Žánr

Špatné zprávy se šíří rychle a nad rychlostí těch velmi špatných může člověk jenom žasnout. Krátce pohlédl do zděšeného výrazu hlídače brány, než uhnul pohledem a zaryl ho zpátky do země. Stalo se to teprve před pár dny, ale zpravodajská síť Konohy pracovala velmi dobře. Bez rychlého toku informací se válka vyhrát nedá a zkušenosti z těch předešlých dvou to jen potvrzovaly. Jistě že to věděli, bylo bláhové myslet si, že o smrti jeho svěřence nebudou mít tušení. Ztěžka se nadechl.

1.
Warashi přijel. Přijel s veškerou okázalostí, kterou tak rád předváděl všem svým protivníkům a zvláště hrdým Uchihům – ani pitomý Uchiha přece nemůže zastínit velikost jeho osoby.
Uvítání bylo vřelé jen na oko. I Midori se nemohla donutit mít ráda toho obrovitého medvěda, z kterého jakýmsi způsobem unikala děsivá atmosféra. Sasuke stěží ovládal své zhnusení.
Mirae nedokázala poručit tělu, aby se přestalo třást. Téměř dva roky uběhly od doby, kdy otce viděla naposledy a teď tu před ním musela stát, znovu pečlivě nastoupená v pozoru jako celý svůj život pod jeho střechou. Tělo si vzpomnělo, poznalo nepřítele a reagovalo.
Jenže Warashi si dcery nevšímal. Přivítání bylo vřelé – ano, na oko – dál se však nic nestalo. Odešel s Fugakem projednávat nějaké obchodní záležitosti, při společné večeři v největší síni klanu se bavil se všemi okolo – kromě dcery – a tvářil se spokojeně.

Byl pozdní večer, horký vzduch tížilo hmatatelné dusno a na jazyku byl cítit prach. Nepršelo několik měsíců. Letní konožský festival byl v plném proudu, křik prodavačů a dětský smích se rozléhal do širého okolí, nicméně k Itachimu, který našel své soukromí ve vzdáleném lesním palouku, doléhal polohlasný městský ruch, který se nelišil od ostatních večerů. Rozepnul neforemní jouninskou vestu, odhodil ji na zem, sedl si a zády se opřel o rozložitý kmen.

Tanaris po dlhej dobe späť

Ahojte, toto je taký môj neoficiálny comeback Nejdem sa tu rozpisovať (to až pod Zmäteným Kazekagem). Každopádne...ja viem totálne šialená poviedka Pár detailov tam proste nesedí, však uvidíte keď si to samy prečítate, ale keďže to má byť v podstate TROLL poviedka tak to je myslím cááájk.

Príjemné čítanie

Muž s blonďavými vlasmi beží Konohou. Jeho rýchly dych udierajúci do uší

[hide=Ahoj]Tak Sabaku je tu po extrémne dlhej dobe. Čo k tomu povedať...asi som mala tak nejak neplánovanú spisovateľskú pauzu. Ospravedlňujem sa. Viem, že mnohý ľudia mali tento príbeh radi a som si istá, že viac ako polovica už na príbeh Gaary a Tanaris zabudla. Tak dúfam, že tý ktorý nezabudli si dokončenie mojej poviedky dočítajú...

Teraz k dielu...

1

„Kde je, Naruto?“
To bola prvá otázka, ktorú sa ma Hinata opýtala. Bolo to pochopiteľné a zrejmé. Vedel som, že sa naňho bude pýtať. Jej náklonnosť k nemu bola odjakživa, kam mi len pamäť siaha. Niežeby som sa o to zaujímal, ale nedalo sa to nikdy prehliadnuť. Jej večná a nehynúca láska k nemu, pričom on sa choval ako blbec po celý čas.
Bola to otázka, na ktorú som jej nemohol odpovedať. Nie len preto, že by pravdu ťažko niesla, ale sám som netušil, kde sa Naruta nachádzal. Ani neviem, kde by som ho mal hľadať.

