Hokageho Syn: Origins 008 - Týmová práce

„Já ji zastřelím!“ zanadával Tanma a snažil se na něco přijít.
„Tak co teda? Jdeme pro ni, nebo pokračujeme v misi?“ zeptal se Sasuke, otráveně jako vždy.
„Pochopitelně, že jdeme za ní. Bez ní nemáme svitek a bez svitku nemůžeme pokračovat,“ nakázal Tanma a začal si vybavovat, kde ji naposledy viděl.
„Že jsem se vůbec ozýval,“ zaúpěl Sasuke a sledoval vzdalující se blonďaté duo, protože si Tanma vzpomněl.
Sakura šla lesem. Nedobrovolně doprovázená bandou najatých ninjů, kteří mezi sebou neměli zrovna nejlepší vztahy. Nebyli ani vůbec organizovaní. Byla to jenom skupina, halabala složená, kde se hierarchie řídila sílou jednotlivce. Měla spoutané ruce, vedli ji skoro jako psa na vodítku.
„Tanmo-senseii, omlouvám se,“ proběhlo jí hlavou.
Naruto se Sasukem následovali Tanmu přes větve, dokázal najít Sakuřinu stopu. Tanma musel hodně zpomalit ze svého tempa, aby mi kluci stačili.
„Jen si říkám, jak k tomu mohlo dojít,“ uvažoval Naruto nahlas.
„Kdo ví. Mohl jsem jich podcenit, možná nechtěli, abychom je poznali, nebo nás někdo sledoval. Je hodně možností na tuhlectu otázku a nulovej čas,“ opáčil Tanma, nechtěl na to myslet. Myslel jen na to, aby tuhle komplikaci rychle vyřešil a mohl se vrátit na původní cestu.
„Proč to vůbec děláme? Nestačilo by jenom dojít do Země Železa, tam říct, že svitek bohužel nemáme a nějak to odpískat?“ zeptal se překvapivě Sasuke, za což mu Tanma v duchu nadával.
„Vám to pořád nedochází, co? Takovýhle cenný svitky se předávají po vzájemný domluvě mezi vesnicema a feudálama. Koukal by z toho pořádnej malér, kdyby se to dostalo k někomu jinýmu. A navíc, jste tým, kopete za jedno. Bez ohledu na to, jak spolu vycházíte, pořád jste tým, od kterýho se předpokládá, že bude spolupracovat. Mně taky vadí, že musím svůj čas trávit s bručounem, kterej má celej svět na háku, jedním uvřeštěným cosi a fňuknu bez schopností,“ odpověděl tvrdě Tanma. Naruto se zatvářil ublíženě, Sasuke uraženě.
„Ale co mám dělat? Mám s váma úkol, tak ho splním, i když mi lezete na nervy. Tak to v týmech funguje. Můžete si jít navzájem po krku, jak chcete, ale když máte úkol, zapomínáte na svoje neduhy a děláte všechno proto, abyste byli úspěšní,“ dodal starší blonďák. Naruto sklopil pohled, očividně se ho to dotklo.
„Tanmo-senseii, to zabolelo…“
„Jenže někdo vám to musí podat takhle, jinak se to nikdy nenaučíte. To je základ týmu. V problémech jdou vaše osobní problémy stranou, protože máte jeden velkej, společnej. Pohyb, ogaři, čas se krátí,“ přikázal Tanma a přidal na tempu.
Sakura seděla u kmene stromu, skupina se rozhodla pro přestávku. Velitel skupiny nahlížel do mapy, tři si chystali jídlo a zbylých pět se jen tak poflakovalo. Sakura se snažila nějak prokouknout do jejich vztahů. Nebyli sehraní, žádná organizace. Spíš připomínali nějaký gang, který si čas od času někdo najme. Všimla si, že velitel má ukradený svitek jen tak zastrčený v zadní kapse, stačilo jen uvolnit ruce a natáhnout se. Jenže provazy byly až moc utažené, tak se jenom vrtěla.
„A co s ní, až to zboží předáme?“ zeptal se velitele jeden člen. Velitel sklonil hlavu a podíval se na Sakuru.
„Necháme si ji. Je to mladý maso, s tou bude ještě zábava,“ Sakuře se rozšířily oči hrůzou.
Nedaleko ohniště usedl zbytek týmu na větev, obhlíželi situaci.
„Tam jsou!“ oznámil Sasuke tiše, když si jich všiml. Tanma obhlížel situaci pečlivě, zkoumal, kdo má svitek a podle toho vymýšlel plán.
„Vtrhneme tam?“ zeptal se Naruto, který se pod Tanmovým velením změnil asi nejvíc.
„V žádným případě. Mají rukojmí, ještě k tomu jednoho z našich. Rád bych se souboji vyhnul,“ nesouhlasil Tanma, promýšlel situace, co by mohly nastat.
„Proč na ni vůbec brát ohled? Stejně je otravná,“ řekl Sasuke ledabyle. Naruto se chtěl začít hádat, Tanma to vyřešil rychleji. Automaticky mu vyletěla ruka a střetla se s Uchihovou tváří.
„To stálo za to,“ pomyslel si Tanma, když měl klid.
„Zkusíme lest. Za mnou,“ zavelel Tanma a slezl ze stromu, dokonce i Sasuke s bolavou tváří.
Skupinka o dost polevila v ostražitosti. Každý se věnoval své činnosti.
„Tak co, děvenko? Povez mi, kde jsi přišla k tomuhle svitku? Víš, že nese důležité informace?“ vyslýchal velitel, jenže Sakura mu odmítala cokoliv říct. Velitel se už napřahoval k ráně.
„Pánové!“ ozvalo se z křoví, což si vyžádalo jejich pozornost. Z onoho křoví vylezl Tanma, následovaný Narutem a Sasukem.
„Máte nesprávnej svitek, víte o tom?“ hrál Tanma, doufal, že mu na to skočí.
„Co když to nesežerou, senseii?“ zašeptal Naruto s obavami.
„Doufej. Sežerou to,“ utvrdil ho Tanma a pokračoval v klamu.
„Pravej svitek je tady,“ ozval se Tanma znovu a vytáhl svitek, který byl falešný. Skupina žoldáků se podívala rychle na Tanmu a na jejich velitele.
„Nevěřím ti, mladej. Blafuješ,“ zahřímal velitel a jeho skupina se kolem něj semkla jako nějaké gorily.
„Tak se ujisti, prosím,“ povolil Tanma se svým ledabylým výrazem a založením rukou na hrudi. Velitel sundal provázek a otevřel svitek, doprovázený zvědavými pohledy své skupiny.
„A teraz bacha, ogaři,“ varoval Tanma polohlasně. Ze svitku vyšlo zářivé světlo a celá skupina začala řvát bolestí. Kvůli náhlému světlu nebylo poznat, co se děje. Po chvilce ale na zem padla skupina úplně vysušená, otevřený svitek se povaloval vedle nich.
„To jsou idioti,“ pobavil se Tanma a šel si pro svitek a zajatce.
Sakura seděla u stromu a vyjeveně hleděla na zkázu. Devítičlenná skupina se válela na zemi, nejevila známky života.
„Stálo ti to za to, slečno dokonalá?“ rýpnul si Tanma, ač poněkud tvrději, když Sakuru rozvázal.
„J-já… Omlouvám se, Senseii. Chtěla jsem dokázat, že to zvládnu ohlídat,“ hájila se růžovka, když Tanmovi málem skočila kolem krku.
„No, aspoň žiješ,“ uznal Tanma a podíval se na svitek.
„Řekni mi, co z toho obsahu jsi viděla?“ zeptal se znovu a vážněji, Sakuru polil ledový pot.
„Něco málo jsem viděla. Co mi hrozí?“ kníkla růžovka, klepala se jak osika.
„Hmm, tak to ti dávám asi tak měsíc života,“ odpověděl Tanma suše, bez jakékoliv emoce.
„COŽE?!“ zaječela dívka, zbylí členové týmu taky nemohli najít slov.
„Uklidni se, jen si z tebe střílím,“ ozval se Tanma po chvilce ticha s humorem v hlase.
„TO NEBYLO VTIPNÝ, SENSEII!!!“ zavřískala Sakura, načež se Tanma přesunul ke svitku.
„Typická ochrana. Otevírání je ta nejhorší část, na to je potřeba speciální tým, který danou techniku na chvilku zruší. Aj teď je ten svitek úplně bezpečnej k přečtení. Po jeho zavření se zabezpečovací technika znovu zaktivuje,“ vysvětlil Tanma a přejel svůj tým pohledem.
„Těmhle to vzalo duši,“
„A co tam stojí v tom svitku?“ vyzvídal mladší blonďák, kvůli čemu Tanma do svitku lehce kopnul, aby se znovu zavřel.
„Něco, co necháme pro oči pověřených osob. Tak pojďte, dokončíme to,“ řekl Tanma, když přebral svitek.
Zhruba po dvou hodinách dorazili do Země Železa. Tanma měl pravdu, vládne tam chladné počasí. Tým se chvilku brodil sněhem, až na Tanmu.
„Tanmo-senseii, jak to děláte, že se nepropadáte?“ křičela Sakura unaveně, když stála po pás ve sněhu.
