Série

Každý krok pálil a bolel, jak jejich namožené svaly protestovaly proti další námaze. Chakra, obalující jejich chodidla, sotva dokázala odolávat blátu z rozmočené pěšiny. Selhání je tížilo na ramenou jako žok s kamením a hrbilo jejich šíje. Pochod zšeřelým lesem jen přikrmoval všeobecně pošmournou náladu.
Z čela skupiny k dvojici hustým stromovím šuměl tlumený hovor. Ani jeden z nich nerozeznával vyřčená slova, přesto byli oba schopni z nedávných zkušeností a z chmurného tónu hlasu přesně odhadnout téma hovoru.

Innamiho iluzorní projekce se vytvořila před malým Onim, když se celá Jednotka Tanuki shromáždila po neúspěšné akci. Oni je následoval, ale držel se hodně zpátky, takže o něm Raiuova skupina ani nikdo jiný nevěděl.
„Hlášení. Dostaly jste je?“ zeptal se svým několikrát modulovaným hlasem, který pro čtveřici najatých ninjů zněl skoro až nelidsky.

KAPITOLA PRVNÍ
VÝCHOD SLUNCE

"Hej ty, ehm, Naruto?" nenápadne sa priblížil Suigetsu.
"Stalo sa niečo... Suigetsu?"
"Mám otázku," obzrel sa, či Karin nie je niekde okolo.
"Ak ide o otázku, sú ľudia v dedine priateľskí, tak..."
"No, to už neriešim. Rozhodol som sa, že na to prídem sám. Zaujíma ma, ako to máš teraz so Sasukem." Suigetsu sa krivo usmial. Naruto sa napokon premohol a povedal: "Dlho sme sa nevideli, takže je to ťažšie."
"Tak počúvaj, Naruto, mal by si sa s ním porozprávať."
"Hm? V tom nie som práve najlepší."
"To zvládneš!" slabo ho päsťou udrel po ruke.

Dechy mu hlasitě hvízdaly plícemi. Kolenní klouby trpěly pod tvrdými dopady a rychlými odrazy. Tmavé prameny se úlisně lepily na upocené čelo a tváře. Srdce poplašeně lomcovalo s klecí z žeber.
Pod spěchajícím chodidlem se prohnula větev a zlověstně zakvílela. Sotva se muž znovu vznesl do vzduchu, dřevo se oddělilo a s ohlušujícím hřmotem se začalo propadat do podrostu. Mužův obličej se stáhl do grimasy. Přesto však překotně pokračoval v běhu.
Musí to stihnout!

Sakura vyšla po schodoch a zaklopala na zničené drevené dvere. Keď nikto neotváral, priložila ucho ku dverám. Spoza nich sa ku nej blížil dupot, ktorý sa čím ďalej stupňoval. Kľučka sa pohla a Sakura sa od dverí rýchlo odtiahla. Stál tam Naruto s cestovinami na hlave aj tričku. Udivene sa na chlapca pozerala, ale potom si uvedomila, že je to Naruto a toto nieje neobvyklá situácia. Preto sa rozhodla neriešiť rámen na jeho žltých vlasoch.
"Sakuro-chan. Prišla si v nevhodný čas," zopár cestovín mu spadlo z hlavy.

Keďže už bolo neskoro večer, trojica odprevadila dievča späť k jej domu. Na kraji cesty, vedúcej na ulicu s domom, kde býva, sa zastavila.
„Ďakujem vám. Už je to blízko. Ďalej už pôjdem sama. Nechcem, aby ste mali problémy. Nie ste v tejto dedine veľmi obľúbení.“
Juniko sa im jemne poklonila na prejav vďaky a rozlúčila sa.
Tam sa ich cesty rozišli. Juniko išla domov a trojica sa tiež vrátila späť.
Skoro ráno sa otvorili dvere na jednej z izieb. Vyšiel z nej Sasuke. Vzal si bundu a potichu odišiel preč.

„Musíš se na to pořádně soustředit. Na vodu ve vzduchu, která je všude kolem tebe. Na to, jak vibruje. Zavři oči a představ si jednotlivé kapky, jak neuspořádaně kmitají. Máš to?“
Keitaro se zhluboka nadechl a zavřel oči. Už dvě hodiny ho Kyoudou mučila přípravou na mizu bunshin a on začínal být frustrovaný. Voda, voda. Jak má vidět kmitající vodu? „Tak co, vidíš?“

Sasuke si zvolil cestičku u útesů, kterou zahlédl, když vyšli z lesa. Byl to prudký sráz se spousty malých kamínků, a tak při sestupu pro jistotu koncentroval chakru do chodidel.
Cesta jej zavedla na malou oblázkovou pláž, která nejspíš během přílivu mizela pod vodou. Stačilo udělat pět kroků a chodidla by mu omývala chladná mořská voda. Slunko se pomalu sklánělo k obzoru a zbarvovalo oblohu do jemně oranžové.

Sakura z diaľky zbadala Saia, ako sa opiera o strom a v dlani zviera štetec.
"Sai!" zakričala a zdvihla ruku nad hlavu.
"Ahoj. Hľadala som ťa. Až potom mi došlo..."
"Ako si vedela, kde sa nachádzam?"
"No, až potom mi došlo, že na toto miesto chodíš často. Prečo sa ti to tu tak páči?"
"Neviem. Asi je tu pekné prostredie a ticho. Rád som tu sám." Sakura si uvedomila, že to môže byť narážka na to, že Saia otravuje.
"Aha. Rozumiem."
"Prečo si prišla? Čo potrebuješ? Ak chceš vedieť, kde je Naruto, išiel..."
"Nie!" povedala hlasnejšie, ako mala v pláne.

