Série
Zaváhala. Před tím než nechala rozběhnout veškeré události, na malý okamžik se zastavila. Hlavou jí proběhla myšlenka: Nechtějí přeci mě, chtějí Hinatu. Můžu utéct a vyváznout živá. Nevěděla, jestli někdo z těch velkých hrdinů měl podobné myšlenky, než se vrhl do smrtelného nebezpečí. Všichni jsou jen lidé, určitě je někdy pocity zradily. Tou strnula na sotva postřehnutelnou vteřinu. Hinata byla její kamarádka, navíc měla byakugan, který se nesměl dostat do nesprávných rukou. Rozhodla se.
„Shune-san!“
Nejiho probudil pohyb druhého těla, přitisknutého k jeho hrudi. Zamrkal a jeho ruka se instinktivně napjala a přitáhla postavu blíže.
„Hmmm.“ Ozvalo se z jeho objetí. Jedno bílé oko se opatrně otevřelo.
Byla k němu otočená zády. Její lopatky se povědomě tiskly k jeho žebrům. Místa, kde se ho dotýkaly, příjemně hřála.
„Už jsi vzhůru?“
Miestnosť, do ktorej vstúpila, bola sporo osvetlená mihotajúcim sa lúčom. Druhú osobu vnútri nevidela, ale cítila ju. Neprehliadnuteľná autorita, moc a energia jej majstra ju nenechávala na pochybách, že je to najsilnejší ninja, akého pozná.
„Momoe - vedenie mesta sa rozhodne požiadať o pomoc proti povstalcom. Je pravdepodobné, že vyšlú žiadosť práve do Konohy. Ninju, ktorého poveria touto misiou, nesmieš spustiť z očí."
„Hai, sensei."
Z preťahujúceho sa ticha nebolo zrejmé, či rozhovor bude pokračovať, ona však bola zvyknutá trpezlivo čakať.
Stáli před sídlem Yamanaků jako dva sloupy, rozpačitost kolem nich se dala krájet. Kuromaru kolem Inoichiho zmateně kroužil a očmuchával ho, občas mu z hrdla uniklo zamručení. Mladíka to začalo znervózňovat, vidina toho, že po něm vlčák skočí, byla celkem reálná.
„Nemám tě doprovodit domů?“
Ty mrcho!“ řval značně podnapilý muž stojící u jídelního stolu, nalévaje si další skleničku, na plačící ženu opírající se jednou rukou o kuchyňský pult, který stál kousek od něj, a druhou zakrývající si čerstvě zarudlou tvář.
„Jak jsi mě mohla takhle zradit?!“
Třísk! Zazněl zvuk tříštící se skleněné lahve, jež se roztříštila o kachličkami obloženou zeď za vyděšenou blondýnkou, která se na poslední chvíli dokázala vyhnout.
Třiačtyřicátý díl - Vzhled slupky neudává chuť plodu
Místnost byla tmavá a studená. Přes zatažené závěsy nepronikalo dovnitř žádné světlo a vypnutý radiátor ani nebránil chladu a vlhkosti prolézt staršími dřevěnými okenicemi.
Seděla v rohu pokoje na přistýlce s dekou vytaženou až ke krku a s pohledem upřeným na rám postele se kývala ze strany na stranu. Na nočním stolku ležela vyčištěná hitae-ate na černém šátku a starý kunai s rozedřenou koženou rukojetí.
Proč. Proč ona? Proč vždycky ona?!
Sakura se snažila zpracovat veškeré informace, které jim oba členové ANBU předali. Jenže na něco takového nebyl čas. Museli dodržet druhou část dohody.
„Půjdu jako první,“ otočila se k Daisukemu Yui.
Sakuru její prohlášení zarazilo. Znamenalo to snad, že i oni podstoupí proces s prokletou pečetí? Byť se to zdálo být férové, nějak jí to nedávalo smysl.
„Jsi si jistá? Víš, že potom budeš vyčerpaná. A seslat čtyři prokleté pečetě…“
Blonďatá postava vystřelila na chodbu a těžké dveře z masivu za ní s prásknutím zapadly. Muž se ani neohlédl a svižným krokem míjel vyjevené tváře, opatrně pozorující napjatý výraz v jeho obvykle veselém obličeji. Ignoroval je, a dál si probojovával cestu ven z budovy.
Pryč.
Utéct.
Nebýt.
Nemuset.
Nevědět.
Zapomenout.
Zmizet a nevrátit se.
