Sedm Osamělých - Kapitola 22

Innamiho iluzorní projekce se vytvořila před malým Onim, když se celá Jednotka Tanuki shromáždila po neúspěšné akci. Oni je následoval, ale držel se hodně zpátky, takže o něm Raiuova skupina ani nikdo jiný nevěděl.
„Hlášení. Dostaly jste je?“ zeptal se svým několikrát modulovaným hlasem, který pro čtveřici najatých ninjů zněl skoro až nelidsky.
„Ne,“ přiznala Youka a oddechovala. Byl to pro ni dlouhý a náročný boj, a to bojovala jen s jedním nepřítelem a navíc s Kaiovou asistencí. A i když věděla, že v tomto boji jí mohl pomoct mnohem víc, než udělal, nezlobila se na něho. Ani trochu. Požádala ho o to sama, protože podobný výsledek sama očekávala, a tak nechtěla odhalit všechny své karty. Tohle však nikomu neřekla. Moc dobře věděla, že by to Bei ani Toshirou nepochopili.
„Proč?“ zeptal se iluzorní muž zcela prostě bez známek hněvu. Vlastně bez stopy jakýchkoliv emocí.

„Nebyli sami,“ zavrčela podrážděně Bei, když si masírovala bok, do kterého ji Tayuya kopla. Sice to bylo součástí plánu, jak ji měli dostat, byla to však pořádná šupa. Ta mrcha zrzavá mi skoro zlomila žebra! „Byl tam ještě jeden kluk, loutkář. Bojovali spolu, ale potom se proti nám spojili a zdrželi nás, dokud nepřišel zbytek. Nakopali nám zadek!“
„Je tomu tak?“ zeptal se Innami a natočil hlavu k mladé ženě s dredy. Ta přikývla.
„Ano. Nouzu Nagata byl téměř zabit tím loutkářem. Tayuya jejich boj ukončila, a pak jsme přišli my. Já a Kai jsme si vzali na starost jeho, Bei a Toshirou Tayuyu a Nouzu byl mimo hru.“
„Většinou,“ dodal Toshirou s potlačovanou zlostí, „ten nosatej zmetek jednou trefil Bei svým jutsu. Ale povětšinou se tam v bolestech válel. Loutkář ho málem sám sejmul.“

Innami chvíli nic neříkal, jak si situaci přebíral v hlavě.
„Takže vy čtyři jste bojovali jen se dvěma, kteří byli v oslabení po předešlém boji a stejně jste je nezvládli?“
„Nebojovali jsme naplno,“ hájila se Bei a Toshirou přikyvoval. Youka s nimi tiše souhlasila a Kai se nijak nevyjádřil.
„Předpokládám, že to ani oni. Tayuya je mnohem silnější, než jak jste ji poznali,“ odvětil chladně Innami a Bei se zamračila, i když to mělo nulový efekt. Nikdo už nepromluvit. Iluzorní postava sklonila hlavu a založila si ruce na prsa. Všichni si jeho gesto vyložili jako znak toho, že přemýšlí a nijak si ho nedovolili vyrušovat, i když tam nebyl osobně. Z toho, co o nich věděl, bylo všem jasný, že je velmi nebezpečný a nemohou si dovolit ho naštvat.