1.
Čas plynul rychle s návštěvami, z kterých hned od dveří čišely ponížení a omluvy. Všichni si mysleli, že jí něco dluží; že se s ní musí nakládat jako s křehkým sklem.
Jenže sklo už dávno popraskalo.
Křach, křach!
A nejhorší na to bylo, že nikomu nemohla říct pravdu, jen ji v sobě dokázala dál nechat dusit a hnít. Nikdo nesměl nic vědět.
Nikdo nesměl být okraden o své iluze.
Naruto vstoupil do pokoje a s ním vstoupilo i slunce. Pokoj se rozzářil a Mirae se najednou mohla hřát v teplých paprscích tryskajících z nervózního muže. Nervozita zaplavila i ji.
Tohle byl Naruto.
Narutovi se špatně lhalo a špatně se před ním utíkalo, zvlášť pokud před ním utíkat nechtěla, ale musela.

„Nic nevydržíš,“ byla první laskavá slova, která jej přivítala do světa živých. „Jestli mě pobliješ, zabiju tě. Myslím to vážně.“ 

„Maah,“ osočil se dotčeně. Hlava mu pulzovala bolestí, oči ho štípaly, přestože je měl zavřené, někdo do něj pořád šťouchal a žaludek sebou míchal, jako by se mu v těle vůbec nelíbilo a chtěl zoufale ven. Sasori byl připraven mu vyhovět, ale výhružka ho zavčasu zkrotila. 

"Vidno, že tobě dobrou náladu jen tak něco nezkazí!" ozval se znenadání známý hlas. Protínal tak poklidnou atmosféru úmorných letních dní, kdy ulice zely prázdnotou a celým městem se táhlo unavené a zpocené ticho. Kdo mohl, vyhnul se jakémukoli výdeji energie a relaxoval s vychlazeným drinkem ve svém klimatizovaném domě. Pár dní bylo takové vedro, že bylo všem doporučeno během kritických hodin omezit vycházení a většina obchodů měla zavřeno, až tak tropické léto to bylo. Samozřejmě existují i výjimky.

Musíš zabít Naruta Uzumakiho!
Tyhle slova se Sasukemu Uchihovi neustále honily hlavou. Jak by on, černá ovce rodiny, rozmazlený malý spratek, mohl zabít nejvíce talentovaného genina v celé listové vesnici?
Jsi jediný, koho by ten malý zmetek nepodezíral. Je talentovaný, je lstivý. Vybudoval si kolem sebe mocnou síť přívrženců a my jsme na něho krátcí. Ale ty jsi něco jiného, neexistuje způsob, jak bys ho mohl ohrozit. Proto jsi tak nebezpečný.

Kromě toho, že při omurice se nemá šetřit na vejcích a dáma nikdy nepovykuje u stolu, ani neřve na neschopného elektrikáře, mě matka učila, že správná žena a manželka má vždy svého manžela ctít a podporovat, ať už se rozhodne dělat cokoliv.
Správná manželka – jak má matka ráda podotýkala a vzrušením se jí u toho chvělo chřípí – je oporou svého manžela a pokud ten řekne, tak platí. Nikdy už ovšem nedodala, že i žena je bytostí lidskou a často váhající nad myšlenkami svého muže.
Když se před našimi dveřmi objevil Inoichi, bláhově jsem si malovala růžovou budoucnost po boku silného a neohroženého muže – ninji! - ohlížejíc se přitom dozadu na svého kulaťoučkého otce sedícího u štědře pocukrované buchty. Jak však léta plynula, čím dál víc jsem v duchu svého hodného (a hlavně nudného) tatínka odprošovala na kolenou.

Bola vycvičená odolávať najrôznejším formám mučenia. A že ich nebolo málo. Ale toto začínalo byť nad jej sily. Na dôvažok ju iritovala dvojchvostá mačka pokojne driemajúca pred ňou na stole. So zaťatými päsťami sa dívala na papier, na ktorý to bude musieť napísať a zaškrípala zubami. Matatabi na ten zvuk otvorila oči a začala sa naťahovať. Pozrela na papier a mrzuto pozrela na Yugito.

