Žánr

Do nemocničnej izby prúdilo cez odhrnutý záves slnečné svetlo. V izbe nikto nebol okrem jednej postavi, ktorá ležala na bielej posteli. Postava sa rýchlo posadila. Z kúta, kde padal tieň, sa ozval hlas.
„Tak už si vstala?“ Spýtal sa hlas.
Modrovlasá dievčina rozmýšľala, kde ten otravný hlas počula. Netrvalo jej to dlho.
„PEIN!!! Čo tu robíš?!“ vykríkla, no hneď stíšila hlas.
„Čo by som tu robil? Prišiel som sa pozrieť ako spĺňaš moju misu, ktorú som ti dal. A vidím, že sa ti v tom nijako nedarí.“ Oznámil jej menovaný.

Hinata

I když to víš,
musím to říct znovu.
Teď právě spíš
a já o odvahu říkám Bohu.

Vlasy barvy zlata,
oči jasně modré,
veselá a vtipná povaha
a když jsme spolu, vše je hned dobré.

Naruto, proč si mě nevšímáš?
Jsem z toho zoufalá.
Srdce na pravém místě máš,
já však nejradši bych se schovala.

Gaara

Vždy sám
už tě to štve.
Odpověď ti dám,
Shukaku se v tobě nezapře.

Když krev na svých rukou máš,
v měsíčním světle je temná.
Ty vlastně odpověď znáš,
tvoje duše je bíločerná.

Gaara sa neustále bránil pred útokmi svojho protivníka. Jeho piesok mu bol na nič, keďže mu po každom útoku zvlhol.
„Suiton: Suijoukentama."
Čepeľ meč sa začala meniť. Začala sa zväčšovať a guľatieť. Narástla do obrovských rozmerov. Muž už nemal na rukoväti meča čepeľ, ale obrovskú guľu, ktorú vystrelil. V rukách už držal len rukoväť.

Dva týdny jsem ležela v posteli a cítila jsem se hrozně unaveně, jídlo mi nosil Juugo a ošetřovat mě chodila Karin. Sasuke se za celé dva týdny neukázal a mně chyběl, ale ne vždycky byla jeho přítomnost příjemná. Chtěla jsem se někoho zeptat kde je, jestli je v pořádku, ale s Karin se moc dobře nevychází a Juugo se mi ani sám nepředstavil, proto s ním ani nemluvím. Po dvou týdnech jsem se chtěla postavit, abych pořád neležela jak nějaký chudák, ale bolel mě skoro každý pohyb, což nějak nechápu, protože dva týdny už je přece dost na uzdravení.

[i]Život je přece krásnej, když jste svými pány. Jdete, rovná cesta, slunce svítí, žádný zatáčky a žádný křoví ani příkop, kam jde sletět. Je jasnej jak facka, ne?

„Pusť mě, sakra! Okamžitě mě pusť, zelenáči!“ křičela Natsumi přes celý les a snažila vyprostit ruce z Leeho sevření, i když už neměla zrovna energie na rozdávání.
„Ty máš ale výdrž, nešij sebou tolik a ztiš se, nebo nás najdou,“ napomenul ji Neji.
„Ku*va okamžitě mě pusť! Až se mi dobije chakra, vlastnoručně vás sejmu!“ nadávala už trochu zadýchaně.
„To nepřestaneš nikdy žvanit?“ zeptala se otráveně Tenten a protočila očima.

Byl 1. Máj, lásky čas… Jemný větřík cuchal vlasy dětem, dospělým i zamilovaných párům, co se procházely po ulicích Konohy. Avšak mezi ani jednu kategorii nepatřila hnědovlasá mladá kunoichi. V jejích oříškových očích se leskly křišťálové slzy a tělo se otřásalo vzlyky.

Nevěděla, kam jde. Její nohy ji nesly samy… Až po chvíli pochopila, kam jí její srdce dovedlo. Na tu mýtinku před ní, s ní vždy chodila matka. Ještě před tím, než se kvůli otci zhroutila a zemřela.

„Čo chceš?“ spýtal sa ho otrávene Hidan.
„Máš mi pomáhať so Sorou, pamätáš?“ spýtal sa Sasori a jeho oči stále zalietavali ku dverám jeho izby.
„Máš niečo s očami?“ všimol si to Hidan.
„Nie,“ namrzene povedal Sasori, „Odpovedz na otázku!“
„Pamätám. Nie som predsa d*bil.“
Sasori by s ním mohol polemizovať, ale potreboval od neho pomoc, a tak nesmel vybuchnúť, „Tak poď so mnou do mojej izby.“
„Sasori, na takéto prasačinky nemám teraz čas,“ a už zatváral dvere. Sasori tam sunul nohu a tak ich Hidan nemohol zatvoriť.

„Dobrý den, pane.“
Sen se pomalu plížil do kanceláře. Kenshino už však byl na nohou a třídil své případy. Jakmile uviděl chlapce, zarazil se.
„Ahoj Sene, přišel sis poslechnout další případ?“
„Ano prosím,dneska se má vrátit táta z mise tak je celý dům vzhůru nohama.“
„Tak proč si tady se mnou a nečekáš raději na svého otce.“
„Protože už jsem zvyklý, že nebývá doma, jsem doma jenom s matkou a táta bývá doma jen jednou za čas. Minule to bylo stejné, měl se vrátit, ale nepřišel a teď to bude stejné.“

Tokime : Sakra, bolí too. Nechci bejt měkota a říct to nahlas nebo jen usyknout, když mě Sasuke při skocích pevněji chytne, ale bolí to víc než obvykle. Oči jsem nechávala zavřené, byla to taková moje jistota. Nechtěla jsem vidět ničí soucitný pohled, to bych potom už nevydržela zadržovat tu bolest. Ale vždyť je to jenom jedna rána, tak proč to tak bolí?... Jed? Byl na té kataně jed? V hlavě mi proběhla celá ta část, kdy se k mému břichu přibližovalo nablýskané ostří. Nepoznám to, navíc jsem byla myšlenkama někde jinde, má hlava nereagovala na útok, ani si nijak zvlášť nepamatuje zbraň, která mě zasáhla.