Hlava mu klesla mezi ramena a víčka se únavou zavřela. Půlka kanceláře se topila v oranžovém světle stolní lampy, zatímco druhou halila tma.
Povzdechl si a po slepu nahmatal sklenici s vodou; při pokusu o napití skončila jedna třetina na jeho plášti a druhá na otevřené složce se záznamem z mise. Frustrovaně zavrčel.
„Práce blbá.“
Rukávem vysušil papír i desku stolu a unaveně si promnul oči.
Hodiny na stěně ukazovaly půl dvanácté.
Další povzdech.
Hanabi ho zabije.

Sakura ležala na posteli s otvorenými očami a premýšľala nad hádkou medzi Narutom a Sasukem. Tak dlho sa nevideli a hneď si idú po krku. Skoro akokeby sa vôbec nič nezmenilo. Práve naopak. Pomaly si začala uvedomovať, že už nič nebude tak ako predtým. Aj keď sa Sasuke vrátil.
Rukou sa dotkla čelenky konožských ninjov a zdvihla sa s postele. Čelenku si zaviazala okolo hlavy a upravila si rúžové vlasy, ktoré jej padali do očí. Pohľadom prechádzala po svojich veciach na stole. Zrak sa jej zastavil na zarámovanej fotografii týmu sedem.

Uběhly tři dny od útoku v hostinci a tým třináct byl dávno na cestě. Nakonec zvolili původní trasu, neboť jinudy by postupovali daleko déle. Yuujiro pečlivě zamazával stopy a nyní, ke konci cesty, se zdálo, že útočníci se již neobjeví.
Čím blíž se nacházeli vesničce Fudai, tím horší měl mladý jounin pocit. Pocit, že je nikdo nepronásleduje, nýbrž že na ně někdo čeká. Zřejmě stáli proti opravdovému problému.
„Za touhle skalou je má rodná vesnice," vyrušil jej z myšlenek léčitel.
Yuujiro vzhlédl a nepřítomně kývl. „Vím."

Trojica šla spať až takmer nad ránom. Pred obedom ich zobudili kriky z vonka. Všetci traja vstali, niečo na seba hodili a vyšli von, kde sa zhromaždili ľudia na ulici tak natesno, že sa Hinata so Sasukem a Itachim ledva pretlačili dopredu. Na nosidlách vyrobených z dvoch drevených tyčí obviazaných a pevne upevnených prestieradiel odnášajú mŕtveho muža ležiaceho na kožušine. Muž má v sebe zabodnuté dva šípy. Jeden šíp je v ramene, pravdepodobne po nepresnom zásahu. Ten druhý mal v hrudy, len pár centimetrov od srdca.

„Tak za týden. V pořádku se vrať, tati.“ Muž kývl a naposledy se na dívku usmál, než za ním dveře nadobro zapadly. Brunetka si odevzdaně povzdechla a otočila se zády k mizící ozvěně kroků.
Její vlastní nohy záhy zamířily do kuchyně. S povzdechem opláchla hrnek od otcova vypitého čaje i opuštěný talíř s drobky od pečiva. Teprve potom se posadila na židli a zasmušile se pustila do svojí snídaně.

Něco bylo špatně.
Začalo to strejdou Taiem. Když s ním a s maminkou šel na hřiště, většinou je potom doprovodil až ke dveřím, kde Keitara vždycky objal a zamával mu na rozloučenou.

Tma. Světlo. Tma – nádech, výdech – nic.

Kakuzu si blahopřál, že se mu povedlo vrátit do svého provizorního operačního sálu akorát včas na to, aby viděl moment, kdy se jeho pacient probouzí, kdy mu dochází, že rozum má, kdy si uvědomuje, že se potřebuje nadechnout, ale nemůže, nemá jak, nemá čím.

Vzduchom svišťali nože – väčšina sa neškodne odrážala od tvrdého dreva nových kolov.
„Ááá,“ nariekalo dievča, „to nie je fér! Minule to bolo oveľa ľahšie.“
„Pretože drevo na starých koloch bolo rozomleté skoro na prach. Vymenili sme ich za nové, aby ste sa mohli skutočne zlepšovať.“
Učiteľovo nadšenie ani tak nezdieľala.

„Videli ste, ako sa na nás ten chlap z recepcie pozeral? Akoby sme mu urobili niečo strašné,“ pokrúti hlavou Hinata, sediac s oboma bratmi Uchihovcami za stolom v podniku, kde boli po ich prvom príchode do Zemi Ľadu.
„Na mňa nepozeraj," oháňal sa Itachi. „Sasuke sa s ním predsa bavil.“
„To je pravda.“ Hinata sa otočí na Sasukeho, ktorý pozerá smerom k baru.
„Sasuke, čo sa vlastne stalo? Prečo nás vyhodil. Čo si tomu chlapovi povedal?“
„Tá Akina... dnes tu nerobí,“ povie Sasuke, ktorý zrejme nereaguje na to, čo chce Hinata vedieť.

„Je v tom.“
Slova na jeho jazyce chutnala jako popel z jedovatého dřeva.
Jeho oči slepě sledovaly chlapce, řádícího na hřišti.
A postava vedle něj se ošila.
Ticho.
„Nigenteki?“
Taiova hruď se stáhla. Rozbušené srdce se dralo skrz stísněný prostor ven. Muž sevřel ruce v pěsti, aby uvolnil trochu napětí.
Přikývl.
A uslyšel ženin trhaný šokovaný nádech.
„A co – “ Ženin hlas byl zastřený. Odkašlala si. „– co si o tom myslíš?“
Mužovy oči se pomalu zavřely a zase znovu otevřely, než promluvil.
„Nevím.“ Vydechl.