Série

Blonďatá postava vystřelila na chodbu a těžké dveře z masivu za ní s prásknutím zapadly. Muž se ani neohlédl a svižným krokem míjel vyjevené tváře, opatrně pozorující napjatý výraz v jeho obvykle veselém obličeji. Ignoroval je, a dál si probojovával cestu ven z budovy.
Pryč.
Utéct.
Nebýt.
Nemuset.
Nevědět.
Zapomenout.
Zmizet a nevrátit se.

„Ještě než začneme, musím vám něco nechat přečíst. Vím, že to hned nepochopíte, ale chci, abyste to věděli. Nebude to lehké pochopit, jako nic z toho, co zde dnes večer padne, stydím se sám za sebe, jelikož toto tajemství znalo jen pět lidí, a jen dva stále žijí. Ano, jsem to já a zde přítomný Ryo. Arata, Ibiki a Sandaime jsou mrtví. Možná pak lépe pochopíte moje jednání,“ zakončil svoji tajuplnou úvodní řeč detektiv, už vytahoval svitek, když se jeho ruka dotkla jakéhosi kovu...

Nohy mu těžkly, když po schodech šplhal do posledního sedmého patra. Hlava byla nesoustředěná, pozornost se ztrácela mezi zmatenými myšlenkami, které se hnaly hlavou jako hurikán, a pootevřené rty nebyly kromě použitého dechu schopny vypustit ani slovo.
Proč? Proč by někdo…?
Zrak se mu zamlžil.
Nechápal.
Schod za schodem mu mizely pod nohama, nepřinášely ale víc než únavu a bolest hlavy.

KAPITOLA XIII – Španielsku inkvizíciu skutočne nikto nečaká

Poznámka

Možno ma budete nenávidieť, možno ma budete preklínať, no túto 13. kapitolu si aj tak budete musieť prečítať. (odporúča deväť a pol z desiatich Aife)

„Setsuko, ó Setsuko, keby som mal jazyky aj na dlaniach, to by som si len s tebou užil, Setsuko.”

Pětice pokračovala a za nimi cupitala skupina banditů. Ruce měli výtržníci přivázané k jednomu provazu, jehož konec si vzal na starosti Yuujiro, a nohy svázané zvlášť, aby mohli chodit, avšak nikoliv utíkat. Kráčeli poslušně, protože už měli za sebou neúspěšný pokus o útěk.

„Bohové, tady to vypadá,“ ulevil si Tobirama.
„Celkem slušná účast,“ založil si ruce na prsou Uchiha Madara. „Chlapi, nelezte na ten písek. Možná ta past ještě funguje!“ houkl na své muže, kteří začali ohledávat a vytahovat těla z terénu. Dali si pozor.
„Jestli jsou to všichni a některé neodnesla řeka, bude jich tak padesát,“ počítal Tobirama.
„I kdyby nějaká těla uplavala anebo se zbytek skrýval v lesích, ta němá holka zabila třicet chlapů o hlavu vyšší než je sama. To znamená, že je ninja. Musíme na ni přitvrdit,“

Vykračoval si ulicí se samolibým úšklebkem na tváři a pohledem zvednutým vysoko ke střechám, které obalovala mlha. Pravá střídala levou, ruce se kmitaly sem a tam stále rychleji a ve větším rozsahu a krev prudce vyháněná srdcem mu šuměla v uších. Vzrušení mu kapalo z vypoulených očí, kterým vévodily masivně dilatované panenky.
Adrenalinová nálož neodeznívala ani po dalších sto metrech, ani po dvou stech. Neustala vlastně od doby, co opustil arénu s novým titulem jounina a bílýma očima vyděšeně mu probodávající záda.
Ha!

Následující týden byl skutečně tvrdý pro celou čtveřici. Museli se chovat normálně i s vědomím, že Píseční pátrali po vrahovi jednoho z jejich velitelů. Nouzu zjistil, že se zřejmě jednalo o uprchlého Písečného zločineckého ninju, který byl loutkářem. Přesto se všichni měli na pozoru, jelikož byli ninjové z cizích zemí, tudíž nedůvěryhodní. Tayuyu by hned zabili, protože byla v minulosti Orochimaruovou strážkyní, který zavraždil jejich vůdce, Čtvrtého Kazekageho. Přetvářka jim dala hodně zabrat.

Tribuny bzučely živým hovorem, smíchem a nadšeným očekáváním. Davy lidí – ninjů i civilistů – se tlačily úzkými uličkami. Část příchozích spěšně usedala do v řadách rozestavených sedaček, ostatní se hrnuli do oddílu na stání, kde se nakláněli přes zábradlí a zvědavě nakukovali do obrovské kruhovité arény pod sebou.

„Plán je pro tebe jasný. Ty budeš vějička, která je naláká k vodě. Hodně by se mi hodilo manželovo Kekkei Genkai, ale bohužel mám jen podstatu vodní. Potřebujeme je dostat k řece. Tam se o to postarám já a ty dobiješ každého, kdo by se ještě hýbal,“
Megumi si nebrala servítky.
Mito připomínala Nara její tetu. Žádné cavyky. Jasné cíle a jasné postupy. Nemělo cenu se s něčím mazlit.
O svitku v kapse se zatím nezmínila. Vypadalo to, že nebude potřeba.

Hlava ho bolela jako střep, když se líným krokem ploužil ke cvičišti. Ranní vlhkost se mu srážela na vlasech a stékala po krku až dolů na záda.
Ošil se.
A zrovna dneska to musí být povinný. Protože tam budou všichni. Zahořklej zm*d, úchylák, vocas a paralýza. A taky kráva.
Bledé tváře, černé vlasy. A ty oči.

Po Itachiho návratu v úkrytu nebyla chvilku klidu. Vůdce sice působil, jako by se ho zrada netýkala, a přestože Konan vypadala jak vytesaná z kamene, oči plály oběma. A sice takový rozzuřený pohled Rinneganu nepůsobil dvakrát přívětivě, všichni nervózně pokukovali po Konan. Hidan by si jindy neodpustil poznámku, ale tentokrát poslušně mlčel. Smrti se nebál, ale bolest pro nic za nic taky nevyhledával. Nebyla v tom žádná radost, když trpěl sám.

Ve společenské místnosti bylo hodnou chvíli ticho. Bratři z klanu Senju seděli na dvou proutěných křeslech, Megumi seděla na pohovce naproti nim, za ruku držela Mito, která stála za ní a jakoby ji dělala tělesnou stráž. A Uchiha Madara se opíral o trám dveří, které vedly do kuchyně.
Slyšeli jak si andulky čechrají peří.
A jak zlatí kapříci šplouchají venku v jezírku.
„Tohle už byla sedmá,“ započal Tobirama, „začíná to být alarmující,“
„A předtím to nebylo alarmující?“ odsekla Megumi.

Opíral se zády o kmen bytelného jasanu a se zájmem pozoroval bojový tanec na palouku před sebou. Na zádech ho chladil pot a v puse převládala nepříjemná pachuť špatně udělaného onigiri. Se znechucením kousl do poslední koule a její zbytek odhodil do keře opodál.

„Sien, počkej!“ zašeptal jsem, jak nejhlasitěji to šlo, na blonďatou kunoichi, která se bezmyšlenkovitě hnala směrem k hradbám druhého ze tří prstenců opevnění pevnosti, v němž se nacházely ubikace vojáků a jejich rodin. V této čtvrti kromě kasáren byly také řadové domky, krámky a dlážděné ulice, které spíše připomínaly podhradní městečko než část vojenského objektu.
„Buď opatrnější, nebo nás někdo uvidí!“ dal jsem najevo své obavy.

Ino stála před posuvnými dveřmi, které vedly do otcovy kanceláře. Doslova tupě zírala na tmavé těžké dřevo zdobené papírovými panely, na nichž byl inkoustem nakreslen ledňáček létající nad zamrzlým jezerem. Emoce. Otcova smrt v ní zanechala pořádnou ránu na duši. Nejenom, že se jako přímá dědička musela zúčastnit všech klanových schůzek, ale zároveň na ni padla povinnost starat se o květinářství, kde u každého květináče a každé rostlinky cítila jemný závan otcovy přítomnosti.

Po dlouhé době ucítila Tou Šišku, který se probudil ze svého denního spánku. Opatrně vystrčil hlavu a rozhlédl se. Akamaru zoufale zavyl. Boj kolem se zastavil.
„Rychle utečte!“ varovala je Hinata a uskočila zpět. Akamaru kníkal a kousal si nohu. Kiba ho zvedl do náruče a utíkal. Písek zčernal. Dívka zůstala uvězněna uprostřed hemžení. Ošívala se. Metala kolem sebe jutsu jako šílená. Její kolega jí vyrazil na pomoc, ale rychle se stáhl.

Chuuninská zkouška

Minula zima a s ní Akiřiny sedmé narozeniny. Ještě před měsícem a půl se učila Yajirushi, Bleskový šíp, a nyní zbýval jen den do Chuuninské zkoušky.
„Nepůjdeme se proběhnout do lesa?“ navrhoval Shiro. „Třeba zase najdeme nějakýho banditu, co v lese zabloudil, a pořádně ho vystrašíme!“ Vzrušeně mrskal ocasem.
„No, zní to skvěle, ale dneska ne, Shiro. Nějak se na to necítím,“ odpověděla Akira sklesle.

Když se vrátil zpátky do úkrytu, přivítal ho znovu Kakuzu, pokud se to přivítáním nazvat dalo. Podrážděně se na něj mračil, a když ho chtěl Sasori obejít, pevně ho popadl za ramena. Sasori už málem frustrovaně zavyl do nebes. Měl toho tak akorát. Co to se všemi bylo, proč po něm pořád někdo chmatal a chtěl ho zabít nebo zradit nebo otrávit-

Mohutně si povzdychl. Maskovaný ninja to nebral jako cokoli hodného povšimnutí.

Neji se rychlými kroky vzdaloval z tréninkového prostoru. Jeho obočí bylo stažené a ruce napjaté. Jeho krok byl ale pevný – a taky rychlejší než obvykle. Dnes se obzvláště nemohl dočkat toho, až bude doma. Přesto ho tentokrát do domku s terasou a pelargoniemi v oknech, který se během let stal jeho domovem, nelákal ani Hinatin laskavý úsměv ani veselé brebentění jeho syna.