohou poznat, kdo jsem.“

„Proč nám to vlastně říkáš?“ zeptala se Tayuya se zamhouřeným pohledem, „tolik nám věříš, že to nikomu neřekneme?“
Hinarashi se pobaveně zasmála.
„A řeknete to snad?“
„Nooo, ne,“ znejistěla Tayuya, hned ale pochopila význam té otázky.
„Poznala jsem, že nejste běžní ninjové. A že jste z různých vesnic. Nepřijdete mi jako praví žoldáci nebo zločinní ninjové. Byl to risk, ale myslím, že vám s tímhle mohu věřit.“
„Spolehni se na nás!“ prohlásil skálopevně Jakkaru. Nouzu a Enza byli zticha, přičemž ten druhý byl u toho víc zaražený a s pořádným ruměncem ve tváři.
„Stejně. Umiton. To musí být úžasné techniky,“ pronesl spíš jen pro sebe Travnatý.
Přesto žena zareagovala usměvavě.
„Je. Proto ho tady taky používám k vytváření velryb a delfínů. I v boji to je slušný, moc se proti tomu nedá bránit, i když to má velký nároky na čakru. Té já mám ale slušnou zásobu a zvládám i její kontrolu.“
„Jestli bych si měl tipnout, Umiton je vyšší elementární forma Suitonu. Tady Jakkaru má zase vyšší formu Dotonu, Kouton,“ řekl Raiu s úsměvem a podíval se na vysokého klučinu, který se začervenal a začal se škrábat vzadu na hlavě.
„Mmm... jo, jo to mám.“
Hinarashi udiveně otevřela ústa.

Nouzu se otočil k jejich lodi a udělal dva kroky k ní, když se zastavil, natočil hlavu do strany, aby se mohl podívat na ostatní.
„Měli bychom už jít. Ať se zase něco nestane. Měj se fajn, Hinarashi“ a rozešel se k plavidlu. Žena přikývla a všem věnovala vřelý pohled.
„Asi byste vážně měli jít. Aby se zase něco nepřihodilo.“
„Tak ahoj,“ zamával jí Jakkaru.
„Měj se, Hinarashi,“ řekl Raiu.
„Čau,“ loučila se Tayuya.
Žena s bronzovými vlasy se otočila k poslednímu. Enza byl celý prkenný od chvíle, co se vrátili do přístavu a všem řekl o Hinarashi.

„Tak, ahoj, Enzo,“ řekla polohlasně.
Blonďák pouze trhaně přikývl. Hinarashi se na něho dívala pár okamžiků, když se k němu pak naklonila a dala mu letmý polibek na tvář. Ostatní, kteří to viděli, něco takového vůbec nečekali a se zdviženým obočím, otevřenýma očima nebo otevřenou pusou sledovali, jak se Hinarashi odtáhla a Enza zrudl do sytě rudé, oči se mu změnily ve dva pingpongové míčky a skácel se vzad na zem.
Ostatní na něho chviličku koukali, pak se bláznivě rozchechtali. Raiu a Jakkaru zvedli Enzu, a odnášeli ho k lodi. Tayuya je s šíleným úsměvem sledovala.
„Tak tohle si budu pamatovat dlouho!“
Hinarashi se na ni podívala a ženy si vyměnily pohledy.
„Enza dokáže být dost na nervy, tak je příjemné, že znám jeho slabé místo.“
„Buď na něho vlídná,“ poprosila Hinarashi.
„Jsem,“ podotkla Tayuya, když se také vydala na palubu, „akorát svým vlastním způsobem.“
Hinarashi se zašklebila a zamávala Osamělým.

* * * * *

Hinarashi stála na útesu, kde Enzovi ukázala svoji pravou identitu a dívala se na odplouvající loď. Ne příliš daleko od lodi se pohybovala její „Kisakukujira“ spolu se skupinou delfínů, taktéž produktem jejího Umitonu.
Bylo hezké se zase někomu takhle otevřít, i když na chvíli. Nevěděla přesně, kdo byli, ale nabyla přesvědčení, že nebyli zlí. Hunter-ninjové ji tu kvůli nim určitě nenajdou.

„Skutečně impozantní technika,“ ozval se najednou mechanický hlas daleko za ní a Hinarashi ztuhla. Vůbec nepostřehla přítomnost kohokoliv jiného. Otočila se a uviděla postavu kráčející k ní po cestě. Když se vyhoupla ze stínů, uviděla modrovlasého muže v šedo-fialové ninjovské uniformě a vestě, s dýchací maskou, červených ochranných brýlích a s modro-bílou šálou.
Nebyl však sám. Doprovod mu dělala zajímavá směsice. Černý panter s šedým „qipao,“ v těsných šatech čínského střihu s fialovým lemováním a fialovou šálou; menší orangutan s chlupy na bradě staženými obvazy v hnědém kimonu s čírkovým (ang. Teal) vázáním a žlutým chlupatým lemem obklopujícím jeho krk a hlavu; na něm ležel malý šedofialový netopýr; a malý modrý skřítek, Hitotsume kozou, vysoký sotva k lidskému pasu s jediným velkým okem, dlouhýma špičatýma ušima, ve kterých měl jako náušnice vysící pečetící papíry, černé vlasy stažené korálky, oblečený do modrého kimona s šedým lemováním, růžové zvonovité nohavice sahající až ke kolenům a na nohách hnědé tradiční sandály na dvou dřevěných podpatcích, a v ruce třímal kunai. Každé ze zvířat a yokai mělo stejně červené oči.

„Jsi Hinarashi, dcera Hiroshiho, feudálního pána ze Země Vody. Dlouho jsem tě hledal,“ promluvil muž elektronickým hlasem skrze svoji masku. Hinarashi se na něho lehce usmála, i když uvnitř ji začala naplňovat obava.
„Ty nevypadáš, že jsi hunter-nin ze Skryté Mlžné,“ poznamenala Hinarashi.
„Ne. To nejsem,“ odpověděl prostě muž. Žena se na něho přívětivě usmála.
„Tak kdopak jsi?“
„Jmenuji se Innami.“