„Asi stejně, jako kdybych chodil po vodě. Soustřeďte se,“ odpověděl Tanma s pobavením v hlase. Tým se řídil jeho radou a po chvilce s ním srovnali krok. Společně došli až k podivnému uskupení hor, kde se Tanma zastavil.
„Samurajská hlídka,“ upozornil Tanma a ukázal jim svoji čelenku. Samurajové jen kývli na souhlas a nechali tým projít.
„Co to bylo, senseii?“ zeptal se Naruto, když ho dohnal.
„Samurajové jsou tady něco, jako my Shinobi v ostatních vesnicích. Respektuj je a budeš v pohodě. Tohle je jejich území,“ vysvětlil Tanma a pokračoval cestou, kterou mu ukázali samurajové. Došli do menšího příbytku, kde na ně čekal muž tmavší pleti, s blond vlasy přes levé oko.
„Shinobi z Konohy, předpokládám,“ ozval se muž a zvedl se.
„Tak vy budete z Oblačné,“ opáčil Tanma, když vešel.
„Namikaze Tanma, omlouvám se za to zpoždění. Měli jsme menší… komplikace během cesty,“ představil se Tanma s omluvou, načež se muž zasmál.
„Darui. A buďte v klidu, taky jsem neměl klidnou cestu. Ale je to nuda,“ na jeho poslední poznámku se Tanma lehce zasmál.
„Máte to?“ zeptal se Darui náhle vážně, což Tanma pochopil.
„Tady,“ s těmito slovy Tanma předal svitek.
„Snad budete mít klidnou cestu zpátky,“ popřál Tanma při rozloučení. Darui jim přál totéž. Setkání v Zemi Železa proběhlo rychle, klidně a hlavně bez problémů.
Po cestě domů Naruto vylíčil Sakuře všechno, co se stalo za její nepřítomnosti. Sasuke se pořád nehodlal s nikým bavit, když jeho pýcha utrpěla velkou ránu.
„Jen by mě zajímalo, proč je takový tvrdý,“ dumala Sakura nahlas, bohužel se to doneslo i dopředu.
„A proč by mě to mělo zajímat?“ ozval se Sasuke, povýšeně, jako vždy.
„A že se až teď zajímáš, když ses dovčil nezajímala,“ ozval se Tanma z čela skupiny, čímž učně zarazil.
„Vlastně, ty ses nikdy nezajímala, co? Vidíš mě, ať už jsem jakejkoliv, a hned jsem protivnej a zahořklej z**d. Vidíš Naruta, hned je otravnej a nevychovanej. Jenom tvůj Sasuke-kun je chudáček majinaktej, že jo?“ vyjel Tanma dost ostře a napodobil Sakuřin hlas při vyslovení Uchihova jména. Růžovka zrudla jako její šaty a nezmohla se na jediné slovo.
„Ale vůbec ses nezajímala proč, že? Jo, Naruto a Sasuke jsou teoreticky stejní. Oba sirotci. Jenže Naruto je sirota už od narození, proto ti přijde tak nevychovanej a podobně. Sasuke je sirota, tuším od jeho osmi let, ale pořád je to chudáček, co? A ty co? Mladá frajerka, co si myslí, že sežrala všechnu moudrost světa?“ ťal Tanma dál, Sakura se propadala dál a dál, nikdo z kluků nevypadal, že by se chtěl s Tanmou přít.
„Řekni mi jedno. Proč, když Naruto udělá nějakou chybu, tak mu vynadáš do malejch parchantů, ale když Sasuke-kun něco podělá, tak ho chlácholíš. Když ty něco z*****š, nikdo ti neřekne půl slova,“ Tanmova slova bolely jako hozené kameny, opět Sakuřin přístup zesměšnil napodobením jejího hlasu. Sakura chtěla zmizet.
„Co si myslíš, že je teď důležitější? To, aby ses sama zlepšila, nebo se teď hnala za nějakým mamlasem?“ Sakura mlčela. Chtěla se na místě propadnout. Tanma měl bohužel pravdu, ale nikdy si to nechtěla přiznat.
„Už se nedivím, pačemu je Asuma kuřák. Dyť vztahy mezi váma stojej úplně za h***o. To jsou sakra světlý chvilky, kdy dokážete spolupracovat a formovat plány, ale těch chvilek je strašně málo. Nezajímáte se jeden o druhýho. Po misích jde Sasuke vždycky někam do p****e, ty ho, Sakuro, stabilně naháníš, jen aby tě taky poslal do p****e, a ty, Naruto, zase naháníš Sakuru, abys dopadl stejně. A to se chcete zvedat dál a dál v hodnostech? To radši vrátím čelenku, než abyste vy povýšili,“ pokračoval Tanma, Sakura měla na krajíčku, Naruto uhnul pohledem, Sasukeho pomalu převládal vztek.