Deidara a ostatní protočí oči, ale vykročí směrem ke stavbě, která má zachránit –spíš zabít- Kisameho. A mně nezbývá nic jiného, než jít s nimi. Nebo-li jít spáchat sebevraždu.

V nočních ulicích jdeme jako borci největší na stavbu. Nezávidím těm lidem, které jsme potkali. V klidu si vykračují z klubu a narazí na gang naprostých bláznů, kteří ruší noční klid. Čekám, kdy se za námi ozve policejní auto.
Přijdeme k plotu, který je rozprostřen kolem celé stavby. Všichni začnou přelézat plot, až na Kisameho, mě a Itachiho.

Kakashi pozoroval Sharinganem noční oblohu, kterou pokrývalo moře zářících hvězd. Vítr si lehce pohrával s listy statných stromů. Temný mrak, jenž zakrýval měsíc, konečně ustoupil a svit luny ozářil Kakashiho, jak sedí pod jedním z oken provizorně postavěné budovy. Stála uprostřed malého tábor vzdáleného několik desítek kilometrů od Konohy.
„Můžeme?“ zeptal se Asuma, který se k němu právě připlížil. Kakashi kývnul a pomalu otevřel okno.
„Haisekishou“ Asuma z úst vypouštěl oblak kouře, jenž pomalu zaplavoval celou místnost.

Nagato seděl kdesi v temnotě úplně sám. Ani sebemenší světlo se k němu nedostalo. Opět byl malé dítě. Byl to přesně ten okamžik, kdy našel oba svoje rodiče mrtvé. Nedokázal ani naříkat. Nechápal, co stalo, jenom mu bylo strašně úzko u srdce. Svíralo jej to. Neviděl, ty, co to udělali, ty, co mu způsobili bolest. Ani nevěděl, jestli takový člověk vůbec je a zdali ho má nenávidět. Byl sám a byl slabý.
Pak utíkal pryč. Pryč od toho všeho. A snažil se zapomenout, ale nešlo to. Uviděl před sebou hrůznou postavu.

Noc sa prehupla do svojej druhej polovice. Studený dážď ustával, ale blesky, sprevádzané besnením hromov, stále rozjasňovali temnú oblohu. Zetsu premýšľal nad jeho možnosťami. Prioritou bolo stále zničenie Konohy, ale aj nepadnutie do zajatia. Zetsu sa rozdelil a biela časť zaliezla pod zem. Čierna polka dokonale zapadala do noci. Jeho pohyby tichej šelmy, prikrádajúcej sa ku koristi, nebol i postrehnuteľné ani pre najlepších ninjov. Za pomoci senzibilných vlastností zistil, že v Konohe je asi polovica bežného počtu shinobiov.

Sai nabyl vědomí právě ve chvíli, kdy jej dva muži v kápi přivazovali ke kamennému sloupu, který měl na sobě vyryt několik zvláštních značek.
Hidan také pomalu otevíral oči: „To jsem se zase ožral, nebo co,“ komentoval bolest hlavy.
„Ticho, bezvěrci!“ promluvila postava, která byla svlečena do půli těla. Muž byl vyšší, než ostatní zahalení a namísto hlavy měl masku z kozla. Vypadal, jako, kdyby s tím zvířetem přímo splynul. Přistoupil k Hidanovi a podíval se blíže na řetízek.

„Kristovanoho to se mi snad zdá!!!“ stála Bára před troskami, které zbyly z chlívku pro ovce, a nevěřícně na ně koukala. Neji se postavil vedle ní se založenýma rukama.
„Shino říkal, že se to prý stalo za Shikamarovy hlídky...“
„A to jakože to zas někdo zapálil? To už přestává všechno, toto!“
„Shikamaru prý tvrdil, že nikoho neviděl a že to muselo vzplanout samo od sebe.“
„Notak tomu už věřím... A Hinata?“
„Ta prý spala...“
„Sakra, to se mi nelíbí!“
„Souhlasím, je to podezřelé.“

Tsunade seděla mlčky v křesle. Ke stolu byla otočená ze strany a hlavu si podpírala rukou, kterou měla zapřenou o rameno křesla. Nohy měla překřížené a pohupovala jimi v pravidelném rytmu.
Ve tváři se jí zračila starost. A také hluboké přemýšlení. V rozpacích si začala okusovat jeden nehet. Po chvíli zjistila, že se jí z něj sloup její oblíbený červený lak a nepříjemně se zamračila. Najednou sebou trhla a křeslo stočila o devadesát stupňů tak, že získala krásný výhled na svou vesnici.

Ukrutne hlasný zvuk ďalšieho výbuchu pohltil všetky zvuky. Situácia bola dosť zlá. Hiro zmizla, Nana bola vyslabnutá, dehydrovaná a zničená. Divili sa, že ešte stojí na nohách. Kakuzu ju mal na starosti, Itachi sa chcel o to postarať sám. Nie, nehral sa na hrdinu, ale bol vždy ochotný pobiť sa za jeho milú, nech už to malo akúkoľvek cenu. Jeho cieľ bol jasný ako facka – Sasori. Nemohol zniesť, že ju takto urážal. Triasol sa od hnevu pri pomyslení na to, že Sasori ju kedysi udrel.