Odpověď nenávisti


Díval jsem se mu do tváře
a toužil jsem ho rozdrtit,
vždyť vraha člověk nekáře,
když cosi přetrhlo mi nit
bouří mých, jichž byl jsem dávno syt –
z hloubi mých starých zapomnění
citát, jež zůstal do paměti vryt:
„Vítězství a pak odpuštění!“

A pak když smrti oltáře
hrozily všechny pohltit,
Nevztáh' jsem ruku na žháře,
řka, že i pro něj budu štít,
neb vždy uslyším pomstu výt,
ledaže cestu války změní,
když ze všech hrdel bude znít:
„Vítězství a pak odpuštění!“

I pro přítele, pro lháře,
jeho tonoucích očí břit,
nechci být více ohařem.
Neoklame však můj soucit.
Viděl jsem duši tvou se chvít
a vím – oba jsme roztříštěni.
Proto bych tě chtěl naučit
vítězství a pak odpuštění.

Poslání:
Když je lid nenávistí zpit,
skutečně jiné cesty není,
než každou válku ukončit
vítězstvím a pak odpuštěním.

Poznámky: 

Omlouvám se, jestli je to až moc patetické. Asi taková trochu jsem. (A přiznám se - tentokrát jsem trapně použila retrográdní slovník - nechtělo se mi trávit léta vymýšlením všech těch pěti, šesti a čtrnácti obměn, ale na mou obranu, ve slovníku nebyly zdaleka všechny.)

0

Kategorie: