KURZÍK KRESBY

Vítejte všichni, kdož se chcete zlepšit v anatomii a stínování, což bývá většinou první a poslední kámen úrazu nadšeného fanartisty na cestě k vysněnému cíli - být sám se sebou spokojený .
Založila jsem vlákno, které je zaměřeno na postupné probrání základů stínování, rozvrhování postav a kompozice. Budu mluvit o klasické kresbě na papír, která prostě od pradávna alfa a omega všech ostatních technik. Každých cca 14 dní budeme po malých částech probírat nějakou problematiku. To, co už nebude aktuální, hodím do hidu, abyste se k tomu mohli vrátit. Na konci dostanete vždy malý domácí úkol, abyste si to mohli sami vyzkoušet .
ÁÁÁ, Bože, cítím se jako učitelka, buďte, prosím, shovívaví, protože jsem všechno možné, ale učit mě nikdo neučil !

1. TONALITA

Začneme velmi jednoduše - černobílou tonalitou. Jde vlastně o takovou přípravu a cvičnou fázi ke stínování. Pomůže vám to vnímat nuance v různých (více jak padesáti ) odstínech šedi, získat do ruky cvik kreslit pěkně stejnoměrně jednolitou plochu. A abyste si dokázali rozfázovat kresbu a neryli jako prasátko (s malým „p“) .

Stínovat můžeme dvěma základními způsoby víceméně podle toho, jakou techniku používáme:

a) u technik, které nám umožní regulovat odstín (tužka, uhel, rudka, pastelka, apod.), stínujeme většinou v celých plochách, bez viditelných tahů a ztmavujeme tím, že přitlačíme
příklad 1
příklad 2

b) když používáme techniku, která má neměnnou, pořád stejně tmavou stopu (tuš, centropen, fixy, propiska, apod.) musíme stínovat tzv. šrafováním
příklad
Já např. nejraději kreslím tužkou a obě techniky kombinuji, což se taky dá.

a) černobílá tonalita
Představte si dlouhý obdélníkový výřez, na jehož jednom konci je bílá a na druhém ta nejčernější černá. A ta bílá přechází pomalu přes šedou až do černé. Kresba tužkou na bílém papíře se také skládá z různě světlých a tmavých odstínů šedých. Je důležité, abychom rozpoznali, kde a jak je kresba světlá a tmavá, abychom dokázali rozlišit jednotlivé odstíny a naučili se je pak vědomě používat. Jednoduše – aby nás tužka poslouchala, a podle tlaku na ni jsme dosáhli přesně toho odstínu, který potřebujeme.
V pc kvalitě můžete takovou tonalitu vidět např. na černobílé fotografické škále. Pro dobrého kreslíře ovšem není problém vytvořit kterýkoliv odstín i od ruky. A to bez viditelných tahů, kudy jela tužka.
Váš první úkol tedy bude na A4 si narýsovat obdélník 27 x 10 cm a ten rozdělit na okénka (po delší straně) po 3 cm, čili každé okénko bude mít na výšku 10 cm, na šířku 3 cm a budou ležet těsně vedle sebe. První okénko ponecháte bílé, poslední bude černé (bude vybarvené s největší intenzitou, kterou vám tužka dovolí). Vezměte si obyčejnou tužku, ideálně měkkou (stejně tak můžete kreslit i uhlem, rudkou, vším, co zanechá tmavší odstín, když přitlačíte). Zkuste pak každé okénko tužkou celé stejnoměrně vybarvit, aby intenzita s každým okénkem pomalu a PLYNULE přecházela od bílé po černou. Netlačte, spíš pomaličku vrstvěte jednu vrstvu přes druhou, klidně si nejdříve začněte políčkem uprostřed, které bude přesně středně tmavé mezi bílou a černou. Snažte se, aby nebyly znát tahy tužky, vrstvy nanášejte pod různými úhly a různými směry. Pokud byste si věřili, můžete si políček narýsovat i víc, ale zachovejte velikost 10 x 3 cm, menší je nedělejte. Až budete mít vaši tonalitu nakreslenou, můžete ji zkusit vystřihnout a přiložit na nějakou vaši či cizí kresbu. Všímejte si pak, které políčko se shoduje v různých místech s tmavostí kresby na obrázku. Líp si pak uděláte představu, kolik různých odstínů taková kresba vůbec má a ulehčí vám to práci do budoucna, protože cvičíte nejen oko, ale hlavně mozek.