„Povol tu pracku, Uchiho, než ti upadne. To na mě neplatí. Uvědomte si, že čím výš budete, tím víc toho budete mít na starosti. U Chuuninů se předpokládá, že v případech nejvyšší nouze dokážou vést menší tým. Jenže vy neumíte bejt ani v tom týmu. Natož tak ho ještě vést. Pokud chceš někoho poučovat, milá zlatá, začni nejprv u sebe, buď tý lásky,“ dokončil Tanma svůj projev. Sakura byla stále skleslá, Sasukeho zarazila Tanmova reakce na pokus o výhružku a Naruto dusil smích.
„Zas máte o čem přemýšlet. Idem, tady jsme zabili dost času,“ zavelel Tanma chladně a vydal se k odchodu.
Do Konohy dorazili s příchodem večera. Tanma ihned tým poslal domů, za Tsunade zajde sám.
„Myslel jsem, že jdeš domů,“ promluvil Tanma, když ucítil pohyb. Zpoza rohu vylezl Naruto.
„Omlouvám se, senseii. Doma na mě stejně nikdo nečeká, tak co?“ hájil se Naruto, když Tanmu dohnal.
„Já vím. Hele, řekni mi něco,“ Naruto se na něj zahleděl svými pomněnkami, neušlo mu, že má s Tanmou pár podobných rysů.
„Kakashi se mi zmínil o tom, že s ním na misích jseš úplně na zabití. Jenže tady jsi poslouchal na slovo. Čím to?“
„Já nevím. Něco mi podvědomě říká, že mám radši poslechnout, jinak bude problém. Kakashi-sensei je hodnej, ale někdy až moc měkkej a moc odpouští. U tebe je to jinak. Jseš tvrdej, ale férovej. Spravedlivej. A umíš dát takový rady do života, že to chápu i já. Nevím, Niisan, ale jak jsi nám to dal sežrat během cesty domů, přišlo mi to, jako kdyby po mně řval vlastní otec,“ přiznal se Naru s nervózním smíchem. Nad tím se Tanma musel pousmát, že to tak vidí. Oslovení mu taky neuniklo.
„Jo, dybys hen věděl, jak jsi blízko,“ pomyslel si Tanma a jeho tvrdý výraz změknul.
„Tak jsem rád, že aspoň ty si z toho něco bereš,“ uznal Tanma a lehce bouchnul Naruta po rameni. Stejně, jako by to udělal starší sourozenec mladšímu.
„Tak chtěl jsi mi pomoct, abych dosáhl svého cíle, ne?“ Tanma se opět jen pousmál.
„Jo, to jsem říkal. Ale teď mi to moc nevychází a musíš se hodně zlepšit. Hej, Hokage chvilku počká. Nezajdem se najíst?“ navrhl Tanma a Narutovi se rozzářily oči.
„To beru!“
Uběhly tři dny. Tanma se znovu vrátil ke svojí jednotce, všichni zdraví, provozuschopní a hlavně v pohodě. Ganryu si už dal konečně pokoj, z čehož si Rin značně oddechla a Tanma mohl klidně spát. Sora pořádně nakázal, že onen incident se už nebude dále rozebírat, ale stalo se to ponaučením pro všechny. Velitel byl opět pryč, u Hokage. Tanma s Rin trénovali, zbytek se zajímal o svoje úkoly.
„To nebylo špatný,“ uznal Tanma, když se přikrčil kopu na hlavu. Jenže zároveň zaháknul svoji ruku o Rinino koleno a zatáhnul.
„Ale předvídatelný,“ dodal blonďák, když se Rin válela na zemi.
„Jak to?“ nechápala dívka, když se zvedala.
„Protože jedeš do puntíku přesně to, co jsem tě naučil. Tajak jsem tě to naučil, tak jedeš,“ odpověděl Tanma s pobavením v hlase, Rin už stála naproti němu.
„Zkus si to nějak poupravit, aby ti to sedělo. Dej tam něco od sebe. Nebuď cvičená opice, vytvoř si vlastní styl,“ radil dál a Rin přešla znovu do ofenzívy. Tanma blokoval bez jakýchkoliv potíží.
„Rin, uklidni se. Vztekem nic nevyřešíš,“ radil Tanma dál, když zachytil její nohu mířenou na hrudník.
„Dává sílu, ale zatemňuje rozum,“ promlouval dál a podrazil Rin volnou nohu.
„Vyčisti hlavu,“ Rin popadala dech. Tanma nad ní stál, pořád ji držel za chodidlo a očividně se bavil. V tom Rin zahlédla příležitost. Druhou nohou vykopla po Tanmově koleni a fofrem následovala kopem na hrudník, aby si získala nějakou vzdálenost.
„Konečně ti to došlo,“ uznal Tanma, když se zvedl.
„Mám dobrého učitele,“ opáčila Rin v obranném postoji. Znovu se po sobě vrhli. Notnou chvíli si vyměňovali údery, Rin se párkrát povedlo Tanmu překvapit, jenže blonďák byl vždycky o dva kroky napřed.
„To je ono! Neopič se, překvapuj dál,“ povzbuzoval Tanma během boje, Rin ho tlačila ke zdi. Jenže stačila jedna nepozorná chybička a karty se obrátily, Tanma znovu dostal navrch. Rin měla co dělat, aby stíhala jeho rychlé údery, Tanma často odváděl pozornost. Rin už nemohla, nestačila s výdrží.
„Musíš ještě co dohánět, děvče,“ pronesl Tanma, když Rin opět skončila na lopatkách.
„Pro dnešek stačí,“ Tanma k Rin natáhl ruku, aby ji zvedl, dívka ale využila příležitosti a Tanmu stáhla na zem, aby jeho přitlačila k zemi.
„Vyhrála jsem!“ zakřičela vítězně, když Tanmovi sedla na klín. Tanma se bavil jejím chováním, Rin se k němu přidala.
„Ty jseš trubka,“ vyletělo z Tanmy během smíchu, což vyústilo v další záplavy smíchu.
„Ale tvoje trubka,“ opáčila Rin a sklonila se blíž k blonďákovi.
„Líbí se mi, když se směješ,“ dodala a vlepila mu jednoho krátkého hubana, než si lehla na jeho hrudník.
„Co to je? Nějaká novinka v trénování?“
„Jo, jo. Říká se tomu Přimáčknout a nikam nejít,“ Rin se Tanmovi víc zavrtala do hrudi a odmítala se hnout.
„Ach jo, holka,“ vypustil ze sebe Tanma se smíchem. Takovým, co Rin milovala.
„Sora se blíží,“ upozornil Tanma po chvilce, Rin se ale stále odmítala hnout.
„Ať si jde. Mi je to jedno,“ přišla odpověď. Tanma měl rád tuhle její stránku.
„Miluju tě, Tanmo, ať se to ostatním líbí, nebo ne,“ dodala, když zvedla hlavu, aby spojila své rty s Tanmovými.
„Já miluju tebe,“
Sora si to mířil na cvičiště, jak Tanma předpokládal.
„No tak, nechte si to na večer, děcka,“ promluvil Sora, když vešel. Rin s Tanmou zůstávala na zemi, zuřivě ho líbala.
„Sakra, taky zkazíš všechnu srandu,“ ohradila se ryšavka a neochotně se zvedla.
„O co jde?“ zeptal se Tanma, když si sedl. Sora stál u dveří se založenýma rukama na hrudi.
„Máme misi. Schválně, Tanmo, co ti říká Totznarowský les?“ odpověděl Sora s následným dotazem. Tanma nevěděl.
„Tak jinak. Co Hozukijo?“ Tanma zapátral v paměti.
„Hozukijo, Hozukijo... Krvavý vězení! Tam se odehrávaly moje zkoušky!“ Tanma si vzpomněl a působil šokovaně.
„Tak přesně hned vedle toho se ten les rozkládá. Máme za úkol to tam prověřit, protože jsme dostali několik zpráv o tom, že se tam ztrácejí lidi,“ promluvil Sora s instrukcemi v ruce. Rin si instrukce hned vzala z jeho ruky.
„Mnoho ztracených lidí i z jiných vesnic. Totznarowský les, poblíž Hozukijo, Kusagakure. Najít a dovést domů,“ přečetla Rin instrukce. Tanma vypadal, že nad něčím přemýšlel.
„Kolik na to máme času?“
„Co nejdřív,“ odpověděl Sora, načež Tanma přikývl.
„Dobře, nech mě se aspoň umejt,“ odsouhlasil Tanma s podmínkou a opustil cvičiště, Rin hned za ním.
„Mládež,“ utrousil Sora a zakroutil hlavou při pohledu na Rin s Tanmou.
Celý tým stál plně vyzbrojen u jedné budovy v Kusagakure. Budovy, kterou Tanma poznal jako Krvavé vězení. Hned vedle toho se začal rozprostírat les se stromy tak vysokými, že i nejvyšší člověk by byl malý.
„Tak tohle je teda Totznarowský les. Nevypadá nijak zvláštně. Krom velikosti,“ utrousil Ganryu při pohledu do lesa. Viděl na dva stromy před sebou, pak už byla tma.
