Nový člen, díl 12

„Pusť mě, sakra! Okamžitě mě pusť, zelenáči!“ křičela Natsumi přes celý les a snažila vyprostit ruce z Leeho sevření, i když už neměla zrovna energie na rozdávání.
„Ty máš ale výdrž, nešij sebou tolik a ztiš se, nebo nás najdou,“ napomenul ji Neji.
„Ku*va okamžitě mě pusť! Až se mi dobije chakra, vlastnoručně vás sejmu!“ nadávala už trochu zadýchaně.
„To nepřestaneš nikdy žvanit?“ zeptala se otráveně Tenten a protočila očima.
„Budu se bránit, dokud budu mít síly,“ řekla dívka rozhodně, ale vypadala, jako by síly už opravdu neměla. Její vzdorování sláblo a její nadávání pomalu utichlo.

Tým s Natsumi doběhl až k branám Konohy, kde členku Akatsuki předali rukám Kotetsua a Izumy. Ti ji dopravili až do věznice mimo kousek od vesnice.
Takže napřed Orochimaru a teď Konoha? Bože, za co mě trestáš?! říkala si v duchu.
Za mřížemi strávila tak tři hodiny, takže měla dost času přemýšlet o tom, co se stalo a možná stane. Pořád však nemohla dostat z hlavy Nejiho. Kdyby ho dokázala zabít, nebyla by v tomhle průs**u, to si moc dobře uvědomovala. Najednou se za mřížemi objevili tři muži a jeden z nich odemykal dveře.
„Vstaň,“ pobídl ji, když vešel dovnitř, „jdeš na výslech.“ Při mluvení se jí nedíval do očí. Chytil ji za svázané ruce, aby nemohla vzdorovat a druhý muž jí dal přes oči šátek.
Sakra, takže Neji se jim už stačil zmínit o mé technice, pomyslela si a snažila se ze všech sil dostat ze spárů mužů. Bohužel neměla šanci, svázaná proti třem ninjům. Nakonec se jim podařilo uvázat jí šátek a tak všichni čtyři vyšli z cely.
Vedli ji dlouho. Natsumi se každou chvíli pokusila o únik, ale všechna její snaha byla marná. Když vešli do nějaké místnosti, kterou dívka samozřejmě neviděla, a zavřeli se za sebou dveře, posadili ji na židli a připoutali ji k ní. Potom odešli a přišel ninja s jizvami na tváři.
„Takže ty jsi ta z Akatsuki?“ zeptal se drsným hlasem. Žádná reakce.
„Čekal jsem, že nebudeš chtít mluvit, ale tvoje mínus,“ podotkl a začal tedy s mučením.

„Nic neřekla, jak se dalo od člena Akatsuki čekat,“ sdělil informace Ibiki, když vyšel z místnosti, kde nechal zmučenou dívku.
„Nechte ji tak, zítra to zkusíme znovu,“ nařídil a všichni odešli. Nechali Natsumi samotnou v nevelké místnosti přivázanou k židli, se zavázanýma očima a bez jakéhokoli jídla či pití. Dívka se zatím vzpamatovávala z šoku, který utrpěla. Bylo to mnohem horší, než u Orochimara. Nevěděla, že je toho někdo z mírumilovné Listové vesnice schopen.

Tohle probíhalo asi týden a Natsumi už si nebyla jistá, jestli to vydrží. Už začala i uvažovat, že kdyby jim řekla pravdu, už nebude takhle týrána a třeba ji pak zabijí. Bylo by to lepší, než prožít zbytek života v base.

Ozval se zvuk cvaknutí zámku. Dívka ani nepozvedla hlavu, věděla, kdo přišel.
„Zase jsi došel prudit?“ zeptala se drze.
„To zrovna ne,“ řekl Neji a přistoupil blíž k Natsumi.
„Tak jsi se přišel podívat, jak trpím? To jsi ale kamarád, i když, teď už vlastně ne,“ odsekla. Mladík přišel až k ní a naklonil se nad ni. Dívka cítila jeho dech.
„Co ode mě teda chceš?“ vyštěkla na něj naštvaně.
„Můžu tě odsud dostat pryč,“ sdělil vyrovnaným hlasem. Natsumi skoro přestala dýchat.
„C-Cože?“ vykoktala ze sebe překvapeně. „Zbláznil ses? Proč bys mi pomáhal? Můžou tě chytit.“
„Na kecání není čas,“ utišil ji a rozvázal poslední uzel. Sundala si šátek z očí a trochu se rozkoukala. Neji už vyhlížel ze dveří na chodbu a pokynul jí, aby ho následovala. Natsumi chvilku váhala, ale potom přeci jen šla. Utíkali dlouhou chodbou potichu, i když tam dívka necítila žádnou chakru.
Utíkali dlouho, snad se i zdálo, že Neji, který Natsumi vedl, neznal cestu ven. Když se však chtěla zeptat, otevřel mladík dveře a dívka ucítila studený vítr. Byli venku!
„Páni, vážně jsi mě dostal ven,“ podivila se a rozhlížela kolem sebe.
„Hm,“ přisvědčil tiše Hyuuga a zadíval se do země. Věděl, že kdyby někdo přišel na to, že to on pomohl člence Akatsuki k útěku, byl by v pěkném průšvihu.
„Ď-Děkuju t-ti,“ vykoktala ze sebe hnědovláska téměř neslyšně. Na tyhle dvě slova opravdu nebyla zvyklá. I ninju to překvapilo. Podíval se jí do očí, které před ním uhýbaly pohledem a líce se jí trochu červenaly. Natsumi si to uvědomila a raději se k němu otočila zády.
„Sbohem!“ pronesla rychle a vyrazila směrem k lesu v naději, že se už s Nejim nikdy nepotkají. Bylo by to tak lepší. Pro oba.

Konečně doběhla, celá udýchaná, k úkrytu. Pořád byla tma, mohly být tak dvě v noci. Vešla dovnitř a už v dlouhé chodbě slyšela opilé hlasy členů doprovázené hlasitým smíchem.
Zdá se, že jsem jim moc nechyběla, usoudila zkroušeně a dál procházela chodbou až do společenské místnosti, kde se na ni po chvíli upnuly pohledy všech přítomných a všichni utichli.
„No co je?“ zeptala se, aby přerušila trapnou chvíli ticha.
„‘No co je?‘? Jak to tak můžeš říct? Unesl tě Orochimaru, tak sme si mysleli, že tě rovnou i odkráhnul,“ vysvětlil Kisame.
„Takže jste si udělali pařbu na oslavu mé smrti? To je milý,“ dodala sarkasticky a zamířila k chodbě s pokoji. Cítila, jak jejich pohledy sledují každý její pohyb.
„Měla by ses ukázat Deidarovi. Asi se do tebe zabouch, je z toho celej na mrtvici,“ upozornil ji Hidan. „A pokud se mu opravdu líbíš, tak ti to oblečení roztrhá úplně,“ dodal se smíchem, ke kterému se přidali i ostatní. Natsumi zvedla ruku nad hlavu ve smyslu souhlasu, ale pak jí došlo, co vlastně Hidan řekl.
Zabouch? Na mrtvici z mé smrti? zopakovala si v hlavě. Zastavila se u Deidarových dveří.
To má jenom Hidan zase opilecký postřehy, usoudila nakonec a šla do svého pokoje. Při dotknutí kliky se zarazila. Ucítila něčí chakru ve svém pokoji. Chvilku rozmýšlela, ale potom ji vztek donutil vejít.
„Proč jsi tu?“ zeptala se po zavření dveří a snažila se co nejvíce ovládat.
„Orochimaru-sama měl pravdu. S tím ninjou z Listové máš přece jenom nějaký vztah,“ vystoupil ze stínu Hiroki.