„Dobrá. Tento vývoj událostí není příznivý, ale není tak závažný. Prozatím si odpočiňte a připravte se, ale prozatím je nechte být. Já se budu zabývat tím, kdo je ten pátý a promyslím další kroky. Rozchod!“
Jako na povel se všichni trochu uvolnili a chystali se odejít, když se Innami otočil k velitelce týmu: „Youko, s tebou bych ještě chtěl mluvit.“
Mladá žena beze slova i projevení nějakých emocí poslechla a počkala, dokud ostatní neodešli. Innami se otočil přímo k ní.
„Ty jsi je záměrně vedla tak, abyste nedosáhli cíle, je to tak?“
Youku jeho slova překvapila, ale dala to najevo pouze pozvednutím obočí.
„Jak to víte?“ otázala se.
„Všechno jsem viděl přes mého létajícího společníka,“ odvětil muž. Přestože podle Innamiho způsobu mluvy se mohlo zdát, že se zlobí, jeho tón i intonace hlasu byly naprosto bez špetky jakýchkoliv emocí.
„Ano, je to tak.“
„Jaký jsi k tomu měla důvod?“
„Mám už nějaký přehled o dovednostech Jednotky Tanuki a s ohledem na to, co jste nám o nich řekl, jsem usoudila, že v tomto stavu nejsme schopni dosáhnout cíle mise.“
„Ani v početní převaze, když nepřátelé byli vyčerpáni z předešlého boje?“
„Ano, i přesto,“ Youka mluvila zcela klidně, ba sebevědomě. Byla si dost jistá, že jí nic nehrozí, i když si uvědomovala, s kým mluví. Innami ani jeho malý zlobří summon nijak nereagovali, dokud muž nepřikývnul.
„Dobrá úvaha. Udělal jsem dobře, že jsem si tě vybral. Budete muset trénovat na další střetnutí. Já se začnu zabývat tím, jak vaše šance navýšit.“ Jeho iluzorní postava zablikala a zmizela. Žena přikývla a pomalým krokem se vydala za ostatními.

* * * * *

Teď se už pětice ninjů vydala pryč z velké pouště Země Větru. Enza se definitivně rozhodl z vlasti odejít, přísahal však, že se vrátí a dokončí, co začal. Nemohl si být jistý, že nikdo z karavany ho neprodá Písečným ninjům jakožto hledaného zběha. Příliš se ve skupině nevyjadřoval, ale ani nijak neprovokoval. Obecně nálada byla taková ospalá a nikomu nebylo do řeči bez ohledu na předešlé události. Už měli dost písku a hnusnýho horka a chtěli být co nejdříve pryč z pouště. Nouzu se s Raiuovou pomocí už dával dohromady, ale obvazy si stále ještě nechal. Tayuya po něm házela pohledy, ale nemohla už zpochybňovat jeho oddanost. Byl ochoten položit svůj život v boji s Enzou. To chtělo skutečnou kuráž, ale ne nutně to znamenalo jeho loajalitu vůči nim. Byl to přeci jen učedník elitních ANBU zabijáků a důvěřovat mu, by byla blbina. Možná prostě jen nechtěl prohrát, jako ona... a kam ji to zavedlo.

S Enzou to bylo ještě horší. Byl starší než oni o rok a mohl už být chuuninem, takže měl nějaké bojové zkušenosti a i vůdcovské schopnosti. Navíc byl i zkušený špeh, když dokázal tak bravurně maskovat svoji pravou totožnost a lhát o ní s takovou lehkostí. Někomu tak mazanému se těžko dalo věřit. Uvědomila si, že byl dost podobný právě jí. Vlastně i něco ze sebe viděla v Nouzuovi. Nouzu měl jejího ducha se nevzdat, ale Enza měl její způsob myšlení. To vůbec neznělo dobře a tohle zjištění ji ohromilo. Ne proto, že by o sobě nevěděla, jaká je, ale že i navzdory její povaze se k ní Raiu a Jakkaru chovali tak hezky. U toho hromotluka ji to vlastně nepřekvapovalo, byl ještě moc mladý, dobrák a cíťa, který ani nebyl dostatečně chytrý. Ale Raiu... ten to o ní určitě věděl už dávno, byl chytrý dost, a přesto... proč jí tolik věřil, i přese všechno, co o ní věděl? To jí nešlo na rozum. Tyto myšlenky si nechala pro sebe a stále nad nimi uvažovala, takže celou cestu mlčela.