b) tonalita pomocí šrafování
Stejně jako klasické stínování, můžeme používat ke stínování obrázků i šrafování. Šrafování je o něco těžší, protože vyžaduje přesnost a cvik, aby člověk kladl jednotlivé čárky vedle sebe ve stejných vzdálenostech a dělal je stejně silné. Tenhle cvik dostanete do ruky jenom trénováním. U šrafování také nemůžete používat gumu - u takového centropenu to vůbec nejde a u tužky by vaše pečlivá práce přišla vniveč. Čárky (šrafy) klademe vedle sebe v rozestupech, kdy mezera je cca 1x tak tlustá jako čárka. Ztmavujeme pak ne tím, že bychom víc tlačili na tužku, ale tím, že klademe druhou řadu šrafů přes tu první v jiném směru. Tlačíme pořád stejně silně. Pokud chceme ještě tmavší odstín, můžeme přidat třetí vrstvu opět v jiném směru. Víc jak 4 vrstvy se většinou už nedělají, všechny šrafy by zanikly v jednu plochu, a to není cíl. Pokud chceme ještě ztmavit, většinou volíme zesílení (rozšíření) čar v některé z vrstev. I zde si můžete udělat jako domácí cvičení pár políček, kde začnete bílou a skončíte černou a mezitím se budete snažit ztmavovat šrafováním. U šrafování platí pravidlo, že první a druhá vrstva by se neměla křížit v pravém úhlu 90°, nepůsobí to pak plasticky, ale jako síť či plot, a to nevypadá pěkně. Ideálně je druhou vrstvu klást přes první pod úhlem 45°.
S technikami samozřejmě lze různě experimentovat, kombinovat je s jinými. Ale o tom později. Nyní se opravdu soustřeďte pouze na obyčejnou tonalitu – přechod odstínů od bílé po černou a zkuste si to poctivě pěkně na papír, ať to dostanete do ruky, o to líp to pochopíte a dostanete i do hlavy .

Příště: HLAVNÍ A VEDLEJŠÍ STÍN

AKTUÁLNÍ TÉMA: 2. HLAVNÍ A VEDLEJŠÍ STÍN

Předmět existuje v prostoru a má nějaký tvar. Předmět nakreslíme jako obrys. Obrys nám určí, kde předmět začíná a kde končí. Stínujeme hlavně proto, abychom zachytili jeho tvar i v místech, kde předmět nevidíme v obrysu. K tomu, abychom viděli jakýkoli tvar, potřebujeme světlo. Protože v noci jsou všechny kočky černé, jak se říká a nevidíme nic . Takže máme nějaké světlo a máme nějaký tvar, na kterém se to světlo zachytává, kam dopadá. Stejně jako může být nepřeberné množství tvarů, je i spousta různých druhů světla (měkké, ostré, různě barevné, může svítit na předmět zepředu, z boku, zespoda). To vše ovlivňuje výsledek, jak předmět vypadá, jak ho vnímáme.
Při kreslení si musíme hned v začátku, než začneme stínovat, rozvrhnout a uvědomit, odkud na předmět světlo dopadá a jak je ostré, světlé. Může dopadat i z více stran (např. v případě dvou oken, slunce + dalšího umělého zdroje, dvou lampiček atd. – to je ale v kreslení vždycky rušící a matoucí, znečitelňuje to tvar předmětu). Ideální je pro začátečníky, když si předmět osvětlíme ze strany a zvolíme rozptýlené venkovní světlo. V takovém případě se krásně ukáže na předmětu tzv. hlavní stín a hlavní světlo.
Existují tři základní geometrické tvary, které každý kreslíř MUSÍ znát, jak se stínují, jinak se to nemůže správně naučit. Věřte, že nikdy! Vše na světě je pak poskládáno z těchto základních tvarů, takže není problém naučit se pak stínovat cokoli i zpaměti.

