II. Panika se šíří

„Dovolali jste se na urgentní příjem nemocnice v Konoze, co si přejete?“
„Tady Uzumaki Naruto. Prosím pošlete ihned lékařku Sakuru do kanceláře Hokageho, mám tu vážně nemocného.“
„Sakura bohužel nemůže přijít, od rána sem přivážejí spoustu lidí, co mají různé zažívací a nervové potíže a některé případy jsou opravdu vážné. Vypadá to na nějakou otravu či co.“
„Ano, ale může jí přece někdo zastoupit. Potřebuji tady nejlepšího zdravotníka, byl otráven i stínový hokage Uchiha Sasuke, víte snad, co to znamená!“
„Vy mi nerozumíte – Sakura leží v nemocnici, její stav je vážný, nemůže Vám...huž…po…c…“ telefon zachrčel a oněměl.
„Haló? Haló, jste tam?!“ Naruto zkusil vytočit číslo znovu, ale telefon byl hluchý. Nemožná předpotopní interní technika! Položil sluchátko a horečně přemýšlel. Nejdřív musí varovat lidi. Znovu přiložil sluchátko k uchu a zadal známé číslo.
„Ano, drahý?“
„Hinato? Díky bohu, že jsi to vzala!“
„Co se děje? Právě jsem…“
„Jsou děti v pořádku?“
„No… ano… Boruto šel do školy a Hima si tu kreslí. Co se stalo?“
„Za žádnou cenu nesmíte pít vodu z vodovodu, je to jasné? Ani z ní vařit, prostě nic. Je otrávená! Poslouchej mě – musíš varovat lidi, Shikamaru tu není, jsi první, komu volám. Sasuke se asi taky napil, musíš mi pomoct ty. Varuj všechny, které můžeš, ano?!“ Naruto vychrlil do telefonu veškeré informace. Ještě, že jsou zvyklí snídat všichni čtyři ráno mléko.
„D…dobře, zavolám Sakuře a …“
„Sakura je taky nemocná. Zkus zavolat Ino, ať se spojí se všemi, s kým může. Ať nikdo nepije vodu z kohoutku! Miluju tě!“ Zavěsil a chvíli neuroticky tiskl sluchátko pevně k telefonu. Pak ho dal rychle znovu k uchu.
„Tady hokage, kód…“ zahrabal ve věcech v šuplíku, „ kód 8562325“. Vyhlašuji krizový stav III. stupně v celé Konoze, jde o neznámý jed ve vodovodním řadu. Vyrazte okamžitě a zastavte vodu u zdrojů. Spojte se s nemocnicí a školou. A okamžitě zatkněte Orochimara!“
Zalitoval, že si kdy přál, aby dnes ještě někdo zaťukal. Co se to, pro boha živého, děje? Myšlenky mu letěly hlavou jako splašené. Co dřív? Znovu přešel místnost, sklonil se k Sasukemu a ujistil se, že dýchá. Byl bledý jako smrt. Nezbývalo, než ho nějak dopravit k doktorům vlastními silami. Podložil mu hlavu dlaní a opatrně ho posadil. Opřel si ho o hruď, pomalu se natočil a přehodil si jeho paži zezadu kolem krku. Jak záhy zjistil, na zádech ho nemohl nést, protože bez jedné ruky měl těžiště úplně mimo, a nemohl by se pohybovat rychle. Nezbylo, než ho vzít do náruče. S heknutím se zvedl. „Tak nevím, jestli jsem já u toho stolu zlenivěl, nebo jsi ty ztloustl!“ Pronesl nahlas, ale do smíchu mu rozhodně nebylo. Pohled mu padl na květináč, který míjel cestou ke dveřím vedoucím na terasu. Kytka ležela zvadlá na hlíně. Polkl a rychle vyběhl ven.
…
Na náhorní plošině nad Konohou fičel silný vítr. Slunce sice svítilo, ale na květen bylo celkem chladno. Přímo nad srázem pozorovaly rozlehlou kotlinu dvě postavy skryté ve stínu vysokého balvanu. Vesnice už zdaleka nebyla tak zelená jako kdysi, nyní jí dominovala, kam jen oko dohlédlo, barevná změť střech a komínů a do dálky se táhnoucí radiála železnice.
„Jaký je stav ve vesnici?“ Zeptal se muž zahalený v kapuci svého společníka předstíraje, že se soustředí na krásný výhled.
„Chaos. Polovina lidí je v nemocnici, druhá polovina se o ně stará. Bohužel Hokageho se odstranit nepodařilo. Musel jsem trochu změnit plán.“
„Jak se hokage zachoval?“
„Podle očekávání. Určitě pošle všechny primárně zabránit škodám. Pak se ANBU zaměří na mě.“ Odpověděl dotázaný nevzrušeně. Náhlý poryv větru mu vmetl dlouhé vlasy z týlu do tváře. Nevšímal si toho.
„A ten shinobi, co ovládá časoprostorové techniky?“
„Máte dva dny.“
„Než zemře?“
„Než se probere.“
Neznámý v kapuci se prudce otočil a chytl muže před sebou hrubě za oděv u krku. „Domluvili jsme se ale, že je zneškodníš! A ty zatím jednoho uspíš a druhého necháš vyklouznout úplně! “
Vítr se utišil. Muži chvíli stáli úplně bez hnutí a dívali se jeden druhému do očí. Pak první z mužů pomalu uvolnil stisk, nechal ruce klesnout a o krok ustoupil.
„Mám sssvé plány a nikdo mi nebude nic nařizovat!“ Zasyčel napadený tiše skrz zuby. „Pokud se vám to nelíbí, neměli jste za mnou chodit.“
„Dostal jsi zaplaceno!“
„Kašlu na peníze. Uchiha je ze hry a vesnice ochromená. Být vámi, nepromarním šanci, protože druhá taková nebude.“ S těmi slovy se dlouhovlasý muž otočil a zašel za balvan. Když za ním druhý z mužů vyběhl, byl pryč. Jako by se rozplynul.
„Sakra!“ zahalený neznámý kopl do prvního kamene před sebou.
…
Naruto si krátil cestu do nemocnice po střechách. Bylo to nepohodlné, když nesl takovou zátěž, ale jak se ukázalo, normální cesty byly plné pološílených lidí, co se na něj vrhali ve snaze doptat se informací nebo domoci se pomoci. Kdyby se s každým zastavil, nedorazil by tam nikdy. A Sasuke nevypadal vůbec dobře. Na chvíli zastavil na jakési terase, aby nabral dech. Cítil, že se Sasukeho dýchání zrychlilo a stalo se mělčím a nepravidelným. V duchu si představil toho slizáka Orochimara, jak ho vlastnoručně škrtí a dusí!
„Sasuke?“ Přejel příteli rukou po čele, aniž by skutečně čekal odpověď. Byl zpocený a studený. Neváhal a vyrazil znovu na cestu.
Čím víc se blížil k nemocnici, tím větší chaos panoval pod ním v ulicích, a tím menší rozruch svou přítomností budil. Nemocnice byla doslova v obležení. Narutovi blesklo hlavou, že ho měl někdo z personálu už dávno informovat, tohle nemohlo vzniknout za poslední hodinu. Ale nebyl čas přemýšlet nad disciplinárním řízením. Posledním dlouhým skokem se dostal na plochu heliportu a v příští vteřině rozrazil zády postranní skleněné dveře. Vřítil se přímo do obrovského zeleného dekoltu.
„Co to tu vyvádíš, chlape?!“ Obořila se na něj blondýna.
„J-jé, bábi Tsunade! Vás zrovna potřebuju.“ Naruto vybalancoval rovnováhu a pochytal Sasukeho dřív, než nějaká jeho část dopadla na podlahu.
„Naruto? Nemáš být v kanceláři? Co je Sasukemu? Snad to taky není otrava?“
„Právě. Vůbec se mi to nelíbí, prosím, podívejte se na něj!“
„To bych ráda, ale není kde, pacienti už jsou i na chodbách a odpočívadlech a stále se valí další.“
„Co rentgen? Sklad? Výtah? Něco, co se nepoužívá…“
Tsunade se krátce zamyslela. „ Pojďme do jídelny!“
Narutovi na okamžik vyvstaly před očima rámenové nudle a přemýšlel, proč by je měli zrovna teď jíst, ale pak překotně vyrazil za Tsunade, směr bufet. Tsunade rázně rozrážela nahromaděné vozíky s léky i nemocnými, kteří všichni vypadali více či méně podobně jako Sasuke. Tu a tam někdo vykřikl, když spatřil hokageho, ale jinak si jich nikdo v tom blázinci nevšímal. Propletli se dvěma patry a snad tisícovkou lidí, než dorazili k malé jídelně pro zaměstnance, která byla ještě zamčená. Tsunade neměla klíč, tak jednoduše dveře vykopla a rozsvítila. Při pohledu na spoře poblikávající bzučící žárovky se zamračila. Tohle se rozhodně nedalo považovat za vhodný operační sál.
