(Ne)přítel uvnitř

„Co si o sobě myslíš, spratku?“ Naruto ležel v posteli, když se ozval hřmotný hlas v jeho hlavě. Naruto se rozhodoval, zda ho má ignorovat, či nikoliv. Chvíli přemýšlel. Když se rozhodl, přemístil se do temné místnosti hluboko uvnitř něj. Podivná kapalina na podlaze mu sahala po kotníky. Stál proti velikým, červeným mřížím se zapečetěným zámkem. Za nimi se nacházelo to, co na něj před chvílí promluvilo.
„Co tím myslíš?!“ okřikl lišáka, který měl položenou hlavu na předních tlapách a ležérně po něm pokukoval.
„Ptal jsem se, co si o sobě myslíš. To je všechno, pokud máš slušné, nebo alespoň nějaké vychování, tak mi odpovíš.“ Naruto po něm hodil naštvaný pohled a uraženě otočil hlavu na stranu.
„Copak? Ty se mnou nemluvíš?“ Pomalu zvedl hlavu z nohou, naklonil ji na stranu a zahleděl se na svého nenáviděného hostitele.
„Spíš by mě zajímalo, co si o sobě myslíš ty.“ Vysloužil si nechápavý pohled, liščí hlava se naklonila ještě víc. „Zajímalo by mě, co si o sobě myslíš, když takhle mluvíš s někým, díky komu máš vlastně domov,“ pokračoval, Kyuubiho výraz se pomalu měnil, z nechápavého přecházel do naštvaného.
„Domov? To myslíš vážně?! Jsem tady zavřený, nikam nemů-“
„Ten, kdo to udělal, měl asi dost dobrý důvod, když to udělal,“ Naruto opět ukázal své slušné vychování. Lišák zavrčel a narovnal hlavu, nesnášel, když ho někdo přerušoval. Jak se takový malý kluk opovažoval skákat do řeči nejsilnějšímu z Bijju?
„Lidé se vůbec neuvědomují, jak namyšlení a sebestřední jsou.“
„Cože? Nerad se opakuju, ale co tím zase myslíš?“ Démon otráveně mlaskl a protočil oči v sloup.
„Nechápeš? Jsi stejný jako ostatní, nechápavý a zahleděný jen sám do sebe. Na nikom jiném ti nezáleží, máš jen svoji verzi pravdy a cizí nechceš uznat, že jo?“
„To vůbec není pravda!“ rozzuřil se blonďák a prudce se otočil ke Kyuubimu.
„Vážně?“ usmál se pochybovačně.
„Jasně, že ne! Myslíš si, že nemám přátele, pro které bych byl ochotný obětovat život?“
„To jsou jen kecy.“ Naruto se zkoumavě zahleděl na Kyuubiho, nečekal tak klidnou odpověď. „Všichni tvrdíte, jak byste pro své přátele obětovali život, ale jsou to jen hrdinský řeči. Když přijde na lámání chleba, skoro nikdo z vás není schopný se pohnout. To radši necháte chcípnout vám nejbližšího přítele. Člověka, který s vámi prožil ty nejhorší i nejlepší chvíle ve vašem životě. Na nějaký hrdinství se vykašli, stejně nikdy nikoho nepůjdeš zachránit, když bude hrozit, že přijdeš o život,“ pokračoval lišák ve vysvětlování lidské povahy člověku.
„Tak tohle si myslíš? Jak jsi na to přišel?“ Kyuubi se musel nad jeho pomalým myšlením pousmát.
„Jsem na světě už nějaký ten pátek. Od dob velkého Rikkudou Sennina mě hostilo už tolik lidí, že jsem měl tu čest poznat všechny aspekty lidské povahy mnohem lépe, než se to kdy povede tobě. Myslíš si, jak jsou lidé milí a bezelstní, ale to se šeredně pleteš. Až to poznáš, bude pozdě. Lidé jsou tak pomstychtiví. To jen ty jsi bezelstný hlupák, se kterým může každý orat, jak se mu zachce.“
„Nevím, jaký lidi jsi potkal, ale já nikoho takovýho neznám!“
„Pleteš se, opět,“ povzdechl si světaznalý démon. „Mám dotaz, věříš lidem, nebo věříš v lidi?“
„V tom je nějaký rozdíl?“ odpověděl na otázku otázkou Naruto.
„Samozřejmě, že je. Poslouchej, věřit lidem, věřit v lidi. Slyšíš ten rozdíl?“
„Počkej, mně mluvnice nikdy moc nešla,“ Naruto začal přemýšlet. Kyuubi si resignovaně lehl, položil si hlavu na přední nohy a zavřel oči. Nemělo cenu se rozčilovat.