Cesta vedla na hranici se Zemí Řek. Enza je však zastavil na hranicích z toho důvodu, který Raiu očekával. Píseční byli v pohotovosti kvůli nedávné vraždě jejich regionálního velitele, kterou provedl právě Enza. V tomto stavu překročit hranici bylo dost nebezpečné, obzvláště se skupinou pěti lidí. Předešlé triky jim už nemusí vyjít, takže potřebovali vymyslet jiný postup.
„Přes hranici není těžké se dostat,“ řekla ležérně Tayuya.
Enza zakroutil hlavou.
„Možná v Zemi Ohně a jiných prťavých státech, ale ne u nás. Tady pohotovost a bezpečnost hranic bereme hodně vážně. V jednom nebo dvou lidech by to snad i vyšlo, ne ale v pěti. Určitě by na nás přišli.“
„A to nechceme,“ řekl Nouzu.
Blonďák kývnul na souhlas.
„Správně.“
„No fajn, ale co teda máme dělat jiného? Už mi to tady pěkně leze krkem,“ pronesla Tayuya, které docházela trpělivost.

Enza se chytil za bradu, začal si ji třít ukazováčkem a zamyslel se.
„Možná bychom měli jít na jih k moři a odplout lodí. To bude rozhodně snadnější, než jít přes obranná postavení, hradby a určitě už teď připravené pasti,“
Tayuya hlasitě zavrčela, „hrrrrrn! Takže zase tím pitomým pískem?! Už ho mám snad všude!“
„Ty si stěžuj,“ odsekl Raiu, který měl na sobě ještě spodní část jeho zbroje Žlutého Ronina. Svrchní si sundal a ukryl už před několika hodinami: „Já se v tomhle peču celý den, kdežto ty seš alespoň na lehko.“
Tayuya mu věnovala pohled, který by ostatní považovali za popuzený, avšak Raiu věděl, že ji to pobavilo, ale nechtěla, aby to ostatní poznali.
„Ještě jsem nebyl u moře,“ poznamenal Nouzu a Jakkaru přitakal: „Já taky. Snad mi nebude na lodi špatně.“ Zrzka protočila oči v sloup.

* * * * *

Přesun na jih byl rychlý. Nechtěli ztrácet čas a prostě běželi jako ninjové. Pouště už vážně měli po krk. Zabralo jim to celý den a část noci, když se přiblížili k pobřeží Země Větru, přesněji menšího (ale ne až moc malého) přístavního městečka. I když Píseční tu byli, pro Tayuyu a Enzu nepředstavovali žádný problém a prošli městem nepozorovaně.
Našli malý penzion, kde se Enza domluvil tak, že jim majitel dal dva pokoje, aniž by jakkoliv komentoval, že tam přišli uprostřed noci. Nastal menší problém s tím, kdo s kým má spát, protože všichni měli, kromě Raiua, problém být s Enzou v jedné místnosti. Nikdo mu nevěřil. Tak se Raiu rozhodl, že s ním bude na pokoji on, zatímco ostatní si vezmou druhou místnost. Tayuya zabrala postel, takže klukům zbyla podlaha, ale ani jeden neprotestoval.

Ve vedlejší místnosti se oba mladíci dohodli, že si ani jeden nevezme postel a budou ležet na zemi vedle postele každý na opačné straně. Ačkoli byla už půlnoc, nechtělo se spát ani jednomu z nich. U Enzy to možná byla spíše obezřetnost před Raiuem. Ikazuchi si to nijak nebral osobně, vlastně mu to hodně připomnělo začátky s Tayuyou. Trvalo snad dva měsíce, než se holka uklidnila a přestala plánovat jeho zabití. Do hlavy lidem sice nevidí, takže možná u ní neměl ještě úplně vyhráno. U Enzy to bylo spíš naopak. Bál se, že se ho Raiu pokusí sejmout.
„Nemáš se čeho obávat,“ prohlásil tiše a klidně Raiu a upřímně se usmál, „nikdo tě tu nechce zabít, můžeš klidně jít spát.“
Enza se netvářil moc důvěřivě.
„Neurazíš se, když ti vzhledem k okolnostem nebudu věřit?“
„Nic se neděje. Kdyby tě chtěla Tayuya, nebo Nouzu zabít, už by to udělali v poušti, když jsi spal.“
„To jsem byl stále na pozoru, když se spí na písku. Teď je tu pohodlná postel nebo podlaha, to bych mohl tvrději usnout.“

Raiu se ušklíbnul.
„Ty vážně nejsi důvěřivý k ostatním, co?“
Enza se také usmál a sklopil pohled.
„Ty se divíš? Už delší dobu stojím proti vrchnímu velení jedné z velkých ninja vesnic, a teď jsem v přítomnosti vrahů, se kterými jsem ještě před pár dny bojoval na život a na smrt.“
Raiu se tiše zasmál a Enza se k němu mírně přidal.
„Takže seš taky osamělý jako my.“
„Tobě se to oslovení líbí. 'Osamělý',“ Enza se ušklíbnul ještě víc a Raiu už svůj smích nedokázal moc skrýt.
„Proč ne. Každý člověk je ve výsledku osamělý, i ti obklopeni lidmi kolem sebe. A zrovna u nás pěti tohle fakt sedí, jak už jsme o tom předtím mluvili. Pouze rodina ti může pomoct to překonat.“
„Jo, to máš pravdu,“ přikývnul Enza.
Ještě chvilku si povídali, než se Enza konečně rozhodl jít spát. Raiu zůstal ještě asi hodinu se svými myšlenkami, a pak sám usnul.

* * * * *

Druhý den se všichni vydali do města přestrojeni do plášťů, které jim zakrývaly celé tělo kromě obličeje. Enza je zavedl ke kotvišti lodí, kde se zrovna nacházela jedna nákladní loď. Píseční zde sice hlídkovali, ale zdálo se, že jejich ostražitost byla na rozdíl od těch ve městě Seifukusha nebo na hranicích nízká, takže nebylo vůbec těžké se přes ně dostat až na palubu. Opět Enza jednal s kapitánem lodi, kterému nijak nevadilo, že poveze pět pasažérů, i když tentokrát je to už stálo nějaké ty ryou.
„Loď má za cíl Zemi Čaje, takže budeme dost daleko od Písečných, ale přiblížíme se Listové,“ pronesl Enza celé bandě na hlavní palubě lodi a sundal si kápi z hlavy. Ostatní ho následovali.
„Ale Listová nás nehledá,“ dodal Raiu a Enza s Tayuyou nastejno přikývli.
„Takže odpočineme a rozhodně se už nebudeme potit v poušti,“ zašeptal Nouzu a všichni s ním souhlasili. Budou se moct schovat do stínu stromů během dne, kde vzduch byl chladný a svěží, ne rozpálený od písku.
„Fajn, tak si všichni můžeme konečně pořádně oddechnout,“ řekl Raiu zvesela.

O pár hodin později loď vyplula a všichni odložili své převleky, včetně Raiua, který si už mohl sundat zbroj a mít jen své civilní oblečení. Se znovunabytou „lehkostí“ stál na hlavní palubě, opřený o zábradlí a nechal se ovívat mořským vánkem. Nouzu někam zalezl a dal si šlofíka. Tayuya si stoupla na záď a začala hrát na flétnu.
Jakkaru seděl v podpalubí na lavici, ruce zkřížené a díval se s kamenným výrazem na druhou stranu kajuty. Vtom uslyšel praskání dřevěných trámu, které se přibližovalo, což znamenalo, že někdo šel za ním. Vzhlédnul a zarazil se, když se ve dveřích objevil Enza. Blonďák se zastavil a díval se na mladíka z Kamenné neutrálním výrazem. Nesnažil se být milý nebo přívětivý, ale ani nepřátelský. Po pár okamžicích ticha přešel Enza na druhou stranu kajuty, kde si sednul na zem naproti Jakkaruovi. Hnědovlásek se díval na blonďáka obezřetně. Vzpomínka na kopanec do hlavy byla stále živá v jeho paměti.
„Ještě jednou se ti omlouvám,“ řekl Enza, jakoby četl mladíkovi myšlenky.
Ten touto náhodou byl zaskočen a po chvilce přikývnul.
„Já to chápu.“
Koutky Enzových úst se zvedly úlevou, že alespoň trocha zlé krve, která tu byla, se vypařila. Seděli v kajutě naproti sobě, Jakkaru se díval na Enzu a ten zase na strop.

„Nevypadáš příliš nadšeně. Tvoje první plavba po moři?“ pronesl ledabyle Písečný, stále se dívajíc ke stropu.
Mladíček sklopil pohled a schoval ho za své paže položené na kolenech.
„Stýská se mi.“
Enza přikývl a pohledem přejel na Jakkarua.
„Chápu. Vlastně to máš z nás všech nejhorší.“
To už se skleslý mladík podíval na staršího s překvapenou tváří a Enza mu pohled opětoval.
„Já, Raiu, Nouzu a Tayuya jsme prodělali základní výcvik ninjů včetně nocování v neznámém nebo nepřátelském prostředí. Raiu a Tayuya jsou až jonini. Jsme schopni operovat mimo naše domovy. Ty ale ne. Ještě nejsi ani geninem, nikdy jsi nebyl tak daleko od toho, čemu říkáš domov. Nikdo tě na to nepřipravil.“
Ta slova Jakkarua zasáhla přímo do černého a otevřel ohromením ústa. Jakoby mu Enza četl myšlenky a pocity, protože to bylo ono, čím si procházel. Byla už věčnost, co neviděl maminku. Musela se o něho šíleně bát, stejně jako se bál on o ni, Kamenná nebyla moc přívětivá a z toho mála co Jakkaru slyšel, tak k dezerci neměla žádnou toleranci. Po něm už mohli poslat ANBU, ale jeho trápilo víc, co mohla Kamenná udělat mamince jako odplatu za to, že utekl. A on s tím nemohl nic udělat, protože byl úplně sám.
Tedy ne až tak úplně. Byl tu Raiu, který se o něho staral jako starší bratr, kterého Jakkaru nikdy neměl. Učil ho, bránil ho a pomáhal mu jako nikdo jiný. Choval se k němu skutečně hezky. Tayuya ho moc ráda neměla proto, že nebyl až tak chytrý a pořád se na něho dívala takovým špatným pohledem. Ale Raiu jí bránil v tom, aby mu nadávala. V poslední době se to však zlepšilo. Nouzu... na něho nebyl ošklivý, ale ani hezký. Držel se stranou a pořád se tvářil ospale, jakoby ho nic nezajímalo. A teď tu byl Enza, kluk, který jim všem dlouhou dobu lhal a dokonce s nimi bojoval. Jakkaru mu nevěřil poté, co mu vrazil kolínko do čelisti, ale teď se mu omluvil a věděl, jak se cítí... možná, že nebyl tak špatný, jak si myslel? Raiu mu rozhodně věřil, a jestli mu důvěřoval on, tak by mu měl věřit i Jakkaru, ne?

„Bojím se o maminku, jestli jí něco neudělali, protože jsem já utekl.“
„Slyšel jsem, že je Kamenná hodně drsná,“ řekl Enza věcně, ale bez nějakého konejšivého tónu nebo něčeho, co by znělo chlácholivě, což mladšího chlapce o to víc utvrdilo v jeho přesvědčení a nahnalo mu větší strach. Enza si toho buď nebyl vědom, nebo ano, ale bylo mu to jedno podle toho, jak se tvářil. Něco se však změnilo, když dodal: „Ale věřím, že nejsou až takoví, že by si vylévali zlost na tvé matce. Takový přece nemůže být ani Tsuchikage.“
Jakkaru se na Enzu opět podíval s vyvalenýma očima, když se Písečný zvedl, přešel k němu a sednul si vedle něho. Stále se nedíval na něho, ale na strop.
„I mně se stýská po mých milovaných, po mé sestře. Písečná také nepatří mezi měkkosrdcé slabochy a v případě, že přijdou na moje činy, určitě budou sestru vyslýchat. Ale když zjistí, že nic neví, tak ji za mne trestat nebudou. Ona za nic nemůže. A určitě jim chvilku zabere, než přijdou na to, že jsem pryč, o to jsem se postaral,“ řekl Enza a konečně stočil své karmínové oči k Jakkaruovi, který teď vůbec nevěděl, co si má o blonďákovi myslet. Někdy dokázal přesně vystihnout pocity svých i jiných lidí, ale jindy zase nejevil žádné ohledy na city ostatních. Uměl vyslovit pravdu o jedněch věcech, avšak byl to i dobrý lhář, schopný člověka přesvědčit. Choval se chladně, ale mluvil o citech. Jakkaru vůbec nevěděl, kdo vlastně Enza byl. Jestli se mu dalo věřit.