„Co si o sobě myslíš, spratku?“ Naruto ležel v posteli, když se ozval hřmotný hlas v jeho hlavě. Naruto se rozhodoval, zda ho má ignorovat, či nikoliv. Chvíli přemýšlel. Když se rozhodl, přemístil se do temné místnosti hluboko uvnitř něj. Podivná kapalina na podlaze mu sahala po kotníky. Stál proti velikým, červeným mřížím se zapečetěným zámkem. Za nimi se nacházelo to, co na něj před chvílí promluvilo.
„Co tím myslíš?!“ okřikl lišáka, který měl položenou hlavu na předních tlapách a ležérně po něm pokukoval.

1

Zahrmelo.
Vietor zodvihol a rozvíril čiastočky prachu na prašnej ceste a stáčal ich do prašných jazykov, ktoré vytvárali jemný šum, ako narážali o drevo a kamene priľahlého okolia. Konáre stromov sa prehýbali a vŕzgali pod náporom neviditeľnej sily, ktorá narážala do ich mohutných tiel.
Po chvíli z oblohy začali padať drobné dažďové kvapky.

„Opři se do toho! Tak zaber! Ještě! Ještě!“ hlasité skandování se rozléhalo okolím.
„Sto dvacátý první, sto dvacátý druhý, sto dvacátý třetí...“ odpočítával chlapec v zeleném trikotu mocné zátahy prádelní šňůrou. „Sto čtyřicátý devátý, sto padesátý! Už je to dost vysoko, Gai-sensei?“ netrpělivě vychrlil dotaz ke svému bodrému učiteli balancujícímu na vrcholku vzrostlého stromu. Gai přestal dělat stojku na jedné ruce a seskočil dolů vedle svého studentíka. Při doskoku neopomněl na ukázkový telemark.

[center]„Neuvědomil jsem si tvoji bolest.
Byl jsi v útápí, v hrozném stresu a utrpnení.
Hluboce v sobě jsi měl o mě strach.
Být tu teď s tebou mi vrací vzpomínky.

Nenávisť a kliatba

Deti majú často hlúpe a vtipné predstavy o tom, čím chcú byť, keď vyrastú. A neskôr, prechodom do neskoršieho detského veku – nadchádzajúcej dospelosti, sa im tieto predstavy neraz rozplývajú. Hľadajú cestu, ktorá by sa odvíjala od ich osobnostných čŕt, od ich záľub... Niekedy je však ona cesta zatemnená a cieľ v nedohľadne veľmi dlho. A potom, z čista-jasna, sa vyjaví...

1.
Není těžké přehlížet čas, pokud o něj nestojíte. Není těžké před ním zavírat dveře, přivírat oči a zacpávat si uši. Čas není nepřítelem vězněných, říkala si Mirae na uklidněnou, pokud dokázala protnout clonu nevědomí a znovu se nedobrovolně prolomit k vlastním myšlenkám.
Kdyby to bylo na ní, nevracela by se. Jenže Midori se snažila o opak, přestože doopravdy nevěděla co a proč.
Midoriiny návštěvy se staly pravidelným rozptylováním, po kterém Mirae příliš netoužila. Chtěla jen ležet a zírat, zapomenout a nechat si všechno vymazat z paměti. Vřelost švagrové však jako zázrakem nepatrně působila na její bolavou hlavu a otupělé city a ona se znovu začínala alespoň trochu cítit jako člověk.
Jako člověk, jemuž je dovoleno s velkým přivřením očí ostatních chodit po světě. Proto ji návštěva Mikoto s vůdcem klanu překvapila a vytrhla z netečného klidu.

Dvacátý díl - Na hrdinu mi nesahej!

Shrbená v mírný předklon jsem nehnutě seděla na okraji nepohodlné otočné židle; horní končetiny, lenivě rozložené na rozepsané nemocniční kartě a překrývající se v oblasti zápěstí mi při civění na strukturu glazurovaného hrníčku poskytovaly přijatelnou podložku pro špičatou bradu, jenž jsem si danou nečinností zarývala stále hloub do vřetenní kosti.