a) kvádr a krychle
Mají rovné strany, na které světlo dopadá, rovná plocha je vždycky osvícená krásně stejnoměrně všude stejně a až na hraně se světlo zastaví a prudce se o ni zlomí. Zcela logicky tam, kam na krychli dopadá světlo, bude plocha světlá, osvícená, tam kam dopadá nejméně (na opačné straně) bude zase tmavý stejnoměrný stín. Plochy, které jsou natočeny ke světlu jen zčásti, budou také osvětleny jen zčásti, budou napůl světlé a napůl tmavé, čili šedé. Hlavní světlo na kvádru a krychli je tedy na čelní straně otočené ke světlu, hlavní stín je na opačné straně. Hlavní se říká proto, že je jím vyjádřen základní tvar předmětu, celá jeho hmota.
příklad 1
příklad 2
příklad 3 - správně vystínovaná krychle, pouze vržený stín na "zemi" je strašně černý

b) válec
Válec má dvě rovné strany, které stínujeme úplně stejně jako v případě kvádru a krychle. Zbytek je ovšem kruhového tvaru, a na něm se světlo chová jinak než na rovné ploše. Jak dopadá na nerovnou plochu, tak se nemá o co zastavit a válcový tvar tzv. obtéká. Světlo dopadne na povrch v místě, které je mu nejblíže, tam je nejjasnější a běží po něm dokola. Směrem dozadu zákonitě slábne a ztrácí na intenzitě. A protože ani vzadu není žádná hrana, která by ho zastavila, tak část světla celý ten tvar dokola oběhne a vrátí se dopředu. Představte si to jako svítání u Zeměkoule. Kdyby byla Země hranatá krychle, tak by vůbec nebylo svítání. Byla by tma a rázem světlo, když by slunce překonalo hranu. Ale protože je kulatá, tak světlo obíhá a postupně sílí a sílí, až je úplné světlo. Stejně tak se stínuje válec. Největší světlo nikdy není úplně u okraje. Když máme válec nasvícený z boku, tak největší (hlavní) světlo je kousek od okraje. Největší (hlavní) stín, je pak na opačné straně, zase kousek od okraje. Na samotném kraji je pak právě to světlo, které oběhlo tvar dokola a vrátilo se zezadu.

příklad 1
příklad 2
příklad 3 - zde krásný příklad, jak se to dá vyjádřit různými styly kresby a šrafování

c) koule
nemá žádné rovné strany = světlo po tvaru klouže a obtéká ho všemi směry. Koule je na stínování nejtěžší tvar. Platí tu totéž jako u válce – na samotný okraj zastíněné části nám proniká světlo, které oběhlo tvar dokola. Na místě, které je ke zdroji světla nejblíže, je samozřejmě světlo nejsvětlejší, a protože je to kulatá koule, tak má i světlo tvar kruhu. Směrem od tohoto jasného kruhu se světlo rozebíhá do všech směrů a postupně tmavne, slábne. Čistě teoreticky hlavní stín předmětu by měl být v tomto případě na opačné straně koule, kterou nevidíme. Je to pravda, ale i na viditelné části se nám vytvoří kousek od druhého okraje na opačné straně os světla silný stín. A ten stín má tvar půlměsíce.

příklad 1 - až na tu tvrdou vyrytou obrysovou linku je koule vystínovaná vcelku správně
příklad 2 - netušila jsem, že bude tak obtížné nalézt na netu správně vystínovanou kouli, ale tady se to taky povedlo, i ten válec
příklad 3 - úplně nejlíp je to znázorněno tady

Vaším domácím úkolem tentokrát bude najít doma tři předměty tvaru kvádru (nebo krychle), válce a koule. Nesmí být strakaté, ideální je bílá nebo aspoň světlá jednolitá barva, nesmí být lesklé, ideálně volte matné. Postavte si je na stůl, klidně všechny k sobě jako zátiší, tak, aby vám je osvětlovalo venkovní světlo z okna pěkně z boční strany, a zkuste si je tužkou nakreslit a vystínovat. Nepodceňujte tohle cvičení – bez jeho pochopení ani nemusíte číst kurzík dál, tohle je faktis důležité zvládnout.

Ve všech výše zmíněných případech mluvíme o tzv. hlavním stínu. Vedlejší stín/stíny jsou všechny ostatní, které nám na předmětu udávají jeho barevnost (mluvíme stále o černobílé kresbě), dílčí stíny, které charakterizují jednotlivé jeho drobné části nebo stíny vržené. Více o tom příště i s ukázkami.

Příště: HLAVNÍ A VEDLEJŠÍ STÍN V PRAXI