Enza za chvilku pokrčil rameny a usmál se na Jakkarua ze široka, odhalujíc své bílé zuby.
„Měl bys trénovat, abys byl silný a ubránil se čemukoliv, až se jednou vrátíš domů. Aby na tebe tvoje matka mohla být pyšná.“
Pak se mladík z Písečné zvednul a odešel z kajuty. Jeho poslední slova stále rezonovala Jakkaruovi v hlavě. Enza měl pravdu, nemohl zůstat pozadu. Musel se naučit používat správně Kouton, zlepšit svoji sílu a vitalitu, což bylo stejně důležité, jako rozvíjet svoji vnitřní čakru a kontrolu, to si pamatoval z Akademie. A to přesně udělá. Rozhodl se, že se jednou do Kamenné vrátí silný, aby mohl čelit čemukoliv, co proti němu Tsuchikage-sama, Kamenná Rada nebo celá vesnice hodí. Podíval se do dveří, ve kterých ještě před chvílí stál Enza a s nově získanou vůlí v očích tiše pronesl.
„Děkuju.“

* * * * *

Daleko od party, hluboko v Zemi Větru mezi skalními masivy, ležela Skrytá Písečná Vesnice. Bylo poledne a slunce ozařovalo každé zákoutí vesnice, ve které i přes venkovní žár bylo rušno a nebylo tomu jinak ani v největší budově vesnice ve tvaru kulatého hrnce, Kazekageho rezidenci. Uvnitř, ve velkém sále se sochami všech předešlých kazekage, právě zasedala Písečná Rada, poradci vůdce vesnice. Ovšem teď to byli právě oni, kdo Písečné vládli, poněvadž poslední kazekage - Čtvrtý, byl zavražděn před pár měsíci Orochimaruem před útokem na Listovou. Rada se sešla, aby si vyslechli hlášení od staršího ze synů Čtvrtého, Kankura, který byl zvažován jako příští nástupce na post Pátého Kazekage, společně s nejmladším synem Gaarou a nejstarší Temari. Hlášení se mělo týkat vyšetřování ve městě Seifukushu.

„Takže podle tebe se jednalo o loutkáře? A některého z našich?“ zeptal se Yuura, jeden z nejmladších členů Rady, ke které byl přizván teprve před necelými dvěma lety, ale už za tu dobu prokázal své schopnosti a oddanost vesnici.
„Jsem o tom přesvědčený, Yuuro-sama,“ pronesl Kankurou formálně, „není pochyb, že k zabití velitele Nagera byly použity loutky. A podle stop, které jsme našli, usuzuji, že byly zkonstruovány v Písečné. Jejich konstrukce je pravděpodobně našeho typu.“
Mezi radou starších to zašumělo, jak si všichni vyměňovali pohledy a potichu pronášeli slova údivu.
„V tom případě je to ještě horší, než jsme si mysleli,“ prohlásil Jouseki, padesátiletý ninja s širokým nosem a znatelnými rýhami (jako Itachi, pozn. autora), a vráskami ve tváři. „Toto už je otevřený boj proti Písečné vesnici! Nejdříve Orochimaru zabije Lorda Čtvrtého, a teď zrádce nebo zrádci z vlastních řad zabijí jednoho z regionálních velitelů! Někdo se nás snaží cíleně oslabit po naší porážce v Listové.“