„Tak jo, prozkoumáme terén,“ pronesl Sora a položil ruku na zem. Z prstů mu začala vycházet chakra, mapoval území. Rin si všimla, že Tanma stojí vedle skupiny, pohled zaražený na budovu, co byla poblíž. Už nebyl tak veselý, jak byl před odchodem.
„Tanmo, v pohodě?“ zeptala se s opatrným zájmem. Tanma uměl být dost vrtkavý, když na to přišlo.
„Tolik jsem doufal, že se sem nebudu muset vracet. Holt, cesty bývaj nepředvídatelný,“ pronesl blonďák spíš sám pro sebe, ale dostatečně nahlas. Rin stočila pohled stejným směrem jako Tanma. Obří betonová budova, místy bylo vidět stráže.
„Tak tohle je Hozukijo. Krvavé vězení, jak to Tanma nazval,“ pomyslela si zrzka a znovu se podívala na Tanmu, který se hořce zamračil.
„Hej, ať už se stalo cokoliv, stalo se to. Zkus se přes to přenést, jo? Neboj, jsem s tebou,“ konejšila Rin a položila mu ruku na rameno.
„Díky, Rin. Vážím si toho,“
„Neděkuj. Pojď, Sora mapuje území, musíme vymyslet plán,“ navrhla, aby mu odvrátila myšlenky jinam. Sora dokončil s obhlídkou, měl teď před sebou vytvořenou kamennou desku, která vypadala jako topografie, kromě stromů.
„Tak jo, hrubý odhad povrchu. Hmm, máme tady čtyři jeskyně,“ pronesl Sora, snažil se přijít s plánem.
„Co navrhuješ?“ zeptal se blonďák při pohledu na Sorův úkaz.
„Tady poblíž je jedna chajda, tam asi bude nejlepší ukrývat ty, co najdete,“ odpověděl velitel se zamyšleným výrazem.
„Počkej, najdeme?“ upozornila Rin na tohle slovo.
„Oni najdou. Dal jsem vědět našim ANBU, ať tady čekají poblíž a vyzvednou zajatce. My dva budeme tady v tý chajdě, sledovat jejich postup a krýt zajatce,“ vysvětlil Sora, což se Rin nelíbilo. I zbytku týmu se to moc nezamlouvalo, ale neměli na výběr.
„Takže ty si tady budeš v klídečku sedět a my se tam máme lopotit s… kdo ví čím?“ zeptal se Genichiro, když mu to došlo. Sora přikývl.
„Tolik k týmu, teda,“ utrousil expert na taijutsu, Tanma pořád sledoval topografii, snažil se, aby si zapamatovat co nejvíc.
„Však o co jde? Máte s sebou Tanmu, ten vždycky najde nějaký řešení, ne?“ Tanma sebou škubnul, když zaslechl svoje jméno, Sora na něj ukazoval rukou.
„Tož, když jinač nedáš,“ utrousil Tanma a sám formuloval plán.
„Asi bude nejlepší se vracet po každý jeskyni. Nemá smysl jich s sebou tahat po celým lese, to bychom o ně taky mohli přijít,“ pronesl blonďák polohlasně, Isshin mu byl nejblíž, takže ho zaslechl.
„Kage Bunshin to jistí,“ uznal Isshin, načež Tanma přikývl. Společně hleděli do hloubi temného lesa. Linula se nepříjemná atmosféra.
„Kdo tu má Raiton, hlaste se!“ ozval se Sora nečekaně. Ruku zvedl Tanma, Isshin a Ganryu.
„Položte svoje ruce na tu desku a vypusťte trochu chakry,“ nakázal jejich velitel, což všichni tři udělali. Tanma tuhle metodu poznával.
„Co je to?“ zeptal se Genichiro nechápavě. Na okraji vytvořené mapy se objevila malá červená tečka, která levitovala pár čísel nad povrchem.
„Lom světla. Zkušení uživatelé Raitonu to zvládnou. Raiton není jenom blesk, je to světlo celkově,“ vysvětlil Tanma, červený bod se zdržoval na jenom místě.
„Přesně tak. Pomocí toho můžu sledovat váš postup. No, aspoň nějakým způsobem,“ dodal Sora, červený bod se ani nehnul. To značilo lokaci jejich týmu.
„Takže plán je jasný. Já s Rin budeme tady v téhle chajdě, naši ANBU budou čekat poblíž, dokud se někdo neobjeví se zajatci. Vyřešil se nějak problém s doprovodem mimo les?“
„Kage Bunshin to jistí. Je zbytečný se trmácet po celým lese se zajatci, nebo se vracet sám. Kdo ví, co tam na nás čeká, ale dobrej pocit z toho nemám,“ odpověděl Tanma a znovu zabodl pohled na les. Sotva viděl na třetí strom.