„Ještě než začneme, musím vám něco nechat přečíst. Vím, že to hned nepochopíte, ale chci, abyste to věděli. Nebude to lehké pochopit, jako nic z toho, co zde dnes večer padne, stydím se sám za sebe, jelikož toto tajemství znalo jen pět lidí, a jen dva stále žijí. Ano, jsem to já a zde přítomný Ryo. Arata, Ibiki a Sandaime jsou mrtví. Možná pak lépe pochopíte moje jednání,“ zakončil svoji tajuplnou úvodní řeč detektiv, už vytahoval svitek, když se jeho ruka dotkla jakéhosi kovu...
Nohy mu těžkly, když po schodech šplhal do posledního sedmého patra. Hlava byla nesoustředěná, pozornost se ztrácela mezi zmatenými myšlenkami, které se hnaly hlavou jako hurikán, a pootevřené rty nebyly kromě použitého dechu schopny vypustit ani slovo.
Proč? Proč by někdo…?
Zrak se mu zamlžil.
Nechápal.
Schod za schodem mu mizely pod nohama, nepřinášely ale víc než únavu a bolest hlavy.
KAPITOLA XIII – Španielsku inkvizíciu skutočne nikto nečaká
„Setsuko, ó Setsuko, keby som mal jazyky aj na dlaniach, to by som si len s tebou užil, Setsuko.”
Pětice pokračovala a za nimi cupitala skupina banditů. Ruce měli výtržníci přivázané k jednomu provazu, jehož konec si vzal na starosti Yuujiro, a nohy svázané zvlášť, aby mohli chodit, avšak nikoliv utíkat. Kráčeli poslušně, protože už měli za sebou neúspěšný pokus o útěk.
„Bohové, tady to vypadá,“ ulevil si Tobirama.
„Celkem slušná účast,“ založil si ruce na prsou Uchiha Madara. „Chlapi, nelezte na ten písek. Možná ta past ještě funguje!“ houkl na své muže, kteří začali ohledávat a vytahovat těla z terénu. Dali si pozor.
„Jestli jsou to všichni a některé neodnesla řeka, bude jich tak padesát,“ počítal Tobirama.
„I kdyby nějaká těla uplavala anebo se zbytek skrýval v lesích, ta němá holka zabila třicet chlapů o hlavu vyšší než je sama. To znamená, že je ninja. Musíme na ni přitvrdit,“
Vykračoval si ulicí se samolibým úšklebkem na tváři a pohledem zvednutým vysoko ke střechám, které obalovala mlha. Pravá střídala levou, ruce se kmitaly sem a tam stále rychleji a ve větším rozsahu a krev prudce vyháněná srdcem mu šuměla v uších. Vzrušení mu kapalo z vypoulených očí, kterým vévodily masivně dilatované panenky.
Adrenalinová nálož neodeznívala ani po dalších sto metrech, ani po dvou stech. Neustala vlastně od doby, co opustil arénu s novým titulem jounina a bílýma očima vyděšeně mu probodávající záda.
Ha!
Následující týden byl skutečně tvrdý pro celou čtveřici. Museli se chovat normálně i s vědomím, že Píseční pátrali po vrahovi jednoho z jejich velitelů. Nouzu zjistil, že se zřejmě jednalo o uprchlého Písečného zločineckého ninju, který byl loutkářem. Přesto se všichni měli na pozoru, jelikož byli ninjové z cizích zemí, tudíž nedůvěryhodní. Tayuyu by hned zabili, protože byla v minulosti Orochimaruovou strážkyní, který zavraždil jejich vůdce, Čtvrtého Kazekageho. Přetvářka jim dala hodně zabrat.
Tribuny bzučely živým hovorem, smíchem a nadšeným očekáváním. Davy lidí – ninjů i civilistů – se tlačily úzkými uličkami. Část příchozích spěšně usedala do v řadách rozestavených sedaček, ostatní se hrnuli do oddílu na stání, kde se nakláněli přes zábradlí a zvědavě nakukovali do obrovské kruhovité arény pod sebou.
„Plán je pro tebe jasný. Ty budeš vějička, která je naláká k vodě. Hodně by se mi hodilo manželovo Kekkei Genkai, ale bohužel mám jen podstatu vodní. Potřebujeme je dostat k řece. Tam se o to postarám já a ty dobiješ každého, kdo by se ještě hýbal,“
Megumi si nebrala servítky.
Mito připomínala Nara její tetu. Žádné cavyky. Jasné cíle a jasné postupy. Nemělo cenu se s něčím mazlit.
O svitku v kapse se zatím nezmínila. Vypadalo to, že nebude potřeba.