„Nedělejte předčasné závěry, Jouseki,“ řekl s klidným hlasem Ryuusa, radní s pevnou čelistí a maličkýma očkama, „zatím nevíme, kdo za tím stojí a ani proč.“
„Mohl by to být Orochimaru,“ nadnesl myšlenku Gouza, muž s orlím nosem a krátce střiženým hnědým plnovousem. Na jeho slova zareagoval jako první Yuura.
„Možné to je, ale nedávalo by to příliš smysl. Neprojevil o nás žádný zájem, a proč by čekal tak dlouho? Dle zpráv, které nám zprostředkoval tady Kankurou, Temari a Gaara z Listové, Orochimaru má teď zcela jiné zájmy. Nedávalo by to logiku.“
„Souhlasím,“ přitakal Ryuusa.
„Třeba nás oslabuje déle, než jsme vůbec tušili,“ prohodil Jouseki a přivedl tak na sebe pozornost ostatních. „Co Saikuron?“
„Saikuron?“ zeptal se další člen Rady, „ten zemřel nešťastnou náhodou dávno před Lordem Čtvrtým v poušti. Jeho schopnosti a síla by byly neocenitelné při našem útoku na Listovou.“
„Ano. Není zvláštní, že jeden z našich nejsilnějších ninjů byl uprostřed pouště sám, bez žádné oficiálně přidělené mise a měli ho zabít pouštní hadi?“ Jousekiho slova ponořila síň do naprostého ticha, když si každý uvědomil, kam radní mířil.
„Myslíš, Jouseki, že Orochimaru odstranil Saikurona, aby se zbavil potenciálního nástupce Rasy-sama a případného nepřítele během útoku, kdyby se situace změnila v jeho neprospěch?“
„Dávalo by to smysl. Ten slizký had si s námi hrál jako s loutkami od samého začátku.“
Po Jousekiho odpovědi zakroutil hlavou Yuura.
„Nesouhlasím s vámi v tom, že by Saikuron mohl být Pátým Kazekagem. Jeho schopnosti a zkušenosti v boji byly mimořádné až legendární, ale neměl další potřebné kvality, aby získal titul Kazekage. Nebyl příliš sociální ani diplomat, pouze poslouchal rozkazy.“

„Nechme toho,“ ukončil celou debatu razantně Toujuurou, starší muž, který v Radě byl číslo dva hned za Lordem Ebizouem. Vedl Radu efektivně, protože jeden ze Ctihodných sourozenců se nezúčastnil zasedání již několik let a s tím i vedl celou Písečnou do zvolení nového kazekageho.
„Pro spojení Saikuronovi smrti s Orochimaruem nemáme žádné přímé důkazy a dnes tu jsme z důvodu vyšetřování incidentu v Seifukushe.“
Rukou dal znamení ke Kankurovi, který se v reakci na to napřímil.
„Kankurou, dle tvého názoru a analýze situace, kdo všechno by připadal v úvahu pro smrt Nagera?“
Syn Čtvrtého se zamyslel jen na chvilku: „Zvažoval jsem to, ale ve vesnici není příliš mnoho loutkářů dostatečně schopných na to, aby dokázali překvapit někoho tak zkušeného, jako byl Nageru. Případný seznam podezřelých jsem přesto napsal do mé zprávy.“
„A co Enza?“ otázal se Gouza, „je to student zesnulého Yoshioa, který v Loutkářské brigádě vedl vývoj nových bojových loutek společně s Chiyo-baasama. Nešťastná smrt jeho senseie ho mohla svést na scestí.“
Kankurou byl překvapen Gouzovou volbou, hned se však vzpamatoval a rezolutně zakroutil hlavou.
„O tom pochybuji, Gouzo-sama. Enzu znám od dětství. Je stejně schopný loutkář jako já, ale nikdy by takovýmto způsobem nezradil vesnici. Příliš mu na ní a na jeho sestře záleží, než aby je ohrozil.“
„Buď opatrný, Kankurou,“ pronesl Toujuurou lehce unaveným hlasem, „nesmíme svým pocitům dovolit zakrýt náš úsudek. Zatím nikoho nepodezříváme, ale musíme všechno prověřit. Prozatím to bude všechno, můžeš jít.“
„Rozumím, Toujuurou-sama,“ Kankurou kývnul nejdříve k němu, poté ke zbytku Rady a odešel ze sálu.