Když nějakou dobu nikdo nahlas nepromluvil, Kyuubi si povzdechl a rozhodl se nechápavému chlapci osvětlit rozdíl mezi těmito dvěma tvrzeními:„Víš,“ Naruto sebou poděšeně trhl. „rozdíl je docela podstatný a nemá nic společného s gramatikou, tedy tam je taky rozdíl, ale není to ten, který jsem měl na mysli. Zajímá tě, jaký jsem myslel?“ Naruto zdráhavě pokýval hlavou, ale nic neřekl. Kyuubi, který měl stále zavřené oči, zavrčel:„Nic neslyším!“
„Jasně, že mě to zajímá. Děláš, jako kdyby ten rozdíl mohl zachránit mír.“ Lišák dělal, jako by onu uštěpačnou poznámku neslyšel a začal:„Ten rozdíl je ve významu. Věřit lidem znamená věřit v to, co říkají, věřit jejich nepříliš vážně dávaným slibům. A hlavně to znamená věřit, že tě nepodrazí a nenechají ve štichu, když se to bude nejmíň hodit. Chytáš se?“ Pootevřel oči, očekával, že Naruto jen zavrtí hlavou a bude mít výraz právě vyorané myši.
„Zatím,“ odvětil zamyšleně chlapec stojící na druhé straně mříží. „A co se myslí tím druhým? Tím ‚věřit v lidi‘?“
„Tím se myslí, že věříš v lidská rozhodnutí. Prostě, že si lidé vyberou tu správnou cestu. Většinou se to vyplácí víc, než věřit lidem. Je individuální, která cesta je ta správná, časem se může ukázat, že lidé, ve které jsi tolik věřil, jsou prozíravější než ty. Může se ukázat, že cesta, kterou si považoval za nesprávnou, byla ta nejlepší možná, byť mohla mít špatný začátek. Je menší šance, že tě zklame víra v lidi, než víra lidem. Už chápeš ten rozdíl?“ Naruto mlčel, snažil se vstřebat, co mu právě bylo řečeno. Nechápal, že by se někdo na někoho mohl vykašlat, když je ho zrovna potřeba. On, ať už byl jakýkoli, by tohle nebyl schopný udělat, prostě se na někoho vykašlat.
„Kyuubi?“
„Co. Zas. Chceš?!“
„Na tebe se někdy někdo vykašlal?“
„Já o tom nechci mluvit, možná časem,“ zareagoval Kyuubi vyhýbavě.
„Máš vůbec nějaké přátele?“ otázal se se zájmem Naruto, zvedl hlavu a zahleděl se na lišáka, který se zlostně napřímil.
„Nikdy jsem žádné nechtěl, jen by mě nechali na pospas mému osudu tak jako na všechny mé jinchuuriki jejich přátelé. O to fakt nestojím, ne, díky.“
„Myslíš, že kdybychom byli přátelé my dva-"
„Ne, to by nešlo.“
„Proč myslíš, že by to nešlo?“
„Kdo by chtěl být kamarád člověka, jako jsi ty? Takhle kdybys mě pustil čas od času ven, no to by byla jiná,“ snažil se Kyuubi škodolibě ovlivnit Narutovo myšlení.
„Pustit tě ven? Ero-sennin mi vždycky říkal, abych si promyslel následky toho, co chci udělat, dřív než to udělám, takže počkej,“ Naruto začal uvažovat, porovnával pro a proti. Trvalo mu to dlouho, bylo to těžké rozhodování. Devítiocasý opět usnul, probudil ho až hlasitý výkřik: „Už to mám!“
„No, tak co vyplodila tvá chorá mysl?“
„Vymyslel jsem, že tě nikam nepustím, protože jediné plus, které mi z toho vyšlo, je to, že bychom byli přátelé,“ při celém shrnování svého nápadu probodával démona pohledem.
„A započítal jsi tam i to, že kdybychom byli přátelé, tak získáš obrovskou sílu a budeš moct udělat to, co tak moc chceš? Došlo ti, že bys mohl ochránit ty tvé přátele?“ Naruto se opět hluboce zamyslel, stavět ho před tak těžká rozhodnutí není zrovna nejchytřejší.
„Jsem unavený, jdu spát,“ zívl Naruto po dalším dlouhodobém namáhání mozkových závitů.
„Hm,“ odpověděl mu Kyuubi z polospánku.