„Polož ho tady na ten stůl. Rozepnout košili, vyhrnout rukávy!“ nařídila v poklusu hledajíce za pultem něco, do čeho by nalila vodu. „Musím skočit ještě pro roztok. Zatím se podívej po nějaké dece, na konci chodby vlevo je prádelna.“ S těmi slovy vyběhla ze dveří. Naruto poslechl, položil opatrně Sasukeho na velký jídelní stůl a vyjukaně se rozhlédl po místnosti. Tyhle situace neměl rád. Zranění a nemoci byla oblast, ve které byl naprosto neužitečný. A zrovna jemu se teď musí ve vesnici přihodit něco takového. Místnost měla zatemněná okna. Rychle vytáhl žaluzie a vpustil do prostoru ostré denní světlo. Vrátil se k příteli a udělal vše, co mu bábi Tsunade přikázala. Sasuke se ani nepohnul. Byl ledový, musela mu být pěkná zima.
„Ještě deka.“ Vzpomněl si a rychle zamířil ke dveřím, kde se opět srazil s přibíhající Tsunade.
„Prosím vás, že nezemře?! Tolik jsme toho už přežili, nemůže ho přece zabít blbá voda!“
„Voda?“ Tsunade položila na stůl plastovou přepravku a upřela na Naruta vážný tázavý pohled.
„Jo, ráno přišel do kanceláře a upadl do bezvědomí. Hned po něm přišel Orochimaru a řekl mi, že omylem otrávil vodu v potrubí celé Konohy.“
„Je otrávená voda ve vodovodu?! A udělal to Orochimaru? He…, tak to zcela jistě nebyl omyl! Každopádně to je zásadní informace, musím to hned nahlásit vedení nemocnice. Už pracujeme na rozborech krve nemocných a hledáme toxickou látku, ale pokud je v tom namočený Orochimaru, může být situace opravdu vážná. Je to…blázen.“ Tsunade se konečně podařilo rozmotat v přepravce zbytečně dlouhou kanylu a teď se rozhlížela, kam by šlo zavěsit pytlík s čirou tekutinou.
„Už jsem zařídil, aby nemocnice byla o stavu informovaná, a voda se taky řeší. Pokud by to nebyla nehoda, proč by mě Orochimaru přišel sám varovat?“
„To opravdu nevím. Je nebezpečný, nevypočitatelný. Vždycky byl.“ Tsunade zavěsila háček s fýzákem na přistrčený věšák. S rychlostí a obratností dlouholetého praktika zavedla jehlu do Sasukeho předloktí a napojila kanylu. Vzala lepicí pásku a přilepila jehlu i kanylu k paži a pak celou ruku důkladně ke stolu.
„Proč ho přivazujete?“
„To je jen pojistka, aby si to nevytrhnul, kdyby se náhle probral. Máš tu deku? Potřebuje teď hlavně zahřát.“
„Hned pro ni skočím!“ Naruto málem převrhl židli, jak vystřelil ven.
Tsunade se zhluboka nadechla a vydechla, aby se uklidnila a soustředila. Pak přiložila ruce na pacientovu obnaženou hruď. Mezi prsty jí zasvítila zelená chakra. Cítila srdce, jak rychle bije v mírné arytmii. Tok chakry byl naopak velmi zpomalený stejně jako u ostatních pacientů. A cítila i děsivý vnitřní chlad, který je příznačný pro otravy z jedů, ale objevuje se i u pacientů, kteří se rozhodli boj o uzdravení sami vzdát. Věřila, že v případě Sasukeho to bude ten první případ, příznaky otravy byly víceméně shodné se všemi vážnými případy z dnešního rána.
Naruto přiběhl celý zadýchaný s obrovským balíkem dek, který sotva vlekl.
„Myslím, že dvě by stačily.“ Usmála se Tsunade a stáhla ruce zpět.
„Jak je na tom?“ Dožadoval se Naruto odpovědi.
„Nevalně. Ta arytmie se mi vůbec nelíbí. Ale propláchnutí organismu by mělo zabrat. Vezmu mu krev na rozbor, ale vypadá to na to samé, co postihlo ostatní. Ať už je to cokoliv, tak to nejdřív naředíme. A pak se to pokusím zneutralizovat, ale to musíme nejdřív vědět, s jakým toxinem máme tu čest. V laboratoři na to zatím nemůžou přijít, je to něco složitějšího, než většina obyčejných látek.“
Naruto se žuchnutím upustil deky na zem. „Takže se hned neprobere?“ Zeptal se sklíčeně.
„Nejspíš ne.“
„...může zemřít?“
„Nic není jisté.“
Naruto zdvihl tlustou deku a zakryl s ní Sasukeho až po bradu. „Dobře. Půjdu zpátky do kanceláře, musím teď zařídit spoustu věcí. Děkuju, Tsunade, a prosím, dohlídněte na něj. Kdyby se cokoliv stalo, dejte mi vědět!“ S těmi slovy se otočil a zamířil k východu. Ve dveřích se ještě zastavil a otočil. „Tohle mu neprojde, o to se postarám.“