„Co myslíš, že tam čeká?“ zeptal se Daisuke a poupravil si batoh s vybavením.
„Temnota a smrt. Smrdí to,“ odpověděl blonďák a nepostřehl, že na něj Sora volá. Zareagoval až na hvízdnutí. Hned na to mu přiletěla vysílačka.
„Buď na přijmu, mladej,“ nakázal Sora, když si Tanma nasazoval a šteloval vysílačku.
„Tak do čela, stopaři,“ popřál Sora a odnesl kamennou desku s provizorní mapou do chalupy vedle.
„Hlavně se mi vrať,“ připomněla Rin a vlepila Tanmovi krátký polibek.
„Neboj se. Hlavně neudělej nějakou blbost,“ opáčil Tanma a Rin doháněla Soru. Tanma je ještě chvilku sledoval, než přešel do velitelského módu.
„Tak jo. Všichni připravení? Tak jdeme,“
Les byl hodně tmavý. Nebylo vidět ani nebe v korunách. Vlastně, ani koruny nebyly vidět. Všechno vypadalo jako po nedávném požáru. Všude se válel popel, kousky popela ještě poletovaly vzduchem. U některých stromů bylo naskládaných několik středně velkých koulí, které oranžově zářily.
„Co myslíte, že to je?“ zeptal se Genichiro při pohledu na ty koule.
„Nevím, asi to nechcu vědět a asi bych na to radši nesahal,“ odpověděl až doteď mlčící Ganryu. Isshin se šel opatrně podívat zblízka. Z bezpečné vzdálenosti vzal kousek klacíku a hodil to směrem ke koulím. Ozval se čvachtavý zvuk, když klacek dopadl. Isshin měl možnost zahlédnout pohyb.
„Pavoučí vajíčka. Je to něco jako vaječný váček,“ pronesl týmový medik a vrátil se k týmu. Tanma bedlivě sledoval okolí, bylo ohlušující ticho.
„Ale divné je, že ty vajíčka jsou velké jako balóny,“ dumal Isshin nad velikostí. Nikdo nechtěl vědět, jaké velikosti by mohli dorůst.
„Opatrně a za mnou,“ zavelel Tanma a vedl cestu. Sora jim naznačil směr první jeskyně. Tanma si stihl zapamatovat polohu slunce, a tak vydedukovat světové strany. Mířili dále na západ. Doslovné mrtvo a ticho bylo k nevydržení a tým byl napjatý. Nikdo nevěděl, co může vyskočit za nejbližším stromem.
„Jak daleko ještě?“ ozval se Daisuke a pohýbal rameny. Batoh byl až moc těžký.
„Moc daleko ne, doufám. Kvůli tomu popelu vypadá všechno stejný,“ odpověděl Tanma nevrle. Opravdu, s poletujícím popelem se těžko orientovalo.
„Nebude to támhle to?“ ozval se Ganryu a ukázal jedním směrem. Ač Tanmu osobně nenáviděl, obzvlášť když měl po poslední bitce s ním nehezkou památku, respektoval jeho schopnosti. Tanma byl skvělý bojovník, velitel a dokázal si zachovat chladnou hlavu i při nejhorších situacích. Pravda, přebral mu dívku, ale Ganryu se musel posunout dál. Jizva, která se mu táhla od nosní přepážky a vedla až k pravému uchu, mu to bude pořád připomínat. Neměl Tanmu rád, ale respektoval ho. Bylo to vzájemné.
„Vypadá to tak. Zkusíme to,“ odpověděl Tanma a zavedl tým do podivné hliněné formace. Tvarem to trošku připomínalo úl, který spadl na zem. Jenže mnohokrát větší.
Ganryu měl pravdu, skutečně se jednalo o jeskyni. Takhle na okraji celého lesa, asi nebyla moc používaná. První skupinku zajatců, asi šest lidí, vysvobodili bez kdejakých problémů.
„Soro, máme první skupinku. Posílám ti je,“ ozval se Tanma do vysílačky, když viděl svůj klon odcházet se skupinkou.
„Rozumím. Další jeskyně je asi tři kilometry, severovýchod. Našli jste něco zajímavého?“ ozval se Sora ve vysílačce. Tanma sledoval skupinku zajatců, dva nesli jednoho omráčeného.
„Zatím nic extra, krom pár vaječných vaků s vejci. Jinač jsme na nic dalšího nenarazili,“ odpověděl Tanma, když skupinu ztratil z dohledu.
„Dobrá. Dávej pozor, seržo. Tři kilometry na severovýchod,“ připomněl Sora a nastalo zase ticho.
„Tři kilometry? To jak je ten les velkej?“ ozval se Genichiro, když odpočíval.
„Kdo ví, jaký má měřítko na mapě. Pojďte, jinak se z toho ticha zblázním,“ zavelel Tanma a pokračovali na severovýchod. Cesta nabírala na obtížnosti. Vaječných vaků přibývalo, stejně jako popadaných stromů. Tým se musel kolikrát prodírat pavučinami. Tentokrát už ale nebyli sami.
„Tanmo? Tam ve větvích…“ začal Isshin při pohledu na vyšší větve. Několikrát tam zahlédl podezřele povědomý tvar.
„Vím o nich. Neboj, zkoumám cestu pomocí Fuutonu. Zatím jsou k nám lhostejní, buďme rádi,“ přerušil ho Tanma a po očku sledoval větve, stejně jako Isshin. Dokázal rozeznat pavoučí tělo a udělat hrubý odhad jejich velikosti. Věděl, že mladí pavouci jsou hodně malí a dokážou vyrůst v obludy větší než jeho dlaň. Pokud byly vejce velikosti kopacího míče, mohli mít v dospělosti velikost vlka, ne-li ještě větší. Nad tou představou se oklepal.
„Do h****u!“ ozval se výkřik, což Tanmu vytrhlo z přemýšlení. Daisuke zakopl o kus kořenu a válel se v popelu.
„Dobrý, Daii?“
„Jo, žiju. Jenom mě to překvapilo,“ odpověděl Daisuke a chtěl se zvednout, ale probořil se víc do měkké hlíny.
„Opatrně. Ganryu, vytáhni ho,“ nakázal Tanma a hlídal okolí.
„Bacha, ať se taky neproboříš. Je to tu dost měkký,“ varoval Daisuke, když ho Ganryu chytil za hrudník a vytáhl. Daisuke opět stál na pevné zemi, vděčný svému obřímu kolegovi. Tým mohl pokračovat v cestě.
Došli do bodu, kde byl terén mnohem členitější, a popadané kusy stromů tvořily doslovnou opičí dráhu. V dálce byl rozeznat tvar další jeskyně. Sice slabě, ale byl.
„Hele, už jsme blízko!“ zajásal Genichiro, když rozeznal tvar. Obrys byl daleko větší, než ta první. Potíž byla v tom, že cesta byla zatarasená popadanými kusy stromů. A kolem bylo víc a víc vaječných vaků, které na klidu nepřidávaly. Ganryu byl požádán, aby opatrně vyčistil cestu.
„Eeh, svinstvo jedno!“ zaprskal obr, když odhodil jeden kus dřeva. Nevědomky ale rozbil jeden vaječný vak a ten uvolnil podivný prášek, který se Ganryuovi přilepil na oblečení. Obr nic neřešil a dál čistil cestu. Už byl skoro hotový, jenže Tanma si všiml divných stínů, jak se kolem něj srocují.
„To není dobrý. Ganryu! Vypadni z tama! Zbav se tý vesty a vypadni!“ zakřičel Tanma, když stíny rozeznal. Ganryu se otočil na Tanmu, místo toho stál tváří v tvář dvěma pavoukům, kteří mu velikostně sahali po hrudník. Třetí a čtvrtý vylezl zpoza dřevin za Ganryuem. Všichni pavoukovci nepříjemně syčeli, že by i kočku strčili do kapsy. Klepítka cinkaly jedno o druhé, černé oči zaměřené jenom na jednoho člověka. Bylo pozdě něco udělat, nebo jenom vykřiknout. Zbytek týmu oněměl, s jakou rychlostí a vervou se pavouci pustili do jejich kolegy. Byli zuřiví, byli suroví a nebrali si servítky. Ganryu křičel bolestí a snažil se bránit, jenže to bylo marné. Pavouci s ním udělali rychlý proces.
„Do h****u!“ zaklel Genichiro a za nedaleký kmen hodil šavli. Daisukemu vypadla katana z ruky, Isshin neudržel vrhací nože v roztřesených rukou. Tanma stál jako přibitý, pavouci vyklidili scénu. Když už i Ganryu měl problémy, jaké šance mají oni?
Sora seděl u mapy, kterou vytvořil. Společně na ni s Rin hleděl. Červená tečka zatím stála před ruhou jeskyní, co jim Sora zadal.
„Dlouho se nepohli. Myslíš, že jsou v pořádku?“ zeptala se Rin, nespouštěla tečku z očí.
„Kdyby nebyli, tečka by zmizela,“ odpověděl Sora a promnul si bolavé oči. Nikdo si bohužel nevšiml, že tečka lehce pohasla. Náhle zarachotila vysílačka.
„Soro, máme problémy. A hodně velký,“